Příběh Věry: Kvůli dluhům přišla o byt i přátele. Teď jí svitla naděje
Dluhy obrátily paní Věře život naruby

Příběh Věry: Kvůli dluhům přišla o byt i přátele. Teď jí svitla naděje

12. 7. 2019

Zhroucený svět, beznaděj, konec. Slova, která často paní Věra opakuje, když popisuje svůj životní příběh. Příběh o tom, jak se z úspěšné cukrářky stala „troska, kterou každý opovrhuje“, jak sama o sobě říká.

V roce 1995 se tehdy dvaačtyřicetiletá Věra rozhodla, že sekne s prací sekretářky v malém strojírenském podniku a pustí se do podnikání. Od své babičky a maminky se naučila pekařskému řemeslu. Začalo to nejdříve štrúdly a vánočkami pro rodinu, postupně přibývaly věnečky, indiánky, špičky a dortíky všeho druhu, které si u ní objednávali příbuzní, známí i sousedé, když chystali nějakou slavnost – svatby či narozeniny. Věra od nich dlouho slýchávala, aby si otevřela svou vlastní cukrárnu a nakonec své vášni opravdu podlehla.

„V našem městečku na náměstí zrovna končilo jedno malé občerstvení, kde dělali chlebíčky, paní majitelka už na práci nestačila, rodinu neměla. Tak jsem se s ní domluvila, že bych si prostor pronajala,“ vzpomíná na své začátky Věra.

„Nemusela jsem tehdy ani přemlouvat manžela, viděl, že pečením žiju, tak jsme dali dohromady veškeré úspory a já si za ně nakoupila potřebné věci jako míchače těsta, šlehače a hlavně speciální pekárnu a vybavení do prodejny jako chladicí pulty, stoly a židle. Na nákup surovin jsem si tehdy půjčila od své maminky, ale do 14 dnů jsem ji peníze vrátila.“

Podnikání šlo paní Věře jako po másle. Před její cukrárnou často bývaly fronty, to když se po okolí rozneslo, jak úžasné sladkosti paní Věra vyrábí.

„Sama už jsem vyrábět nestačila, tak jsem nejdříve zaměstnala jednu kamarádku, pak druhou. Poté, co si ode mě začaly nakupovat hotely, jsem se rozhodla, že podnikání rozšířím o pekárnu. A protože jsem nemohla najít odpovídající prostor, rozhodla jsem se, že si na úvěr provozovnu postavím. Banka mi půjčila, my jsme zastavili svůj barák, provozovnu jsme postavili. Hned první rok po rozjetí výroby jsem získala desítky odběratelů. Začala jsem dokonce litovat, že jsme provozovnu neudělali větší. Jenže pak to přišlo…“

Paní Věra pak s pláčem popisuje, jak jí náhle onemocněl manžel. Téměř rok byl upoután na lůžku, musela se o něj od rána do večera starat. O provoz pekárny a cukrárny se začal starat její syn a začaly problémy. „Úplně mu to vlezlo do hlavy. Najednou byl z něho velkopodnikatel, který se vychloubal před kamarády, že řídí velkou firmu. Bohužel, výroba začala stagnovat, tedy hlavně zhoršila se kvalita, protože syn vyhodil nejlepší zaměstnance a najal si levnou pracovní sílu, bez jakéhokoliv vztahu k řemeslu. Odběratelé začali vypovídat smlouvy, obrat rapidně klesal. Syn začal pít a pod vlivem alkoholu způsobil nehodu, při níž zahynuli dva lidé. Skončil ve vězení.“

To už byla paní Věra sama, její manžel zemřel. Po těchto událostech paní Věra ztratila jakoukoli motivaci pro další práci. „V té době, kdy jsem byla na dně, přišli za mnou dva kumpáni, kteří znali mého syna, že ode mne firmu koupí. Hned jsem jim na nabídku kývla, už jsem prostě nechtěla pokračovat v něčem, co mi přineslo neštěstí,“ říká s pláčem paní Věra.

Jenže to nejhorší ji teprve čekalo. Mladíci nechali firmu převést na sebe, ale paní Věře nezaplatili. „Dala jsem vše k soudu, advokáti mě stáli téměř půl milionu korun. Ale stejně jsem nic nevymohla. Firma šla do insolvence a já jsem neměla na splátky bance. Začala jsem si půjčovat, kde to šlo, půjčku splácela další půjčkou. Nakonec jsem přišla o barák a hlavně o přátele.“ Rodina i známí se od Věry odvrátili, na malém městě se klepy o zadlužené ženské a synovi kriminálníkovi šířily velmi rychle. Paní Věra skončila na své malé chatičce v Pošumaví.

