Babička je přísná, nechci u ní být
Ilustrační foto: pixabay.com

Babička je přísná, nechci u ní být

20. 7. 2019

Rodiče vychovávají, prarodiče rozmazlují. Jenže toto heslo v mnoha rodinách neplatí. Nemálo lidí, kteří se dostali do pozice babiček a dědečků, je v nelehké situaci.

Nechtějí být přísní, ale nejsou schopni smířit se se současným trendem, kdy je dětem tolerováno nevhodné chování, nezdravé jídlo, prosazování vlastních názorů. Přísný prarodič je mnohdy rodině ku prospěchu, i když je jeho pozice těžká.

Ne, neuvařím ti špagety s kečupem. Máme dnes k obědu rajskou omáčku s těstovinami. Je to v podstatě totéž, jen si řekni, jestli k ní chceš plátek libového masa. Doporučuji ti ho, je dobré. Ale je to na tobě.

Tak promlouvala nedávno jednasedmdesátiletá Věra ke své jedenáctileté vnučce. Ta se dožadovala, aby babička speciálně pro ni udělala k obědu špagety s kečupem.

„To dítě vůbec nevnímá, že je občas nutné se podřídit většině. Ona je zvyklá, že dostane to, co chce. I kdyby celá rodina jedla něco jiného, její máma jí uvaří zvlášť, co si řekne. Zpravidla pořád špagety. Já to nemíním podporovat, proto mě vnučka nemá příliš v lásce. Prostě u mě nechce být,“ vypráví Věra.

„Tak jí uvař ty špagety a máš klid,“ říká její manžel.

„Ne, jde o princip. V životě jí taky nikdo nebude dělat stále nějaké ústupky. Když si to neuvědomují její rodiče, dávám jí to najevo já. A to i za cenu, že nejsem oblíbená babička,“ stojí si Věra na svém.

Podobný postoj zaujímá čím dál více prarodičů. Rozmazlování vnoučat je u lidí vyššího věku velmi častým tématem rozhovorů. Mnozí senioři totiž nechápou současný trend dávat dětem už od velmi nízkého věku absolutní právo rozhodovat o tom, co budou jíst, co si obléknou, co chtějí a nechtějí dělat. V rodinách kvůli tomu dochází k neshodám, ale nemálo seniorů je přesvědčeno, že dobře dělají a trvají na svém i za cenu neshod a neoblíbenosti.

„Proč by mělo dítě či teenager hledat radu u dospělého, který mu vše dovolí? Jak pro něj může být autoritou, partnerem k dialogu?“ uvádí psycholožka Adele Faber, spoluautorka knihy Jak mluvit, aby nás teenageři poslouchali. A dodává: „Lidé nyní vychovávají své děti v naprosto jiné době, než vyrůstali oni sami. Vychovávají je v době, která je lakomější, hrubější, sprostější, materialističtější, sexuchtivější, brutálnější než kdykoli předtím. Výsledkem je, že mnozí rodiče dávají od výchovy ruce pryč a doufají, že se vše nějak samo zlepší. Jenže to není vhodný způsob. Říkat „dělej si co chceš“ je stejné jako říkat neustále „to nesmíš“. Pro mnoho dětí je nyní prospěšné uvědomit si, že ne každý jim vše dovolí,“ vysvětluje.

Pro mnoho prarodičů je snaha přispět k výchově vnoučat jiným způsobem, než jak jsou zvyklí z domova, pořádně těžká. Chtěli by být milovanými babičkami a dědečky. Chtěli by, aby se k nim vnoučata těšila, trávila u nich prázdniny, cestovala s nimi. Ne každému se to však podaří a mnozí riskují neoblíbenost za cenu toho, že se nepřizpůsobí současné takzvaně volné výchově dětí.

