Žižkovská kina
ilustrační foto: pixabay.com

Žižkovská kina

17. 5. 2019

V minulém režimu se tu uživilo pět kin. Byla četně navštěvována, televize tehdy nebyla. Před hlavním filmem dávali filmový týdeník. Měli jsme tak alespoň nějaký přehled o jiných částech světa.

Kino Obzor bylo hned ve vedlejší ulici. Během přestávky se rozsvítilo a prodávalo se  eskymo, křičel to prodavač velmi teplým hlasem. Plyšová sedadla byla plná blech. O promítaných filmech jsme se s kluky potom na ulici hlasitě bavili, i posměšně – puberťácky, třeba, „víš, co dávaj v Obzoru?“ “Lejno stojí v pozoru!

Kino Tábor bylo opravdu lidové. První řada stála celou jednu korunu, ostatní až čtyři. K velkým diváckým dramatům tam nedocházelo.

Navštívit kino Jiskra bylo o život. Po promítání puberťáci v parku a kroužku některé vycházející paničky pomočili.

Ponec bylo lidovější kino. Jako výrostci jsme tam za tmy do uhelných kamen házeli kaštany. Hlasitě to vybuchovalo, uváděč nadával, prasata!

Aero přežilo dones, i tu demokracii. Bylo noblesnější. Před ním se shlukovala omladina, na dlouhé povídání.

Rád jsem navštěvoval i přilehlejší kina. Na neděli mi otec dával kapesné celou jednu korunu. Říkal, dobře se bav a zbytečně neutrácej! Utratil jsem tak padesátník za vstupenku a padesátník za eskymo. Všechno! Chodil jsem pěšky do kina Domovina,  v Holešovicích. Dávali tam cestopisné a poučné filmy, slepené asi do hodinového souvislého promítání. Dozvěděl jsem se tam aktuální novinky, třeba o čínské provincii „Se-ču-an“. O přestávce vybíhal promítač s dlouhým koštětem. Křičel dobytci, dobytek! S povrchu plátna smetával tehdejší noviny – nalepené vyžvýkané žvýkačky. Pak se promítalo dál, totéž.

Perlou bylo kino Čas, na Václavském náměstí. Také tam byl nepřetržitý provoz, nerozsvěcelo se vůbec. Kdo se chtěl ve tmě prospat, šel tam. V první řadě vysedávala směs učňovské mládeže. Jednou se tam do tmy ozval zoufalý dívčí výkřik! „Ty vole, než mi šáhneš na kozy, umej si ruce!“ Bylo to pohoršující pro jednu divačku a práskla to. Rozsvítilo se a vstoupila policie. Zatkla celou první řadu a vyvedla ji ven. Pak se zhaslo a promítalo dál.

Poprask byl i v průjezdu u pokladny tohoto kina. Probíhala tam výuka praktického cvičení sexu! Učňovská mládež se tu připravovala do sexuálního života!

 

                                                  

 

Hodnocení:
(5 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Hana Šimková
Vaše povídání je mi blízké a něco z toho si pamatuji. Chodili jsme do kina Vzlet ve Vršovicích , zážitky byly nezapomenutelné a ještě cítím chuť eskyma na jazyku,
Dana Puchalská
Dříve jsem do kina chodila ráda. Vzpomínám na Kino 64 u Hradeb. škoda,že se nedochovalo. A s rodiči jsme chodili do kina Aero.Byly doby,kdy jsem bývala pravidelným návštěvníkem kin. Teď do kina nechodím. Nemám ráda ta veliká a neosobní kina typu Multiplex nebo jak se to správně nazývá. Přijdou mi velice neosobní.
Zuzana Pivcová
Do kina jsem jako dítě chodila vzácně, ale ráda. Bylo to kulturní zařízení. Když se objevily širokoúhlé filmy, bylo to nádherné podívání. To jsme ještě ani neměli televizi. Situaci, jaká bývala v Praze, neznám. Vzpomínám si jen na otřesný případ vraha - promítače v kině Metro na Národní. Dnes do kina v Praze nechodím vůbec. Současná kina mě nelákají, i kdyby promítala vesmír.
ivana kosťunová
Tu akci , že vyvedli celou první řadu, nechápu. Pachatele museli přeci poznat podle otisku na ňadrech ?
Věra Ježková
Do Domoviny jsem chodila jako dítě. Bydleli jsme Na Maninách. Míša, Eskymo, Polárka – zpočátku je nosili prodavači na tácech zavěšených na krku, později je prodávali v bufetu. Chodili jsme také do Oka na Letnou a do legendárního Illusionu na Vinohrady.
Daniela Řeřichová
Moje babička byla uvaděčkou v kině Oko v Chomutově, kde jsme my, pražské děti, trávily prázdniny. V šedesátých letech se většinou promítaly filmy historické nebo válečné. Babička jako morální autorita stála za mnou a v případě nevhodného záběru milostného či bojového se připlížila a zezadu mi zakryla oči. Od té doby mám sice mezery ve znalostech světové kinematografie, ale na tato kina s úžasnou atmosférou nedám dopustit a stále je vyhledávám. Naštěstí jich pár zůstalo nejen v malých městech, ale i v Praze. Multiplexy s popcornem a decibely ze všech stran přenechám jiným náturám.