Babi, chceme klid. Soužití generací je problém
Ilustrační foto: ingimage.com

Babi, chceme klid. Soužití generací je problém

12. 4. 2019

Zapomeňme na idylu, že ve velkém domě bydlí prarodiče, rodiče i vnoučata. Mnohem častější je model, že lidé postavili dvou či více generační dům a zůstali v něm ve vyšším věku sami. Děti se odstěhovaly, žijí se svými rodinami jinde a o společném bydlení nechtějí ani slyšet. Nedá se tomu divit, soužití generací je totiž záležitost dosti riziková a mnohdy velmi křehká.

Osmasedmdesátiletá Zdena často vzpomíná, jak s manželem stavěli rodinný dům. Na to, jak se nadřeli. Bylo jim přes třicet, když zdědili pozemek v obci nedaleko Ostravy a rozhodli se, že začnou stavět. Žili ve Frýdku-Místku, muž pracoval jako horník, Zdena byla prodavačka. Nejezdili na dovolené, neměli volné víkendy, nekupovali si oblečení, jedli skromně. Všechny peníze dávali do stavby domu. Zapřáhli do ní i své tehdy malé syny. Bylo jim kolem deseti, ale museli otci hodně pomáhat. Většinu zvládli svépomocí, občas vypomohli kamarádi z práce. Stavěli přes deset let.

„Nebyl to život. Když vidím, jak dnes mladí lidé sedí v kavárnách, jezdí k moři a na wellnes víkendy, zírám. Já nic takového neznala. My jen pořád sháněli cihly, nějaký materiál.  Vše se shánělo obtížně, vše jsme si dělali sami. Já uměla malovat, natírat, nahazovat maltu, já byla v podstatě zedník,“ vzpomíná Zdena. Vše to dělala s jasnou představou. Že rodina bude mít velký dům, ve kterém s manželem zestárne, synové si do něj přivedou ženy a všichni jednou budou žít pohromadě a ona se na stáří bude těšit z vnoučat. „Jak naivní jsem byla,“ komentuje nyní tento sen.

Jeden ze synů se už nevrátil domů ze studií v Praze. Našel si tam práci, byt, založil rodinu, za mámou jezdí nanejvýš pětkrát do roka. Druhý syn žil v samostatném bytě v prvním patře. Přivedl si tam přítelkyni. Po dvou letech se oba odstěhovali. Řekli, že potřebují soukromí. Zdena si zpětně uvědomuje, že se jim trochu pletla do života. „No tak když jsem měla uvařený guláš, samozřejmě, jsem křikla na Pavla, ať si přijde vzít. Nemohla jsem vědět, že ta jeho právě uvařila taky a byla naštvaná, že odešel jíst ke mně. Když ke mně jíst nepřišel, přiznávám, byla jsem z toho rozladěná zase já. Neklapalo to z více důvodů. Nedělali nic na zahradě, když jsem je o něco požádala, bylo vidět, že se jim nechce. Když pak něco dělali, zpravidla to přineslo více škody než užitku, ale já musela mlčet, jinak se naštvali,“ tvrdí Zdena.

Manžel jí před rokem zemřel. Nabídla synovi, že by se k ní mohl znovu nastěhovat, v domě jsou dva prázdné byty a ještě jeden pěkný malý v podkroví. Odmítl. Na pár měsíců se nastěhoval Zdenin nejmladší vnuk. Měla radost, jenže zanedlouho začal dělat v domě mejdany. „Najednou tam spalo i pět kluků. Jednou přišli tak namazaní, že nezamkli branku ani vchodové dveře. Obojí bylo až do rána dokořán. Já tam přitom nahoře spala. Klidně nás někdo mohl vykrást nebo i něco horšího,“ říká Zdena. Vnuk se odstěhoval, prohlásil, že mu babička nedopřává soukromí a klid na studium.

Podobných případů, kdy lidé zůstali sami ve vícegeneračním domě, je hodně. Velmi často jde o ženy, které ovdověly a jeho provoz nezvládají ani fyzicky ani finančně. Ale mnohé jsou ve svých domech zvyklé, mají k nim citový vztah, nechce se jim ve vyšším věku stěhovat. Mladí lidé sice platí velké nájmy a berou si drtivé hypotéky, ale k babičkám a dědům do velkých domů se jim stěhovat nechce. Obávají se, že by neměli klid, soukromí, že by museli prarodičům pomáhat.  

