Dárky pro vnoučata. Nezbytnost nebo zbytečnost?
Ilustrační foto: ingimage.com

Dárky pro vnoučata. Nezbytnost nebo zbytečnost?

6. 4. 2019

Tu čokoláda, tu plyšák nebo panenka. Nový svetřík, nový obal na mobil. A tu máš penízky a kup si něco, co se ti líbí. A budeš si vždy pamatovat, že to máš od babičky a od dědečka, ano?

Nakupování věcí pro vnoučata je pro mnohé lidi velmi oblíbená disciplína, přestože to ve skutečnosti znamená, že sami sobě hodně věcí odpírají.

Čtrnáctiletá Natálie vyžaduje, aby mohla každý měsíc aspoň jednou navštívit babičku. Potíž je v tom, že Natálie žije v Praze a babička v Opavě. Takže cesta je dlouhá, nákladná. „Bylo nám divné, proč tam tak vehementně chce jezdit. Na jedné straně jsme rádi, že chce být s babičkou, že ji má ráda. Ale prostě nám to bylo divné, cítili jsme něco za tím,“ vypráví Natáliina máma. Ukázalo se, že babička Natálii pokaždé, když je u ní, hojně obdarovává. Předem si mailem spolu vyjasní, o co by vnučka měla zájem. Natálie babičce pošle mailem odkaz na internetu a babička se to pak ze všech sil snaží zajistit. Dárek objedná, zaplatí, vyzvedne a dá Natálii vědět, že na ni  věc u ní čeká. K tomu jí ještě pokaždé dala pět set, někdy tisíc korun.

„Máma jí objednává  přes internet, na co si Natálka ukáže. A pak jí vždy dá vědět, že to má u ní připravené, takže holka trvá na tom, že tam chce jet. Přišlo mi to od mámy divné, ne moc výchovné, tak jsem jí to řekla. Šíleně se urazila. Že prý mám být ráda, že má s vnučkou hezký vztah, že jí chce vše dopřát, že my jí její přání neplníme. No, neplníme. Jednak na to nemáme, jednak nechceme, aby měla vše, na co si vzpomene,“ vypráví Natáliina matka.

Ta situace není nijak výjimečná. Jak jinak dát vnoučatům najevo, že je máme rádi, než že jim něco podstrčíme? Zejména pokud jde o děti vyššího věku, o puberťáky, kteří o nějaké rodinné sešlosti moc nestojí. Ale když vědí, že z dědy a babičky něco kápne, panečku, to je hned zájem zvýšený.

Ostatně, ne nadarmo hodně lidí používá větu: Rodiče jsou na výchovu, prarodiče na rozmazlování.

„Dnešní děti nemají takové babičky, jaké bývaly kdysi. Ty současné nemají na vnoučata často čas. Mají svůj život, své aktivity. Mnohdy jde jen o rychlá letmá setkání, při kterých je laskavost a čas nahrazen dárky,“ uvedla psycholožka Jiřina Prekopová.

Že prarodiče kupují dárky vnoučatům rádi, se ukázalo i v anketě na portálu i60. Když měli čtenáři uvést, za co nejvíce utrácejí mimo náklady spojené s bydlením, jídlem a běžným provozem domácnosti, nejčastěji uváděli, že za dárky pro vnoučata. Ukázalo se, že za dárky pro vnoučata utrácejí více než za léky, za cestování, za kulturu. A to hlasovali uživatele portálu pro aktivní seniory, lidé akční, kteří mají spoustu zájmů. Co by teprve říkal typ seniorů, kteří preferují klidný život, rodinu, kteří nikam nechodí? Ti možná investují do vnoučat ještě víc.

Je to problém, o kterém se moc nemluví. Ale opravdu je to problém. Psychologové totiž čím dál častěji upozorňují na to, že současná generace dětí a mladých lidí je doslova zavalena věcmi a možnostmi. V mnoha rodinách si to už lidé začali uvědomovat a snaží se své děti vést jiným, než jen materiálním směrem. Jenže babičky a dědové jim to mnohdy kazí.

„Můj syn a snacha si nepřejí, abych vnukovi cokoli kupoval, aniž bych jim o tom řekl. Já tvrdím, že snad mám právo koupit, co chci a komu chci. Vím, že toužil po nových lyžích, tak jsem mu je koupil. Oni byli naštvaní, že prý ho rozmazluju. Myslím, že je štvalo, že to byl dárek, ze kterého měl kluk největší radost. Je to můj jediný vnuk, chci, aby si mě pamatoval. Já už nic nepotřebuju. Mám slušnou penzi, žiju v domku, mám minimální náklady na život. Tak šetřím pro něj. No a co? Dělá mi to radost,“ vypráví osmasedmdesátiletý Karel.

Jeho kamarád to vidí jinak. „Karel jí celý týden jeden suchý chleba a levné salámy. Nic pořádného si nekoupí, pořád škudlí. Je mu líto dát peníze za pivo, za oběd v naší hospodě. Přitom je sám, klidně by si to mohl dovolit. Vím, že se pořád jen stará, aby mohl něco koupit tomu jeho vnukovi, který se tu ale neukáže, jak je rok dlouhý,“ vypráví Karlův soused a kamarád.

Každá rodina by si měla stanovit pravidla výchovy dětí a prarodiče by je měli respektovat, i když se jim nelíbí. „Rozhodující slovo mají ve výchově dětí mít vždy rodiče, ne prarodiče. Ti se s tím musí vyrovnat,“ míní Jiřina Prekopová a podobný názor má většina psychologů.

