Zahraniční vnoučata. Přibývá jich
Ilustrační foto: ingimage.com

Zahraniční vnoučata. Přibývá jich

15. 6. 2019

Prarodiče žijí v Česku, vnoučata mají na druhém konci světa. Nebo třeba jen v jiné nedaleké zemi. Výsledkem však je, že s nimi nemají pravidelný kontakt a velmi je to trápí. Je to situace, kterou prožívá rok od roku více seniorů.

Pryč je doba, kdy lidé prožili celý život na jednom místě, kdy pohromadě či v blízkosti žilo několik generací. Nyní je velmi časté, že lidé odjedou studovat či pracovat do zahraničí a už tam zůstanou. Založí rodinu. Výsledek? Jejich rodiče mají pocit, jako by vlastně vnoučata ani neměli. Vidí je jednou do roka, mnohdy ani to ne. Kontakt probíhá přes telefon, přes skype, posílají si maily. Pro mnoho seniorů je to problém, který dobře vystihuje pětašedesátiletá Libuše z malého moravského města: „Na jedné straně jsem ráda, že se syn usadil ve Spojených státech, vede se mu tam dobře, má tam dům, dobrou práci. Na straně druhé je výsledkem, že své dvě vnučky téměř neznám. Když se narodila první, odjela jsem k nim na dva měsíce. Když se narodila druhá, jela tam máma snachy. Pracuju sama na sebe, nemůžu si dovolit vzít si dlouhé volno a odjet tam znovu. I když mi syn zaplatil letenku, byla to pro mě tady citelná finanční ztráta a navíc nemůžu klientům na tak dlouhou dobu odjet. A jet do Bostonu na krátkou dobu je samozřejmě nesmysl.“

Výsledkem je, že svou mladší vnučku zná jen z fotografií a videí, které s mladými sdílí přes internet. Starší vnučka, kterou viděla jen jako mimino, už má tři roky a Libuše má strach, že s ní vlastně nikdy nebude mít vztah jako správná babička. „Jsem pro ni paní, která na ni občas mluví a mává z obrazovky počítače,“ uzavírá.

Takových babiček a dědečků na dálku má spousta dětí. Berou to jako samozřejmost, nic jiného nepoznaly.

„Málokdo si uvědomuje, jak se rodinný život v průběhu jedné či dvou generací změnil. Zatímco v dobách Rakousko-Uherského mocnářství bylo soužití dvou, tří ale i čtyř generací naprosto běžné nejen na venkově ale i ve městech, ve druhé polovině dvacátého století se v Československu stalo bezmála raritním,“ říká architekt Jan Rampich, které se tématu soužití generací často věnuje. Velmi málo se jemu i jeho kolegům stává, že by lidé žádali o návrhy domů pro více generací. Mnohem častější je, že senioři zůstanou sami ve velkém domě, jejich děti se odstěhují a založí si rodiny někde úplně jinde. V lepším případě někde jinde v Česku. V horším případě v zahraničí. Jenže s tím slovem „horší“ je třeba zacházet opatrně.

„Nemůžu dceři vyčítat, že je ve své profesi dobrá, když jsem ji k tomu celý život vedl. Vzbuzoval jsem v ní pracovitost, touhu něco dokázat. Takže je teď manažerkou v mezinárodní farmaceutické firmě. Cestuje po světě, vydělává velké peníze a nedávno se usadila na venkově kousek od Londýna. Má fajn muže, dva syny. Jenže já je znám jen přes počítač. Sice mi pořídila perfektní počítačové vybavení, obraz i zvuk je skvělý, ale přiznávám, že více by mě bavilo, kdybych kluky mohl vzít do lesa než se na ně večer koukat na monitoru jak večeří v luxusní jídelně. Párkrát jsem za dcerou byl, ale cestování mě už zmáhá, mám potíže s klouby. Tak jsem vlastně zůstal sám,“ vypráví sedmdesátiletý Miloš z Ostravska. A jedním dechem dodává: „Nestěžuju si. Byl bych blázen, kdybych dceři takový život nepřál. Jen je mi líto, že si těch kluků vlastně neužiju. Já za svým dědou zaskočil několikrát do týdne, bral mě na ryby, seděli jsme spolu v dílně. Bydlel ve vedlejší ulici a sehrál v mém životě výraznou roli. Já už takovou sehrát nemůžu.“

Zahraniční vnoučata velmi často výrazně mění život seniorů. Mnozí se právě kvůli nim naučí cizí jazyk, pokud mají vnoučata otce či matku cizince. Mnozí se kvůli vnoučatům v cizině naučili využívat moderní techniku. Umí psát maily, skypují, jsou na sociálních sítích, dokáží výborně zpracovávat a sdílet fotografie.

