Češka, která žije s vlky
Tanja Askani a jeden z jejích vlků. Foto: Nakladatelství Mladá fronta

Češka, která žije s vlky

13. 7. 2019

Tanja Askani, Češka žijící v německém Hamburku, žije s vlky a naučila se jim porozumět. Odchovala také pár desítek handicapovaných mláďat a snaží se bořit mýty o těchto zvířatech. O životě s vlčí smečkou napsala knihu Vlčí stopy.

Jak jste se dostala k vlkům? A jak s nimi dnes fungujete?
K prvnímu vlku mi dopomohla náhoda. Před témeř 30 lety jsem pracovala v jednom německém zooparku jako sokolnice. Vlky, kteří mě zajímali už dlouho, jsem chodila obdivovat přes plot výběhu. Když jednoho dne po porodu uhynula polární vlčice, přinesli mi jediné přeživší mládě domů. Podařilo se mi ho zachránit a tím začala nová etapa mého života. Po nějaké době příprav jsem opustila původní profesi a začala se plně věnovat vlkům. Svou práci v největším severoněmeckém Wildparku poblíž Hamburku, kde se starám o vlky, miluji a neměnila bych, i když je často vysilující jak fyzicky, tak emocionálně.

Jak se vám s nimi žije? Jak vnímají člověka? Jak se liší od mýtů, které jsme o nich slyšeli?
Život s nimi je plný nečekaných situací a nových poznání. Ani po tolika letech se mi nestalo, že bych se s nimi nudila. Naopak. Již dávno jsem pochopila, že se mi nikdy neokoukají. Jsou velice inteligentní a citliví, řídí se svými neomylnými instinkty a určitými pravidly. Člověk, který jejich zákony vnímá, chápe a respektuje, se dokáže vyhnout konfliktním situacím. Vlčí povahu dokonale vystihuje slovanské mudrosloví: “Krm vlka, jak chceš, on vždy k lesu hledí.” Jinými slovy - člověk si je vědom, že vlk se jím nikdy nenechá “koupit" a ovládat. Začal ho tedy nenávidět a vykreslovat jako krvelačnou bestii. Tyto mýty se přenášejí z generace na generaci, přestože nejsou pravdivé.

Vlka jste měla i doma. Jak se s ním rodina sžila? Jak si rozuměl se psy?
Vlk, který vyrůstal v mé domácnosti, je sirotek, o kterém jsem se zmínila v odpovědi na první otázku. Během jeho pobytu u nás vznikaly tak napínavé a emotivní situace, že jsem se rozhodla o tom napsat knížku. Jmenuje se Naše vlčice Flocke a v ní je vše podrobně zachyceno. Jak jsme se museli přizpůsobit novému členu rodiny, jak se jeho záchrana stala pro mne naprostou prioritou a jak důležitou roli v té době měla naše lovecká fenka, která vlče odkojila. 

O vlcích se teď v Česku hodně debatuje. Společnost je rozdělená. Co byste dodala na jejich obhajobu?
Vlci po několik tisíciletí do naší krajiny patří a jsou stále důležitou součástí ekosystému. Problém je v tom, že se v nedávné době lidem povedlo vlky téměř vyhubit, přestali je brát na vědomí a odvykli si chránit před nimi stáda užitkového dobytka. Vlk neloví pro své potěšení jako člověk, ale z hladu. Lehce dostupná kořist ho láká a když mezi poplašenými zvířaty vnikne panika a začnou utíkat, probudí se ve vlkovi přirozený lovecký pud. Je to jiná situace, než v lese, kde se kořistí stává ojedinělý slabší kus. Věřím, že se naučíme žít s vlky ve stejném příměří, jak to uměli naši předkové.

Vlci jsou prý hodně intuitivní a dokážou poznat nemoc. Máte nějaké takové příklady?
Vlci umí vycítit, kdy se člověk bojí nebo raduje a taky poznají, když je vážně nemocný. Stalo se několikrát, že jsem byla požádána těžce nemocným člověkem v poslední fázi jeho života, abych mu umožnila blízký kontakt s vlkem. Kořeny takové myšlenky jsou v severské mytologii, kde bůh smrti Odin má po svém boku dva bílé vlky. Ti doprovázejí duše zemřelých na onen svět, neboť jsou považováni za prostředníky mezi světem lidí a světem nadpřirozeným.
Posledně jsem přiváděla svého bílého vlka k pojízdnému křeslu nevyléčitelně nemocné mladé ženy. Už z dálky mezi ní a zvířetem probíhal zvláštní kontakt. Paní se usmívala a vlk z ní nespouštěl oči. Šel pomalu, opatrně se přiblížil k vozíku a sklonil hlavu. Žena ho objala okolo krku a po tvářích jí stékaly slzy dojetí a štěstí. Takové okamžiky jsou nesdělitelné. Po návratu mi její přítel napsal, že paní byla té noci po dlouhé době bez bolesti, přestože odmítla utišující léky. Nad postel si nechala pověsit velké fotografie ze své návštěvy u vlka, které jsem jim urychleně přeposlala. Tato žena bohužel nad nemocí nezvítězila a necelé čtyři týdny po setkáni zemřela.

Jak jste se dostala do Německa?
Odešla jsem do Německa pracovat jako sokolnice. Manžel nemá stejnou profesi, ale miluje zvířata stejně jako já, pomáhá mi a podporuje mě, přestože jsme této naší společné lásce museli značně přizpůsobit svůj soukromý život.

