Pocit nepotřebnosti. Častý nepřítel seniorů
Ilustrační foto: ingimage.com

Pocit nepotřebnosti. Častý nepřítel seniorů

17. 6. 2019

Nikdo mě nepotřebuje. Ráda bych pro mladé něco udělala, ale oni nechtějí. Všechno mají, o mou pomoc nestojí. Spíše je otravuju, když se nabízím.

Mnoho lidí vyššího věku se potýká s pocitem, že by chtěli být něco platní, ale okolí nemá zájem. Když člověk podlehne pocitu nepotřebnosti, bývá z toho časem velký problém.

„Aspoň jsem něco platná,“ říká třiasedmdesátiletá Ivana. Každý pracovní den nastupuje do metra, pak přesedá na autobus a jede na druhý konec Prahy vyvenčit po poledni psa své rodiny. A pak zase zpátky. Cesta trvá téměř dvě hodiny. Ivana má potíže s klouby, takže se pohybuje pomalu. Dcera, zeť i vnuk jsou dlouho v práci, takže venčení nestíhají. „Stala jsi se otrokem toho psa a mladých, kteří si ho pořídili, přestože na něj nemají čas. Přiznej si, že tě to vyčerpává. Není normální každý den ve vedru nebo v mrazu cestovat přes celou Prahu kvůli psa. Vždyť máš celý den v háji,“ říká Ivaně její kamarádka. Jenže Ivana si nechce připustit, že jí po půl roce takového přejíždění situace přestává těšit. Přiznává, že se cítí být unavená a nebaví ji trávit dny takto stereotypně, ale vždy vše zakončí větou: „Však nemám nic jiného na práci, nic jiného po mně nechtějí, nemám jiný důvod tady být, tak aspoň pro mladé můžu něco udělat.“

Mladí jí občas zavolají a poděkují: „Babi jsi skvělá, Andík tě má tak rád, bez tebe bychom ho mít nemohli. Můžeš přijet i v sobotu? Chtěli bychom ke známým a nehodí se přijet tam s pejskem.“

A tak Ivana zase sedá na metro, na autobus a jede.

Stává se, že lidé, kteří podlehnou pocitu, že jsou nepotřební, vítají jakoukoli příležitost dokázat si, že tomu tak není. A pak se stávají lehce zneužitelní. Podobnou zkušenost má sedmdesátiletý Martin, který pravidelně chodil synovi pomáhat do jeho firmy. Je zkušený účetní. „Samozřejmě jsem pro něj dělal zadarmo. Hřál mě pocit, že v penzi jsem něco platný a že klukovi pomáhám. Jenže jsem časem zjistil, že zatímco já tam v horkém letním dni čučím do počítače, kluk sedí v kavárně se svou sekretářkou. Měli volno, klid, protože já tam makal a ještě jsem jim zvedal telefony. Žena delší dobu říkala, že mě syn využívá a mně až za dlouho došlo, že měla pravdu,“ říká Martin.

„Ze statistiky linky Senior telefon, kterou provozujeme, vyplývá, že seniory nejvíce trápí různé formy samoty a pocit nepotřebnosti,“ uvedl Jan Lorman, zakladatel společnosti Život 90, která pomáhá seniorům.

Podobnou zkušenost má řada psychologů, kteří se zaměřují na potíže lidí vyššího věku. Souvisí to s tím, že se lidské vlastnosti s přibývajícími roky zvýrazňují. Jestliže byl někdo zvyklý celý život se starat o rodinu a k tomu mít ještě zaměstnání, po odchodu do penze se velmi často cítí být nevyužitý. Pokud v rodině není zájem o jeho pomoc, služby či spolupráci, může tím znejistět tak, až se kvůli tomu časem začne trápit. Psychologové tvrdí, že se do této situace častěji dostávají ženy než muži. Existuje pro to i označení syndrom prázdného hnízda. Ženám dospěly děti, odešly z domova, jim ubyla práce v domácnosti. Když se k tomu přidá, že odejdou do penze, mnohé nevědí, co si s tím počít. A pak se chovají zvláštně: „Ahoj, tady jsem vám upekla koláč, tak jsem vám ho přivezla. Jak to, že jdete pryč? Vždyť jsem přijela, to si ani nedáme kafe? No jo, já vím, vy ode mě nic nechcete. Nic nepotřebujete. Obtěžuji, chápu.“

Někteří lidé si vůbec nedovedou naopak představit, že se takto někdo chová. Na dobu, kdy budou mít minimálně povinností se těšili, naplánovali si do ní program a nyní si ji takzvaně užívají. To, že někdo trpí pocitem nepotřebnost, tedy vůbec nechápou.

„V teoretických diskusích bývá stáří na jednu stranu spojováno s vyvazováním se z řady sociálních rolí, v extrémní poloze je dokonce nazýváno rolí bez role. Na druhou stranu jsou diskutována rizika spojená s kumulací rolí, která potenciálně mohou vést k rolovým konfliktům a  pocitům přílišné zátěže a bývají spojována s rizikem snížené kvality života,“ uvádí socioložka Lucie Vidovičová.

