Povoláním hlasatelka: Marie Tomsová
FOTO: Lenka Hatašová a archiv Marie Tomsové

Povoláním hlasatelka: Marie Tomsová

3. 6. 2019

Když uváděla seriály Nemocnice na kraji města či Ságu rodu Forsytů, ulice se vylidnily. „Nezapomeňte, že existovala jediná televize. Lidi se mohli dívat na první nebo druhý program, jít do hospody nebo spát,“ vzpomíná charismatická dáma. Patří ke slavné generaci hlasatelek, které znal celý národ.

Jak jste se vlastně stala televizní hlasatelkou? Vždyť jste studovala výtvarné umění a češtinu  na Karlově univerzitě...
Čirou náhodou. V roce 1975 jsem po promoci nastoupila do Sportpropagu. Jak už název napovídá, podnik měl propagovat masový sport dostupný pro všechny. Tak se to tehdy říkalo... Já měla vést podnikový časopis, jenže zásahem vyšší moci na vydávání časopisu nedošlo, a tak jsem rozesílala brožury Buď fit. To znamenalo, že jsem lepila známky, psala adresy a nosila balíčky na poštu. Moc mě to nebavilo, ale ještě horší bylo, že mi dali na starost i sklad s těmi brožurami. V praxi moc s čísly zacházet neumím, takže jsem najednou s hrůzou zjistila, že brožury výrazně přebývají. S podnikovým řidičem jsme je tedy převezli ke mně domů, kde posloužily jako noční stolky. A odtud je na vlastní náklady postupně expedovala žadatelům.

Nějak odbíháme od té televize...
Vedle u stolu seděla kolegyně, kterou z kádrových důvodů vyhodili z jedné televizní redakce. Když mě tak pozorovala, jak razítkuju obálky, zeptala se, jestli bych se nechtěla stát hlasatelkou. Měla v televizi ještě známé a věděla, že se pořádá konkurs. A tak mě přihlásila. Sice mě to hodně udivilo, ale proč to nezkusit, řekla jsem si. Na Kavčích horách se trémou třáslo asi pět set dívek a dva chlapci.

Vy jste se nebála? Copak jste něco o téhle profesi věděla?
S kamerou jsem už měla maličkou zkušenost. Při škole jsem se občas objevovala v písničkových klipech režiséra Bonaventury, jehož asistent měl vedle nás chatu. Hlas a výslovnost šly, čeština taky. O to místo jsem nijak sveřepě neusilovala, což byla výhoda, protože mě nesvazovala tréma. Vyjde, nevyjde, uvidí se. Ale tenkrát jsem hlavně držela palce svému čerstvému novomanželovi, který ve stejný den dělal státnice na právech.

Jak jste si u konkursu vedla?
Byl tříkolový, od prostého přečtení textu přes improvizaci až po různé chytáky a nástrahy před kamerou. Pak mi dali vědět, že jsem prošla, a po mnohem delší době, že mě prokádrovali – nikdo z rodiny nebyl ve straně – a že mě berou jako externí hlasatelku. Mimochodem ze stejného konkursu vyšla i Marie Retková. Dodnes si nás pletou.

Než vás pustili před kameru, tak jste asi podstoupila nějaký výcvik, že?
Právě že ne, jen jsem se párkrát zúčastnila jako pozorovatelka dopoledního vysílání a sledovala kolegyni. Na starost mě měla Eva Dudková. No a pak v úterý 10. října 1977 v půl osmé jsem nastoupila do maskérny, napsala si přehled pořadů, dostala do ruky texty a v osm usedla před kameru.

Měla jste trému?
Strašnou. Prý jsem vypadala, jako když se na mě řítí rozjetý rychlík. Rodiče si vzali dovolenou, tatínek měl navíc narozeniny, a tak se mnou poctivě sledovali vysílání pro mateřské školy, pro ženy v domácnosti, pro důchodce, rádce pro zahrádkáře a trnuli se mnou strachy. Manžel byl na vojně, ten se dívat nemohl, ale jeho rodiče mi drželi palce, tchyně radši až zpoza dveří.

No a co jste cítila po vysílání?
Byla jsem hlavně ráda, že jsem to přežila. Živé vysílání bez čtecího zařízení, napoprvé, bez tréninku a průpravy. Později jsme absolvovali různé kurzy, například na DAMU jevištní řeč s paní profesorkou Rottovou, rétoriku, správné dýchání, intonaci, dokonce líčení a všechno další, co k profesi patří . Ovšem na startu jsem byla vhozena do vody a učila se plavat před zraky diváků.

