Nevlastní vnuci představují problém pro mnoho seniorů
Ilustrační foto: ingimage.com

Nevlastní vnuci představují problém pro mnoho seniorů

30. 4. 2019

Syn či dcera se rozvedli a našli si nové partnery s dětmi. Babi, dědo, to jsou tvoje nová vnoučata. Tu větu slyší čím dál více lidí. Jak se k nim postavit? Brát je stejně jako vnoučata vlastní? Jde to? Je to třeba?

Tyto otázky přináší současný velmi častý jev, takzvané patchworkové rodiny. Tedy rodiny, které jsou pozoruhodně poskládané, jako by byly sešité z kousků.

Jana bude slavit pětašedesáté narozeniny a řeší kvůli toho delikátní problém. Koho pozvat a koho ne? Její rodina je totiž patchworková a ne každý se v ní snese s ostatními. Její syn je rozvedený. Z prvního manželství má dvě dcery, Jana je tudíž dvojnásobnou babičkou. Dcery jsou na tátu naštvané a říkají, že na oslavu přijdou jedině, když přijde i maminka.

„Já je v podstatě chápu, a tak jsem bývalou snachu pozvala také. Vždy jsem s ní dobře vycházela a štve mě, že ji syn opustil. Ten rozvod byla jeho vina,“ říká Jana. Jenže bývalá snacha má dítě s novým mužem. Takže přijde i s ním. Zároveň dorazí Janin syn se svou novou partnerkou, jejími dvěma dětmi z předchozího vztahu a dítětem, které mají spolu. „Orientujete se v tom ještě? Já už téměř ne. A představte si, všichni mi říkají babičko, i ti, se kterými nemám nic společného, nejsou z mé krve. Navzájem se ty děcka moc nemusí. Dost se pomlouvají za zády navzájem, soupeří spolu. Někomu možná taková velká pomíchaná rodina může připadat zábavná, ale mě to nebaví. Očekává se ode mě, že se budu všem dětem stejně věnovat, ale mě to unavuje. A k těm, které syn vyženil, vůbec nic necítím. Navíc jsou to dost rozmazlení spratci,“ uzavírá Jana.

Vůbec nejde o výjimečnou situaci. Takové zmatky jsou v rodinách kvůli častým rozvodům poměrně běžné. Jenže lidé vyššího věku, tedy ti, kteří jsou v těchto rodinách v pozici babiček a dědů, natož dokonce prababiček a pradědů, příliš ten současný zmatek mnohdy nechápou. Nebyli na nic takového zvyklí.

„Moje máma odmítá hlídat syna mé nové partnerky. Já jí vysvětluju, že ho beru jako svého, ale ona tvrdí, že ho jako svého vnuka nikdy brát nebude. Připadá mi to od ní sobecké a nefér,“ říká jednačtyřicetiletý Martin. Jenže jeho matka to vidí takto: „Absolutně nechápu, proč bych měla být připravena pečovat o dítě ženy, která rozvrátila manželství mého syna. Vím, že ten její chlapec za to nemůže, ale pro mě je to cizí dítě. Mám svůj život, svůj program a nechápu, proč se ode mě očekává, že mu mám být babičkou.“  

Co člověk, to jiný názor. Jenže právě to nyní přináší v rodinách časté neshody. Není divu. Lidé, kteří jsou nyní v seniorském věku, se tak často nerozváděli, jako je nyní běžné. Tudíž nebylo ani běžné, aby se v rodinách vyskytovalo tolik dětí s různými matkami a otci.

„Děti, které vyrůstají v patchworkových rodinách, to nemají jednoduché. V těchto rodinách vřou emoce jako zlost, žárlivost a závist ještě intenzivněji než v normálních rodinách,“ uvádí psycholožka Jiřina Prekopová, která se tomuto tématu věnuje ve své knize s názvem Jen v lásce přežijeme. A dodává: „Nebezpečí konfliktu nově vzniklé rodiny s rodinami původními je dostatečně známým faktem. Prarodiče na obou stranách mají často zcela jinou představu o tom, co je pro nově založenou rodinu dobré nebo potřebné, a tím je zaděláno na řadu problémů. Zárukou pokojné atmosféry v nové rodině vzniklé po rozvodu je princip rodinné hierarchie. Druhá žena má přednost před ženou z prvního nezdařeného manželství. Ale pokud vzešly z tohoto starého systému děti vyžadující péči, mají tyto děti před nově vybudovaným systémem přednost,“ vysvětluje světově uznávaná odbornice na mezilidské vztahy.