„Vnuci prohlásili, že letos s námi nechtějí být na chatě. Formulovali to tak, že u nás nevydrží ani týden. Vím přesně proč. Loni jsme je poprosili, aby nám pomohli uložit hromadu přivezeného dříví. Brali to jako nějakou křivdu, utrpení. Když si té hromady tři dny okázale nevšímali, tak jsem je prostě seřval. Jenže oni nejsou zvyklí, že jim někdo něco přikáže. Ale jak jinak s nimi, když na prosby nereagují? Já bych si něco takového v dětství k tátovi ani dědovi nedovolil,“ vypráví šestašedesátiletý Tomáš o svých vnucích ve věku třináct a čtrnáct let. Mrzí ho, že s nimi nemá dobrý vztah a je si přesně vědom proč: „Jsem pro ně divný, přísný děda, který vyžaduje určitý řád a poslušnost. Jenže oni vůbec netuší, jak vyrůstala moje generace, jak pro nás bylo svaté, co táta či děda řekli. Jasně, že jsem lumpačil, rebeloval, odmlouval. Ale bylo to s mírou. Když se děda zamračil, šlapal jsem jak hodinky. Ale oni mě doslova ignorují,“ dodává Tomáš.

Jeho dcera mu vytkla, že je na vnuky moc náročný a přísný. Přímo zvolila slova: Pak se nediv, že tě nemají rádi. Tomáše to mrzí, ale ustoupit nechce: „Přece nebudu já, starý chlap, uklízet dříví a oni, mladí kluci nebudou sedět vedle na terase a koukat do tabletů. No to opravdu ne.“

Způsob výchovy se v jednotlivých generacích mění. Právě současná generace seniorů silně vnímá rozdíly, jaké se v této oblasti v poslední době odehrály. A tak se v rodinách čím dál více řeší, že babička je přísná nebo dědeček nedovolil to či ono.

Jistě, jsou opačné extrémy, kdy lidé ve snaze se zavděčit naopak vnoučatům přinášejí modré z nebe a rozmazlují je proti vůli jejich rodičů.

Ale i v této oblasti platí, že jakýkoli extrém nikdy nic dobrého nepřinese. Ale určité vytržení ze zaběhnutých kolejí, ukázka toho, že život je složitější a náročnější, než jak je dítě z domova zvyklé, může naopak přinést hodně dobrého. Potíž je v tom, že to děti neocení nyní, ale až časem. Někdy až tehdy, kdy tady už přísná babička nebo přísný dědeček nebudou.