Co největšího jste kdy uváděla?
Hlasatelky a hlasatelé uváděli vedle televizních pořadů skoro všechno, estrády, koncerty, festivaly, taneční a pěvecké soutěže, ale třeba i losování Sportky. A většinu v přímém přenosu.

To bylo automatické, že jste uváděli nejrůznější akce i mimo televizi?
Když jsme chtěli účinkovat na jevišti, museli jsme si udělat takzvané přehrávky u PKS čili Pražského kulturního střediska. Přihlásila jsem se nejdřív jako začátečník na ohlašovatelku, za což byl honorář devadesát korun. Absolvovala jsem a předseda poroty doktor Jan Pixa mi řekl: „Máte na víc, zkuste to hned na první konferenciérskou.“ A tak jsem za jakkoli dlouhé účinkování na jevišti dostala celých 120 korun!

Jak často jste na tyhle zkoušky chodili?
Musely se opakovat každé dva roky, a to nejen praktické, ale i písemné. Ty kromě všeobecných znalostí obsahovaly i otázky z marxismu-leninismu. Seděli tam všichni, kdo chtěli na jeviště: zpěváci, muzikant včetně rockerů, komici, konferenciéři.

Kam až jste se v honorářích propracovala?
Během několika let jsem se vypracovala na dvě stě korun. Od zkoušek na čtyři stovky mě jeden člen poroty vyhodil, že jsem moc mladá. Ale to už jsem měla několikaletou praxi včetně televizní! Zastal se mě další porotce Přemek Podlaha, s nímž jsem uváděla Kmochovy Kolíny, a tak mi přiklepli i ty čtyři stovky. Nejvyšší mety šesti set korun jsem už nedosáhla, tu měl snad jen Karel Gott.

Při vystoupeních jste asi poznala spoustu lidí, že?
To víte, že ano, a hodně lidí mi i pomohlo. Mimo kameru mi dal v mých začátcích dobrou školu Karel Štědrý, když si mě vzal jako spolukonferenciérku pro koncerty Karla Vlacha a taky na zájezdovou estrádu s Yvettou Simonovou a Karlem Hálou. Všichni měli úžasný smysl pro humor, a tak jsme při cestách na Moravu i na Slovensko zažili spoustu legrace. Prima byla taky zájezdovka s Orchestrem Gustava Broma, kde hrál na housle Josef Abrhám, vystupoval Pavel Nový jako seriálový hrázný Palyza, zpívala Jitka Zelenková, tančila skupina Uno. Ráda vzpomínám na Milana Markoviče, který mě přibral do svého zájezdového pořadu vedle opravdových osobností. Většinou jsem jela v autě s Radkem Brzobohatým, s nímž jsme probrali spoustu receptů a hlavně tehdy jeho  ještě malého syna, nadaného muzikanta. Ale takových nostalgických vzpomínek by bylo, protože jsem jezdila snad se všemi kapelami a orchestry, které tady existovaly.

Tak si prosím vzpomeňte ještě na nějakou příhodu...
To jsem třeba jela s Orchestrem Československé televize, který dirigoval Václav Zahradník, do Vysokého Mýta. Netušila jsem, že skončíme v sovětských kasárnách. Vystoupila jsem na pódium před plným sálem sovětských uniforem. Rusky jsem pozdravila – veliký aplaus – a pokračovala: „A protože jsme v Československu, budu celý program uvádět česky.“ Všichni v hledišti i v zákulisí oněměli úžasem nad tou drzostí, ale kupodivu z toho žádný průšvih nebyl.

Co jste jako moderátorka zažila nejkurióznějšího?
Nejpodivnější asi byla práce jaksi za trest, protože jsem odmítla v televizi vstoupit do strany, takže mě nepustili na velké koncertní turné do Laosu, Kambodže a Vietnamu. Místo toho mě posadili do Vlaku družby a poslali s estrádou pro české pracující na Ukrajinu. Čtrnáct dní jsme bydleli ve spacích kupé vlaku, taženého  lokomotivou na uhlí, takže jsme všichni vypadali poněkud umouněně. Naštěstí nám občas zastavili ve městě s bazénem, taky jsme mohli použít sprchu v ubytovně Čechů. Ale i tak na to vzpomínám ráda, protože jsem se dostala do skvělé společnosti – byli tam kapela Žentour s Jankem Ledeckým a Davidem Kollerem, Luboš Pospíšil s Bohoušem Zatloukalem, taneční skupina VUS a další bezvadní lidi.