To, co dříve bylo běžné, tedy několik generací v jednom domě, se nyní stává výjimečné. A odráží se to ve vztazích mezi generacemi i v jiných oblastech života.

„Mnozí mladí lidé znají seniory jen z obchodních center a dopravních prostředků. Málokdo z mladých nyní žije pohromadě s  babičkou, s dědečkem. Proto je pohled na seniory mnohdy zkreslený a očích mladých jsou jen těmi, kteří zdržují, obtěžují,“ upozorňuje socioložka Lucie Vidovičová.

„Soužití více generací má obrovskou výhodu při výchově dětí,“ říká psycholog Lucian Kantor. „Děti, které mají ve své blízkosti nejen rodiče ale i prarodiče, případně další příbuzné, na vlastní oči vidí, jak se na svět dívají rozdílné generace. Ta různost pohledů se projevuje i při výchově dětí. Ty z toho mohou čerpat, pokud soužití opravdu funguje. Je to jako by se učily naslouchat harmonii různých hlasů,“ vysvětluje.

„Pokaždé, když ke mně na víkend přijede vnučka, jsem velmi smutná, že tady není se mnou stále,“ říká jednasedmdesátiletá Magda, která rovněž po smrti manžela zůstala sama v dvougeneračním domku. „Mladí platí drahou školku, někdy i paní na hlídání, přitom já bych se o vnučku tak ráda postarala. Jenže oni bydlí v jiném městě. Kdyby se nastěhovali ke mně, měli by složité dojíždění nebo by museli změnit práci. Párkrát jsem tu možnost nenápadně nadhodila, ale viděla, jsem jak jsou zaražení, jak se jim to nelíbí. Naopak dcera nenápadně nadnesla, jestli dům nechci prodat. Řekla, že by to tak bylo jednodušší pro všechny. No jasně. Já bych seděla nešťastná v nějaké garsonce a oni by si asi chtěli užít peníze z prodeje domu. Já v něm chci zůstat, jsem tam doma. Jen nevím, jak dlouho budu schopna to vše táhnout,“ vypráví Magda.

Tyto problémy často řeší generace současných seniorů, kteří stavěli domy v době, kdy bylo v módě stavět je vícegenerační, často tvořené dvěma bytovými jednotkami. Nynější nově postavené  rodinné domy jsou velmi často tvořeny jen jednou bytovou jednotkou. Mladí si staví velký obytný prostor spojený s kuchyní, ložnici a pokoje pro děti. S tím, že by v domě děti zůstaly v dospělosti, se už nyní moc nepočítá.

Na jedné straně je to dobrá zpráva, protože až generace současných mladých lidí zestárne, nebudou řešit problém, že zůstali sami v domě tvořeném dvěma i více byty. Prostě se jim jen vyprázdní dětské pokoje, mohou z nich být pokoje pro hosty, ale žít budou stále stejně. Na druhé straně je to špatná zpráva. Potvrzuje, že děti jsou nyní od svých prarodičů vzdálenější než kdy dříve bývaly a že se ta propast mezi nimi bude ještě prohlubovat.

