Nic se neděje náhodně
Ilustrační foto: pixabay.com

Nic se neděje náhodně

17. 4. 2019

Motto:

1.     Nepotkáváme lidi náhodně, naše cesty se zkříží z nějakého důvodu …

 Nějak jsem si uklízela a srovnávala ikony na počítači a najednou jsem našla web „Kafe“. Tak holt jsem klikla, přečetla docela zajímavé články, otevřela záložku „annonce“ – podívám, se jestli by tam někdo neprodával starý smaltovaný papiňák – byl tam a už ho mám doma a navíc tam byla „seznamka“, takže je vám jasné, že jsem neodolala.

 A našla šikulka a odepsala, aniž bych nějakou odezvu očekávala. A hle, odpověděli všichni oslovení (byli teda jenom 4) dva byli po pár řádcích tvrdě zavrhnuti. A zbylí dva byli velice zajímaví (stejně vysocí i štíhlí), hledali ženu bez rozdílu věku, oba vysokoškoláci, šedesátníci, ale strašně intelektuálně  rozdílní.

Inzerent, (budeme ho nazývat) Jednička – intelektuál s představami, které mi vyrážely dech, a neobvyklým výrazivem, prokládaným anglickými výrazy. Poprvé jsem musela používat při korespondenci slovník (sice to není na škodu, ale v jiném stylu konverzace, že) a některé výrazy mi musel překládat nebo spíš vysvětlovat  „Casanova“, někteří už víte, o koho jde :-). Věděli jste například, že Napoleon se vyžíval v nepříliš vymydlených ženských partiích? Ne?!. Já taky ne, a když jsem od Jedničky dostávala podivná přirovnání (nebo spíš zhmotněné představy) tohoto druhu, kapku mě to konsternovalo, ale pořád jsem věřila, že se to nějak normálně vyvrbí a já se z toho špatného snu proberu a společně se tomu zasmějeme. Kolikrát jsem musela zprávu přečíst několikrát a zamyslet se, co tím chtěl básník říci a jak odpovědět, abych neurazila. Nakonec jsem to vzdala, když mi na nevinný vtip o dvojici milenců pozorujících kopulující pejsky odpověděl – vedeš 1:0 čubko (podle něj ohromnej fór)! Další text zprávy není publikovatelný. Pak se to nějak vysvětlilo a pokračuje to na různé úrovni, dodnes (začalo mě to dokonce i bavit). Píšeme si někdy, ani nevím, o čem vtipkuje, ale holt jsem nejspíš natvrdlá. Žádné schůzky. Po několika mejlech projevil zájem, proč s ním takhle ztrácím čas, i když i jemu se to povídání se mnou docela líbí. Když se dozvěděl, jak to je, že s ním neztrácím čas a že umím příležitost, když se naskytne, využít, tak mi napsal (to si vychutnejte)„Ty kráso! Tak tedy opět 1:0 vedeš.  A pak že to moje oslovení bylo přes čáru (nejspíš myslel tu ČUBKU)! Ale i tak to není špatné, já si s Tebou také rád povídám.  Leč nicméně bys mne mohla  pozvat k sobě na  kafe. Jestli jeden, nebo dva, to by Ti nemuselo vadit,  ne? :-)  :-)“

Tak to by byl aktér Jednička

 

 Inzerent Dvojka se mi ozval mnohem později než Jednička, ovšem zbytečným tlacháním neztrácel čas a stejně jako já spíš preferoval osobní setkání. Než jsem se stačila zorientovat, napsal, kdy, kde a v kolik. Pozvání znělo na kafe do Lucerny. A tak jsme se sešli, normální chlap, představy si nejspíš nechal pro sebe. Psala jsem, že oba šedesátníci. Dvojka měl vnučky o málo mladší než Jednička dcery. Tím bylo řečeno vše, byl to sice milující dědeček, ale taky chlap, kterému něco k životu chybí, i když o tomhle jsme se vůbec nebavili, ale v očích zaplály ohníčky. Já když o něčem mluvím, tak protějšek všelijak otlapkávám,  dívám se do očí, a pokud vzbudí můj zájem,  nešetřím úsměvem. Nijak mu to nevadilo, občas se stalo, že moje ruka skončila v jeho dlani, takže to vypadalo že se za ruce držíme.  On taky poutavě vyprávěl a měl humor i mně srozumitelnej.  Po nějaké době začal sledovat hodinky, tak jsem se zeptala, jestli někam pospíchá (bylo by mi líto, kdyby odešel). Odpověděl jistě. Mám lístky do kina, jdeme na QEENY (i když jsme to oba už viděli). Po cestě k tramvaji jsme rozebírali film, a když přijížděla moje  tramvaj, Dvojka na mě mrkl a řekl, „tak si to, madam, rozmyslete, já mám celkem jasno“. Líbnul mě na nos a odpochodoval na protější stranu tramvají. Ještě mi s úsměvem zamával a bylo. Ani jeden z nás nenavrhl tykání, líbilo se mi, když mě oslovoval „drahá“ nebo „madam“ – to by při tykání nebylo ono.