Vy jste si taky zahrála v několika filmech, například v komedii Slunce, seno a pár facek jste se objevila v roli televizní hlasatelky. Na co z natáčení si vzpomenete?
Slunce, seno a pár facek, to byla báječná atmosféra s bezvadnými lidmi. Ještě dlouho potom jsme se i se štábem scházeli každý čtvrtek v jedné vinárně. Díky filmu se nejen občas mihnu na obrazovce, ale hlavně jsme s mužem získali doživotní kamarády – kameramana Pepíka Hanuše, Járu Kretschmerovou nebo skvělého rodinného přítele, kmotra našich synů Jirku Lábuse.

Když se dívám na vaši filmografii, vidím tam i televizní inscenaci Když vy jste taková jiná, v níž jste hrála s Ivou Janžurovou a Milošem Kopeckým. Jenže jsem se dočetla, že Kopecký se pak scenáristovi omluvil, že mu hru zkazil, protože byl v těžké depresi...
Miloš Kopecký, takový velký herec, přišel i za mnou. „Maruško, já se vám omlouvám, ale já vám vůbec nepomohl, nebyl jsem ve formě.“ To od něj bylo úžasné. Z natáčení si vybavuju, že jsem byla služebně za televizi ve Vietnamu a volali mi, jestli bych si chtěla zahrát hlasatelku. Myslela jsem, že jde o nějaký štěk v pozadí, že jenom z obrazovky nastavím zrcadlo, jak se říkalo. Přiletěla jsem těsně před natáčením a doma na mě čekal scénář. A to jsem se nestačila divit. První stránku tvořil dialog paní Janžurové s panem Kopeckým a dalších asi dvacet stránek byl můj dialog s Kopeckým, protože jsem se mu zhmotnila z televize do jeho obýváku. Tak to bylo hodně těžké.

Mnozí diváci taky nezapomenou na hru z roku 1992 Taneční zábava. To byl docela šok pro toho, kdo se díval.
No ano, kontroverzní mystifikační inscenace Jitky Němcové. Tam mě „jako“ v přímém přenosu v hlasatelně přepadl Vladimír Marek s pistolí. Tenkrát jsem nechtěně rozčílila a naštvala spoustu lidí, protože si mysleli, že je to doopravdy a nepostřehli, že jde o natočenou hru. Dokonce mi volal přímo do hlasatelny herec Martin Růžek, jestli se mi něco nestalo, protože zapnul televizi uprostřed děje.

Vrátíme se ještě do televize. Zažila jste nějakou pamětihodnou službu?
Ještě dnes se mi ježí vlasy hrůzou, když si vzpomenu, jak jsem přišla na odpolední službu a vedoucí se ptala, jestli mám ve skříni černé šaty. Zemřel totiž soudruh Brežněv. Chodby se hemžily neznámými muži, strach z pohřbu v přímém přenosu byl hmatatelný, a pak mu ještě shodili z otevřené rakve klobouk! A zanedlouho se situace opakovala, přijdu do služby, stejný dotaz. „Proboha proč? Zase někdo umřel?“ Ano, jeho nástupce Andropov. Každé přeřeknutí v této situaci se mohlo brát jako úmysl.

Co jste naopak uváděla ráda?
Večerníčky! Jednou jsem si vzala na klín živé štěňátko, to byly děti nadšené. Často jsem sloužila Štědré večery. Krásná služba, vysílaly se pohádky, ušili mi krásné šaty, atmosféra skutečně sváteční. Ale doma jsem chyběla.

V živém vysílání se jistě občas něco splete. Co nejhoršího se vám povedlo?
Jednou v létě v sobotu odpoledne skončil hudebně zábavný pořad sovětské televize Modrý plamínek, který byl všechno možné, jen ne zábavný. Já měla přečíst závěrečné titulky a na závěr říct: „Ještě vás prosím, vážení diváci, abyste omluvili zhoršenou technickou kvalitu pořadu.“ No a mně to důležité slůvko TECHNICKOU vypadlo. Sice to bylo konečně upřímné a pravdivé zhodnocení pořadu, ale mě to stálo lahvinku pro kluky ze záznamu, aby tu poslední větu vymazali. Záznamy se totiž pořizovaly kvůli kontrole. Naštěstí to nikdo neviděl.