Hodnocení:
(4.9 b. / 17 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Dana Nepejchalová
Paní Anno Vávrová, tak to byl očistec, vůbec vás nesoudím a plně vás chápu, to byly galeje, aspoň , že už jste v pohodě a trápení z babičkou je pryč.
Dana Nepejchalová
Paní Marie Zavadilová, tak to je strašné, když ani váš manžel nerespektuje , co říkáte a je raději na straně dětí, no to je fakt hrozné, asi nic jiného než rozvod pomůže, ovšem v šedesáti se rozvádět, no musíte sama zvážit co dál, jedině prodat společné bydlení a pořídit si každý svůj malý byt a navštěvovat se, tím pádem , by k vám jeho děti nechodily, těžko radit, nechtěla bych být ve vaši kůži. Držte se!
Marie Zavadilová
Žili jsme v jednom domě s manželovými dospělými dětmi. Ti nepracovali, ale nepomáhali ani doma. S manželem jsme měli každý dvě zaměstnání, abychom utáhli hypotéku a ještě jeho potomky. Syn celé noci hrál počítačové hry a dcera běhala po zábavě. Ve dne spali. S ničím mi nepomáhali a ještě byli dost drzí . Po několika letech tohoto soužití si naštěstí založili své vlastní rodiny a odstěhovali se. Bohužel, syn pokračoval dál ve svém stylu, takže poté, co si pořídil dvě děti, se s ním žena rozvedla a zase byl u nás ví než doma. Přemluvila jsem manžela, že dům prodáme a pořídíme si své vlastní bydlení. A tak jsme se v šedesáti letech pustili do stavby nového menšího domu. Po celou dobu stavby ani jejího úklidu se u nás neukázali, takže byl relativně klid. Ale jakmile jsme se nastěhovali, jezdí téměř každý víkend (ten je u nich od čtvrtka do pondělí), někdy na celý týden i déle. Dělají si opět co chtějí, nerespektují soukromí, neklepou, chodí si do ložnice i koupelny brát moje věci bez zeptání, do všeho vlezou, kouří v domě, přestože se mi to nelíbí. Jejich odpověď je vždy stejná: To nikomu nevadí. Nebo jsme tu doma a můžeme si dělat co chceme.Mají v manželovi velké zastání, prý je mám brát takové jací jsou a nesnažit se předělávat dospělé lidi. Ale já jen chci, aby respektovali naše soukromí a pravidla naší domácnosti. Po jejich odjezdu se s manželem vždy pohádáme. Než se u nás situace uklidní, jsou tu nanovo. Jak by ne. Mají nakoupeno, navařeno, mohou si dělat co se jim zlíbí, nepomáhají, jen se rekreují a ještě mají u manžela zastání. Navíc jsou hrozně nepořádní, ale to prý také nikomu nevadí. Už jsem uvažovala i o odchodu, opravdu nevím, jak dál. V lednu jsem vážně onemocněla a po návratu z nemocnice jsem prosila dceru, že potřebuji klid a být chvíli sama, ale opět přijela a řekla mi dokonce,že všechna má přání a požadavky buď bude ignorovat nebo to se mnou špatně dopadne. Takže jsem odjela, jsem druhý týden u svého syna a manžel má opět u sebe svoje děti. Nevím,co dál.
Eva Kopecká
Je to všechno otázka povahy, životních priorit a toho, jak chceme žít. Pokud nejsou obě generace diametrálně odlišné natolik, aby jedna skupina byla zásadně čehý a druhá hot, všechno jde. Problém spíš je vlastnictví objektu. Je-li společné, je problém. Jedni mají druhé v pasti. Mají-li nemovitost v majetku staří, jsou tu další otázky. V případě jejich nemoci se musejí starat hlavně ti, co s nimi bydlí. V případě jejich smrti chtějí dědit všichni, i ti, co jezdili pouze občas na návštěvy a do baráku nedali ani korunu. Vztahy v rodině by měly být majetkově jasné a pokud možno když ne vyřešené, pak právnicky ošetřené. Prodrala jsem se životem od dcery po snachu k současné babičce a tchyni. Dneska už docela umím pochopit ty mezigenerační rozdíly. Taky mám už na ledacos jiný náhled. Dcera mi občas řekne, já nikdy nestíhám to, co ty. Jak to děláš? No, jsem na to prostě zvyklá. Musela jsem se vždycky spoléhat sama na