Kouzlo nesmrtelnosti
FOTO: Česká televize

Kouzlo nesmrtelnosti

22. 5. 2019

Když ztratíme někoho blízkého, je to vždycky bolestné. Čas nikdy ránu úplně nezahojí, ale tu bolest pomůže zmírnit a vzpomínky se mnohdy stanou ještě hezčími, než byla skutečnost sama…

Přežila jsem oba své bývalé manžely, nedávno i svého mladšího bratra, a krom toho mi náhle a bez varování zemřel i tatínek. Už je to šestatřicet let a já s ním pořád počítám. Nejenže mu u fotky na krbu měním květiny a zapaluju svíčku, ale často se ho vyptávám na spoustu věcí a pak luštím jeho odpověď. Vím moc dobře, z čeho by měl radost a za co by mě pokáral. Vím, jak by mu chutnaly třeba moje šunkofleky nebo jak bych ho potěšila rajskou omáčkou s rýží. K vepřové se zelím bych mu uvařila houskový knedlík, protože bramborové knedlíky neměl rád. Ale ne kynutý, jak ho dělávala maminka, ale nadýchaný, hrnkový… Tenkrát jsem ho ještě neuměla.

Můj tatínek obdivoval umění slova. Už jako malá holka jsem se těšila na naše „filosofické“ debaty, které jsme spolu vedli vždycky v neděli dopoledne, než nás maminka zavolala k obědu. Tatínek si liboval v moudrých citátech slavných osobností, zaujala ho každá chytře zformulovaná myšlenka.  Vzpomínám si, že měl tři oblíbené autory: Alexandra Dumase, Jana Procházku a  – Jaroslava Dietla.

Miloval příběh Edmonda Dantése, s nadějí pročítal zakázanou Politiku pro každého a s nelíčeným nadšením sledoval Nemocnici na kraji města. Hlášky doktora Štrosmajera znal zpaměti a oceňoval brilantně vystavěné dialogy, které neztratily své kouzlo ani po více než čtyřiceti letech. Pokaždé, když sleduji reprízy, otočím tatínkovu černobílou fotku v šedém rámečku tak, aby se mohl dívat se mnou. A dělám to i letos, kdy vzpomínáme nedožitých devadesátin Jaroslava Dietla, které by oslavil 22. května. Je tedy jasné, že k takovému jubileu musela Česká televize opět zařadit další reprízu kultovního seriálu.

Nedovedu si ani představit, jak by se tatínek naparoval pýchou, že je Dietlova žena Magdalena mojí blízkou přítelkyní…

Zrovna včera jsem si znovu přečetla zohýbanou cedulku, kterou bůhví proč nosím pořád u sebe v peněžence. Je na ní citát, pečlivě opsaný rukou mého tatínka:

„Nejpošetilejším ze všech omylů je, když si mladé a dobré hlavy myslí, že ztratí orginalitu, jestliže uznají pravdy, které uznal již někdo před nimi“. J.W.Goethe.

Je to marné. A je to i spravedlivé. Všichni naši moudří a milovaní jsou tu zkrátka pořád s námi. Bohudíky.

Hezké vztahy v běhu času vám přeje

Hodnocení:
(5 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdenka Jírová
Hano, moc hezky jsi to napsala. Moc mi to připomnělo mého tatínka. Také jsme měli spolu společné řeči, jako malá jsem měla ráda Spejbla a Hurvínka, měla jsem snad všechny desky s nimi a s tatínkem jsme si na ně hráli - já byla Hurvinek a tatíne mi dělal Spejbla. Bývala to legrace, většinou jsme to hráli při obědě a maminka se nám smála. Bylo to krásné. Škoda, že mi tatínek odešel brzy, mohl tu být déle.
Zuzana Pivcová
Moc hezké a citlivé. Čím jsem starší, tím víc lituji, že jsem svého tatínka ztratila už ve 12 letech a nemohla ho vnímat i jako dospělá. Z některých dokumentů, které po něm zůstaly, cítím, že bych si s ním dobře rozuměla. I když, možná je to jen to kouzlo, které zmiňuje Jana. Díky, Hanko.
Věra Ježková
Měla jste štěstí, že vás tatínek měl rád. Mě ne. Neviděla jsem ho od rozvodu rodičů v mých 15 letech. A i po tak dlouhé době se občas zbytečně ptám, proč.
Jana Šenbergerová
Moc hezký článek. Tak mě napadlo, že bez smrtelnosti by zaniklo kouzlo nesmrtelnosti.
Danka Rotyková
Nechci opakovat slova paní Dany, ale i mně jste svým článkem tak zaujala, že jsem ho zhltla jak malinu. Paní Hano, jste citlivá duše, která má navíc dar zaujmout svým vyprávěním. Těším se, až zas něco napíšete. Díky.
Dana Puchalská
Paní Hano, článek jsem přečetla opravdu jedním dechem. A ten citát na konci článku je víc než pěkný a pravdivý. Hezké další dny i Vám. A děkuju.