Pocity - v divadle
Ilustrační foto:

Pocity - v divadle

16. 5. 2019

Zavřela za sebou dveře své kanceláře, rychle seběhla po schodech a opustila budovu. Spěchala domů. Musí se rychle osprchovat, převléknout a trochu zkrášlit. Konečně uvidí to divadelní představení, na které se tak dlouho těšila. Než se jí podařilo získat vstupenku, trvalo to skoro tři měsíce. Všechno začalo tím, že jednou zaslechla, jak studentky, které v její firmě pracují, nadšeně hodnotí nějakou divadelní hru. I když si většinou udržovala jistý odstup o svých zaměstnanců, tehdy jí zvědavost nedala. Přistoupila k nim, aby zjistila, o co jde. A ještě tentýž den se stavila v divadelním předprodeji, aby si vstupenku na představení koupila. Byla nemile překvapená, když se dozvěděla, že jsou na toto představení všechny vstupenky vyprodané. Ale dostala dobrou radu. Vstupenky na zajímavá představení je nejlepší kupovat hned první den předprodeje. A termín počátku předprodeje na další měsíc bývá předem zveřejňován na stránkách divadla.

Doma si hned otevřela počítač a vyhledala webové stránky místního divadla. Našla nejen další termín předprodeje vstupenek, ale přečetla si i řadu pozitivních a nadšených hodnocení této divadelní hry. I herecké obsazení bylo výborné. Obojí o další stupínek zvýšilo její zaujetí. Termín si radši hned poznamenala do svého elektronického kalendáře v mobilu. Život bez tohoto výkonného pomocníka si už nedokázala představit. Nikdy nezapomíná a včas jí připomene vše, co si do něj poznamenala.

Když v den předprodeje odpoledne zjistila, že jsou zase všechny vstupenky vyprodané, rozhodilo ji to a byla rozhodnutá se na to vykašlat. Přeci nepůjde stát frontu na nějaké vstupenky ráno od deseti hodin, když musí být v práci. Je to jen divadlo a může klidně žít dál, i když ho neuvidí. Ale lidé narození ve znamení Kozoroha se jen tak snadno nevzdávají. Nakonec i Marta našla způsob, jak konečně získat vytouženou vstupenku. Na stránkách divadla objevila portál, který se zabývá prodejem elektronických vstupenek. Nedalo jí moc práce pochopit princip, jak si vstupenku objednat a zaplatit. I zde však startoval předprodej vstupenek ve stejnou dobu jako v "kamenném" předprodeji. A tak číhala u počítače v příslušný den a hodinu a minutu poté si hrdě a se zadostiučiněním zakoupila vstupenku v první řadě. Po zaplacení jí vstupenka připutovala do mobilu.

Konečně nastal den D a Marta zasedla na své místo v první řadě. Měla na sobě krátké a slušivé černé šaty, červené boty a kabelku stejné barvy. Cítila se příjemně a natěšeně. Vnímala nezaměnitelnou vůni divadla, která ji začala unášet pryč ze všedního života. Oči jí klouzaly po vlnící se vínově červené sametové oponě, která se každou chvíli otevře. Zpozorovala i malé peříčko ležící na přescéně. Občas jím pohnul proudící vzduch.

Zhlédnout představení z první řady má samozřejmé své výhody. Člověku nejen nikdo nepřekáží ve výhledu a může zachytit i každý detail ve tváři herce. A nejen ve tváři. A tak se může stát i to, že vidí to, co by vidět nemusel. Třebaže rádobyhonosně vypadající nábytek drží pohromadě jen silou vůle a herci se pokaždé uleví, když usedne na židli a ta se pod ním nerozpadne. Nebo že elegantně oblečená žena má na nohou špinavé boty. Nebo že mrtvola ležící na kraji jeviště se potutelně usmívá. A protože úroveň očí diváka v první řadě bývá často jen kousek nad úrovní podlahy jeviště, vidí herce jaksi zespoda. Přesněji řečeno vidí herečkám pod sukně.

Marta, která vlastně ještě nikdy nezažila na vlastní kůži divadelní představení tak zblízka, se polekala pokaždé, když se některý z herců nebezpečně přiblížil ke kraji jeviště. Nebo nečekaně vykřikl v její blízkosti. Zdálo se jí, že se na ni hrne z jeviště lavina citů a pocitů a zasypává ji. Ale ona se uvnitř se bránila tomu, aby sdílela cizí pocity. Nechtěla být vtahována do hry, chtěla vše jen pozorovat z povzdálí.