sebe. A já se taky umím učit od nich. Neuvařit a namazat si chleba, odpočinout si s knížkou v posteli a o volnu si vstát pozdě nebo vůbec, prospat se během dne, když se mi chce. Chce to asi hlavně nelpět na tom, co platilo před padesáti lety, nemyslet si, že je na má moudra někdo zvědav, nedávat nevyžádané rady, umět vyžít sama se sebou, mít svoje zájmy, nevrtat se do druhých, neb mně by se taky nelíbilo, aby mi někdo kecal do toho, kam si mám postavit televizní stolek a kde mám udělat nákup. Žít a nechat žít. Ze svého okolí znám jak případy, kdy staří mladé rozvedli, ale i takové, kde spolu žili celou dobu úplně normálně a v klidu. Všechno je v lidech. Umolousaná škudlilka asi nepochopí snachu, která chodí oblékaná podle poslední módy a pomlouvačná nepřejícná semetrika těžko vyjde s kýmkoli, natož se snachou, která je úplně jiná. A líná nezaměstnaná, která se všude ulejvala, jak mohla, nepochopí někoho, kdo to chce někam dotáhnout. A samozřejmě pracovitá ženská se dost dobře nebude koukat na mladé, kteří u ní bydlí zadarmo a ještě si myslí, že ovoce a zelenina roste na zahradě úplně jen tak, sama. Lidi by si měli umět promluvit, dopředu promluvit, jak si společné bydlení představují. Někdy se člověk domluví spíš s cizím. Protože rodina některé věci začne řešit, až když hoří. Jakmile slyším, i nechme to, jsme rodina, vždycky se pak nějak domluvíme, rozum mi velí - PRYČ.
Honza Fiala
Dovolím si podotknouti, že až na nějaké vzácné výjimky bylo, je a bude takové soužití více generací v jednom domě cestou do pekel. Navštěvovat se o víkendu, dovézt vnoučata na pohlídání, proč ne, ale jakkoliv jinak to vždy je způsob, jak vztahy jen pokazit. Sám to znám ze zkušeností jak u sebe a nejbližšího okolí, tak z principu. Kromě jiných představ o trávení času, chození spat, zamykání i těch dveří, na kterých je koule, dokonce za bílého dne, je jeden z dost podstatných nešvarů mezi mladými (a to nemyslím jen sluníčka světoběžnická) a starými fenomén křečkování, které generace žijící za komunistů a tím spíš za války mají. Tedy nic se nesmí vyhodit, naopak každý bordel válející se u cesty, čmajznutelný v práci či někde za odvoz (či rádoby nízkou částku) se musí do chalupy dotáhnout. A běda ho vyhodit, sic ani k ničemu není, nezřídka ani nefunguje. Prostě si tím tito lidé stimulují POCIT dostatku a v jejich chorobném hrabivství a představě je kacíř ten, kdo chce jejich bordýlek přetékající přes sklepy, půdy a kůlny vyházet. A pak se, milí senioři, divte, že mladí kupující jen to, co potřebují, v množství a čase, kdy ho potřebují, nehodlají handrkovat, že celá kůlnička z odpadního materiálu sestrojená je jen skladem bordelu a že zapšklostí a lpění na takovém bordelu se jejich kýžené společnosti zbavíte.
anna vávrová
Vyrůstala jsem se svými rodiči a prarodiči v dvougeneračním domě. To peklo bych nepřála snad ani nejhoršímu nepříteli a již od ranného dětství jsem se nesmírně těšila až z toho otřesného baráku vypadnu! Se sourozenci jsme se hned po škole všichni osamostatnili abychom "domů" již nemuseli. Naše "milá" babička zničila život nám všem, moji rodiče se kvůli ní rozvedli a nám k ní zůstal zcela chladný vztah, kdy jsme k ní na návštěvu chodili asi tak často jako do chrlícího Vesuvu. Byla zlá, nesnášela ničí soukromí, byla neskutečně majetnická a panovačná. Neměla žádné přátele a tak se veškerá její pozornost upínala na všechny v domě, tudíž na nás s rodiči. My jsme si se sourozenci všichni pořídili vlastní bydlení a dostali jsme to zatraceně sežrat, že ona se nadřela a teď barák nikdo nechce. Kdo by taky chtěl tu bránu pekelnou!!!! Když jsem si pořídila svůj dům i já jakožto nejmladší