Je to záhada, kterou už zkoumám desítky let. Sotva jsem dřív vylezla z práce, vyšla z našeho domu nebo dokonce byla někde v cizině, okamžitě se našel někdo, kdo se na mne vrhl s nějakou otázkou, ať mu poradím, kudy se má dát, že hledá to, či ono…a tak je to dosud!
Během let se mi z toho vytvořilo málem trauma. Párkrát se mi totiž stalo, že jsem poslala někoho úplně jinam než chtěl. A tak teď pokaždé, když vyjdu ze dveří, se nejdřív pátravě rozhlédnu, jestli se někde v blízkosti někdo nenachází. Ale mám to marné – vždycky se někdo zjeví zničehožnic jako duch i na dříve prázdném chodníku, nebo kvůli mně přejde z druhé strany a nebo, když už není opravdu nikdo na chodníku, u mne zastaví auto.
Proč, proč se ptají všichni zrovna tebe, nevěřícně kroutí hlavou můj muž. Vždyť ty jsi ráda, že vůbec sama někam trefíš! Proč se nikdo nezeptá nikdy mě, já přece tak rád podávám informace! A má pravdu, on je z nás dvou ten kompetentní, všude byl a všude trefí a navíc rád udílí rady. Asi to bude tím, že vypadáš důvěryhodně, jako kdybys byla nějaká učitelka - uzavřel své přemýšlení. Kdyby ti chudáci tázající se věděli, jak hluboce se ve svém úsudku mýlí! Dřív jsem musela chodit všude o hodinu napřed, abych měla „bloudící rezervu“. Dneska si všechno nejdřív prohlédnu na Googlu v mapě, vkročím do „Street View“, a tak dochází u mne kolikrát k situacím, že jsem leckde dokonce jako správná důchodkyně úplně první!
Ale pro jistotu, prosím, až mne někde potkáte, radši se na žádnou cestu neptejte – nevíte totiž, kam bych vás mohla poslat ! :-))
