Dlouhověkost
Ilustračmí foto: pixabay.com

Dlouhověkost

10. 6. 2019

V poslední době je to velmi diskutované téma. Slogany o neustále se prodlužujícím lidském věku slyšíme ze všech stran a seniorů, kteří se dožívají stovky, je kolem nás čím dál víc…

A tak obdivujeme čiperné babičky, dychtící po vzdělání, ze kterých se stávají pilné studentky Univerzity třetího věku. Zvrásnění rebelové si stáhnou šedivý vlas do culíku a obráží rockerské akce či dokonce založí novou rodinu… Dnes nic neobvyklého.

Odevšad se na nás valí nabídky zaručených způsobů, jak si udržet věčné mládí… Je pravda, že prostřednictvím vědeckého pokroku, vyspělé medicíny, kosmetického průmyslu, ale i vlastní vůlí se dá v dnešní době s přírodou trochu zabojovat… Ovšem ti, kteří se pohybují na hranici už druhé stovky života, musejí mít přece podstatu svého dlouhého věku někde jinde, jinak to přece není možné! Je to tedy jen genetika, způsob života, láska ke správnému člověku nebo náhoda? Anebo snad všechno dohromady??

Před osmi lety mě jedna rozhlasová posluchačka, vzdělavatelka Sokolské župy Jihočeské informovala, že v jejich místním tisku udělala rozhovor s člověkem, který byl tehdy těsně před oslavou svých 104. narozenin.

Doc. PaedDr. Jaroslav Kozlík, CsC., významný český pedagog a spoluautor několika školských reforem byl oblíbencem Tomáše Bati, všestranný sportovec, volejbalový reprezentant, desetinásobný přeborník Československé obce sokolské, nositel mnoha titulů a vyznamenání. Zažil sedm revolučních změn, dvě světové války, období pravdy i velikých lží. Na vlastní kůži poznal dobro i zlo, krásu i ošklivost… Je více než pravděpodobné, že už není mezi námi, to bychom o něm jako o nejstarším občanovi republiky určitě něco věděli z médií. Ale rozhodně si prý ještě i po stovce užíval života se svojí přítelkyní a pečovatelkou, která byla o dobrých třicet let mladší než on. Předpokládám, že tato dáma ještě žije a že by klidně mohla uvedená fakta o příkladné dlouhověkosti svého přítele dosvědčit…

A rada pana docenta (vlastně nadcenta!!) pro všechny sokolské borce na prahu druhé stovky? Cituji:

„Každý den začít nejméně půlhodinovým tělesným a dechovým cvičením s důrazem na procvičení chodidel. Potom očistit tělo, ústa dezinfikovat douškem slivovice a kůži promazat sádlem. Pokud nohy dovolí, dopřát si zdravou procházku. Stravu konzumovat prostou a střídmou, pít čaj a vodu s citronem. Spát šest až sedm hodin denně a jakákoliv poživačnost by měla zůstat cizí.“

Můj muž si svůj život naplánoval do sto šesti. Nevím, jak došel zrovna k tomuto číslu, a taky si nejsem jistá, jestli je mu poživačnost natolik cizí, aby mu plán vyšel. Přesto mu to z celého srdce přeju.

Protože jestli jsem si něčím jistá, tak tím, že se toho nedožiju...