ze sourozenců a její poslední naděje na možnost doživotní péče a full servis s vožením po doktorech, nemohla to vstřebat a láteřila o stošest!...poslouchat po zbytek života jak jsme nemožní a že děláme vše špatně byl opravdu můj sen!! Koupili jsme s přítelem ruinu u nás ve vsi a ona mi to nemohla odpustit a pořád do mě a rodičů vandrovala a to jen urychlilo sled věcí, že jsme tam dali dokupy k bydlení jednu místnost a ihned jsem se nastěhovala tam. Bože, to bylo nejlepší rozhodnutí mého života!! Pak začala lézt a chrlit svoje rozumy i tam, ale to jsme vyřešili novými dveřmi s koulí zvenku! :D zvonek jsme nedávali a měla jsem konečně tak božský klid!!!! Dosáhla nakonec svého a podařilo se jí rozvést naše rodiče, čehož v zápětí těžce litovala když jí skončil servis s vožením autem . Na sklonku života se z ní stala nejpokornější osoba pod sluncem, ale to jí už vážně nikdo nezbaštil a smrt našich prarodičů byla pro všechny velkou úlevou. Vím, že mě za to spousta lidí bude pranýřovat, ale kdyby někdo prožíval to co my, zajisté by jim pomohl do hrobu i o něco dříve. Takže společné bydlení NIKDY!!! raději půjdu pod most!!
Boleslav Komárek
Mně je šedesát tři let. Pocházím z vesnice mí předkové všichni žili na vesnici. Jezdil jsem s krávama na pole a doma jsme měli prase, králíky, slepice, kačeny. Takže moc práce. V naší rodině bylo vžité, že jedno z dětí dochovalo své rodiče a to potom také zdědilo i dům. Rodiče nám dali výchovu, peníze na studium a poté peníze na novostavbu domu. Pocházím z rodiny, kdy jsem měl 10 strýců a tetiček a nepřeberný počet bratranců. Nutný přehled stavu před písmenky o soužití. Jak jsem napsal je mi 63 let. Postavili jsme s manželkou rodinný dům a máme tři dospělé děti, které mají své rodiny a děti. Já ještě opatruji svou matku. V rodinném domě bydlíme 4 generace. Ještě před dvěma roky jsme bydleli společně v tomto r. domě Moje matka ve svém, já s manželkou ve svém, dcera s přítelem a jedním dítětem s námi, starší syn s dvěma dětmi ve svém a mladší syn s dvěma dětmi ve svém. Takže po několik let jsme bydleli společně 5 rodin - 4 generace. Musím přiznat, že se stalo, že to někdy zaskřípalo. Většinou to bylo z mé strany, kdy jsem na své děti tlačil s tím, že bydlí v domě tak musí také odklízet sníh, uklízet společné prostory, a podobně. Do jejich soukromí jsem jim nezasahoval. I když ten bordel u nich doma, mě někdy přiváděl k rozpakům. Ale žili jsme tak spolu mnoho let. A je na co vzpomínat - rodinné společné oslavy, vánoce, společné grilování a podobné akce. Jak zde již někdo dole napsal. Je to respektování soukromí druhého a o tom, jak jste si mě vychovali, takový jsem. Setkávání bratranců po 5ti letech je pravidlem. Cca 120 rodinných příslušníků se sejde a s babičkami, vnuky se chlubíme svými výtvory a užijeme si rodinné zábavy. Takže já závěrem na rodinné soužití vzpomínám hezky. Možná by s malými výhradami psaly mé děti, ale dvě z nich s námi a s babičkou žijí dodnes.
Jana Kollinová
To je ostuda! Už chybí jen abych napsala žydle a půjdu dobrovolně do domova pro "kohokoliv".
Jana Kollinová
Omlouvám se, ale vejminek je správně.
Jana Kollinová
V každé rodině jsou jiné specifické vztahy mezi generacemi. Nerada si nyní připouštím fakt, že jsem se chtěla osamostatnit co nejdříve, protože moje matka byla výrazná osobnost budící respekt u otce i u mě. A jak se říká - podle sebe soudím tebe - uvědomila jsem si, že nejlepší cesta je dát synovi volnost a jako bonus mu přispět na křídla, kterými by zabezpečil svoji rodinu. Je dobře, že mnohé vícegenerační rodiny spolu vycházejí v rodinném domě a nepojí je jenom vazba na majetek. Byly doby kdy potomci zdědili stavení a starouškům dopřáli dožití ve vejmynku.