V takových složitých vztahových slepencích zpravidla nejvíce trpí děti a hned po nich jejich prarodiče. Příkladem je jednasedmdesátiletý Karel z Ostravska. Jeho dcera se rozvedla a vzala si muže s dcerou ve vlastní péči. Z prvního manželství má dvě dcery. „Ty holky spolu neuvěřitelně soupeří. Bojují i o mou pozornost. Jednou přišly všechny a já každé dal stejnou čokoládu. Moje dvě vlastní vnučky se naštvaly, že jsem dal stejnou čokoládu i té nevlastní. Řekly, že je mám rád stejně jako tu cizí holku. Pak jsem jednou na Vánoce poslal dárky jen jim. Té dívce ne. Přišlo mi, že má své vlastní prarodiče, tátu, že přece nejsem povinen cizí holce pořád něco dávat. Dcera mi vynadala, že to bylo neslušné. Nechce se mi takové věci řešit, nebaví mě to. Přiznávám, že tu dívku nemám moc rád. Není mi sympatická a nechápu, proč bych k ní měl něco cítit. Je to dcera cizího muže, kterého si vzala moje dcera,“ vysvětluje Karel své pocity.

Některé děti nyní mají za život i několik nevlastních otců či matek. A také nevlastních sourozenců. Někoho to obohatí, jiného to zdeptá. Psychologové upozorňují, že pro tuto generaci, která vyrůstá v různě se rozpadajících a zase nově tvořených rodinách se složitými vztahy, bude takový model soužití běžný. Budou považovat za normální, že do jejich života vstupují noví nevlastní tátové, noví nevlastní sourozenci. Ale lidé dříve narození to už zřejmě nepochopí. Pro ně je to spíše příklad selhání než něčeho zábavného či dokonce vzrušujícího. A hrát si na babičky a dědečky cizích dětí mnoho z nich prostě nebaví.