„Pro některé seniory je to motivační. Když se jejich vnouče narodí třeba v Americe a rodiče ho neučí česky, mnozí senioři se intenzivně začnou učit anglicky. To není na škodu. Je hodně případů, kdy se lidé stali ve vyšším věku aktivní právě kvůli tomu, že mají rodinu v zahraničí,“ připomíná psychiatrička Tamara Tošnerová.

Vnoučata v cizině jsou přesnou ukázkou situace, na které se dá najít hodně negativního i pozitivního. Takže je na každém člověku, jak se s ní vypořádá, jak k ní přistoupí.  Může přinést smutek a pocit osamění stejně jako příležitost učit se něco nového a cestovat.

Hodnocení:
(4.8 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
eliška kraciková kracíková
Vím co to obnáší mít vnoučata v zahraničí. Jámám dceru a její tři děti v USA. vidím je jednou za rok v létě kdy přilétají na 3-4 týdny. a to jezdí po návštěvách , moc si jich neužiji. od druhé dcery mám dvě vnoučátka a taky nebydlí ve městě stejném jako já.ale aspoň jsou v Čechách.moc mě to trápí ale co mohu dělat nic.Byla jsem tam několikrát, krásná zem ale pro mne je domov tady v Čechách....
Hana Švejnohová
Soňo, to je úžasný příběh, skvělé řešení, moc Vám fandím. "Všichni už jste v Mexiku..." paráda!!!! Michal Tučný by z vás měl radost... :-)
Soňa Suchánková
Dobrý den, tak já mám osobní zkušenost a hned dvojnásobně.Když si některé babičky stěžují,že mají vnoučata až v Praze,tak já si jen povzdychnu,že bych je brala kdekoliv v Evropě.Děti mám dvě a obě žijí v Mexiku.Dcera je o pět let starší než syn,tak už má dnes dospělé syny.Jezdila jsem za nimi skoro každý rok na celou dovolenou.Kluci jinou babičku nemají a dodnes máme hezký vztah.Syn s dětmi čekal dlouho,tak dnes říkám,že mě bůh odměnil.Když jsem šla do důchodu,tak jsem prodala dům a koupili jsme jen malý byt.Tak mi syn nechal postavit dům v Mexiku a já trávím víc času tam než tady.Holky si užívám jak to jen jde.Prostě zimu jsem tam,na léto se vracím.Pro cácorky jsem jejich "babiška".Ano,je mi smutno,ale kolik prarodičů má vnoučata 100km,či ve vedlejší vsi a vidí je jednou do roka na pár dní nebo jen hodin.Takže díky vnoučatům cizincům jsem se naučila řeč,poznávám jinou kulturu,mám spousty kamarádů,nebojím se cestovat atd.Je mi 66 a když slyším tady nářky,jak jsme my důchodci chudáci,tak je mi někdy k pláči.Nejsme,jen musíme život brát takový,jaký je.Podotýkám,že jsem se živila celý život jako kuchařka,takže i odpovídající příjmy a důchod a zatím si všechno financuji sama.A dnes tvrdím,že jsem nejpokojenější důchodce a o takovém důchodu se mi ani nesnilo.
Hana Švejnohová
Oldřichu, to je přesná definice současných mezigeneračních vztahů... Perfektní analýza. Jakkoli je to v každé rodině individuální, situace popsaná v článku je opravdu velmi častá a já osobně jsem šťastná, že se mě netýká, to přiznávám. V současné době disponuji celkem šesti vnoučaty nevlastními, dokonce jedním pravnukem :-) plus jediným pokrevním vnoučkem, kterého mám i s rodiči od letošního února coby kamenem dohodil... Dvě vnučky jsou už hodně dospělé, za dvěma vnuky jezdím pravidelně jednou za měsíc na tři dny do Brna, kde zároveň navštěvuji i maminku, a zbývající vnoučata jsou na dosah. Všichni jsme stále v kontaktu, zejména teď v létě u nás u bazénu, blázinec s dětmi vystřídá poklidný víkend jen ve dvou (právě teď!), a takhle mi to vyhovuje. Mám co dělat, abych to všechno stihla a byla pro všechny ta babička, která má vždycky "vaříno", ale mám čas i na sebe, své záliby a odpočinek. Měla jsem tu tento týden maminku, všechny děti se tu taky vystřídaly, takže je mi dobře na duši a užívám si zaslouženého klidu, než se ten kolotoč zase vesele roztočí...
Oldřich Čepelka
