I v seniorském věku je dobré zkoušet nové věci
Ilustrační foto: ingimage.com

I v seniorském věku je dobré zkoušet nové věci

17. 4. 2019

Celý život strávili v jedné práci. Bydleli v jednom domě, s jedním partnerem. Takových lidí není málo zejména ve starší generaci. Zatímco mladí lidé nyní mění práci co dva roky, často se stěhují, střídají partnery. „Já si vlastně nic neužil, můj život byl stereotyp,“ je občas slyšet od lidí vyššího věku.

Otázkou je, co je pro zdraví a psychickou pohodu prospěšnější. Zda neustálé a časté změny nebo poklidný stereotypní život plynoucí v přesně stanovených mantinelech. Mnoho lidí, kteří žili v klidu a bez kotrmelců, však jednou začne bilancovat. Protože cítí, že po nějaké té změně touží, že by jim prospěla. Je jedno, jestli ten čas přijde ve čtyřiceti nebo v sedmdesáti. Je jedno, zda se projeví tím, že se člověk zamiluje do sousedky, změní práci nebo se odstěhuje na chatu a začne tam pěstovat byliny či zahájí studium univerzity třetího věku. Jen prostě cítí, že potřebuje změnu.

„Jeden z mýtů o stáří je, že lidé vyššího věku jsou nepružní, rigidní. Že mají odpor ke všemu novému, například ke stěhování. Je však mnoho případů, kdy se lidé rozhodli ve vyšším věku dobrovolně změnit způsob i místo bydlení, kdy začali studovat, rozvíjet nové koníčky,“ uvádí psychiatrička Tamara Tošnerová.

Takto si nedávno povídaly dvě sousedky ve věku kolem sedmdesátky.

„Já jsem si uvědomila, že jsem nikdy v životě nebyla u moře. Nikdy jsem po tom netoužila, ale teď si říkám, jestli to nebyla chyba, že jsem moře nikdy neviděla.“

„A proč jsi nikdy nikam nejela?“

„Však víš, jak bylo. Manžel na cestování nebyl. Navíc dříve nebylo jednoduché dostat se k moři. Manžel měl v práci pořád nějaké potíže, nebyl typ, který by někomu lezl do zadku jen proto, aby dostal zájezd do Bulharska. Já se celý život starala o to, aby děti měly všechno. A pak jsem tu měla vnuky, vždyť pamatuješ, já vlastně Helenku i Honzíka vychovala.“

„Tak si zajeď k moři teď.“

„Jak? Sama? Neumím jazyky? Vůbec nevím, co bych tam dělala. Já ani nevím, jak se kupuje taková cesta k moři. A kde bych na to vzala? Ale řeknu ti, že čím jsem starší, tím více přemýšlím nad tím, jak rychle život utekl a říkám si, že jsem ho asi měla více prožít. Myslím zkusit dělat více věcí, více vidět. Ne jen pořád vařit a utírat dětem zadky.“

„Taky si to říkám. Mě štve, že jsem strávila život v jedné práci. V kanceláři s protivnými ženskými a protivnými šéfy. Po roce 1989 mi manžel říkal, ať začnu dělat sama na sebe, že se jako účetní sama uživím. Já se bála. Bála jsem se v životě něco změnit. Byla to chyba. Vím, že mnohem méně schopné kolegyně vybudovaly firmy, a že bych to dokázala taky. Jenže já raději hnila v teplíčku, v klidu.“

S vyšším věkem určité bilancování souvisí, takže je pochopitelné, že lidé rozvíjejí úvahy začínající slovem „kdyby“. Část lidí to odsuzuje. Říkají, že se tito rozebírači minulosti mnohdy zbytečně trápí, protože přemýšlejí nad něčím, co už nemohou změnit. Další část lidí naopak bere vyšší věk jako ideální čas k tomu, aby udělali to, co dosud nestihli. Třeba právě jeli k moři, pokud tam dosud nebyli. Nebo se naplno začali věnovat koníčku, který jim vždy připadal zajímavý, ale neměli na něj čas.

„Máma se po sedmdesátce přihlásila do kurzu malování. A my zíráme. Ona kreslí nádherně a my to o ní celý život nevěděli. Pořád se jí ptáme, proč se tomu nevěnovala. Ona krčí rameny a říká, že nebyl čas. Celá rodina teď žadoní, aby každému něco namalovala, abychom měli památku. Úplně ožila. Chodí do přírody, maluje si třeba celé dopoledne v parku, v lese,“ vypráví o své mamince jednapadesátiletá Michaela z Prahy.