Zkrátka, někteří lidé ve snaze být takzvaně užiteční si toho na sebe berou moc a neuvědomují si, že vyšší věk sebou často přináší úbytek sil. Ve snaze vyvenčit pejska dceři, pohlídat vnučku od syna, nakoupit jim oběma, protože jsou slevy a zítra jim navařit na pár dnů, když chudinky, mají tolik práce, se lidé často dostávají do spirály povinností v době, kdy by mohli odpočívat, věnovat se sami sobě, bavit se, vzdělávat se, zkrátka užívat si závěrečnou fázi svého života tak, aby pro ně byla co nejpříjemnější.

Někdo to umí. Někdo ne a pak se trápí pocitem: Nikdo mě nepotřebuje, jsem už k ničemu.

Hodnocení:
(4.7 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Hana Rypáčková
Každý člověk je jiný a má odlišné potřeby.To mám moc ráda, něco dělat a pak pomlouvat. Jaké si to kdo udělá , takové to má. Myslím, že rodina jsou hlavně rodiče a děti, někdy i pes. Pak se musí hlavně oni starat. Babičky a vnoučata, to už je taková nadstavba. Mám dojem, že v případě nadměrné a pravidelné pomoci ze strany důchodců se ubírá ochotě mužů podílet se na domácnosti. Stesk dcery jedné známé,která je u mladých pečená vařená: "Připadám si jak rozvedená, všude s imaminkou, manžel se pak vyvlíká z povinností".
Oldřich Čepelka
Jako obvykle, v chování lidí se vyskytují oba extrémy, v tomto případě, přehnaná starost o druhé, až vnucování se, a naopak chladný nezájem, až sobectví. Zuzana a Lenka tyto extrémy připomněly, doufám, že zas 100% takové nejsou. Přehnaný zájem obtěžuje a přehnaný nezájem ochuzuje ostatní a kupodivu i toho samého člověka o rozmanité prožitky a zkušenosti. Chci ale upozornit na to, čemu se říká cizím slovem generativita, česká název to nemá. Objevuje se nejvíce až ve starším věku a je to podvědomá snaha „něco hodnotného tu po sobě zanechat“, něčemu být prospěšný, vlastní smrtí se ze světa neztratit. Tato snaha se může někdy promítnout do péče o vnuky, zrovna tak jako o uměleckou tvorbu i jinak. Možná že lidé, kteří nemají dost rozmanité zájmy a žijí jednodušší život než jiní (ale určitě stejně hodnotný a šťastný život!!), tak že se více orientují na tu péči o jiné. Nebo začnou přispívat na charitu apod. Možná z toho důvodu jsem sám před pár lety napsal knížku Maléry a já. Přišlo mně trochu blbý, že na světě není skoro nikdo, kdo by byl účastníkem těch osobních miniudálostí a legračních průšvihů.
Zorka Horká
Jsem toho názoru, že myšlenka má velkou sílu. No a tak když si někdo myslí, že je zbytečný - nakonec asi bude. Jaký smysl má někomu vyvracet jeho přesvědčení, jeho myšlenky ? Každý ať si prožívá a prociťuje, co chce. Jaksi se mi příčí udělovat rady a návody na spokojený život. Patent na něj asi není....nebo že by taky v utajení :-) :-) :-)
ema kucerova
Když už paní se nechce věnovat sama sobě,nemá žádné záliby a musí být "potřebná",pak si může najít práci v nějaké instituci jako dobrovolník-třeba jen na pár hodin v týdnu.Přijde mezi lidi,bude užitečná a třeba najde nějaké přátele a nebude se tak upínat na rodinu.Mladí mají své životy a dnes,zvláště když vnoučata odrostou,už pomoc nepotřebují.Aspoň co já vím z okolí i u mne.
Věra Ježková
Líbí se mi komentář Zuzky. Mám zkušenost s vlastní maminkou, která se celý život snažila být pro mě potřebná, a to i tam, kde jsem to nepotřebovala. Veškeré prosby a vysvětlování byly marné. Skončilo to až jejím odchodem do DS. Můj vztah k ní se zlepšil.
Margita Melegova
Chudaci lidi, kteri trpi takovym pocitem, neni to uz nahodou na navstevu psychiatra, copak je mozne aby clovek v tom veku nemel zajmy a konicky, ktere mu zdravotni stav dovoli, svuj dil povinosti vuci detem a vnoucatum mam za sebou, konecne jsem spokojena ze po mne nikdo nic nechce.
Věra Halátová
Tu paní nic jiného na světě nezajímá, než aby aby trochu posloužila "mladým"? No, a když to dělá a baví ji to, tak proč ne? Takové nářky, nikdo mne nechce, nikdo mne nemá rád - není to záležitost puberťáků?
Danka Rotyková