Myslím si, že podstatou věci je, že vzájemný vztah mezi rodiči a jejich dospělými dětmi není symetrický. Děti si žijí své životy, mají starosti, práci, péči o děti, své zájmy, své přátele atd. Žijí trochu v jiném světě. Jistěže vědí, že existujeme, že nás mají v záloze pro případ nouze a že také oni nám poskytnou podporu, když bychom potřebovali. Prostě o nás vědí. Kdežto my rodiče, my na ně, přestože jsou dospělé a dávno z domova, my na ně pomyslíme denně. Každý den! To si nerodiče nebo ty naše děti vůbec neuvědomují. Denně nás napadá: co dělají? proč se neozvali, kam jeli, jak se mají, nepotřebují něco, kdy je zase uvidím? A když o nich dva dny nevíme, říkáme si: co je u nich asi nového, co asi pořád dělají, jak se vlastně mají? Ti úzkostliví řeknou: snad se jim něco nestalo? A proč by se stalo? Skoro nikdy se jim nic špatného nestalo, prostě si žijí. Ony jsou mnohem víc naší součástí než my jejich. Děti zůstanou navždy našimi dětmi, zatímco my je už dávno vypustili do světa.
Zdenka Soukupová
Každý to vidí ze svého hlediska, chápu to. Já mám dvě děti a 3 vnoučata a všechny "v dosahu". A jsem za to moc ráda. Byla jsem vychovaná taky v širší rodině a tak by mi určitě bylo dost těžko, kdyby děti byly někde daleko a viděli jsme se jen přes skype. Myslím, že osobní kontakt vnoučat s prarodiči žádná technika nenahradí.
František Mlejnek
Paní Věro, určitě máte pravdu v tom, že je lepší mít více dětí, takže to jedno "ztracené" ve víru světa tak nechybí. Mělo by to tak být a takové případy znám. Já sám mám ovšem jedinou dceru, která pracuje ve Španělsku, je dosud bez závazků, a tak doufáme, že se někdy vrátí domů a bude pracovat pro společnost, která jí umožnila vystudovat. Zatím se vidíme vžýdy na pár dní dvakrát třikrát do roka, naštěstí máme messenger, takže takto máme denní kontakt, peníze na častější cestování ovšem nemáme. S tím litováním... Dokud je člověk relativně zdravý a nepotřebuje cizí pomoc, tak to jde, ale spíše mám strach z budoucnosti, z nemocí, při nichž bychom byli odkázáni na pomoc cizích. Nebylo by špatné konec života strávit v blízkosti rodiny ve Španělsku, i když s našimi důchody by to bylo obtížné. Ale mám psychické zábrany mluvit v cizím jazyce, španělsky se učím, ale mám-li mluvit, zapomenu i ta nejběžnější slovíčka... A mluvené angličtině, ač jsem se ji kdysi učil, rozumím jednomu slovu z deseti...
Věra Halátová
Ta doba, kdy na jednom místě - zřejmě statek, nebo jiná rodinná usedlost - je hodně dávno pryč. Jedna moje babička s dědou bydleli 70 km od bytu mých rodičů, druzí prarodiče bydleli jen 50 km od nás. Jenomže - první babička měla celkem 10 vnoučat a ta druhá babička měla od osmi dětí celkem 25 vnoučat. Ani jedna moje babička, ani jeden dědeček, nikdo z těch 4 prarodičů netrpěl tím, že nevidí často svá vnoučata. Co je to často? Denně, týdně, jednou za rok? Přátelé, pokud máte jen jedno dítě a to zase má jen jedno dítě a vy nemáte na práci nic jiného, než se litovat, že to jedno dítě nevidítě dostatečně často? ... no, co s tím? Když už jste v mládí neudělali víc než tři děti, no tak teď dělejte něco jiného, než že sedíte doma a litujete se, že "nevidíte vnoučata" - tedy, pokud vůbec nějaká, aspoň jedno, máte.
Milena Znamenáčková
Nevím, když jsem byla dítě, babičky bydlely kolem 80 km od nás, jezdila jsem tam na část prázdnin, jedna babička občas na návštěvu k nám, druhá málokdy, telefon nebyl, auto taky ne a počítače tak možná ve sci fi románech /možná/ a žádný problém v tom nikdo neviděl, prostě pravidelně jsme si psali a rozhodně to můj vztah k babičkám nijak negativně nepoznamenalo.
Anna Potůčková
Je mně pokaždé hodně líto těch babiček, jejich synové a dcery založili rodiny v zahraničí. Ve svém okolí a mezi známými jich znám hned několik a trápí se tím.