Hodnocení:
(4.7 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Caklová
Možná se doba změní, až budou rodiče své děti "vychovávat" stylem, že jim půjdou příkladem, to je totiž základ. Je dobré si uvědomit, kdo "vychoval" rodiče našich vnoučat. Je smutné, vidět maminku s dítětem na vycházce, v jedné ruce mobil, v druhé cigaretu a když dítě nedej bože upadne, dostane na prdel, protože nedávalo pozor a svým pádem maminku vytrhlo z jejího světa. Takhle to dopadne, když se s výchovou čeká, až dítě dostane rozum, aby rodičovskou výchovu pochopilo.
Jana Hošková
Omlouvám se za hodnocení,chtěla jsem dát šestku,ale jaksi jsem to nezvládla...:-( Pravdivý článek! Já to snad zatím zvládám, ale už jsem vyslechla, že jsem přisná babička,což bych ještě unesla,ale dorazil mne dovětek: ale jsou i hodné babičky, že jo? Tak to mne nadzvedlo...hodná babička,či dědeček nejsou rozhodně ti,co všechno dovolí! Utěšilo mě jen vědomī věku té,co to pronesla.A tak jsem se jí to snažila vysvětlit,ten rozdíl...
Marie Doušová
Škoda, že dnešní děti stále visí na telefonu ,tabletu a počítači. Doba se mění ,a já mám pocit , že je to škoda.Jak to změnit ,nevím.
Soňa Prachfeldová
Není to jednoduché, vyjít s vnoučaty, ještě to jde s menšími, ale pubertaci mají svůj svět, kamarády, s námi je nuda, nelze než to přetrpět, nevnucovat se, uvidí se co dál. Mám svoje vnuky ráda, ale rozhodně okolo nich neskacu.
Dana Puchalská
Velice zajímavý článek.
Hana Švejnohová
Zase jeden hřebíček na hlavičku... tleskám i zoufám si zároveň. Toto téma řeším(e) dnes a denně. Svým způsobem je pro mě útěchou, že to takhle přesně prožívá a vnímá téměř bez výjimky celá moje generace, na druhou stranu je to však důkazem, že je něco špatně... Jenže co s tím? Touha být oblíbenou babičkou je obrovská, ale kde je ta hranice důstojnosti prarodičů, kteří se rozhodně svými zásadami nemají za co stydět? Na své nástěnce u počítače mám přišpendlenou cedulku s datem 24.8.2007, kdy jsem si zaznamenala spontánní výrok jedné mojí přítelkyně, když jsme mluvily o dětech a vnoučatech: "Důslednost s laskavostí spojená budí respekt". Ale dá se tato pravdivá teorie aplikovat v praxi vždy se zaručeným účinkem?
Danka Rotyková
Je to hodně velké a myslím, že i ožehavé téma. Ještě to nezažívám jako babička, ale úplně mi stačí číst příběhy druhých a něco se ve mně bouří. Vždy si uvědomím, že jsem asi moc přísná, že bych se měla asi držet zpátky. Ale rozum mi říká, že jsem snad ve výchově syna tolik nechybovala, když je mi doteď velkou oporou. Bylo by mi to moc líto, kdyby mne vnouče nemělo rádo, ale kupovat si lásku neumím.
Antonín Nebuželský
Jak já to vidím u nás, babička má chuť a čas si udělá. Mladí čas nemají "", nebo ani chuť?
Jana Šenbergerová
Nemáme to lehké my, ani děti. Někdy mám pocit, že bych si víc rozuměla s mimozemšťany než s nimi. Je to o to složitější, že se vídáme během roku velmi málo. Je těžké o prázdninách lámat přes koleno něco, co funguje denně po zbytek roku. Letos mě to teprve čeká - dva pubescenti a předškolák. Už teď se těším dvakrát. :-)
Daniela Řeřichová
Velice zajímavé a aktuální téma, které se týká mnoha prarodičů. Školáci mají dnes opravdu zcela jiný životní styl než měly předchozí generace. Dle mého názoru obecně chybí úcta k přirozeným autoritám, tu nenacházejí většinou ani doma, ani ve veřejném prostoru. Kde mohou pak získat hodnoty, které jsme my přirozeně přebírali od rodičů, učitelů, spisovatelů? Jak vědí, co je správné, když na sociálních sítích sdílejí stovky různých názorů? Snažíme se u nás o dialog s vnoučaty, ale v médiích je preferována ironie, nezdvořilost. Snažíme se vysvětlit pravidla tolerance, ale obě vnoučata vyrůstají v rodinách pošramocených rozvodem. Zdá se mi, že to mají těžké nejen prarodiče, ale i vnoučata, protože svět se mílovým kroky vzdaluje od mezilidské komunikace z očí do očí k anonymním informačním technologiím, kde je "svoboda" jedince tou jedinou správnou kategorií.
Jana Kollinová
Mohlo by se zdát, že v současné době je trendem "kult dítěte". Je na každém mladém rodiči, co chce dítěti předat. Je to primárně vytvoření rodinné vazby. Dle mého názoru dovedou i ti nejmladší rodiče vnímat potenciál svých dětí a hrdiny a ideály svých prarodičů mohou jemně odmítnou a nabídnout jim svoji vizi. Ber nebo neber! A o tom to je!
Oldřich Čepelka
Dodám: v životě nejmladších generací se odstranily autority (úcta ke starým lidem, ve škole vážený učitel, na vojně nadřízený, nemluvě o vlivu církve nebo kontrole od sousedů) a mnoho rodičů rezignuje, protože nemají dost času na děti, informační hluk je obrovský, reklama všudypřítomná, digitální technologie prodloužily dětem oči. A ještě jeden zásadní vliv, a to je dostatek. Ba nadbytek. V množství a v sortimentu. Pro děti je snáz dosažitelné to, co pro nás nebylo. Když jsme byli malí, museli jsme si mnoho věcí odpracovat, jiné jsme si museli „vytěšit“, toužit po nich, trápit se, museli jsme je nejdřív i dlouho NEMÍT. Dnes lze mít vše skoro hned. Nemyslím jen fast food či mít něco hned 2. den z e-shopu, je to okamžitá dosažitelnost kamarádů přes soc. sítě, okamžitá zábava atd. V mnoha případech se lidem ztrácí pocit hodnoty toho, co mají nebo čeho dosáhli. Čím míň úsilí tomu musí věnovat a čím méně porážek na cestě zažili, tím náročnější jsou vůči okolí a netrpělivější vůči sobě.