Hodnocení:
(4.6 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Mesarčová
po rozvodu jsem si našla vdovce, který byl již 4násobným dědečkem. Mé rozhodnutí s tím žít znamenalo přijmout jej s celou jeho rodinou, a to nebylo v některých případech vždy fajn. Je mi 57 a nechci už dělat věci, které mi nejsou vhod, už neplýtvám energií ani časem. Vše je o domluvě, nadhledu, pokoře. Mám zásadu, srdce dítěte si nekupuji. Nabídnu mu své já, snažím se být fér, ať je to vnouče od přítele, nebo mé. Ale lhala bych, kdybych tvrdila, že mi na mém vnoučeti více nezáleží. Jistěže je mi bližší a odpuštění se mu ode mne dostává snáz, když pozlobí. Vnouče od přítele mne vlastně tolik zasáhnout nedokáže, nemám u něj snahu pronikat do výchovného a citového modelu jeho rodičů.
Soňa Prachfeldová
Také mám nevlastní a nemám s tím problém.
Pavel Pátek
Myslím, že je to vždycky velmi individuální a v každém případě to může být docela složité. Já osobně bych se o "cizí" vnoučata nestaral. Můj bývalý kamarád, který se dokázal 4x oženit vždycky přijal celou rodinu partnerky a bral je jako své. A pak se na něj všichni vykašlali. Zkrátka - krev není voda a přímá linie je přímá linie.
Hana Rypáčková
Pro někoho je problém všechno, pro někoho s otevřeným srdcem nic. Záleží na rodině, výchově, vztazích a zdravém rozumu.
Zdenka Jírová
V článku jsou zviditelněny složité vztahy v dnešních rodinách. Není to mnohdy moc veselé. Já takový problém naštěstí nemám, ale chápu to. Že mohou nastat komplikované vztahy v rodině, není ale jen doména dneška, humorně ji podal už Vlasta Burián ve scénce " Jak jsem stal vlastním dědečkem". Pokud se chcete i v tak vážné situaci pobavit, najděte si ji na internetu. Poslouchala jsem ji nedávno v Country radio.
Ondřej Hrubý
Moje máma vychovává bráchovi dceru protože byl fetak. Teď když se dal do kupy tak místo toho aby se to s dcerou snažil dohonit. Tak dává naší mámě na hlídání kluka kteryho vyzenil. Máma nemá vůbec čas na svůj osobní život. Navíc jeho žena otěhotněla. Takže za pár měsíců tam bude mít na krku i to další dítě. A můj dvouleté syn má prarodiče skoro jako cizí lidi protože na něj už babičce a dědovi čas nezbyl.
Hana Rypáčková
Pobavila mne situace slavení narozenin v knize Marty Davouze/bývalé Železné :Dům v Bretani
Marie Faldynová
Taky si myslím, že děti jsou ti poslední, kdo za rozvody a nové sňatky můžou. Kamarádka podporuje nejen svá vlastní vnoučata, ale i ty z druhého vztahu. Vždycky jí pochválím, že to jsou nejlépe uložené peníze!
Marie Lašáková
Moje rozvedená dcera si vzala muže se třemi holčičkami, sama už měla dva chlapce. Holky žijí se svou maminkou, ale každý druhý víkend jsou u táty. Teď už povyrostly, ZŠ navštěvuje už jen ta poslední. Jejich táta se jim věnuje maximálně, co to jde a moje dcera nedělá rozdíly mezi svými dětmi a jimi. Holčičky jsou milé, říkají mi babi a chtějí, abych jezdila na návštěvu když tam jsou. Klukům se stýská když jsou sami a těší se, až holky přijedou. To je výsledek přístupu mé dcery, která tak náročnou výchovu zvládá, opravdu ji obdivuji, samozřejmě i jejího partnera.
Milada Kánská
Moje sestra má syna,který má s bývalou přítelkyní dvě dcery,14 a 11 let.Bývalka má ještě jednu holčičku,sedmiletou,s Romem.Žije s dětmi sama,tátové se moc nestarají,a tak sestra děti bere na víkendy,na svátky,na výlety,platí jim školní výlety a letní tábory.Všem.Ta nejmenší svoji "babičku"nade vše miluje.Hezky se učí a je moc hodná,i když hodně akční...Sestra vždycky říká,že v dobrém srdci je místa dost pro všechny a že ta malá si to sama nevybrala,nechce být až ta poslední v řadě,odstrčená.Myslím,že to zaslouží obdiv.Samozřejmě že matka je mírně řečeno dost nezodpovědná,ale co už...Děti jsou na světě a zaslouží si lásku a zájem.
Věnceslava Černá
Od dětství žiji v takzvané patchworkové rodině. Kombinované rodiny tady byly od nepaměti. Nejdůležitější je jednat na rovinu a nepřetvařovat se. Vždycky všechno praskne. Nakonec mi pomáhají i mí nevlastní příbuzní, protože já jim taky. Děti poznají, kdo je má rád. Všechno je o lidech. Nemá cenu dávat dohromady lidi, co se nemusí. Mě to potkalo jen na svatbě. Obsluha dostala zákaz nalévat tvrdý alkohol. Díky tomu všechno dopadlo dobřea neskončili jsme v hádkách a s ostudou.
František Pašingr
Moje děti a tvoje děti bijí naše děti.
Eva Kopecká
Vypadl mi konec věty ...který měl velké ambice...si domů přivede něco takového se dvěma dětmi -měla totiž vlastní bydlení a pracovala a o děti se pořádně starala.