Hezké vztahy minimálně do stovky vám přeje

Hodnocení:
(5 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Caklová
Kdo to ví, odpoví, odpoví mi na otázku .... Co my víme, ale jak se říká, nebo alespoň v minulosti říkalo, "odříkaného chleba největší krajíc", protože čeho se nejvíc bojíme, to sílí a toho se nám také dostane plnou měrou. Nevěříte? Když myslíte, klidně si poručte co nechcete. Myslíte, že všichni ti v LDNkách si takovýto způsob "žití", na sklonku svého života, přáli?
Zdenka Soukupová
Je mi celkem jedno, kolika let se dožiju, pokud ale budu alespoň tak samostatná, že se dokážu obléct, najíst, udržovat hygienu, drobnější úklid v bytě, jít na procházku do parku....zkrátka "normálně" přiměřeně věku žít. Co ale nechci? To co tu již bylo zmíněno: léta ležet na LDNce, na kapačkách, neschopná slézt z té postele.... Hrozná představa.
Jitka Caklová
Přidám jeden zážitek. V roce 1975 jsem byla na operaci. Tehdy pěti, až osmilůžkové pokoje byly standardem. Taková byla doba, ale na druhou stranu, co všechno člověk musel vyslechnout, případně vidět. Na sousední posteli ležela "stará" vrásčitá jedenasedmdesátiletá babička. Přišla velká vizita. Když primář přistoupil k jejímu lůžku, ona silně třesoucíma-se rukama vzala jeho ruku do svých dlaní a po slovech, "soudruhu primáři moc vás prosím, že mě nenecháte zemřít", její ruce bezvládně klesly a na bíle povlečenou deku vypadla složená stokoruna, která měla zůstat v jeho dlani a to tehdy byla třebas čtvrtina důchodu. Co dodat? Proč nežít ve "starém", když dobře funguje a to nejen k vlastnímu užitku. Smrti se nebojím, je osvobozující, stejně jako každý jiný odchod odkudkoliv, kamkoliv.
Věra Halátová
PaeDr. Jaroslav Kozlík, který se narodil v Bystřici pod Hostýnem v roce 1907, zemřel o 105 později, v roce 2012 v Jindřichově Hradci. Byl sportovec - lyžař. Moje prababička zemřela v roce 1962 ve svých 101 letech. Sportovkyně nebyla. Měla celkem tři manžele, postupně, samozřejmě, a s nimi celkem 17 dětí. Měla statek a pracovala na poli, u krav, u prasat. Dožila u své nejstarší dcery. Sedávala v parku na lavičce a měla silný třes rukou. Netoužím po tom, abych se dožila stovky. Ty babičky, co chodí do těch U3V, ty tam snad nechodí pro vzdělání, ale kvůli společnosti. Loni jedna známá - 74 roků - vystudovala italské renesanční malířství. Ženy měly dokonce promoci a dostaly diplom. To celkem nechápu, protože na tu U3V chodí také ženy, které ani nemají středoškolské vzdělání. Podle statistik se průměrný věk obyvatel v ČR prodlužuje. Ale všimla jsem si, že mnoho lidí středního věku chodí o holích, má nemocná záda, a hlavně, že mladí lidé jsou dost otylí - neříkám, že všichni, ale je jich hodně. Tito lidé, že by žili do stovky? Kdo se o ně bude starat?
Zdenka Jírová
Také jsem četla článek odborníka, že se lidem prodloužil život, ale bohužel, prodloužilo se jen stáří se svými neduhy. Příroda si tak snadno nedá poručit.
Zdenka Jírová
"Tajemství věčného mládí? Žij tak jako bys neměl nikdy umřít." Tento citát se mi líbil a zapsala jsem si ho. Pokud člověk může, měl by dělat to, co ho baví a je užitečné. Ležet na zádech, být obsluhován zdravotním personálem a říkat si, že je to prima mít 100 let, tak to není k ničemu a nechtěla bych tak skončit.
Věra Ježková
Za téměř celý svůj dospělý život strávený ve (vysokém) školství jsem o žádném Kozlíkovi neslyšela ani nečetla. (A to jsem na fakultě dostala z dějin pedagogiky jedničku.) Čiperné babičky dychtící po vzdělání neobdivuji. Jinak souhlasím v podstatě se vším, co bylo uvedeno přede mnou.
Jana Gondášová
No nevím. Přála bych se dožít důstojného odchodu, ležet a koukat do stropu a nevědět, která bije, ale hurá je mi 100.......
Jana Šenbergerová
K čemu dlouhověkost ve starém, i když udržovaném těle? Mně stačí vědomí nesmrtelnosti. Blbost? Kdepak! Jistota. :-)
Zorka Horká
Jsem ráda, že se na mne nevalí odevšad nabídky k udržení věčného mládí. Jsem ignorantka ?!? Rozhodně nemám v úmyslu „s přírodou trochu zabojovat" , jaký by to mělo smysl.... jedna bitva ještě neznamená vyhranou válku (pravil klasik) a válčit s přírodou ? Blbost :-)
Anna Potůčková
No pokud by člověk udělal alespoň kolem sebe, vnímal svět, tak proč ne třeba do těch 100 let? Ale být závislá na pomoci druhých v základních potřebách bych nechtěla.
Jitka Caklová
Ze všeho co byl Doc. PaedDr. Jaroslav Kozlík jsem nebyla a nejsem ničím, ale "na vlastní kůži poznala dobro i zlo, krásu i ošklivost…" v dostatečné míře. Na nic si nestěžuji, vím, že vše se děje, jak se dít má a co mě nezabilo, to mě posílilo. Každý má právo být takový, jaký je. Ve svých, za tři měsíce, sedmdesáti letech vím, že zdraví mám ve své moci a dnem svých sedmdesátých narozenin vstoupím do poslední třetiny života. Čas odchodu - až budu mít splněno. Jakákoliv poživačnost je mi cizí a pokud se nezhorší životní podmínky, tak dřív než za 33 let to nebude. Pro mě hůř už bylo :-) :-) :-)
Zuzana Pivcová
Každý z nás je jinak "naprogramován", i v tom, proč tu je a co tu plní. To je mé pojetí.
Hana Nováková
Hanko, do stovky je sen možná hodně z nás. Moje babička umřela 6 týdnů před svými stými narozeninami. Měla dobrou mysl, pořád se o něco zajímala. Bohužel upadla zlomila si krček a ruku v rameni - ležák a už to jelo. Netrvalo to dlouho a vydechla naposledy. Myslím, že ta by tu 100 ještě o nějaký ten rok překonala. Ale jak píša pan Karel - dlouhý věk za cenu, když budu ležák, nebudu moc při smyslech, hůře však, když budu při smyslech a třeba přežiju i děti. Nemáme se rouhat, ale to ani omylem. Stejně to máme osudem stanovené a tak - nechme se překvapit. Hlavně zdraví a dobrou mysl, žádné hádky a nesváry přeji ze srdce všem a zvláště pak Vám Hanko...
Karel Boháček
Na co mně bude 140 let když 40 let budu na lůžku, cucat brčkem, kálet pod sebe a prudit sestřičky. Nejhůře na tom asi bude, že budu třeba přežívat své děti nebo vnuky, kteří vlivem civilizačních nemocí zemřou...