Měly by televizní hlasatelky ještě v současnosti smysl?
Dneska by tato profese asi byla zbytečná, ale tenkrát jsme byli pro hodně lidí jediným návštěvníkem v jejich obýváku, někteří nás považovali za členy rodiny, víme to z jejich dopisů. I když pár kuriózních listů taky přišlo, například jedna paní mi napsala: „Včera jste na sobě měla takový krásný svetřík, podruhé si ho už vzít nemůžete, prosím Vás, pošlete mi ho na tuto adresu...“ Žádosti o rande nebo o ruku nebyly výjimkou, jeden pisatel nás dokonce chtěl za ženu hned několik. My jsme chodili do práce rádi, vládla tam pohodová atmosféra i díky maskérkám, režisérům, technikům a kameramanům; těch jsme si obzvlášť my ženy cenily, protože nás uměli krásně zasvítit. Měli jsme mezi sebou až na pár výjimek dobré vztahy, museli jsme si vzájemně pomáhat s výměnami služeb a záskoky.

Setkáváte se ještě s bývalými kolegy a kolegyněmi?
Setkáváme se dodnes. Se Saskií Burešovou a Sašou Hemalou máme zájezdový pořad Hlasatel(ky) v akci. Původně jsme ho daly dohromady s Milenkou Vostřákovou, která byla mou velikou důvěrnou přítelkyní a strašně mi chybí. V něm vzpomínáme na kolegy i profesi a takzvané veselé historky z natáčení. Což vlastně děláme i s jinými kolegy, protože se pravidelně jednou za rok scházíme s celým uváděcím oddělením. Hanka Heřmánková mně s mužem pravidelně zve na premiéry do Divadla Bez zábradlí, se Saskií občas zajdeme na oběd, loni jsme se všichni sešli na oslavě šedesátin jednoho našeho kameramana, což pro něj bylo nachystáno jako překvapení.

Co jste dělala od té doby, co zrušili pozici hlasatelů a hlasatelek?
Já skončila dřív kvůli dětem, které byly malé a nedalo se to zvládnout. Ale pak jsem moderovala s dalšími kolegyněmi Milenkou Vostřákovou, Jarkou Panýrkovou, Stáňou Lekešovou, Hanou Švejnohovou, Marií Retkovou ke konci a Kamilou Moučkovou na začátku Dámský klub na Frekvenci 1, vlastně jsme s Hankou Heřmánkovou zahajovaly zrod rádia. To byla zajímavá zkušenost, protože dvě ženy u mikrofonu a třetí host, to znamenalo umět se pustit ke slovu, neskákat si do řeči, reagovat a zvyknout si na sebe. Ale bylo to autorské vysílání od osmi do dvanácti, posluchači nám telefonovali a mluvili do éteru přímo s námi. Taky jsme dvacet let vydávali Kalendář s recepty našimi a hlavně zajímavých známých. Ještě jsem moderovala Dámskou jízdu na Primě.

Čím se teď zabýváte?
Jezdím na besedy s diváky. Ráda pracuju hlasem, což znamená dabing dokumentů, reklamy. Taky hraju ochotnické divadlo, baronku ve Slaměném klobouku, starou tetičku vražedkyni v černé komedii Jezinky a bezinky a starou pannu sekretářku v kriminální frašce Inspektor má potíže. Rádi za diváky přijedeme kamkoli, kde mají divadlo. A představte si tu souhru náhod, že s námi hraje i vnuk Jarky Panýrkové a Darka Vostřela.

Co vám dělá největší radost?
Moje rodina.

U čeho si nejlíp odpočinete?
Toho je víc. Práce na záhoncích na chatě v Železných horách, knížky, křížovky, dobré filmy, toulání po lese i po horách, setkání s přáteli, návštěva kina či divadla s manželem. Ráda se vracím do Chrudimi, nádherného místa mého dětství, kde mám úžasnou devadesátiletou maminku a kamarádky. Nesmím ani zapomenout na lyžování na slunných a širokých sjezdovkách s výborným jídlem v Itálii.

A na závěr se prosím vrátíme na úplný začátek. Čím jste původně chtěla být?
Odmala jsem pokreslila kdejaký kus papíru, zdi i nábytku, očarovaná obrázky v knížkách, nejen dětských, a tak jsem důležitě prohlašovala, že chci být ILUSTRÁTORKOU, později jsem chtěla  pracovat u kresleného filmu. Chodila jsem do výtvarného kroužku. Střední výtvarná škola nikde poblíž Chrudimi nebyla, šla jsem na SVVŠ, nyní gymnázium, kde byl naším třídním pan profesor Poláček, sám výborný malíř a navíc češtinář. Četla jsem od dětství moc ráda, tak o dalším studiu bylo rozhodnuto.