Eva Kopecká
Někdy by měl člověk i být rád za vnuky nevlastní. Známí, kterým syn přivedl ukázat přítelkyni se dvěma dětmi, jí dali hodně drsně najevo, že si nikdy nepředstavovali, že si jejich jedináček, který měl veliké ambice /tisíckrát začal podnikat a tisíckrát ho podpořili, místo aby byl normálně zaměstnaný s vyhlídkou na aspoň nějaký důchod/. Být tou mladou maminkou, otočila bych se a už by mě neviděli. Ona byla trpělivá a snažila se. Vztah, ač letitý, nakonec nevydržel, ač nevlastní vnoučata jistě známým přinesla do života dost radosti. Jejich maminku zřejmě přestalo bavit přítele dotovat v jeho nápadech a řekla bych, že jí jako samoživitelce snad i bylo líp. Známí se vlstních vnoučat nikdy nedočkali a na stará kolena podporují syna, který nakonec nemá na důchod nárok, protože mu chybí nějaká doba pojištění. Docela bych měla chuť se jich dneska zeptat, zda aspoň uznávají, že si syn za svůj zpackaný život může sám a že se někde - na jejich přijímači či vysílači - stala chyba. Život je někdy skutečně zajímavý.
Eva Kopecká
Někdy člověk vyjde snáze s cizími, než s příbuznými. Když je patchworková rodina, stojí třeba za úvahu nechat příbuzné, aby si sami za sebe rozhodli, kdy přijdou pogratulovat a nerozdmychávat negativní leckde vyhrocené vztahy. Komu přinese užitek, když oslava, která stojí plno peněz, dopadne tak, že se tam účastníci v lepším případě separují do dvou nepřátelských mužstev a v tom horším ji využijí ke vzájemným hádkám a výčitkám. Mladí by měli říct, mami, budeš mít narozky, kdy chceš, abychom ti popřáli a co chceš za dárek a matka by měla říct oběma táborům, chcete se tu sejít společně nebo si posedíme v klidu sami? Zejména když se ti příbuzní nesnesou, nemá cenu lámat to přes koleno. Pak má babička zkaženou oslavu, která nebyla zadarmo a mladí pocit, že tam vůbec neměli chodit. A přitom stačí tak málo. Prostě se přizpůsobit nové situaci...
judita lišková
Vždy jsem si myslela, že přijmout cizího vnuka za svého mi nebude dělat žádné potíže. Syn má z prvního vztahu 15letého syna, který je můj "vlastní" a naše vzájemné vztahy jsou dobré. Když nám po letech přivedl novou přítelkyni s jejím pětiletým synem , hned zpočátku jsem zjistila...i manžel...že toto dítě určitě naším dalším vnukem nebude. Jeho chování bylo takové, že nám doslova bránilo mít k němu sebemenší sympatie a náklonnost. Dítě tak nesnášenlivé, mající problémy i s ostatním okolím, kterému by se ještě ke všemu muselo ve všem ustupovat nakonec zapříčinilo, že i synův vztah s jeho matkou se brzy rozpadl..
petra krejčí
Ještě bych dodala, že se děti postavily k životu kladně, vystudovaly mají rodiny. Najednou se přihodilo, že tchyně potřebovala pomoc od mojí dcery. Ta mě mile potěšila, ukázala, že je lepší než ona a neodmítla. Tohle by si mohli náhradní prarodiče také uvědomit. Vím, že to může být těžké, sama mám 6 vnoučat a jak se říká vlastní od mých dětí. Tak nakonec vše dobře dopadlo.
petra krejčí
Když jsem se po 11ti letech rozvedla, zůstala jsem se 3 dětmi 10, 8, 7 let sama. Později jsem se seznámila s novým partnerem a odstěhovala se i s dětmi 200 km od bývalého domova. Změna prostředí a ztráta rodiny následkem stěhování nebyla jednoduchá. Hlavně moje děti byly obklopeny láskou od mých rodičů a najednou v cizím městě. Děti i já jsme věřili, že najdou novou babičku a dědu, ale omyl. Tchýně nikdy mě ani děti nepřijala. Nazývala je hladovými krky. Hnusné a nikdy na to nezapomeneme.
Ellen Z. Matějová
Naše rodina je taky pěkně "pomíchaná". Rozvedli jsme se, když dětem bylo 12 a 10 let, rozvod nebyl lehký a pro všechny to bylo velice náročné období. Děti se se svým otcem nechtěly stýkat, vztahy s ním si upravily až v dospělosti. Dlouho jsem s nimi byla sama, teprve až jim oběma bylo víc než 15 let, našla jsem si partnera. Ten měl v té době děti mladší než já. Ale nikdy jsem neměla problém je přijmout jako by byly moje, s mými dětmi si rozuměly také, a z jeho strany to bylo stejné. Jen můj syn měl k němu zpočátku dost "opatrný" vztah, po zkušenostech s vlastním otcem měl strach, že to nedopadne dobře... Otec mých dětí si také našel novou ženu, která má děti. Dnes už jsou všechny naše děti dospělé, normálně spolu vycházejí, samy mají své rodiny. Když jsou větší rodinné sešlosti, klidně se tam sejdeme všichni a nikdo to moc neřeší - každý se baví s tím, s kým si má co říct. Vnoučata to všechno berou jako legraci, že mají tolik dědů a babiček. Rodinné vztahy mohou být někdy hodně složité, ale člověk to musí brát, jak to je, důležitá je jistá míra tolerance, a hlavně nevytahovat pořád nějaké staré záležitosti. Když se nějak slušně shodnou a dohodnou dospělí, pak ani děti rozvodem a novou rodinou netrpí. Ale když jsou dospělí rozhádaní a vytahují staré křivdy, přenesou to na děti a neshody pokračují dál do dalších generací. Nemusí to tak být, jen se každý z těch dospělých musí zamyslet sám nad sebou.