 

Hodnocení:
(5 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Milan Sova
První vlaštovka u změny přístupu ;-) https://www.stol.it/Artikel/Politik-im-Ueberblick/Lokal/Entnahme-von-Woelfen-moeglich
Milan Sova
Jana Kollinová: je to trochu hustě řečeno, ale je to vývoj, těžko soudit jestli dobrý nebo špatný ;-) Ona to není ani tak citová vazba, je to zkrátka život. Když zemře mladý je to škoda, když starý je to koloběh života ;-)
Jana Kollinová
Pane Milane, děkuji za reakci. Chápu vztah ke zvířatům, která piplám nebo pomáhám při jejich zrození. Je to citová vazba, ale jak se cítí chovatel ve chvíli, kdy jím odchovaný jedinec dokončí svoji životní pouť na konci potravinového řetězce? Nyní řeknu něco, s čím nikdo nebude souhlasit, ale myslivcova žena, moje známá, moji lítost nad každým zmařeným zvířecím životem vymezila lakonickým sdělením: "zvěř se musí regulovat nebo by nás sežrala"! Nesuďte mě, není to můj názor.
Milan Sova
Jana Kollinová: za tele dostanete kompenzaci v hodnotě telete, ale většinou potřebujete tela na obměnu stáda ;-) Tak že si musíte poškat zase minimálně rok a to vám žádná náhrada nazaplatí. Jinak vlk stáda fatálně nedevastuje (u ovcí je to trochu jinak, tam je ten problém násobnější), ale znáte to, když něco porodíte a vychováte vlastníma rukama, tak je to stejně smutný jako když druhá strana najde zastřelenýho vlka ;-)
Jana Kollinová
Zajímal by mě názor na otázku, zda v současnosti výskyt vlků ve volné přírodě fatálně devastuje chovatele hospodářských zvířat. Je to ten skutečný predátor, likvidující chovatele skotu nebo je to trh? Za uhynulá zvířata dostávají chovatelé kompenzaci.
Milan Sova
Vážená paní Evo K. co se píše v knihách je hezký, ovšem realita je občas odlišná. To, že vlk napadne stádo je dneska vcelku běžná věc a ani zdaleka to není jen z hladu. Pokud najdete stržený čtyři nebo pět ovcí, telat apod. tak většinou je jen jeden kus načatý. Je to přesně, jak je napsáno v tom článku: "probudí se ve vlkovi přirozený lovecký pud" V současné době nemá vlk přirozeného nepřítele a proto nemáte šanci stáda uchránit. Nevím jestli jste někdy zkusila pást v horách na padesáti hektarech jalovice a telata. Sama by jste poznala jaký nesmysl jste napsala. Druhá pravda v článku je, že člověk by se měl naučit s vlkem žít. Zatím se mu to moc nevede. Ani jedna cesta kterou zvolil nefunguje. Nejdřív vlka vyhubil a potom mu poskytl nesmyslně absolutní ochranu.
Libor Farský
Velmi zajímavé.
Eva Krausová
Olgo S. výstižně Vám zde již odpověděl Ivan Š. To i já mám leckdy větší obavy z některých lidí, než z vlků... Postřílet zvířata, zničit přírodu, to umí jen člověk. Měla byste si o vlcích nejdříve něco přečíst, mají více inteligence, než mnozí lidé. Že někdy napadnou stáda, z jejich strany je to jen z hladu a pro přežití. Až si lidé pořídí třeba k ovcím pastev. psy, pokud je mají volně, jako tomu bylo dříve, mohou ztrátám předejít. Stejně otřesně se chovají k velrybám Japonci. To člověk zabíjí, bez toho, že by měl hlad. :-(
olga skopanova
Myslím že paní se mýlí dřív lidé chránili svá stáda tak, že vlky stříleli což dnes nemohou, a jak má mít vlk strach z člověka když nemá zkušenost s tím že by mu ublížil?
Milan Sova
Jediná funkční ochrana před vlkem bude, že se přestane užitkový dobytek pást :-(
Ilona Kolářová
O této ženě jsem už četla dříve, nejdříve na německých stránkách a teprve od loňska se začínali objevovat články a rozhovory i u nás. Snad lidé pochopí, že vlci do naší krajiny patří a nebudou na ně pořádat hony jako na škodnou.
Jana Kollinová
Shodou okolností jsem dnes v noci poslouchala v radiu hodinový pořad s Tanjou Askani. Vyprávěla o své vlčí smečce s takovou láskou a znovu intenzivně prožívala dojmy z vlčí canisterapie, že dojala reportérku natolik, že po krátké odmlce obou žen byla zařazena hudba a poté zajímavý rozhovor pokračoval. Tanjin hlas má zvláštní altové zabarvení, je uklidňující i plný vnitřní síly. Nedivím se, že se dokázala vcítit do povahy dravců nebo vlků. Je to dar.
Eva Krausová
Tak tento článek mne moc potěšil, protože mám k vlkům blízko. Děkuji za něj. Sdílím ho nejen se svým kamarádem Lukym.
Marcela Pivcová
Knížku si také určitě přečtu, to, co se týká většiny zvířat, patří i k mým zájmům. Někdy si říkám: Škoda, že jsem neměla více možností pracovat se zvířaty, práce by mne bavila. Jen nevím, jestli bych všechno psychicky unesla.
Zuzana Pivcová
Tuto knížku jsem si nedávno koupila a moc se mi líbí. Vlci jsou pro mě nesmírně zajímaví a mají můj obdiv.