Je popírání věku nutnost nebo nesmysl?
Ilustrační foto: ingimage.com

Je popírání věku nutnost nebo nesmysl?

24. 4. 2019

Kolik je vám let? Co je vám do toho, taková otázka je ukázkou ageismu, budu si na vás stěžovat! Zeptat se v současné době na věk je poměrně riziková záležitost. Společnost se veze na vlně předstírání věčného mládí a zároveň se do módy dostalo být hyperkorektní. Je opravdu v pořádku považovat věk za cosi, o čem není slušné ve společnosti mluvit?

Je to častý problém personalistů. Když se zeptají uchazeče o zaměstnání na věk, je to nyní považováno za nemístné, za diskriminační. Je jasné, že když se žena uchází o práci účetní a uvede, že má v oboru praxi, může být zaměstnavateli celkem jedno, jestli je jí čtyřicet nebo šedesát. Ale jestliže se muž uchází o práci v náročném, nebezpečném a fyzicky namáhavém zaměstnání, může být logické, že zaměstnavatele zajímá, kolik je mu let, v jaké je kondici, zda práci zvládne.

„Měl jsem tady pána, který po mně křičel, že mě bude žalovat, když jsem se ho zeptal, zda si myslí, že práci, o kterou má zájem, ve svém věku zvládne. Řval na mě, že není starý. Nevím, kolik mu bylo, tipnul bych kolem šedesátky. Vypadal dost sešle, byl drobný, hubený a mně bylo na první pohled jasné, že fyzicky náročnou práci na střechách, kterou u mě dělají zdatní mladí kluci, nezvládne. Myslel jsem to dobře, měl by to přece uznat sám a nerozčilovat se, proč se ho ptám, kolik mu je let. Mně je padesát pět a jasně na sobě vidím, že nezvládám lézt po střechách jako za mlada,“ vypráví majitel jedné malé stavební firmy z Valašska.

Ovšem jsou situace, kdy lidé věk oznamují velmi rádi. Například, když vidí, že cestovní kanceláře nabízejí slevu lidem starším padesáti pěti let. To pak zákazníci hrdě vytahují občanky a hlásí: Chci slevu, padesát pět mi už bylo!

Faktem je, že věk se stal tématem, které nyní společnost skloňuje ve všech pádech. Mluví se o ageismu, tedy diskriminaci kvůli věku, ale ta má tolik podob, že si pod ní vlastně každý představuje něco jiného. A nezřídka lidé za ageismus považují už i to, u čeho by je to dříve nenapadlo.

„Ta mladá koza mi řekla babičko,“ říkala jedna dáma blížící se věkem k osmdesátce vedle ležící pacientce v nemocnici.

„Ale vždyť ta sestřička je milá, ochotná, mně říká taky tak hezky. Já jí totiž řekla, že mi připomíná moji vnučku. Ptala jsem se jí, kolik je jí let. Říkala, že dvacet. Moje vnučka má taky dvacet,“ reagovala dotyčná.

„Nesnáším, když mi někdo říká babičko. Nejsem její babička.  Budu si na ni stěžovat vrchní sestře.“

Mladá zdravotní sestra byla nadřízenou skutečně pokárána. Oslovit cizí ženu slovem babička je nyní nevhodné, byť je jí třeba sto let. Dříve to ovšem bývalo naprosto běžné. Kdo se v tom má vyznat, co je správné a co ne?

„Říct přesně, co si představit pod pojmy ageismus a věková diskriminace, je poměrně obtížné,“ uvedla socioložka Lucie Vidovičová. „Ageismus je v podstatě ideologie, který zvýznamňuje samotný věk a ještě určité fáze věku opatřuje různými nálepkami. Například, že stáří je senilní, mládí hloupé a podobně. Stejně jako jiné ideologie může být zneužívání k tomu, aby lidé určitého věku získali nějakou moc nad lidmi jiného věku,“ míní.