Dagmar Bartušková
Nikdy jsem netoužila mít barák, kde bychom s mladými společně bydleli. A dobře jsem udělala. Myslím si, že každý mladý člověk se má sám rozhodnout, kde by chtěl bydlet a ne být svazován barákem s rodiči. Je třeba přestřihnout tu pupeční šňůru a nechat jít děti vlastní cestou. Velký byt jsem prodala, přestěhovala se, koupila byt akorát pro mě a není co řešit. Dnes je tolik možností a je jen na nich, kde se usadí.
Jana Šenbergerová
Dnes jsem moc ráda, že jsem kdysi nepřistoupila na možnost postavit si rodinný domek a bydleli jsme v panelovém bytě. Dcery se odstěhovaly a manžel zemřel před mými šedesátinami. Zůstala bych sama na dům i zahradu, zatímco teď žiju s partnerem v pohodě ve svém původním bytě. Jak společné, tak samostatné bydlení má své plusy a mínusy.
Jarmila Komberec Jakubcová
Bydlím již skoro 12 let ve dvougeneračním domě, kde v 1.patře má byt syn s dětmi a v přízemí bydlím v současné době sama. Nehádáme se, navzájem si pomáháme a když odjedu na cesty mladí se mi postaraj o kočenky, já jim to pak oplatím - mají králíčka, morče a kočenku. Snacha mi často pozve na oběd o víkendu, já zase na oplátku vyzvednu děti ze školky. Zahradu si obhospodařuje snacha, rozumí kytičkám a baví ji to. Já si zase pěstují svoje bylinky a vzájemně se se respektujeme. Dům je zařízen tak, že máme každá rodina svoje soukromí. V létě chodím k "mladým" na grilování na jejich terasu, bazén či a saunu máme společnou. Hlavně abychom byli všichni zdraví a mohli si užívat krásného života. Nic jiného nepotřebujeme.
Eliška Houšková
Tak nevím, ty negativní reakce na bydlení dvou generací mne matou. Ovdověla jsem v šedesáti a i když děti naléhaly, abych domek prodala, a nastěhovala se k nim, chtěla jsem být samostatná, mít svůj vlastní život . Bydlím v rekreační oblasti, takže musím mít auto, abych se dostala na nákupy, k lékaři a tak podobně. Uplynulo deset let a najednou přišla doba, kdy nezvládám zahradu ve svahu, přerostlé velké stromy, kdy mi začíná odcházet zařízení domku, jako je kotel, bojler, čerpadla a tak dál,kdy mi v zimě nešel nahodit jistič elektřiny, a finanční rezerva ze pořádně ztenčila kvůli opravám a údržbě auta. Najednou jsem zalitovala, že jsem nevyslyšela děti a neodstěhovala se k nim, když mi najednou zavolala dcera, že budou kupovat domek a pokud jim slíbím,že se k nim nastěhuji, poohlédnou se po větším. Je fakt, že jsem starostmi nespala, co budu dělat, z čeho zaplatím nutné opravy a auto už taky není nejnovější, jak dlouho ještě budu moci jezdit, nebyly to veselé myšlenky a ta nabídka dcery mne potěšila. Dozvěděla jsem se, že dcery o mne začaly mít starost a pokud by to šlo, postarala by se o to, abych bydlela s nimi i druhá dcera, zatímco ta nejmladší počítá s tím, že se postará ootce, který už taky není nejmladší.Jsme rozvedeni. Měla jsem také řešení, že se ke mně přistěhuje přítel, o rok starší, než já, ale já už nemám potřebu se starat o muže, myslím, že jsem se kolem kolem rodiny za cělý život naběhala ažaž a už bych spíše potřebovala pomoc já sama, než abych zase na stará kolena dělala full servis někomu, kdo už má také zdravotní problémy. Dcera má možnost poskytnout mi samostatné ubytování, takže domek prodám, peníze rozdělím dětem a dožiji s dcerou, se svou rodinou. Nejsem zvyklá nikomu do ničeho mluvit a potěšila mne reakce mé nejstarší vnučky, když mi řekla, že se těší, že až pojede za mamkou, budu tam i já, její babička. Tak nevím, myslím, že to má nějaké nevýhody, ale nebudu sama, budu žít v obci, mezi lidmi a už nebudu mít tolik starostí kolem domku a zahrady.
Vendulka Pospíšilová