„Lidé se mnohdy doslova rozzáří, když zjistí, co vše dokážou. Vidíme to v našem Centru celoživotního vzdělávání, kde mají lidé možnost vybrat si z různých kurzů. Mnozí si zkusí něco, co nikdy v životě nedělali, objeví své schopnosti a výrazně jim stoupne sebevědomí,“ říká Dana Steinová, která se zabývá trénováním paměti a často pracuje se seniory.

Pokud někdo v nějaké životní fázi začne mít pocit, že něco nestihl, neudělal, případně dosud žil zcela nudně, je dobré se do nějaké změny pustit. Ovšem pomalu, promyšleně a s plným vědomím následků, které taková změna může způsobit. Jestliže muž třicet let cítí, že jeho manželství nefunguje a posledních pět let se dostal do fáze, kdy se se ženou už jen hádá, není nic špatného na tom, když se rozhodne poslední část svého života prožít sám nebo s někým jiným po boku. Musí se však připravit na spoustu nepříjemností, nepochopení okolí, ale může se stát, že té změny nikdy nebude litovat. Nebo se může po třiceti letech manželství bláznivě zamilovat, rozvést a pak si za pár let uvědomit, že to byla nejhorší změna jeho života. A do jeho konce litovat.

Jenže to je život. Kdo se nikdy k žádné změně neodhodlal, může mít pak v opravdu vysokém věku pocit, že mohl život prožít tak nějak více, naplno. Takže na velké radikální změny, které ovlivní i život našich blízkých, pozor a opatrně s nimi. Ale pokud jde o koníčky, cestování nebo třeba změnu bydlení, není třeba se jich bát. Právě ony totiž většinou dokážou život ve vyšším věku zpříjemnit. Vedou k tomu, že člověk nebude mít nikdy pocit, že něco nevyzkoušel, že něco zanedbal.

