Jsou ve vyšším věku důležitější zájmy či rodina?
Ilustrační foto: ingimage.com

Jsou ve vyšším věku důležitější zájmy či rodina?

27. 4. 2019

Děti jsou dávno pryč z domu, v práci už se není třeba honit za kariérou, důchod se blíží nebo už je tady. Ideální čas, kdy se člověk může naplno věnovat svým koníčkům a dělat to, na co dříve neměl čas. Problém je, pokud to takto cítí jen jeden z páru. Nebo když nemá podporu širší rodiny.

Osmašedesátiletá Helena chodí do kurzů španělštiny, keramiky a ještě dochází předčítat a občas poklidit jedné osamělé staré paní. „Manžel je naštvaný. Říká, že pořád někde běhám, že se nestarám o rodinu. Jenže naše děti jsou už dávno pryč, mají své životy. Vnoučata přijedou tak jednou za čtvrt roku. V létě se občas scházíme na chatě, ale většinu roku bych neměla co dělat. Tak jsem si našla aktivity. Španělsko miluju, zajímá mě vše co je s ním spojeno, kultura, jídlo. Tak se chci naučit základy jazyka a plánuji, že bych tam jela na poznávací zájezd. Keramiku mám jako odreagování a návštěvy jedné přítelkyně, která na tom není nejlíp mě naplňují pocitem, že jsem na světě něco platná,“ vysvětluje Helena svůj přístup k životu.

Její muž však nechápe, proč si v penzi nabrala tolik zájmů, proč je málo doma. „Pořád mám něco v hrnci v lednici a u toho popisky, co to je a kdy si to mám sníst. Helenu prostě nebaví být doma, pořád něco vymýšlí. Je fakt, že mě zase nebaví chodit mezi lidi. Kam? Do jazykového kurzu? K čemu mi to v sedmdesáti bude? Na keramiku? No to snad ne,“ říká se smíchem její muž. Manželčinu aktivitu bere s nadhledem jen na oko, ve skutečnosti si na ni často stěžuje synovi a dceři. „Mami, proč pořád někde lítáš, co z toho máš? Lepší by bylo, kdyby ses starala o zahradu, podívej, jakou tady máte džungli. A taky bys mohla přijet na víkend k nám,“ říkají Heleniny děti.

Helena bere jejich rady jako snahu s ní manipulovat. „Nebaví mě sedět u nich o víkendech. Vnuci stejně vyrážejí s kamarády pryč a mě nebaví tlachat u kafíčka dva dny s dcerou a snachou,“ říká. Ani zahradní práce ji příliš nenaplňují: „Nesnáším ten současný trend, kdy všichni pořád sekají trávník a vadí jim každá sedmikráska. Mám zahradu bujnou, divokou a je to jen moje věc.“

V mnoha rodinách se objevují tendence ovlivňovat život jejich nejstarších členů, radit jim, jak by měli správně trávit život v penzi, udávat jim jakýsi životní směr. Na jedné straně to může být sympatické – mladí mají zájem o to, jak jejich rodiče v penzi žijí. Na straně druhé to může být otravné – co je jim do toho?

Potíž bývá i v tom, že každý z páru si představoval život v penzi jinak.

Muž například chce trávit čas na chatě, jeho žena se tam naopak nudí a chce chodit do společnosti, tedy být co nejvíce ve městě. Ano, to je častý důvod konfliktů v párech, které jsou v penzi.

„Vyslechla jsem řadu příhod, kdy člověk vyššího věku časem přestává mít vlastní život a ztrácí právo rozhodovat sám o sobě. Často se jedná o seniorky, vdovy, které podlehnou tlaku dcery či syna nebo snachy či zetě, jež tvrdí, že by měly dělat to či ono, například hlídat vnoučata místo toho, aby si hledaly koníčky, zájmy,“ uvedla psychiatrička Tamara Tošnerová. Zná také hodně případů, kdy dochází k neshodám v seniorských párech kvůli tomu, že jeden z partnerů je prostě aktivní a druhý ne.