Jo,jo... rodiče dřeli, šetřili a taky postavili, zařídili a vychovali děti. Dneska nadělat dluhy a hypotéky, roz-fofrovat co se dá za nesmysly které nepotřebuju, cestovat může jedině ten kdo na to má a za své! Nu, a když už prachy dochází, nebo věřitele třískaj na dveře, ještě mají rodiče ten "hrozný" domek.... Jo, doma by slyšeli pravdu a to se holoubkum nelíbí. Ona pravda vždy bolí. No, ale tak si je rodiče vychovali...
Růžena Kuželková
Taky trochu do "mlýna".Bydleli jsme s rodiči 10 roků v jednom bytě se dvěma vchody.Starší syn nešel s námi nikdy "našemi dveřmi",zazvonil a počkal,až přijde babička,či děda otevřít - přestože mohl proběhnout kuchyní,obývákem a předsíní k prarodičům.Tak si zvykl na babičku a dědu a pokud chodil do školky,tak "vystrnadil"dědu z jeho postele a spával s babičkou.Mladší syn už byl jiný,ten se "přizpůsobil" - každý hold jsme svůj.Nyní máme dobré vztahy i proto,že bydlíme každý zvlášť a rádi se vidíme na návštěvách.
judita lišková
Soužití různých generací určitě nese jak výhody tak nevýhody...těch je mnohem více. Zažila jsem krátkodobé bydlení s manželovými rodiči, proto představa, že by jednou měl syn a jeho rodina bydlet s námi, byla pro mě dost nepřijatelná. Obecně spolu generace vycházejí mnohem lépe, žijí-li samostatně a jinde. Můžete cokoliv myslet dobře - z vlastního pohledu - a přesto druzí stejnou věc vidí jinak. Zbytečné je vzájemné přesvědčování, dohadování, ani kompromisy málokdy něco řeší. Na druhou stranu...jak píše článek...mladí znají seniory jen z obchodních domů a dopravních prostředků. V rodině jsou si cizí nejen děti a rodiče, ale ani s prarodiči nejsou vztahy. Někdy oprávněně, jindy nezaslouženě, kvůli mnohým předsudkům. Ale chyby jsou na všech stranách - jak u starých tak u mladých i nejmladších. Nelze očekávat, že budou všichni zúčastnění zastávat stejné životní názory. Je výjimečné, žijí-li dvě tři generace spolu a vycházely bez problémů.
Hana Rypáčková
Nemám s tím žádné zkušenosti. Rodiče žili v bytě, zůstali v něm. Sestra a já se svými rodinami také ve svých bytech. Naše děti už postavily jednogenerační domu, ale už budou mít možná soužití s mladší generací. Už budou potřebovat ve stáří pomáhat s domem i zahradou. Ono stačí, co samotných starých vdov žije ve velkých bytech, nejem samy v domech. Děti s nimi bydlet nechtějí a tlačí je k prodeji.. Myslím, že život samotné rodiny manžele víc stmeluje...
Danka Rotyková
Nesoudím. Se soužitím 2 až 3 generací mám své zkušenosti. Od dětství na vesnici v domku, s velkou rodinou pomáhala babička, ale také občas říkala nevyžádané rady. Pamatuji si hodně křiku. V dospělosti jsem žila 23 let s matkou mého manžela v našem bytě. Nechtěla žít sama a my jsme byli tehdy nezkušení. Bohužel. Po téhle životní zkušenosti jsem se rozhodla žít sama, ale nablízku synovi. Styl života mladých rodin se zásadně změnil, kdo z nás se přizpůsobí, myslím, že bude mít ve stáří s mladší generací pěkný vztah. Všem bych to přála.
Pavla Žídková
Věra Halátová: je to tak, bohužel, věčný stěžovatel a trpitel je vysavač energie a nelze se divit, že ho rodina v zájmu pudu sebezáchovy odloží do domova důchodců. Kdo to nezažil, neuvěří. A i když nemáte přímo takového trpitele, chytáte z trvalého opatrování nemohoucích nebo duševně lehce strádajících osob těžkou ponorkovou nemoc, kdy, aniž to chcete, se na ně utrhujete a všechno vám vadí. Podíl na tom určitě mají i dnešní hodně vysoké nároky v kterékoliv práci, protože si po příchodu domů ani nemůžete odpočinout nebo vypnout a hned se musíte věnovat opečovávané osobě. A stát zcela zaspal, protože sehnat nějaké odpočinkové ubytování s péčí o takové osoby je téměř nemožné, i kdybyste si to chtěli a mohli zaplatit, takže nemůžete ani odjet týden na dovolenou.