Hodnocení:
(4.8 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Kopecká
Ale jo, beru to. Samozřejmě si nelze nevšimnout, že první neshody se dneska běžně řeší stylem i co, tak půjdeme od sebe. Na jednu stranu si možná pár ušetří roky mizerného manželství, ale na stranu druhou utíkat při každém problému nic moc nevyřeší. Zde nemůžu nevzpomenout na jednu novodobou reprezentantku mladé generace, která mi v září oznámila, že od muže odchází, neboť má pocit, že se jí dostatečně nevěnuje. Hm, povídám, jak dlouho ten pocit máš? Asi tak od července. Podotkla. No, co jí na to říct. Samozřejmě jsem si všimla, že ji občas vídám s mladým mužem se zamilovaným kukučem. Taky podnikatel. Ono když máte živit osm let ženu a dítě, tak to asi nějaký ten čas zabere. Takže to dotáhla do rozvodu a začala žít s tímhle novým. Jak se máš, povídám, když jsem ji po čase potkala. Jo, dobrý, povídala. Asi budeme stavět. Otázku, jak ona přispěje do rozpočtu rodiny, když od narození děcka nemaká, jsem si moudře nechala. Co mně je do toho. Vzhledem k tomu, že se po pár letech rozhodla opět vozit kočárek, je to víceméně jasné. Minimálně dalších osm let, než se jí muž začne nedostatečně věnovat, má zase vystaráno. Ne, neměnila bych. Ani to její mládí, ani ten reprezentativní vzhled. Nemám ani jedno, radši mám svoje vlastní zázemí, byť jako permanentně zaměstnaná a o pětadvacet let starší...
Slávka Kobylková
Paní Kopecká, já jsem ale nereagovala na Vás, ale na úvodní článek,jasně, mohou být ženy, které se dostanou do podobné situace jako Vy, a řešit to musí,ale smyslem mého diskusního příspěvku bylo upozornit na to,že dnes se jaksi normální spokojené manželství nenosí a taky rady nad zlato, když něco zaskřípe, běžte od sebe, vždyť to je dnes skoro chtěná norma.
Eva Kopecká
Paní Slávko Kobylková, v případě, že Vás léta mužova rodina usurpuje natolik, že se pomalu musíte omlouvat za to, že si chcete v klidu něco přečíst, podotýkám, když máte hotovo vše doma, a když potřebujete zhubnout a nejste schopna sama doma cvičit, ale jdete mezi ženské ve vaší ulici, když musíte obhajovat zakoupené nové talíře, přestože ty staré použité od nich jsou přece ještě dobré, když marně prosazujete jednu dovolenou za pět let kvůli dětem ne kvůli sobě a aspoň jeden výlet za nějakým cílem, hrad, taky kvůli nim, aby se někam podívaly, když léta nesmyslně plácáte energií na věčný boj proti třem spojeným soupeřům, proti nimž nemáte šanci, to Vám jednou fakt dojde trpělivost. A věřte, že jsem vyzkoušela absolutně všechno. Moje manželství by vydrželo, kdybych absolutně popřela vše, co si myslím, chci, čemu věřím a absolutně se podřídila. Věřte mi, že jsem do manželství šla s tím, že to bude na celý život a co nejde, se časem poddá. V mém případě nebyla jiná možnost. Naprosto nešlo o to, že bych cpala manžela, aby se žilo podle mě, ale jen jsem chtěla, aby stereotyp práce domácnost zahrada /bez koníčků a přátel, neb oni je neměli a ode mě se čekalo totéž beze zbytku/ měl aspoň jednou za čas něco, nač se člověk může těšit. S přibývajícími roky spojenci přitvrdili a mně šlo o zdraví, a to doslova. Když se po odchodu dočtete, že váš letitý partner za vydatného přispění rodičů splňuje všechny body z domácího násilí, pak máte další důvod se ujistit v tom, že jste měla odejít už dávno. Jenomže se vždycky říkalo, že děti potřebují úplnou rodinu. Moje maminka taky říkala, že nikde to není bez problémů, že jsou přece na mě hodní, tak co si pořád vymýšlím, a když ke konci přehlížela moje modřiny a s tím, že se do toho nechce míchat, mi neposkytla ani dočasné bydlení, chtěla bych Vás s Vašimi moudry vidět. Ano, jsem teď spokojená. Někam jsem došla, něco jsem dokázala. Už prostě nebudu dělat to, co po mně chtějí druzí proti mé vůli. Myslet si o tom můžete, co chcete. Moje rodina se skutečně rozpadla díky mně. A to jen proto, že jsem léta mlčela a podřizovala se. Jen podotýkám, že k rozvodu mě hlavně přesvědčovaly moje dospělé děti. Ty jediné totiž věděly, co to obnáší, žít s jejich otcem, řízeným svými rodiči.
Slávka Kobylková
Každý, kdo vůbec v dnešní době dokázal mít jednu rodinu, jednoho partnera a slušné a dobře vychované děti,neměnil pořád zaměstnání a nestěhoval se, je v dnešní době out?Tak takto mi toto zamyšlení připadá, že vlastně takovýto člověk by se měl cítit ošizen, protože nikdy nic jiného, zvlášního neprožil a nezkusil,jděte se bodnout, dnes se rozpadá vše, tradiční rodina,vztahy,morálka.Proto přibývá lidí, kteří pod tlakem těchto novodobých zkrachovanců nabývají dojmu, že ne tito lidé, ale oni, obyčejní, dříve spokojení, něco v životě pokazili a mají dohnat,opak je ale pravdou. Tak ať si uvědomí, že cizí jazyk, moře, cestování, kurzy jsou sice fajn, ale jen pozlátko,mnohdy šidítko a namlouvání si,že je mi teprve teď dobře .Není to pravda, a nenechte se zblbnout, svět se fakt zbláznil.