Ve všem, co tu čtu, nacházím pravdu. Sama patřím k lidem, kteří jsou celý život rádi s kamarády a přáteli, ale zrovna tak jsem šťastná sama. A teď i cítím, že být sama opravdu potřebuji. Asi je to úbytek sil, nevím co jiného, ale samota mi občas vyhovuje.
Lenka Kočandrlová
Nechápu,co jsou to za kecy ",být ve stáří někomu potřebný" !!! Člověk je sám sobě potřebný.Konečně ,je - li v důchodu,si může dělat,co sám chce! Do té doby ho život strkal,okolí nutilo,práce využívala.Jsem hodně moc ráda,že jsem v důchodu,nemusím nic dělat,raději vyjdu s méně penězi,ale někam do práce už ne! Děti ať se samy starají,mají energii,čas,mládí....Jak se píše o paní,co jezdí kamsi do tramtárie venčit psa,tak na to říkám jen jedno: kdo si pořídí psa/dítě/něco jiného náročného,ať se stará sám!!! A je třeba,aby se mnozí naučili říkat NE!
Oldřich Čepelka
Když to jen trochu přeženu, řekl bych – samota zabíjí! Člověk si nemá komu postěžovat, komu se pochlubit, komu nabídnout své zkušenosti. Myslí víc na své nemoci, na to, jak stárne a že ho nikdo nepotřebuje. Tělo se ochotně přizpůsobí tomu, co letí hlavou, člověk může chřadnout a onemocnět už vliv negativních představ. A není to jen samota fyzická, člověk se může cítit beznadějně osamělý třeba v domově, kde je ubytováno 150 jiných seniorů. Nemá cenu být zatvrzelý nebo ukřivděný, někdy je nutné odpustit (i sám sobě), trochu „vyjít ze sebe“, usmát se, užít si něco, co mne těší. Oni naznačují, že mě nepotřebují? Jsou přezíraví? Tak ať. Ještě jsem tady a je to dobrý, můžu to či ono a většina lidí v mém okolí je na tom podobně, jsou fajn.
Karel Boháček
Jani, řečeno Tvou osobou vše - ámen.
Vendulka Pospíšilová
Víte co je špatné, dětské domovy jsou plné dětí (myslím tím starších, které nikdo nechce), proč není dovoleno mít i samotný senior, pokud je psychicky zdráv dítě v pěstounské péči. Když vlastní děti/vnoučata nemají zájem, nepotřebují - jsou jiné lidské bytosti, které by za babičku/dědu byli šťastní a vděční.
Jana Kollinová
Je to obvykle osobní vyčerpání a absence energie a empatie vytvořit si vlastní citově vyprofilovanou nezávislost a budoucnost. Kdo má něco, co může předat nástupnické generaci, a tím nemyslím hmotné statky, je boháčem a svůj život zhodnotil na nejvyšší míru. Čas je relativní, život krátký a nechtějme se nikomu zavděčit a užijme si DAR ŽITÍ. Nehloubejme, užívejme!
Daniela Řeřichová
Myslím si, že vše je individuální a je nutné přihlédnout i k životnímu stylu a zdravotnímu stavu. Já jsem plynule přešla do důchodového věku se všemi pracovními povinnostmi, radostmi i starostmi. Navštěvuji několik kurzů U3V, kulturu, máme s manželem řadu projektů, přátele, zahradu. Těší mě, že se mnou chtějí být i vnoučata-studenti ať na běžkách či na kole, nebo jen tak na "pokec". Můj tatínek byl třicet let po amputaci nohy na vozíku a až do osmdesáti let se aktivně věnoval svému celoživotnímu koníčku-hippologii. Má přesšedesátiletá kamarádka - VŠ-se musí přizpůsobit těžce nemocnému manželovi a především z tohoto důvodu rezignovala na aktivnější způsob života a stala se notorickou stěžovatelkou. Je mi jí líto a nejen proto se snažím vždy vnímat seniory z různých lidských hledisek.
Zdenka Soukupová
Ano, jsou někdy v životě kruté chvilky. Děti jsou z domu, zemře partner, nastane čas důchodu, a najednou ze všeho rodinného a pracovního stresu je stres úplně opačný. Minimum starostí, minimum povinností, co najednou s tím životem? Záleží na povaze a vůli jedince. Nesmí se to vzdát! To je fakt začátek konce. Marie i Zuzana to napsaly hezky.
Zuzana Pivcová
Podle mého pocit, že mě nikdo nepotřebuje, pramení z neschopnosti se zabavit sama. Vždyť přece hlavně potřebuji sama sebe.
Marie Doušová
Někdy bych byla ráda , aby mě nikdo nepotřeboval aspoň týden. Každý máme jinou povahu. Někdo se pro rodinu obětuje a druhý na nejblžší kašle a jde si svou cestou. Vždy si ale můžeme vybrat , jak trávit seniorský čas.