„Ideální by bylo, kdyby se v nejrůznějších dokumentech a situacích vůbec nevyplňovala kolonka věk. Protože v mnoha případech nemá vypovídací hodnotu. Všichni přece známe lidi, kteří se v padesáti chovají jako starci i lidi, kteří jsou v osmdesáti ve výborné psychické i fyzické kondici,“ připomíná gerontoložka Iva Holmerová.

S věkem v poslední době zacházíme tak, jak se nám to zrovna hodí. Vypovídajícím důkazem je i reklama, která v poslední době často běží v televizi. Je na brýlové obroučky, na které firma poskytuje slevu podle toho, kolik je zákazníkovi let. Čím je starší, tím je sleva vyšší. Kdo ví, jestli někdo do té optiky přijde, prodavač se zeptá, kolik je mu let, aby mu mohl nabídnout levnější brýle, a zákazník řekne: No, dovolte, co je vám do toho, to je ageismus, dejte mi brýle za stejnou cenu, jako byste je dal dvacetiletému zákazníkovi?

„Hele, já si letos tradiční výšlap na Radhošť nedám, cítím, že to už nezvládnu,“ řekla nedávno jedna pětašedesátiletá žena přátelům.

„Co blbneš? Se přemůžeš. Musíš jít. Jsi nemocná?“

„Nejsem nemocná. Jsem stará. Cítím, že mi už tak dlouhé túry nedělají dobře, začala jsem chodit jen na kratší a bez velkého stoupání. Co se divíte, bylo mi pětašedesát.“

„Proč to říkáš? Proč mluvíš o tom, kolik ti je? Do toho nikomu nic není. Neshazuj se.“

„Copak se shazuju? Je mi pětašedesát, tak proč bych to tajila? Prostě konstatuji fakt. Copak je na tom něco špatného nebo dobrého? Prostě říkám, kolik je mi let a že cítím, že některé věci zvládám hůře než před pěti lety. Nechápu, proč je to nyní považováno za něco divného.“

„O tom nemáš mluvit. Děláš se tím stará. O věku se nemluví.“

Ta debata vystihuje současný postoj společnosti ke všemu, co se týká věku, velmi dobře. Jsou lidé, kteří jakoukoli zmínku o věku považují za nemístnou a slovo ageismus jsou schopni namontovat na jakoukoli situaci, třeba i na to, když je někdo pustí sednout v autobusu. Naopak jsou lidé, kteří tyto korektní tanečky odmítají a naprosto jasně říkají: Je mi tolik a tolik. Nejbizarnější situace nastávají, když člověk slaví narozeniny, sezve si spoustu lidí, připraví oslavu a pak gratulantům říká: Hlavně mi nepřipomínejte, kolik mi je, o věku se nemluví.

Je na každém, jak si s přibývajícími roky v této podivuhodné době poradí. Spokojenější však zpravidla bývají lidé, kteří považují popírání věku za zbytečné a sami dovedou posoudit, na co mají sílu a na co ne.