Věře nyní podal pomocnou ruku Nadační fond oddlužení pro každého, který pomáhá lidem ve finanční tísni. „Po novele zákona, která platí od 1. června, má paní Věra jakožto důchodce šanci na oddlužení již do tří let od podání návrhu,“ uvedla Michaela Čechurová z Nadačního fondu oddlužení pro každého.

Pro paní Věru je to naděje. „Musím říct, že jsem už měla ty nejčernější myšlenky. Ale teď je to možná šance, jak se znovu postavit na nohy. Nebo spíše, jak přežít…,“ dodává paní Věra.

Autor: Redakce Zpět na homepage
Hodnocení:
(4.8 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Danka Rotyková
Dnes už taky neposuzuji všechno striktně, už jsem změkla. Ale i tak si myslím, že chyba je na straně všech, kteří neznali míru. Tedy i té nešťastné paní. Jen bych jí nevyčítala syna, i když se na jeho výchově podílela. Beru to tak, že děti nemohou za rodiče a rodiče za děti. Na stará kolena bych takové starosti mít nechtěla.
Jitka Caklová
No, nevím co je tvrdého na tom, že každý by měl, za své činy a veškerá svá rozhodnutí, nést odpovědnost. Ale pro někoho možná ano. Kdo pamatuje dobu, chcete-li skutečnost, že děti byly spolutvůrci rodinných firem/farem a učili se "za pochodu" pracovat a získávat zkušenosti s vedením a chodem firmy/farmy. Když můj bratr (MVDr., promovaný chemik, CSc., RNDr, jazykově vybavený, byl ve svých 33 letech "odejit" do zahraničí, začínal v USA "u lopaty". Když přišel k jednomu docentovi, otci pěti dětí 5 - 17 let, sekat zahradu, tak na dotaz proč zahradu neposekají děti, dostal odpověď, "ony to nemají zapotřebí". Že by podobnost se stávající situací u nás byla čistě náhodná? Řekla bych, že ne.
Radana Chybová
No,já bych nebyla tak tvrdá. Paní Věra začala podnikat celkem brzo po revoluci. naše genreace s tím neměla moc zkušeností,teď je o dvacet let víc a každý je chytrý. Tehdy byly dluhy docela bežné,kdo platil faktury,byl pomalu za hlupáka.Karty se obrátlily a spousta lidí padla do dluhové pasti.Paní Věra investovala peníze do firmy,chtěla růst,co je na tom špatného,svět je plný příběhů selfmademanů,kteří v garáži vybudovali impérium. Paní Věře se to nepovedlo a skončila v krachu,vinou smůly a špatných rozhodnutí. myslím si,že pro takové lidi je institut oddlužení záchranou před pádem na úplné dno. Buďme upřímní.Jak málo by stačilo,aby paní Věra ve stejné rubrice vystupovala jako příklad úspěšné podnikatelky ve středním věku....neonemocnět manžel...nebýt syn pitomec...
Elena Valeriánová
Zorko, ano, taky to tak vnímám. Mám sousedy, kteří v exekuci přišli o všechno, včetně bytu. Vím , že to bylo díky jejich způsobu života a myšlení a taky toho, že práce jim nikdy moc nevoněla, ale museli mít všechno, co se nabízelo. Auto za půl milionu na půjčku, protože neudělají krok pěšky a tak bych mohla pokračovat. A teď by takoví lidé měli být oddluženi? Proč? Kdo to za ně zaplatí?
Zorka Horká
Vím, že chyba je nejspíšu mně, já totiž nerozumím tomu principu. Paní není schopná dostát svým závazkům a tak ji Nadační fond oddlužení pro každého pomůže "ve finanční tísni" ? Jak přesně, to mi není jasné. Oddlužení do tří let. To asi dlužník nezaplatí celou dlužnou částku, že ? Kdyby ji mohla zaplatit, tak to snad není tak strašné. S přihlédnutím na to, že paní snad nikdo nenutil aby řešila situaci tak, jak ji vyřešila. Zdá se mi poněkud lehkomyslné pomáhat lidem, kteří se bez řádného rozmyšlení ( a pak s poukazem, že ne vlastní vinou) dostanou do úzkých. Nebude to jen odhlehčení pro nezodpovědné ? Paní můžu litovat, ale když se nedostala do téhle situace vlastní vinou, tak čí ? Pořád je plno nabídek na snadné úvěry a pročby ne, když se takhle asi docela "snadno" lze vyhnout jejich splacení v plném rozsahu. Budu asi vnímána jako osoba bez soucitu, ale ten mám pro jiné případy :-(