Takže až někdo uslyší od rozkošné vnučky nářky, že jí maminka nechce koupit tam tu růžovou sukénku, není nejlepším řešením běžet do obchodu co nejrychleji, dokud tam ta sukénka ještě je. Mnohem lepší je zavolat dceři nebo synovi a zeptat se: Hele, pořád mluví o nějaké sukni, nevadilo by vám, kdybych jí ji koupila? Mně by to udělalo radost. Ale záleží na vás, nevím, jestli už takových sukní nemá pět, jestli to není rozmar, jestli by ji opravdu nosila. Já vím, že ji kupovat nemusím, ale prostě bych ráda. Tak mám? Tak super, koupím. Bude mít radost.“

Hodnocení:
(5.1 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Hošková
Naše rodina má problém s knihami, a sice v tom smyslu, že už je nemáme kam dávat ! Čteme všichni a vnuci jsou odmala zvyklí, že se chodí pro knihy ještě navíc i do knihovny. Ale jsou celí draví i po telefonu a tabletu, tak, jak si to žádá dnešní doba. Dárky kupuju jako každá babička a jako každá babička za to občas dostanu vynadáno. Ale ať ! Nakonec - jestli to je pro staré lidí potěšení, obdarovávat svá vnoučata, tak proč jim tu radost brát ?
Marie Hajná
Jsem dnes na těchto stránkách poprvé.A zrovna tu najdu tak moudrý a poučný článek! Moc za něj děkuji. I já mám vnoučata a svádí mě to něco jim koupit pro radost. Ale krom nějaké té čokolády se už na všechno raději zeptám rodičů, aby to bylo v pořádku. Moc děkuji za článek i příspěvky do diskuse.
Soňa Prachfeldová
Moje vnoučata si samy o nic neřeknou, ale jsou potěšena i malými dárky. Zbytečně je nerozmazluji, spíše uděláme oheň, opečeme buřty, jedeme na výlet a na zmrzku, mají z toho radost, rodiče nemají čas s nimi takto jezdit.
Marie Faldynová
Myslím, že dohoda s rodiči vnoučat je základ. Na zbytečnosti jsem nikdy neměla a přidat na něco rozumného můžu. Koupit vnoučatům co si umanou nepovažuji za výchovné. Něco si odříci nebo si na to počkat jim jenom prospěje.
Jana Šenbergerová
Jsem na tom podobně jako Eva, jen chutě mají ta moje stárnoucí mláďátka trochu jiné. Přispívám jim na knihy, které se jim líbí, a pak si je od nich půjčuji. Čtou neuvěřitelné věci. Četli jste Smrtku. Čte se to dobře, ale číst to v pubertě, tak mě to poznamená na zbytek života.
Dana Puchalská
Jo dárky a vnoučata to je někdy skutečně na pováženou. Mám známou která letos oslaví 70 let. Není už v nejlepším zdravotním stavu, ale neustále chodí do práce, aby mohla koupit vnukovi, na co jen pomyslí. Když jsem jí řekla, že nedělá dobře, ještě se urazila. Sama si nic nekoupí, ale pro vnuka by se rozkrájela.
Eva Mužíková
Tak tenhle " problém " mám vyřešen, nikdy jsem si vnoučata nekupovala. Mají radost když přijdu, nevrhají se mi do tašky, aby zkoumala, co jsem jim přinesla. Když pro ně nějakou maličkost mám, mají radost, když nic nepřinesu, nejsou zklamaná. Spíš uvítají, když jim uvařím nějakou dobrotu, obzvláště si pochutnávají na hustých polévkách a palačinkách s tvarohem.
Blanka Bílá
No, pane Libore, u mé nejstarší vnučky máme stejný problém, asi z 50 knih si vybrala jen jednu, u všech to bylo, tuhle ne..Já v jejich letech, tedy v deseti, četla vše, holčičí, klukovské, cestopisy, historické i dospělácké.Takže taky uvažuji o tom, že ode mne vždy najde pod stromečkem i knihu.Ostatní jsou ještě malí, ale všechny vnoučata mají nejoblíbenější jednu knihu, a to obrázkový slovník, je to z doby, kdy se na knihy stály fronty, vydané ve slovenštině. Jinak když je se mnou nejstarší na výletě, koupím něco na památku, všeho s mírou a možností mého důchodu, pokud je speciální přání, přijde odkaz na Ježíška, svátek, narozeniny.Snažím se podělit všechny spravedlivě, i ty nejmenší, si dobře pamatují vše.A kdo by neměl rád dárky, já je ráda dává, mám radost, že se líbí,ale nepřeháním, vždy se i domluvím s mladými, co je potřeba a jejich názor beru na vědomí.K čemu by bylo dětem velké množství hraček, s kterými by si nehrály.Já měla jen jednoho dědu a babičku, jako starší vnouče jsem byla ve výhodě, ale nikdy jsem si o dárky neříkala, ani mě to nenapadlo, sice jsem třeba řekla, co se mi líbí, to ano.Vzpomínám, že se mi o poutích líbila ve střelnici figurka, říkalo se jí habešan, děda jí chtěl pro mne koupit, ale neuspěl, koupil mi pak v hračkárně malého medvídka, když se mu zmáčklo bříško, tak bručel.
Libor Farský
Můj problém je odlišný. Trápí mě, že se moji 3 vnuci ani mé 3 vnučky nepodědovali ani nepobabili a prakticky vůbec nečtou tištěné knihy. Jenže já se nevzdávám a všichni ode mne zásadně dostávají po knize. Vybírám je pečlivě v e-shopech, i podle obrázků v nich. A stále doufám. Nejde jen o beletrii, ale i o různé výtvarné návody.