Pocity - obavy
IIlustrační foto: pixabay.com

Pocity - obavy

24. 5. 2019

Marta měla zvuk na mobilu ztlumený natolik, že ho většinou slyšela zvonit jen ona sama. Neměla ve zvyku obtěžovat vyzváněním svého telefonu lidi kolem sebe. Připadalo jí směšné, když jela v autobuse a každou chvíli se někomu rozezpíval něčí telefon na plné pecky. A ještě horší bylo, když v zápětí celý autobus uslyšel: "Za minutku jsem u tebe, miláčku! " A navíc to evidentně to nemohla být pravda, protože do dalšího zastavení autobusu zbývalo víc než pět minut. Dnes jí mobil zapípal v kabelce, zrovna když přecházela křižovatku. Věděla, že jí přišla zpráva, ale žádnou nečekala. Chvíli váhala, než se rozhodla zjistit, jaká a od koho. Znamenalo to zastavit se, vytáhnout brýle z kabelky a nasadit si je. U toho vždycky tiše zuřila. Pak teprve mělo smysl podívat se do mobilu. Dnes naštěstí nesla jen tu kabelku, neměla k tomu tašku s nákupem ani mokrý deštník. Zpráva byla od dcery a byla hodně stručná: Přijedu sama dnes večer, potřebuji u tebe přespat.

Lada už doma nespala několik let. Vlastně od té doby, co se vdala a odstěhovala se. Když sem tam přijela, tak vždycky s mužem a s dětmi na jeden den. Marta mechanicky cosi nakoupila a spěchala domů. Pokoušela se dceři volat, ale její telefon byl nedostupný. Marně přemýšlela, co by se za tou zprávou mohlo skrývat. Napadalo jí leccos, hlavně ty horší verze, ale vzápětí si je logicky vyvracela. A tak jí nezbývalo, než trpělivě čekat, večer se to určitě dozví. Aby se trochu zaměstnala a překlenula čas, udělala k večeři lehký těstovinový salát. Lada ho má moc ráda. A připravila jí postel v Liborově pokojíčku.

Krátké zazvonění a otočení klíče v zámku ji vytrhlo ze zamýšlení. První pohled na Ladu jí potvrdil to, že přece jen půjde o nějaký problém. Nejenže jí chyběl úsměv, ale vypadala unaveně, bez jiskřičky energie. Měla daleko do té rázné, trochu hrdé a stále pozitivní mladé ženy. Marta si uvědomila, že ji už pár týdnů neviděla. Že by tak těžce snášela první měsíce těhotenství? Lehce se objaly.

Příjezd dcery s jejím těhotenstvím skutečně souvisel, ale trochu jinak, než si myslela. Včera byla Lada na ultrazvuku, který se provádí po dvanáctém týdnu těhotenství. A lékař pojal podezření, že by dítě mohlo mít downův syndrom. Po dohodě s ní jí obratem zařídil další speciální vyšetření ve fakultní nemocnici, které by mělo podezření buď potvrdit nebo vyvrátit. V těchto těžkých životních situacích je dobré jednat rychle, protože v případě, kdy se podezření potvrdí, mají rodiče ke zvážení možnost těhotenství ukončit. Lada jakoby od té chvíle žila v nějakém špatném snu. Myslela si, že po vyšetření ukáže svým dvěma dětem obrázek nového sourozence, ale teď byla ráda, že jim o miminku ještě neřekla. Probrala to jen s manželem, ten se snažil ji neobratně chlácholit. Byla moc ráda, že se snaží. Ale v hlavě jí vířila pouze jediná myšlenka. Jak se rozhodnout, když se podezření potvrdí?

Teprve dnes, pod tlakem situace, začala Lada o rodině přemýšlet z jiného úhlu pohledu. Uvědomila si, že se možná bude muset rozhodnout, zda součástí její rodiny bude postižené dítě, které by určitě významně ovlivnilo život její rodiny. To její dítě, které dnes prvně viděla na ultrazvuku. To dítě, které by to v životě nemělo vůbec lehké. To dítě, které by určitě toužilo po tom, co vždycky chtěla ona, když byla malá. Myšlenky jí dovedly k matce. I ona byla kdysi postavena do těžké situace, kterou nějak vyřešila. Možná, že si dnes s ní zahrál osud, že jí nachystal tuhle zkoušku a navíc ji trochu směrem k matce postrčil.

Před půlnocí Lada konečně usnula. V maminčině manželské posteli. Marta si opatrně vyprostila svou ruku z její a pohodlněji se posadila. Ani ona nebude v tomto rozpoložení usínat snadno. Když se jí Lada narodila, byla v sedmém nebi. Lada byla krásné a roztomilé miminko a navíc i hodné. Nikdy nijak zvlášť nezlobila, nedělala problémy. A byla to hlavně tatínkova holčička. S ním si hrála, s ním dováděla, on ji vyzvedával ze školky a tajně vodil na zmrzlinu, na něj se těšila, když se vracel ze služebních cest. A zbožňovala ho tím víc, čím méně byl doma. Když opustil rodinu, úplně se změnila. Neplakala, ale uzavřela se do sebe. Vybudovala si kolem sebe neviditelný plot, za který nikoho nepouštěla. Snad jen občas malého brášku, když byla pověřena jeho hlídáním. Možná ho trošku litovala, že tátu nikdy nepoznal, a tak občas tátu ve společném dovádění nevědomky napodobovala. Ve škole se Lada dobře učila, všechno jí šlo snadno. Bez problémů vystudovala gymnázium a dostala se i na vysokou školu a zvládla ji s přehledem jako všechno ve svém životě. Po skončení vysoké školy se hned vdala a od matky se odstěhovala.