Ve vyšším věku se u mnoha lidí mění postoj k tomu, co je pro jejich život důležité. Ženy si mnohdy uvědomí, že velkou část života strávily prací a starostí o rodinu a nyní, v penzi, se rozhodnou dopřát si to, na co neměly čas. Vyhledávají koníčky, cestují, vzdělávají se. A mnohé se setkávají kvůli toho s nepochopením. Podobně jsou na tom i muži. Někteří chtějí žít aktivně, zatímco jejich partnerky doma bručí a vyčítají jim, že i v penzi jsou pořád pryč z domova: „Celý život jsi trávil v práci, tak jsem si myslela, že aspoň důchodu budeš doma sedět na zadku, ale ty pořád někde lítáš stejně jako celý život.“

„Moje máma jako by chtěla dohnat mládí. Nedá si poradit, že by měla zvolnit a více se věnovat tátovi. On pořád jen kouká na televizi nebo chodí na ryby, zatímco ona má spoustu známých a je celé dny někde pryč,“ vypráví čtyřicetiletá Martina. Jenže neví, že její máma tvrdí, že právě nyní, v penzi, má pocit, že konečně žije pěkný plnohodnotný život. „Až teď cítím, že si život užívám. Dříve jsem se jen starala, abych stihla vše v práci, pak nakoupila, pak navařila, pak udělala s dětmi úkoly, pak uklidila. Já vždy večer padla únavou a děsila se dalšího dne. Teď se každý večer na další den těším, protože mám na každý den naplánováno něco zajímavého, pěkného,“ vypráví její matka. Nejvíce ji vadí, když jí dcera říká, co by měla či neměla dělat: „Mladí mají často pocit, že by nám seniorům měli nějak radit, říkat, co máme či nemáme dělat, co se hodí a co ne. Je to směšné, jak přebírají roli rádců, rodičů. Zřejmě jim připadáme staří a tudíž nesvéprávní a divní.  Já se nad tím vždy směju, když mi dcera kecá do života.“

Psychologové se shodují v tom, že právě lidé, kteří si do penze naplánují řadu aktivit, poslední fázi života zpravidla tráví v lepší psychické a fyzické kondici, než lidé, kteří šli do důchodu takzvaně nepřipraveni. To znamená, že se nechali zaskočit vším novým, co pobyt v penzi přináší. Například tím, že najednou tráví hodně času s partnerem a zjistí, že si lezou na nervy. Nebo naopak zůstali sami a zjistí, že jim leze na nervy samota. Lidé, kteří nemají čas, protože si ho vyplnili, jsou zpravidla spokojenější a nemají čas nad tím, co pro ně život v penzi znamená, přemýšlet. Bohužel to přináší fakt, že nespokojení jsou mnohdy kvůli tomu jejich partneři či příbuzní. Jistě je ideální si s nimi o tom promluvit, vše si vyjasnit. Ale zároveň by si nikdo neměl nechat ve vyšším věku diktovat, jakým způsobem má čas v penzi trávit. Ne nadarmo se totiž říká, že to je jediné období života, kdy člověk už nic nemusí, ale mnohé může.

 

Hana Charvátová pro i60

 

 

 

