Pocity - některé už nechci nikdy zažít
zdroj: pixabay.com, úpravy autorka

Pocity - některé už nechci nikdy zažít

8. 8. 2019

Letošní léto bylo opravdu teplé a navíc pro Martu dost nezvyklé. Netrávila už tolik času v práci jako dřív a také se jí dařilo nenosit si pracovní myšlenky domů. Vlastně ani doma moc nebývala. Nedlouho poté, co se seznámila s Edou, se ho snažila nalákat na podvečerní koupání v písníku. Když ale slyšel, že jde o koupání bez plavek, tvrdě odolával. Ale Martin oblíbený písník ležel paradoxně jen kousek od místa, kde bydlel, a tak ji tam občas vzal autem cestou z práce. Vysadil ji nedaleko písníku a sám jel domů. Při pravidelných tempech v příjemně chladivé vodě se Martě honilo hlavou leccos. V poslední době často přemýšlela o tak trochu zvláštním vztahu s Edou. Jejich vztah se jí zdál spíš kamarádský než milenecký.

Dlouho trvalo, než mezi nimi došlo vůbec k nějakým důvěrnějším dotykům. A k prvnímu společnému sexu ho nakonec vyprovokovala sama. A dodatečně se za to i trochu styděla. Byla pozvána na jakousi zahradní narozeninovou párty a tohle pozvání se prostě odmítnout nedalo. Když řešila, jak se pozdě večer dostane domů, Eda jí dost nečekaně nabídl odvoz. Oslavu si nakonec užila víc než čekala. Příjemné prostředí, zajímaví lidé a v neposlední řadě i chutné jídlo a pití. Ke konci se odvázala natolik, že se nechala přemluvit a zazpívala si dokonce v karaoke. To vlastně ještě nikdy v životě neudělala. V posledním záchvěvu pudu sebezáchovy se polekala sama sebe. Radši rychle zavolala Edovi, aby ji co nejdříve vyzvedl. Když ji Eda dovezl k domu, pozvala ho automaticky nahoru. Po schodech sice vyšla sama, ale dodatečně měla pocit, že šel za ní a hlídal, aby neupadla. A doma se prostě svlékla a stalo se to. Ráno ji sice hlava nebolela, ale myšlenky se v ní líhly dost pomalu. Postupně si vzpomněla na včerejší večer. Odhodila pokrývku a s úlevou si oddychla, že je v ložnici sama. Edu našla v kuchyni. Popíjel ranní kávu a cosi si četl na mobilu. Rozhodla se, že se bude chovat jako velká holka. Posnídali s lehkou a nezávaznou konverzací. O včerejšku se ani jednomu z nich zrovna mluvit nechtělo.

Nedlouho poté Martu čekalo další překvapení. Jednoho odpoledne ji Eda opět zavezl k písníku a místo aby ji jen vysadil, vystoupil s ní. Naplánoval si to už předem, protože měl s sebou velkou osušku. Marta změnu jeho postoje v duchu ocenila. A to ani netušila, jak dlouho se k tomu odhodlával. Sama preferovala koupání bez plavek už od mládí. Prostě jednou na dovolené s rodiči v tehdejší Jugoslávii se jim stalo, že v podvečer zajeli do kempu, postavili stan a až ráno po probuzení zjistili, že jde o kemp nudistický. Kemp byl v nádherné mořské zátoce a oni byli ještě tak unavení po cestě, že se rozhodli v kempu zůstat. Přizpůsobili se. Na koupání bez plavek si zvykli rychle. Postupně objevili, že nejde jen o koupání, ale je to jiný životní styl. Nikdo neřešil, jak kdo vypadá. Vždyť téměř nikdo nebyl fyzicky dokonalý. Ale všichni si chtěli užít koupání, slunění a pobyt v přírodě jen tak a v pohodě. Později se však Marta setkala s řadou lidí, kteří potřebu koupat se bez plavek nejenže nechápali, ale dokonce odsuzovali. Svůj názor nikomu nevnucovala, ale své příjemné zážitky si také nenechala nikým brát. Zavedla Edu až na nejvzdálenější okraj nudistické pláže, kam chodilo nejméně lidí. Pro začátek to bude jednodušší. A navíc je tam i příjemný vstup do písníku. Za chvíli však zjistila, že větší problém než koupání bez plavek je Edovo plavecké umění. Plavat sice jakž takž uměl, respektive byl schopen se chvíli udržet na vodě, ale odmítal opustit prostor, kde dosáhne na dno. Lákat ho k přeplavání písníku nemělo smysl, a tak si svou plaveckou dávku zase dala sama. Když se vrátila na břeh, Eda se už slunil na osušce. Snaživě vysvětloval, proč se v mládí nenaučil pořádně plavat. Pro Martu to nebylo v tuto chvíli až tak důležité. Ocenila spíš to, že chtěl být s ní.