Marie Faldynová
Přiznám se, že jsem v každé části života dokázala relaxovat nějakou naprosto zbytečnou činností, třeba na mateřské jsem dětem šila hračky (šití oblečení na děti byla spíš práce než tvorba) udělala jsem si čas na kytaru, ve fotokomoře jsem nadělala fotek pro rodinu i kamarády, takže nemám pocit, že mi v životě něco uteklo. Co mi chybělo bylo cestování. Manžel na to není, ale teď v důchodu jezdím za vnoučaty, na zajímavá setkání naší církve, za kamarádkami, pořád je na co se těšit. Jsou období, kdy je máma víc obětavá, protože to zrovna jinak nejde - ale určitě není nutné kvůli tomu přestat být sama sebou.
Eva Kopecká
Můžu jen potvrdit, že nadpis platí stoprocentně. Kdesi mezi čtyřicítkou a padesátkou jsem došla k poznání, že můj pocit, ve dvaceti nejít do manželství, jsem neměla umlčet obecnými argumenty /dítě na cestě, tříletá známost, spolužačky vesměs povdávané/, ale poslechnout /příliš rozdílné rodinné poměry, absolutně odlišné povahy, odlišná představa o tom, co v životě chci/. Vzhledem k tomu, že vše směřovalo ke krachu a spolužití už mělo samá negativa, jednoho dne přetekla ta poslední kapka. Svět se divil, takové ukázkové manželství. Bylo mi to jedno. Ženská od plotny, úkolů, televize a dřiny na zahradě, se rozkoukávala po světě. A našla samá pozitiva. Koníčky, kde se dařilo, změny v práci, které stály hodně času a úsilí, ale stály zato, vše se odrazilo na změnách ve vzhledu, už ne utrápená udřená poslušná osůbka, ale usměvavá spokojeně naladěná a sportem zeštíhlená holka. Které se celý život nikdo nevšiml a která najednou aby chlapy snad odháněla. Je to už patnáct let. Jsem spokojená s tím, jak žiju, koupím si, nač mám, když nemám, našetřím nebo to oželím, nemusím být nikomu vděčná za to, že mi dovolil být součástí rodiny, kde bezezbytku platí, co řeknou manželovi rodiče, je správné. A svět, který si původně myslel, že chudá holka uhnala bohatého manžela, kouká nanovo. Nikdy není pozdě na změny. Zapracovala jsem nejen na svém vzhledu, pracovním a společenském postu, ale jde s tím ruku v ruce i zcela jiné sebevědomí. Někam jsem došla, něco jsem dokázala. Žiju spokojeně, pořád mám nějaké plány a fajn lidičky kolem sebe. Chce to nebát se a jít dál po cestě, o které jsem přesvědčená, že sice není lehká, ale je to ta moje. Tohle jsem opravdu já. Jsem pořád stejná, uznávám stejné hodnoty. Nikdy jsem nikomu vědomě neublížila, ale sobě už ubližovat taky nenechám. Možná je dobře, že jsem se musela spoléhat jen sama na sebe. To, co dneska mám, vlastní bydlení, práci, koníčky, mě stálo hodně a já si vážím toho, že to mám. My ženské děláme celý život to, co od nás chce okolí a upozaďujeme samy sebe. I dneska hodně udělám pro své děti, nejdu hlava nehlava za svým. Ale má to prostě úplně jinou rovinu. Kéž by člověku sloužilo zdraví, aby si ten nový život užil co nejdéle.
Zdenka Soukupová
Hezký článek. Je fakt dobré něco nového vyzkoušet. Úměrně svým fyzickým (a asi i finančním) možnostem, ale vždycky se něco najde. Já se trochu učím hrát na akordeon. Zatím mi to jde jen v základní stupnici C Dur, ale nevzdávám to...
Jarmila Komberec Jakubcová
Pane Libore F. záleží k čemu chcete grafický program používat. Já se živím zpracováváním výkresové dokumentace pro strojírenskou výrobu a tak mám placený program AUTOcad- Je možné stáhnout i grafický program na www.alibre.com má export výkresové dokumentace ale nelze v něm dělat řezy. Ještě můžete zkusit www.freecod.cz stažení programu Qcad - trvá cca 10 minut. Je v češtině. Jinak většina programů je doposud jen v angličtině - ten mám i já. Pracuji v oboru již od r.2006 a grafické programy se neuvěřitelně modernizují a vylepšují.
Hana Rypáčková
Libore, výhoda internetu je, že se můžeš učit on-line vše, co chceš. Je takových programů ne YT dost polopatických. Jen se k tomu dokýblovat... Už o tom jen mluvíš dlouho. Kdo se chce něco nového naučit, splní si to. Taky slyším fňuky, jak život utekl bez zážitků. Každý si za to může sám.
Věra Ježková
Když jsem po něčem nikdy netoužila, nenapadlo by mne přemýšlet o tom, jestli není chyba, že jsem to neudělala (viz moře). Ve smyslu „kdyby“ nebilancuji. Vím, že jsem dělala, co jsem mohla nebo chtěla. Nelituji, že jsem se někdy k něčemu neodhodlala. Na druhou stranu jsem např. ráda, že jsem se odhodlala zaregistrovat se na íčko a začala být na něm aktivní.
Libor Farský
To je velmi prospěšný článek, jistě někoho povzbudí a pustí se třeba právě do studia cizího jazyka aby si více užil cestování do ciziny. Já bych se zase rád naučil počítačovou grafiku, jenže zatím marně sháním nějaký kurz, nebo osobu v Českých Budějovicích, kam bych mohl snadno dojíždět a peněz bych nelitoval. On-line vyučování bych asi nezvládl, potřeboval bych to vždy na PC ukázat.