Autor: Redakce Zpět na homepage
Hodnocení:
(5.1 b. / 17 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Kopecká
Je jasné, že jakákoli radikální změna v aktivitách jednoho z manželů může pro druhého být překvapením a vzbudit nelibost až podezření. Vím z vlastní zkušenosti, že nejen v důchodu /kam jsem ještě nedošla/, ale v produktivním věku po pětačtyřicítce, se manžel, zvyklý na full servis a ženu u plotny, na zahradě a u televize, nedokáže tak nějak popasovat s faktem, že žena občas doma není. Ať to bylo cvičení na redukci nadváhy, ať to byl povinný kurz od zaměstnavatele, věřte mi nebo ne, poslouchat výsměch a urážky za čas přestane bavit každou. Bývalý manžel tak nějak přehlédl, že naše dospělé děti už nás nepotřebují tak, jako ve školním věku a že jsem mu marně léta podsouvala, že život může být pestřejší, než stereotyp bez přátel a koníčků. Já ty svoje po svatbě musela opustit, byla bych s nimi / rodiče a syn/ nevydržela. Jenomže když si po těžké nemoci a 25 letech soužití uvědomíte, že vás skutečně nic nečeká, než přikyvování na dokola omílané stížnosti na svět a máte pocit, že se z toho zákonitě musíte zbláznit, když se stáváte terčem promyšlených útoků, nakonec vám nezbyde nic jiného, než odejít a na ty vlastní nohy se postavit. A tak se ze mě stala na jedné straně nevděčnice, která od nich utekla a na straně druhé člověk, který přijal odpovědnost sám za sebe a přestal kývat a poslouchat. To, v čem jsem poslední rok a půl manželství žila, už bych si skutečně nikdy nechtěla zopakovat. Modřiny zmizely, pomluvy ustaly, psychika se uklidnila. Pracovní nasazení kvůli tomu, abych měla vlastní bydlení, se podepsalo na zdravotním stavu, nicméně jsem spokojená s tím, že žiju, mám koníčky a přátele, co stihnu, to stihnu, nač mám, si koupím, mám ujasněno, co chci a co ne, a hlavně, jsem v pohodě. Každý manžel by si měl uvědomit, že je lepší mít nějaké ty kamarády a koníček, než jen celý život sedět doma a nadávat na svět. Každou partnerku tohle jednou může přestat bavit a je malér na světě. Žádný chlap si asi neumí představit, že jeho žena může zjistit, že bez něj jí bude na světě líp a že by taky mohla odejít z té jejich manželské jistoty do svojí svobodné nejistoty. Když srovnám samostatný život většiny mužů a žen, tak myslím jsou na tom ženy líp. Pokud je potřeba v bytě, domě nějaká oprava, malování, údržba, lze si na to ušetřit a objednat řemeslníka. Je to občasná záležitost. Zatímco muž se potýká s každodenními věcmi, jako je vaření, praní, úklid. To my i ve stáří zvládáme levou zadní. Takže myslím, že na rozvodu /ač se říká, že sníží ženě životní úroveň/ my ženy neproděláme. Svoje si doma uděláme a jinak máme svatý klid. Když chceme mít koníčky, tak je máme a když ne, samy si vystačíme....
Helena Špalková
Já to mám tedy trochu jinak.Celý pracovní život jsem těžce pracovala,jako pomocná síla v nemocnicích,jako sanitárka,a to na operačních sálech i na různých odděleních.Práce to byla velice těžká,směnná a velice krásná a důležitá.Ale s přibývajícími léty jsem se na důchod začala těšit a nyní jsem tři roky v důchodu a nemůžu si to vynachválit.ZaplatˇBůh .mám stálepracujícího manžela,který už však v zimě končí,jak jsme se dohodli,abychom teď byli co nejvíce spolu.Stačíme sledovat veškeré dění,máme i dost koníčků,ůžeme vykonávat veškerou práci v bytě zatím bez cizí pomoci,Ale narozdíl od doby,kdy jse byli v zaměstnání oba.vklidu a bez stresu vše stíhám denně vaříma tedy ještě půl roky budu vyoravovat manžel do práce.Ale pak budeme mít každý den nějaký progra spolu(když se dožijeme).I nás oba občas to zdrvíčko už lehce potrápí ale stále to jde.A že jsme spolu 47 let,přičítáme lásce,toleranci a smyslu pro humor.Zkrátka je nám prima i bez zahraničních dovolených.
Marie Faldynová
Já bych řekla, že všeho moc škodí. Upnout se jen na vnoučata je stejně špatné jako vyměnit je za výlety do Tramtárie. Já na rozdíl od manžela ráda cestuji, navštěvuji děti, vnoučata, kamarádky a už jsem si zvykla na to, že to manžela nebaví. A jsem ráda, že mu moje cestování nevadí. Tahat ho s sebou a poslouchat věčné stížnosti na nepohodlí - to mě ani nenapadne.
Slávka Kobylková