 


Táňa Nečadová pro i60

 

 

 

Autor: Redakce Zpět na homepage
Hodnocení:
(5 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Antonín Nebuželský
Paní Maruška byla a je velká krasavice. Což by samozřejmě nestačilo,je i velká profesionálka. Mám rád tyhle rozhovory. Díky.
Jitka Hašková
Moc zajímavý rozhovor. Škoda, že už nejsou hlasatelky v TV. To vysílání upoutávek se mi nelíbí.
Zdenka Jírová
Rozhovor s paní Tomsovou se mi moc líbil. Vzpomněla na všechny zajímavé osobnosti té doby, doby našeho mládí. Je pravda, když se objevila na obrazovce hezky upravená a příjemná hlasatelka, její pozvání ke sledování následujícího programu bylo rozhodně příjemnější než současná , většinou připitomělá reklama na něco zbytečného. Samozřejmě, že nikdo nestárne do krásy, ale když o sebe dbá fyzicky i duševně, na své roky vůbec nevypadá.
Věra Halátová
Sága rodu Forsytů se vysílala někdy v roce 1968. Já si vzpomínám na ty diskuse dospělých o Ireně a jejím manželovi. A pokud lidé sledovali televizní seriály tak asi ne pro to, že je někdo uvádí.
Zorka Horká
Tak to máte pravdu, jejich hlasy, pěkný vzhled a vyjadřovací schopnosti, to bylo excelentní. Některé ženy se inspirovaly i jejich oblečením.
Zuzana Pivcová
Ano, paní Tomsová opravdu patřila ke generaci hlasatelek, které každý znal spolu s pí. Retkovou nebo Skarlandtovou. Měly kultivovaný projev a mluvily plynně a příjemným hlasem.
Zorka Horká
Jestli se mi paní líbí nebo nelíbí, je druhořadé. Ovšem, že se vyjádřila hned v první větě, tak jak se vyjádřila, to mne docela mrzí. Televizi jsme rozhodně nesledovali každý večer, často jsme si četli (nahlas - kniha kolovala mezi námi a dětmi) a poslouchali jsme desky s pohádkami Jana Wericha a později z Divadla Járy Cimrmana. A bezpečně vím, že jsme nebyli jako rodina žádnou černou ovcí.
Antonín Vácha
Paní Tomsová se mi vždy líbila, zjevem, hlasem, vystupováním. Jsem rád, že jsem si mohl přečíst rozhovor s ní.
Dana Puchalská
Proč taková kritika jak paní Tomsová vypadá,to skutečně nechápu. Byla jedna z několika hlasatelek co tu tenkrát byly. Článek je milé a příjemné připomenutí její práce.
Daniela Řeřichová
Paní Marušku potkávám na různých akcích, mj. České unie karikaturistů a vypadá fantasticky, především je sympatická svou srdečností a nehraným úsměvem.
Karel Boháček
Na fotku se nedívám - retuš, ale ten podmanivý hlas stále slyším i po tolika letech a ten se nezapomíná...
Lenka Capíková
Vzhled paní Tomsové těžko můžeme hodnotit podle fotky, protože vzhledem k tomu, že ji na hlavní fotku fotila úžasná Lenka Hatašová, tak je fotka retušovaná. Taky všichni víme, jak se na vzhledu projeví optimistická nálada, smích a to, že člověk nesedí doma, ale schází se s přáteli, pokud dělá něco, co ho baví, dopřává si kosmetiku a kadeřníka... a naopak taky víme, jak škodí stres, závist, nepřejícnost a užírání se čímkoliv. Paní Tomsová určitě nevypadá stejně po probuzení a když se jí na obličejí vyřádí vizážista, tak by byla ostuda, kdyby nevypadala skvěle. S profi péčí vypadají všichni úžasně!
olga skopanova
Jen se autorka ještě zapomněla zeptat čím to že vypadá tak úžasně.
Marie Doušová
Moc hezký rozhovor s hlasatelkou,která nás provázela každý večer na televizní obrazovce. Je stále usměvavá a působí velmi příjemně.Dík.
Daniela Řeřichová
Stálo velice sympatická, usměvavá dáma.