Hodnocení:
(5.1 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Kollinová
Článek se mi líbí a po přečtení všech příspěvků jsem asi jediná, které vlastní stáří vadí. Ne natolik, abych se oblékala a chovala jako žena o mnoho let mladší. Nejsem a nikdy nebudu připravená na chvíle poslední stejně tak jako moji milovaní, kteří mě opustili s touhou žít.
Soňa Prachfeldová
Rozhodně svůj věk nepopírám, jen mě udivuje, jak šíleně rychlé ty roky přibývají. Na druhou stranu díky za ně , značí to, že tu pořád ještě jsme. Jsem babička svých vnoučat, jsem hrdá na to, že vnoučata mám, že mi říkají babí. Ale nejsem babí cizích lidí, tam bych prosila - paní . Nikomu netykam, neoslovuji křestním jménem, pokud si dotyčný sám neřekne.
olga skopanova
Vážená paní Komberec Jakubcová to snad jen ve vaší fantazii.
Margita Melegova
Libi se mi vlozene nazory, stotoznuji se s nimi, jsem nejen babicka ale i dvojnasobna prababicka.
Danka Rotyková
S věkem jsem já osobně v pohodě, nikdy mi nenapadlo se s ním tajit, tedy ani dnes. A pokud svůj věk některá kolegyně skrývala, nic jsem neříkala, i když mi to přišlo k smíchu.
Dana Puchalská
Dámy, věk je jenom číslo. A hrát si má klimakterického diblíka to není moje parketa. Je mi je kolik je. A co? A nebudu si nic nalhávat. To by byla cesta do pekel.....
Zorka Horká
Hlavně nepopírat sami před sebou, řekla bych. Dokazovat si, jak všechno levou zadní zvládám a přitom působit na okolí jako štvaná zvěř.... :-))
Jana Hošková
Pravdivý článek a pravdivé názory - nejvíc se mi líbí Jany Šenbergerové.Nějaké lhaní si do kapsy a předstírání věčné mladosti se po čase stává směšné. Stárnout se má důstojně (pokud to jde) a s humorem (pokud to jde). Zanedlouho přijde doba, kdy po nás důchodcích, budou ještě všichni prstíčkem hrabat a prosit, abychom pracovali, neboť dětí se nebude dostávat při dnešním stylu života... :-))
Zuzana Pivcová
Svůj názor jsem si dala zde na Profil. :-D
Jarmila Komberec Jakubcová
I ve věku když jsem překročila 70 let nemám s věkem žádný problém. Moje firma funguje stále stejně a zakázek mám stále víc, že musím odmítat zájemce o mou práci.Pokud je člověk zdravý tak věk je jen číslo.Při nedostatku lidí na trhu práce už i personalisté pochopili , že i lidé ve vyšším věku mohou dobře pracovat.
Hana Rypáčková
Nepopírám věk, nemám proč. Maminka v 90 to prozrazovala moc ráda. Ale znám " děvčata", co to tají ( nelžou) , ale ta nechuť to prozradit je legrační.
olga skopanova
Popírání věku by nemělo smysl, kdyby naši personalisté automaticky nepovažovali starší lidi za méněcenné.
Alena Tollarová
S úsměvem vzpomínám, jak jsem nechtěla slavit šedesátku a jak jsem to nakonec pojala i se tu svěřila (Šedesátka). No jo, je to zrovna pět let a jak já se vám na ty letošní narozky těším ...
Lenka Capíková
Za celej svůj život jsem svůj věk říkala přímo, nikdy jsem ho netajila. Svůj věk a hlavu mám v srovnaný, takže si ani nehraju na žádnýho stárnoucího a směšnýho diblíka. Ale nedělala to ani moje máma, takže jsem to asi viděla u ní. Příští měsíc mi bude 60 let a musím říct, že jsem sama zaskočená tím, kolik mi je :-D Taky jsem pyšnou babičkou! Nikdy nepochopím ženy, který chtějí, aby jim vnoučata říkala jménem, fakt mi to přijde ujetý a nechápu, proč to dělají. Mladší tím nebudou a ještě se tím ochuzují o krásný oslovení!
Jana Šenbergerová
Popírat věk je stejně marné jako popírat smrt. Obojí s uplývajícím časem přijde. Kdo je připraven, nebývá zaskočen. Šťastný každý, kdo s tím vědomím žije.
Věra Ježková
Věk jsem nikdy nezapírala. Nevím, proč bych to dělala. Kdyby mi ale někdo řekl babičko, nelíbilo by se mi to. Možná i proto, že babička nejsem, a nejsem tedy na toto oslovení zvyklá.
Zdenka Soukupová
Dá se tenhle problém vůbec nějak řešit? Když jsem dosáhla důchodového věku, chtěla jsem ještě alespoň rok pracovat. A můj šéf (ve věku mého syna) mi tenkrát řekl: strategie firmy je zbavovat se důchodců. Tak se mě zbavili. Tenhle přístup bolí ještě dnes. Ale život jde dál, jsem naštěstí zdravá, čehož si velmi považuji, našla jsem si jiné aktivity a žiju spokojeně. Ale stejně si myslím, že k lidem 60+ (50+) by se mladí měli chovat uctivěji.