Marta o dětství svých dětí nikdy hlouběji nepřemýšlela. Považovala ho za šťastné a spokojené. Vždyť měly všechno jako ostatní děti, i když žily v neúplné rodině. Kvůli tomu, aby se jim mohla věnovat, opustila svou práci a založila si malou agenturu, která zajišťovala hlídání dětí. Řešila tak nejen svůj problém, ale i potřeby dalších rodičů, kteří občas potřebovali, aby se o jejich děti někdo postaral. Podnikání se jí dařilo, časem si k hlídání dětí přibrala i úklidové služby. Firma se jí solidně rozrostla, ale všechno stíhala. Jen jiného muže si nenašla. Nehledala ho.

Teprve dnes se Marta v uplakaném rozhovoru dozvěděla, jak svůj život vnímala její dcera, když byla ještě malá. Když táta definitivně odešel, dávala to mlčky za vinu své matce. Netušila, co všechno se za tím skrývá, protože rodičům se podařilo ji nezatahovat do svých problémů. Lada měla ráda tety, které ji hlídaly, ale chtěla, aby na ni měla maminka víc času a mohla si s ní hrát a povídat. Chtěla, aby jí maminka pohladila, když jí bylo smutno. Ale maminka se zabývala často plačícím bráškou. Chtěla, aby jí držela za ruku, když se probudila ze špatného snu. Chtěla být pochválena za dobré vysvědčení, ale jedničky byly u ní jen samozřejmostí. Chtěla, aby ji maminka pochválila, když se dobře postarala o mladšího brášku nebo uvařila večeři pro všechny. Chtěla rychle odejít z domu, když dokončila školu, a proto se hned a bez váhání vdala. Chtěla si vytvořit svou vlastní lepší a fungující rodinu.

Když se ráno probudily vedle sebe v posteli, bylo to trochu rozpačité. Ale Marta dceři nabídla, že ji na vyšetření doprovodí. Stejně bude lepší, když dnes bude řídit ona. A Lada zase nadšeně přikývla, nechce na to být sama. Naštěstí vyšetření dopadlo lépe než dobře. Podezření bylo vyvráceno. Lada s Martou se radostně a uvolněně objaly. A první hodiny svého nového života strávily v příjemné restauraci u lahodného jídla. Obě doháněly to, co včera i v době minulé zanedbaly.

 

Hodnocení:
(4.5 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Vladislava Dejmková
Mám potřebu uvést na pravou míru můj vztah k těmto příspěvkům. Příběhy nejsou z mého vlastního života, jsou vymyšlené. Ale při jejich psaní využívám některé poznatky, pocity a zkušenosti ze svého života i ze života lidí, které jsem potkala.
Hana Švejnohová
Početla jsem si... s velkou chutí a nadšením z velmi zdařilého stylu vyprávění. Byla jsem zvědavá na pointu a cítím velkou úlevu nad šťastným koncem. Máme v rodině postiženého syna a vím o tom své - žiju už více než třicet let s jeho otcem... Ale co jsem si především v tomto příběhu uvědomila, a to v poslední době už po několikáté, jak důležité je akceptovat odlišné vnímání soužití v rodině. Na dalším z mnoha příkladů vidím, že dětství v nás zanechává hluboké stopy, jakkoli se tomu někteří jedinci (hlavně muži!) brání. A že je i po létech nutné v rodině komunikovat a i zpětně si vyjasnit události, které každý prožíval jinak, aniž by to ten druhý zaznamenal. Taková očista vztahů má veliký význam pro všechny zúčastněné strany. Je to pro mě v těchto dnech mimořádně aktuální a citlivé téma... Děkuji za krásně napsaný příběh ze života!!
Lidmila Nejedlá
Paní Vladislavo, rozumím tomu. Mám něco podobného za sebou. Mámy musí zapomenout a být tu pro děti v jakémkoliv jejich věku.
Danka Rotyková
Obavy jsou vlastně domněnky. I když bychom jim neměli přikládat velkou váhu, mohou nás ochromit, zvlášť, pokud u sebe nemáme nikoho, s kým bychom si o tom popovídali. Ještě že máme maminky, babičky a nebo jen kamarádky nebo kamarády. S takovymi myšlenkami by neměl být nikdo sám.
Zuzana Pivcová
Takovou situaci neznám, ale kéž by to tak vždy bylo. Nejhorší je, když se rodiče nesmíří s dětmi až do smrti (třeba Jiří Sovák se synem).
ivana kosťunová
Přesto se dceran za matkou vypravila, když jí bylo nejhůř, a matka nezklamala. Lidské vztahy jsou velmi složité, a vy jste vše citlivě popsala.
Dana Puchalská
To byl moc silný příběh, že jsem ho četla nadvakrát. A je jen dobře, že se ta prognóza nevyplnila.