Při poslední návštěvě u kadeřníka Marta narazila v jednom z časopisů na zajímavý článek o Vídni. Zasnila se. Kdysi tam byla jako studentka na krátkém výletě. Tehdy byla poprvé za hranicemi jinde než ve spřátelené cizině a po celou dobu tam jen zírala a žasla. Teď si uvědomovala, že vlastně Vídeň vůbec nezná. A od tohoto uvědomění to byl jen malý kousek k rozhodnutí si do Vídně zajet. Edu přemlouvat nemusela. Naopak byl úplně nadšený. Tahle pozitivního a akčního ho ještě nezažila. Vídeň už několikrát navštívil, ale naposledy tam byl asi před patnácti lety. Rád ji Martě ukáže a společně si mohou prožít tamější příjemnou atmosféru. Svůj první společný výlet se jim podařilo naplánovat rychlostí blesku. Stačilo najít společné volné dny v kalendářích, vybrat a rezervovat si na internetu přijatelný hotel s dobrou dostupností do centra města a objednat si jízdenky na jeden z rychlovlaků. Po chvíli hledání a klikání na počítači bylo vše zařízeno. Společně se pustili do tipování míst, která by mohli navštívit. Marta se začala těšit.

Večer před odjezdem na prodloužený víkend ve Vídni Marta s uspokojením zavřela zámek na svém malém cestovním kufříku. Byla ráda, že se jí podařilo vzít s sebou jen minimum věcí. Stejně nikdy víc věcí nepotřebuje, jen se s nimi zbytečně tahá. Časně ráno ji vzbudil mobil. Vstala docela rychle a za pár minut už zamykala dveře u svého bytu. Venku bylo příjemné slunečné sobotní ráno, ale ulice byly liduprázdné. Jakoby celé město ještě spalo. Zamířila ke svému autu, které bohužel včera večer musela zaparkovat až za rohem v sousední ulici. Na protější straně chodníku si všimla jakéhosi muže, který si právě vytahoval kalhoty. Pomyslela si, že jde o nějakého zatoulaného flamendra, který si ulevoval. Po setkání netoužila. Pro jistotu rychle přešla na druhý chodník. Stejně to bude mít ke svému autu blíž. Co se dělo dál, si pamatuje dost nejasně. Muž rychle přešel na týž chodník jako ona a postavil se jí do cesty. Byl mladý, mohutný a o hlavu vyšší než ona. Nemluvil. Když se mu chtěla vyhnout, chytil ji jednou rukou kolem krku, přitáhl si ji k sobě a začal ji škrtit. Druhou ruku jí omotal kolem pasu. Cítila se jako v kleštích, ale stále odmítala pochopit, co se děje. Vteřiny se najednou vlekly jako hodiny. Nemohla se pořádně nadechnout, protože obličej měla zabořený do jeho mikiny. Jen si uvědomovala, že v jedné uvězněné ruce svírá kabelku a ve druhé rukověť kufru. Pak zafungoval instinkt a Marta muže vší silou kousla. Tam, kde to měla nejblíž. Kamsi pod klíční kost. Muž se zjevně polekal a mírně povolil sevření. Nadechla se a vší silou ze sebe vydala hrozný skřek. A pak další a další. Rozléhaly se prázdnou ulicí. Napadlo ji, že už třeba nikdy neřekne žádné lidské slovo. Najednou však muž povolil sevření, pustil ji a dal se beze slova na útěk. Z posledních sil běžela opačným směrem ke svému domu. Chvějící se rukou se jí po chvíli podařilo otevřít domovní dveře, protáhla se dovnitř a s úlevou za sebou zabouchla.