Věra Halátová
Jestli ta paní Zdena není věčná trpitelka. Ten rodinný dům snad nestavěli celou dobu manželství. Přispěvatelka paní Kusá musela ihned do "problému" vložit politickou historii. Já v tom problém nevidím. A pokud bych v tom problém viděla, určitě mi ho nevyřeší autorka článku, paní Hofmanová. Já jsem v mládí také chtěla být sama. Mimo rodičovskou náruč žiji sama od svých 18 let. Svoje syny jsem vychovala k samostatnosti. Články jsou o to zajímavější, že jeden vyjde o tom, jak mladí jsou mamánci, druhý zase o tom, že se nestarají o rodiče a dnešní je o tom, že nechtějí bydlet s rodiči, potažmo s ovdovělou matkou. Víte vy vůbec, jak taková osmdesátiletá žena, která si myslí, že život protrpěla, dokáže být nesnesitelná? Ona, přece všechno dělala, pro děti. Ona přece nejezdila na dovolenou, pro děti. Ona si utrhovala od úst, pro děti. Kdoví jak to doopravdy bylo. Prostě si usmyslela, že chce mít barák a všechno tomu podřídila a dneska citově vydírá.
Alžběta Kusá
I my jsme stavěli za socialismu a jako skoro každý (vyjma komunistických elit) jsme se na stavbě nadřeli a museli si odříkat. Bylo to ale naše rozhodnutí, ničeho nelituji! Ze strany mých rodičů přišla velká finanční podpora a tak, když se dostavělo, má máma se k nám nastěhovala. Mého otce zanechala samotného ve velkém bytě! A stala se hlavou rodiny...Mluvila do úplně všeho, dávala rady jak se máme chovat, co máme říkat a to i přesto, že nám bylo přes 35 let... Když se naše dcera vdala věděla jsem, že musí mít svůj život, své vlastní bydlení, své vlastní rozhodování. Ze svého okolí znám případ, že tchyně tak dlouho peskovala nevěstu, až odešla a její syn kvůli tomu spáchal sebevraždu! Tak to prosím opravdu ne!
Monika Zabilová
Mezigeneracni bydleni jsem zazila jako dite a proste ne, nechci. dum vzdy patri pouze nekomu z nich a (opravnene) chce rozhodovat. Z toho plynou problemy. Dospely clovek nechce byt peskovany jako male dite pred vlastnim partnerem/detmi. Starsi generace mnohdy nehodla do nemovitosti dale investovat, mladi zase nechteji financovat a brat si hypoteky na opravu obrovsky predimenzovanych obludarii, ktere jim notabene nepatri a pokud ma babicka vice dedicu, nejspis patrit cele ani nebude. Samostatne bydleni je zaklad dobrych vztahu v rodine.
Soňa Prachfeldová
Jen u nás na vsi je tolik velkých domů, kde žije převážně stará paní, vdova. A mladí se k ní nenastěhují, mají svůj způsob života a jednou ten velký dům prodají. Možná jsem měla v životě štěstí, vždy jsme žili tři generace, měli jsme v našem domě babičku i dědu / to bylo ve městě/. Pak jsem se odstěhovala na vesnici a maminku, když byla v penzi, jsem vzala k nám. A zase tři generace. Nyní jsem já seniorka, v domě bydlí syn s rodinou. Podmínkou dobrého soužití je, aby každý měl svůj byt a respektovat soukromí navzájem. A nekecat do toho, co se mě netýká, anebo na co se nezeptají. Pokud to takhle dobře dopadne, je to hezké pro mladé i staré. A vnoučata se vlastně učí úctě ke stáří od mala.Je to o povaze a charakteru člověka. Prostě nic není zadarmo a jednoduché. Jek se říká - dej a bude ti dáno, přej a bude ti přáno.
Libuše Křapová
Trochu mi z těchto článků vypadli muži. Nebo starší pánové tyhle problémy neřeší ?
Zdenka Soukupová
Ano, časy se mění. Staletý model společného soužití, kdy nastupující generace zdědila nejen dům, ale i hospodářství, obchod, řemeslo a všechno pokračovalo dál, už asi zanikl. Je to dobře? Žije se každé generaci odděleně líp? Všechno má svá plus i mínus. A jak najít ten ideální optimální střed, toť otázka.