Elena Valeriánová
Souhlasím s komentářem Áji a Jitky C. Situace paní Věry určitě nebyla jednoduchá, nemoc a smrt manžela. Ale rozhodnutí bylo její, jak o úvěru, tak o předání firmy synovi. Předpokládám, že měla nějakého právního poradce, neměla to nechat zajít tak daleko. Opravdu, bůh ví jak to bylo. Jedno je jisté, s jídlem roste chuť. A přestože se mohla že synova neúspěchu poučit a být opatrnější ... to se mi ani nechce věřit, že mohla být tak naivní.
Dagmar Bartušková
Paní Věra měla s manželem příliš velké oči. Když se jim vedlo dobře, mělo jim to stačit. Ale s jídlem roste chuť. A brát si úvěr, když už nebyli nejmladší. Bůhví, jak to celé bylo...
Jitka Caklová
3/ Ještě bych dodala, že mnohem horší je, "muset" akceptovat (uznat, přijmout, souhlasit, realizovat/ provádět) rozhodnutí druhých a sama za to nést odpovědnost.
Jarmila Komberec Jakubcová
Paní Věře přeji aby prožila zbytek života v klidu a bez dalších problémů.
Jitka Caklová
Možná to bude znít mnohým tvrdě, ale kdo by měl nést odpovědnost za rozhodnutí, v tomto případě paní Věry? Osobně v tom cizí zavinění nevidím. Vždy jsem se spoléhala sama na sebe a za svá rozhodnutí nesla důsledky.
Hana Rypáčková
Největší chyby jsou brát úvěr a zastavovat potřebný majetek. Investovat jen nepotřebné peníze. Kdo chce víc, nemá nic. Snad je za to zodpovědný syn? Přeji jí klidné stáří.
Soňa Prachfeldová
Paní Věře přeji aby se co nejrychleji vyřešila její tíživá stresová situace a nastaly klidné dny. Jak se lze octnout na dně, bez vlastní viny, to je úděsné.
Zuzana Pivcová
Takovou paní velmi lituji, protože se zadlužila skutečně cizím zaviněním. Přeji jí opravdovou poctivou pomoc a celkové zlepšení životních podmínek.
Jitka Hašková
Přeji paní Věře, ať jí oddlužení dobře dopadne, aby mohla žít v klidu.
Dana Puchalská
Držím paní Věře palce, ať jí teď už čekají jen hezké a pokud možno klidné doby.
ivana kosťunová
Takových případů znám spoustu. Je třeba si uvědomit kolik sil stojí vybudovat provozovnu, financovat splátky úvěrů, starat se o odbyt, starat se o zaměstnance, když potom přijde nějaká nepředvídaná událost, už nejsou síly bojovat dál. Většinou pomáhá rodina, ale tady rodina evidentně selhala. Znám ze své práce podobný případ - majitel firmy, který zprivatizoval menší odštěpný závod vybudoval prosperující továrničku, zaměstnal dle jeho názoru schopné lidi, slušně je platil, potom onemocněl vážnou nemocí , následně zemřel. Vdova s dcerami ponechala řízení továrny jeho nejbližším spolupracovníkům do doby, než se rozhodne , co dál. Když se ze ztráty trochu vzpamatovala, zjistila, že už jim v továrně nepatří ani ručník, její původní majitelé zůstali bez prostředků. Prý jim v dobré víře něco podepsala. Naštěstí něměla dluhy a měla kde bydlet. Hyeny nad námi pořád vítězí
Jitka Caklová
První čtyři odstavce jsem měla dojem, že článek je o mě a ne o paní Věře :-). Rozdíl je pouze v tom, že jsem si jako vyučená pekařka, udělala živnost už v roce 1991. A jelikož jsem ze "staré školy", tak vím, že "Řemeslo má zlaté dno." a "Kdo chce víc, nemá nic.", začala jsem hezky "na koleně" a v malém (viz. moje galerie Pečení). Práce jsem měla až nad hlavu, ale s vědomím dvou výše uvedených přísloví jsem zůstala "nohama na zemi". O něco později mě pro nával práce pochopitelně zdraví také zradilo, ale právě díky tomu jsem věděla, že tudy cesta nevede a hlavně z výsledků své práce se mohu těšit stále.
olga skopanova
Podnikání je krásné když se daří ale když se nedaří je to tragédie.