Po skončení představení zatleskala jen z povinnosti. Nechápala téměř frenetický potlesk ostatních diváků, kterým se představení určitě líbilo. Vyzvedla si kabát ze šatny a rychle vyklouzla z divadla. Rozhodla se, že půjde domů pěšky, potřebovala si trochu provětrat hlavu. Byla už tma, ale ještě nebylo tak pozdě. Hodiny odbíjely půl desáté, když míjela kostel. Zchladil ji vlahý větřík přicházející od řeky protékající městem. Její cesta chvíli kopírovala řeku. Procházky kolem řeky ji vždycky uklidňovaly a dodávaly jí energii. Nepotkala ani živáčka. Ve městě vládl klid a lenivé ticho.

Otevřela dveře svého bytu, skopla lodičky z nohou a kabelku i klíče hodila na poličku. Natočila si sklenici vody a klesla na pohovku. Jasně, na obou patách má puchýře a k tomu otlačené malíčky na nohou. Hlavou jí proběhlo, zda to stálo vůbec za to. Tři měsíce sháněla lístky a nakonec se jí to ani nelíbilo. A navíc si ani o tom nemá s kým popovídat.

Už několik let žije vlastně sama. Z manželství, které neklapalo, se osvobodila už dávno. Dcera se před několika lety vdala, žije s manželem kdesi na Vysočině a čeká třetí dítě. Syn studuje v Anglii. A ona hlavně řídí svou firmu. Tu, kterou se zaťatými nehty vybudovala, když zůstala bez opory a potřebovala uživit sebe a děti. Ve firmě dobrovolně tráví většinu svého času. Práce ji cele zaměstnává a také jí přináší uspokojení. V poslední době však občas mívá pocit, že by si konečně zasloužila zažít i něco jiného než práci. Před rokem se v podobném pohnutí mysli dala zlákat na zájezd k moři. Vrátila se opálená, vyplavaná a docela odpočatá. Ale že během své dovolené promluvila jen s recepční, číšníkem a delegátem, to už se nikomu nesvěřila. Na podzim vyrazila na sraz se spolužáky ze střední školy. Poprvé od maturity. Byl to docela debakl. Nejenže prakticky nikoho nepoznala, ale nikdo nepoznal ani ji. Prostě vždycky, když se v poslední době pokusila vymanit ze stereotypu, dopadlo to nevalně. Nebo to alespoň skončilo podobnými pocity jako dnes v divadle.

Martiny neveselé úvahy se po čase změnily ve spánek s neklidnými sny. Ráno jí chvíli trvalo, než pochopila, proč leží na pohovce takhle oblečená. Šaty zlostně svlékla a nepříjemný pocit smyla vydatným proudem vody ve sprše. Byl před ní další stereotypní den.

 

Poznámka:

Máte-li pocit, že článek je pouze částí delšího přípěhu, cítíte to správně. Příběh Marty má pokračování, ale to je zatím pouze v mé hlavě. Časem se snad dostane i na tyto stránky.

Hodnocení:
(5 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdenka Jírová
Těším se na další pokračování a přimlouvám se za šťastný konec alespoň v povídce, v životě je jich málo.
Libuše Křapová
Bezva, povídka na pokračování :-) Těším se na další :-)
Eva Mužíková
Také se těším na pokračování, nenechte nás dlouho čekat.
ivana kosťunová
Tak ať se to z té hlavy dostane brzy na papír. Píšete zajímavě.
Jana Šenbergerová
Začalo to zajímavě. Jsem zvědavá, co se z toho vyklube. Těším se na pokračování.
Dana Puchalská
Těším se na další pokračování.
Zuzana Pivcová
Nevím, jak dalece je ten příběh autobiografický, ale různé vjemy a zážitky určitě osobní budou. A zasadit je do čtivého příběhu (ne v tzv. ich-formě) není snadné. Díky, tak jen dál.
Jana Kollinová
Líbí se mi obsah, ale hlavně dynamická forma vyprávění. Chvílemi jsem měla pocit, že se dívám na film s titulky, protože mezi řádky článku moje bujná fantazie vkládala jednotlivé obrazy. To se mi stává málokdy. Mám ráda původní autorskou tvorbu. Těším se na pokračování.