To bylo jeden den a na druhý den jsem měla dojednanou schůzku s Jedničkou. Byla jsem zvědavá, co budu dělat, když se mi budou líbit oba. To dilema se vyvrbilo samo.

Jedničce onemocněl pejsek a musel na veterinu, takže schůzku zrušil.

A tak osud zasáhl a myslím, že to bylo to nejlepší, co se mělo stát … 

Jen tak mě napadl citát : "Nepleťte si inteligenci se vzděláním. Nejeden blb má diplom".

PS.:

Ten vtip

Jde Mařenka s Jeníčkem po ulici a najednou vidí dva pejsky, jak to spolu dělají. Mařenka se Jeníčka zeptá „jak ten pejsek může vědět, že ta fenka chce?“ a Jeníček ji na to odpoví „no, to on cítí“. A Mařenka na to „a ty máš snad rýmu nebo co ?!“

Hodnocení:
(5 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Kopecká
Nic se neděje náhodně, už to taky vím. V dobách, kdy jsem se oprostila od života v nevyhovujícím manželství a rozkoukávala se po světě, při takříkajíc náhradním služebním výjezdu daleko od domova se mi stalo, že jsem přišla do cesty sympaťákovi, který taky tak trochu bloudil a taky tam vlastně neměl co dělat, udělal si služebně soukromou zajížďku z momentálního nápadu. Dva lidi v cizím městě, kde byli poprvé, se potkali a padli si do oka. Znáte ten pocit, že jsou lidi, byť třeba blízcí, kteří ne a ne se domluvit a pak úplně cizí člověk, s nímž vám věty do pusy skáčou samy a hovor se nezastaví? Nic jsme neplánovali, nic nehledali a najednou jsme měli společnou cestu do místa, odkud jsme ráno oba vyjeli, každý jiným spojem. Věřte mi nebo ne, je z toho trvalý plnohodnotný vztah. Byť nás zaměstnání a potomci drží na vzdálenosti, která se rovná opačnému konci republiky. Je tu pro mě, i když se mnou není denně. Zážitků, kulturních, výletních, sportovních, vzájemné pomoci, podpory při starostech, které život přinese, jeden druhému jsme obohatili a zpříjemnili tu druhou půlku života, co to dalo. Ano, i těch zážitků, které máte na mysli. Když se tak zamyslím, proč k tomu setkání vlastně došlo, snad to tak mělo být a asi jsme si to oba zasloužili. Potkat člověka, co si s ním padneme do noty. Je to jako vzít kytku a zasadit ji na to správné místo, kde se jí bude dařit. A proto ať žijí "náhody", které vlastně náhodami nejsou.
Zorka Horká
Tak to je skvělá zpráva Zdeno, ať se všechno daří !!!
Zdena Proboštová
Jistě že už si tykáme, ale občas si jen tak z legrace vykáme. A žádné pokračování nepřipravuju, ale k pokračování Kutné Hory jste mě vlastně dokopali taky vy tady :-) Jenže teď je to o něčem jiném :-)
Jitka Chodorová
Pobavila jsem se, ale musím napsat, že i já na náhody nevěřím, vše je tak, jak má být, i když si to někdy nechceme připustit. Také by mě paní Zdeno zajímalo, zda si s tou Dvojkou už tykáte.
Soňa Prachfeldová
Životní příhody, nic se neděje náhodou, ale často k tomu člověk dává podnět. A pak se uvidí :-)
Helena Votíková
Zdeno, tvoje zážitky to je teda věc. :-) Hezké počteníčko.
Libor Farský
K tom vtipu v posledním odstavci bych rád dodal: To je velká pravda, náš pes takovou fenku ucítil na dálku 2 km. Zároveň je to ovšem důvod proč já jsem pořád bez partnerky. Asi před 20 lety jsem totiž po úderu do hlavy ztratil čich.
Zorka Horká
Pobaveně se tu usmívám, ale musím se zeptat Zdeno, ta dvojka ještě pořád vyká? :-)
Zdenka Soukupová
Jo, moc hezké čtení. Nebylo by malé pokračování?
Blanka Bílá
Moc hezké čtení,taky mám pár zážitků tohohle typu.Moje mladší dítě mělo utkvělou myšlenku, a to pokud budu já zadaná, nebudu se pak příliš věnovat jemu.