Jana Voborníková
Prarodiče by měli mít tak širokou náruč, aby se jim tam schovala vešla všechna vnoučata - pokrevní i nepokrevní. Ano, dřív se lidi nerozváděli, ale častěji umírali v produktivním věku. Pak byli v rodině děti z několika manželství, protože vdovec či vdova se znovu oženil/vdala. Mělo by platit, že děti se do té situace dostaly nevinně a je potřeba jim vyjít vstříct. Pokud se část rodiny špatně snáší - pak udělat oslavu na dvakrát je dobré řešení.
Jana Šenbergerová
Tady mě napadá jediné: Jsme jedné krve, ty a já. Myšleno nejen v rámci rodiny pokrevní, ale i té lidské. Řešíme prkotiny a důležité věci nám unikají. Nic lidského nám není cizejší než obyčejná lidskost.
Zorka Horká
To asi není nic proti tomu, co se bude odehrávat v budoucnu v "rodině" dvou lesb. žen. Každá bude mít své dítě, to přivede domů partnera a budou vnoučata s tuplovanou babičkou ? Ty dnešní starosti, to je selanka … :-)
Karel Boháček
Děti za nic nemohou. Oni na nás budou vzpomínat, my na ně už ne...
ema kucerova
Pokud už musí paní k 65 narozeninám opořádat oslavu,tak ať ji udělá na 2x.Tak se nikdo nepohádá a víc si to všichni užijí.A p.Martinovi-váš syn předpokládám není nesvéprávný blbeček,ale dospělý muž.Takže nikdo mu nedržel nůž na krku,když se rozhodl z rodiny odejít.Takže jakápak rozvracečka- kdo má závazky,má taky odpovědnost.
Danka Rotyková
Článek jsem ohodnotila na maximum, protože je tak trochu ojedinělý. Upozorňuje nás na to, že ne všechny změny ve vztazích mají správné nebo jednoduché řešení. I kdyby nakrásně vznikly z původního manželství nová, šťastná, nikdo nedomyslí citové vazby všech blízkých, tomto případě prarodičů. Snad se do takové situace nedostanu, zdá se mi totiž obtížná a může být i neřešitelná, a to i při naší dobré vůli.
Jana Kollinová
Jedním z řešení pro nejstarší členy takto složitě rozvětvené rodiny je uspořádat oslavu "na pokračování," pro okruhy příbuzných majících k sobě nejblíž.
Věra Halátová
Před časem jste tady uváděly články o tom, jak je dobré pro starší lidi mít dalšího partnera. NO a to je taky ono. Dřívější vztahy. Každý má své děti, svá vnoučata. Ta paní, o které se v článku píše, má trochu jiný problém, její děti mají dvoje děti, a ty děti jsou, jak se v angličtině říká step brothers and sisters. Když ta paní pořádá rodinné oslavy a je k tomu finančně schopna, ať pozve všechny, kdo přijde - přijde, kdo nepřijde - nepřijde a neodejde. Tím bych se tak asi trápila.
Vendulka Pospíšilová
Vážení, babička a děda jste pouze pro vlastní vnoučata, ano - může se stát že vás tak budou oslovovat i cizí děti, pokud je vám to příjemné a vy to dovolíte. V žádném případě nejste babičkou či dědou vyvdaných dětiček svých potomků. PS: a to nepíšu jak se musí cítit vlastní vnoučata ... určitě skáčou radostí, když mámá či papá přitáhnou cizí děti...
Daniela Řeřichová
Článek velmi citlivě reaguje na současný trend, mou rodinu bohužel nevyjímaje. Zde opravdu nestačí empatie, dobrá vůle, srdce na dlani. V tak košatém společenství lidí, kteří přicházejí s různými zkušenostmi, návyky a představami, se lze těžko dobrat nějakého řádu a spravedlnosti. Také se trápím těmito vztahy a především je mi líto těch nejmladších, kteří vyrůstají dezorientováni, často zklamáni těmi nejbližšími - vlastními rodiči. Patchworková rodina představuje nejen smutné lidské dilema, ale také závažný sociologický problém.
Zdenka Soukupová
A teď, babo, raď.... Naštěstí se tyto problémy v naší rodině nemusí řešit. Ale asi to fakt není jednoduché.
Oldřich Herzig
Ta jakási NOVÁ DOBA přináší čím dál více situací, které nemají vůbec žádné řešení a vystihuje to i tento článek, který se musí nutně stát pouze popisovanou situací bez jakéhokoliv, bytˇ i náznaku řešení. Rozvrat společnosti do stavu, kdy vše bude bez pravidel, ale se všudypřítomnýma elementama typu různých např. havlistů.