Jak se dostala po schodech do bytu, si nepamatuje. Ví jen to, že stále s sebou vláčela ten kufr. Roztřesenýma rukama ze sebe strhala všechno oblečení a vlezla si do sprchy. Přidržovala se madla, protože se jí nohy chvěly, a nechala po sobě dlouhé minuty stékat vlahou vodu. Snad s někde hluboko zasunutou myšlenkou, že voda může odplavit všechen ten hnus. Pak si vzala prášek na spaní, vlezla si do postele a snažila se usnout. V jakémsi posledním záblesku bdělosti jí napadlo, že by měla zavolat Edovi. Ale už nedokázala vzít mobil do ruky.

Eda na ni podle domluvy čekal na nádraží v sousedním městě, kde měli společně nastoupit do rychlovlaku. Když ve smluvený čas nepřišla, začal jí netrpělivě volat. Zkoušel to mnohokrát a její mobil stále jen vyzváněl. Nevěděl, co má dělat. V jednom okamžiku ho dokonce napadlo, že je to nějaký špatný vtip. Na poslední chvíli do vlaku naskočil a odjel sám.

Marta se probudila pozdě odpoledne a měla pocit, že je jaksi vymazaná. Byla ale klidná a postupně začala i střízlivě uvažovat. Nejdřív se pokusila zavolat Edovi, ale ten měl vypnutý. Snad se brzy ozve sám. Pak zvažovala, zda má jít na policii. S představou, že se jejím prožitkem budou přehrabovat cizí lidé, stráví tam spoustu času a stejně to k ničemu nebude, to zavrhla. To jí nepomůže. Ale dokáže se tímto zážitkem vyrovnat sama? To ukážou až další dny...

 

 

Dnešní příběh je volným pokračováním předcházejících příspěvků na téma Pocity. Všechny předcházející příspěvky pohromadě můžete také najít na mém blogu s názvem Višně - odkaz: https://blogy.i60.cz/visne

Hodnocení:
(5.2 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Libor Farský
Ufff !
Soňa Prachfeldová
To je příšerný zážitek i když to dopadlo dobře. Takových zmetků je spousta, hrůza.
Zdenka Soukupová
Začátek hezký, konec opravdu hororový. Nic podobného se mi nestalo a doufám, že už nestane. Nevím, jestli bych to přežila.
Dana Puchalská
Článek by byl dobrý scénář pro horror. Mám podobný zážitek z doby, kdy mi bylo sladkých 15 let. Toho úchyláka si budu pamatovat do konce života. Jak já sprintovala po schodech od bývalého pomníku na Letné až Čechovu mostu, to bych asi nikdy potom už nedokázala . A jak funěl, no kam se na něj hrabal divočák. Brrr,byl to děsný zážitek.
Jana Šenbergerová
Brr! Stačilo mi, když jsem jednou v mládí měla večer v patách exhibicionistu. Spěchal za mnou až k zahradní brance. Ještě se snažil předvést své náčiní, když jsem ve spěchu zamykala. To se mi vrátila odvaha a počastovala jsem ho prohlášením: Máš smůlu, stejně jsem nic neviděla. Dodnes mám před očima, jak ve tmě zářil jeho světlý baloňák.
ivana kosťunová
Je to tak věrně popsané, že mi běhá mráz po zádech.
Zuzana Pivcová
Ano, pocit z přepadení, i když třeba nebylo spojeno se znásilněním, by žena ráda definitivně vymazala z paměti. Úplně to nejde, ale i tady je čas milosrdný. Díky.