I kdyby to byl reálný příběh, tak paní moje sympatie rozhodně nemá, tak kafe s dcerou a snachou ji nebaví,ale k neznámé paní chodí a naplňuje ji to, doma binec a hlavně ,že pojede do Španělska. Takže problém, který jen vykrystalizoval : manžel už jí nic neříká, děti a vnuci ji netěší- to se nestane tak hned ze dne na den, čím se to takto zkazilo, nevíme. Paní si myslí ,že teď dožene vše, co nestihla - další nesmysl,může se cítit pro cizí užitečná, s kámarádkami v keramice taky a na vysněné dovolené možná, ale vnitřn ě spokojená nebude, jakmile člověk nemá pohodu, podporu a jistotu v rodině,všechno je jenom jako, jako si něco namlouváme, jasně , každý má v důchodu nárok na nějaké hobby, ale takto bláznit ne,pořád na tom nemusí být zdravotně dobře a pak jí cizí nepomůžou, pak pozná, co ztratila. Tak to bych raději přibrzdila, snažila se zpřetrhané vztahy s rodinou napravit, vždyť s dcerou a snachou může taky jít ny výlet, na hory a pod., nemusí sedět doma. S manželem by se měla snažit najít alespoň jeden společný zájem nebo cíl, co by oba naplňoval,možná by se divila, jak se vše změní, hlavně si nenechat nakukat od podobných existencí, že je to ta nejlepší cesta, kterou se vydala, často jde o závist, že někdo žije jinak, tak, jak ony nikdy žít nmohly. Já bych si tedy na ně dala bacha.
Petra Chýle
Dobře a pěkně napsáno! Také žiji aktivní "seniorský" život a nechtěla bych jinak. Od velmi raného mládí 20let, jsem neznala nic, nežli se starat o tři děti, a manžela, který před 3,5 lety zemřel. Dva roky po jeho odchodu, mě nakopl život a já začala žít v 60 vlastně od začátku. Byl to pro mě restart. Zhubla jsem 30kg, nechala opravit zuby a začala žít aktivně a naplněně. Ráda se hezky upravím a obléknu (nemusí to být drahé kousky, kolikrát second hand vše za 39,- to jistí) . Navštěvujeme se s přítelem o víkendech, se kterým sdílíme zájmy a potřeby různých aktivit a to je moc dobře. Pracuji v divadle našeho města, takže vidím spousty her a představení a již toto prostředí, vás "nutí" být upravená. Moc ráda maluji voskem, je to můj velký koníček a pomohl mi v různých těžkých chvílích. Jsem moc ráda, že žiji plný, dobrý život a že jsem si to takto zařídila sama, bez pomoci nikoho. Vždy myslím na přítomnost a prožívám ji nejen venku na horách, či v lázních, ale i intimní nádherné chvilky. A mé děti mi fandí, jsou rády , že nesedím "tlustá" v koutě. Takže za mě, konečně šedesát :).
Věra Halátová
O Velikonocích přivezl vnuka a jeho kamaráda dědeček kamaráda. Sešlý stařec, o holi, jediné o čem je schopen diskutovat, je jeho zdravotní stav a neschopnost lékařů. Pak prozradil, že je mu 78 a jeho ženě 72. Je nespokojen, že jeho žena "furt někde courá, a nedá si pokoj, pořád ještě chodí sloužit do nemocnice (je zdravotní sestra) a furt něco vymýšlí doma a na zahradě". Většinou jsou ženy aktivnější než muži. Když jedu někam na výlet ať už doma nebo do zahraničí, jsou to samé ženy a sem tam manželský pár. Samotný muž nikdy. Muži, kteří jsou v mém věku, jsou nemocní, nepohybliví, po by-passu, s cukrovkou, po infarktu anebo už zemřeli. Co u té dvojice chcete řešit? Paní je aktivní, on je bubák. Prostě to tak je.
Danka Rotyková
Opravdu pěkný článek. Nejsem v situaci, která by se mne týkala, žiju sama, ale moje kamarádky a známé tyto situace zažívají. Souhlasím naprosto s Janou Šenbergerovou - celá dlouhá léta jsme stále někoho poslouchaly, plnily úkoly .... tak teď je ten pravý čas dělat to, co nás těší.
Hana Rypáčková
Pokud jsou aspoň některé zájmy pro partnery společné, není to žádný problém. A pokud jsou zájmy celé rodiny podobné, taky ne.
Marta Nejezchlebová
Dobře napsáno.Vše jde skloubit,musí být tolerance jak ze strany dětí tak ze strany babičky,či dědečka.Jde i vzájemnou úctu a pomoc.
Jana Kollinová
Myslím si, že by měla být mezi vlastními zájmy nebo koníčky a rodinou rovnováha. Určitě jsou důležité i další faktory, ale otázka je jednoznačně daná titulkem článku. Sama jsem určité životní období upřednostňovala profesní růst na úkor rodiny. S poslední větou článku se zcela ztotožňuji a pokud budu moci, budu vyměřený čas lokat plnými doušky nezávisle na dalších členech rodiny, kteří mají vlastní život, ale jsou ochotni mi v rozhodných chvílích pomoci.
Marie Doušová
Moc pěkně napsaný článek. Škoda, že to opravdu někdy nejde, prožít důchod tak ,jak si člověk přeje.
Jana Šenbergerová
I tady platí, jaké si to uděláme, takové to máme. Jsem moc ráda, že jsem včas došla k takovému poznání. Pokud někdo potřebuje být obklopen svou rodinou a rodině je spolu dobře, je to hezké. Jsou ale i takoví, kteří mají potřebu realizovat se jinak, než si představuje rodina. Proč jim to zazlívat a k něčemu je nutit? V dětství jsem musela poslouchat rodiče, ve škole se podvolovat vůli učitelů, v práci mi do života mluvili šéfové. Když konečně mohu o sobě v rámci svého zdraví rozhodovat sama, nenechám si do toho mluvit děti. Pro ty jsem dělala, co bylo v mých silách. Teď už si musí poradit samy. Jen ať si zvykají, také už bych tu nemusela být. I teď se musím přizpůsobovat partnerovi, ale to chci. A to je rozdíl. :-)