Jeden z nejhorších dnů mého života - 21. srpen 1968
ilustrační foto: pixabay.com

Jeden z nejhorších dnů mého života - 21. srpen 1968

21. 8. 2019

Těch dnů bylo samozřejmě víc, jak už to v životě bývá. Ale tenhle se dělí s několika ostatními o první příčku. Upozorňuji předem, že tento můj článek nebude tentokrát moc úsměvný (na rozdíl od předešlých mých článků).

Je to vzpomínka, která mne bude provázet do konce života – vzpomínka na 21. srpen 1968.

Byla jsem dorůstající slečna a spolu s malou sestrou jsme byly poslány do Kutné Hory k babičce a dědovi, protože naši mohli konečně po Pražském jaru vyjet do Jugoslávie.

Babička s dědou tehdy bydleli přímo za chrámem sv. Barbory. Po půlnoci 21. srpna mne probudilo dunění, vypadalo to, jako kdyby jely po silnici nějaké velice těžké náklaďáky. Že by to byly zemědělské stroje, co v noci sklízejí obilí, pomyslela jsem si, ale spala dál…

Ráno nás probudila boucháním na dveře sousedka  a  křičela: Pusťte si rádio ! Přepadli nás, bude válka !

Krve by se v nás nedořezal…pustili si rádio, otevřeli okno a zkoprněli. Po silnici jeden tank za druhým, když viděli, že se díváme z okna, namířili na nás dělo ! V každém tanku byl vylezlý ven tankista s kulometem a bedlivě sledoval okolí. Jakýkoliv podezřelý pohyb a střílel by.

Nic jsem nechápala. Včera naši nejlepší přátelé a dneska nás přepadnou ? Nikdo jim tehdy neřekl jinak než Rusáci. Náš hodný, vždy uvážlivý a tichý děda začal strašlivě nadávat. Oba s babičkou zažili už války dvě, děda byl válečný veterán z 1. světové, který přežil tehdy i španělskou chřipku, a babička zase velice dobře věděla, co to byl hlad, když nebylo z čeho nakrmit během válečných let děti – její sourozence. Takže ihned popadla tašku a spolu jsme letěly do konzumu pro konzervy.

Rodiče v Jugoslávii uvízli na tři neděle. Na dovolené, z které absolutně nic neměli. A musím říct, že Jugoslávci se zachovali opravdu velkoryse, žádné vystěhování našich rekreantů na kufry před hotely a apartmány, ale celé tři týdny tam všechny živili na své náklady, povzbuzovali je a litovali. Byli z toho v šoku zrovna tak jako my a obávali se nejhoršího. Ti se ukázali jako naši největší přátelé.

Na tancích byli samí mladí kluci, někdy vypadali skoro jako děti. Pod našimi okny tenkrát spadl ze silnice dolů hned  druhý den do zahrady tank, převrátil se a ti mladí kluci v něm asi zahynuli. Spousta z nich ani nevěděla, kde je to vysadili – byly mezi nimi různé národnosti. Bezhlavě poslouchali to, co se jim předkládalo. A já tenkrát dostala hrozný vztek na všechny ty potentáty řídící svět. Jakým právem nás ostatní berou jako rukojmí a hrají si s celými národy na své pomyslné šachovnici ?A proč my, Češi, takový národ, který má a dal světu tolik chytrých a šikovných lidí, se musíme  pořád před někým hrbit a někoho  poslouchat ? Pravda, jsme národ malý, a kdybychom povstali, byli bychom lehce zdecimováni, nelze jít bezhlavě proti přesile. Ale zbabělí rozhodně nejsme, aspoň ne všichni, vždyť Češi byli už od dob Jana Lucemburského i dříve nejobávanějšími bojovníky.

Je třeba všechno tohle vykládat dětem a učit je, že se nemá nikdy věřit všemu, co se předkládá jako „jediná pravda“, které musíme všichni bezvýhradně věřit, a běda, jestli ne. Učit je, že se musí používat vlastní mozek, a abychom mohli používat zdravý rozum, musíme se vzdělávat a zajímat o věci kolem sebe, být sečtělí a porovnávat informace. Zkrátka – nepodlehnout žádné propagandě.

Hodnocení:
(5 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
František Matoušek
Skvěle napsané. Mě tento den změnil život. Od té doby nemám ty, kteří zosnovali přepadení naší vlasti, rád. :-(
Jana Hošková
Tady je také názorně vidět, jak důležití jsou prarodiče a vůbec lidé starší - mohou předávat své vzpomínky a vyprávět o tom, co prožili. To je daleko lepší pro mladou generaci, než si to někde přečíst, to totiž v paměti zůstává a mělo by se to předávat dál...jinak jsem bohužel velmi skeptická ohledně toho, že si další generace budou brát nějaké poučení z minulosti - jak už někdo z vás řekl - zkušenost je nepřenosná. A když se ohlédneme zpátky - kdo si bral v minulosti nějaké poučení z historie ? Obávám se, že nikdo. Lidé pořád budou harašit zbraněmi, asi to máme v genech.
Hana Rypáčková
Protože pomalu odchází generace, která to zažila na začátku dospělosti, je důležité to každým rokem zdůrazňovat. Kvůli novým generacím, vše se ve spirále opakuje...
Jana Šenbergerová
Měla jsem dva měsíce po svatbě a manžel sloužil v Pardubicích. Naše příhraniční město bylo v obklíčení tanky a těžkou vojenskou technikou. Odnesla jsem si z této skutečnosti vámi uvedenou zkušenost: " ... abychom mohli používat zdravý rozum, musíme se vzdělávat a zajímat o věci kolem sebe, být sečtělí a porovnávat informace. Zkrátka – nepodlehnout žádné propagandě."
Zuzana Pivcová
Libore, Tito byl během Pražského jara u nás na státní návštěvě jako vítaný host. Jugoslávci nám velmi přáli. Na mezinárodním kurzu němčinářů v Halle v r. 1978 mi jedna Jugoslávka (Chorvatka?) říkala, že dala svému narozenému synovi jméno Alexander po Dubčekovi. A jeden známý z Holandska mi 21. 8. 1969 poslal pohled z Jugoslávie s červeným datem a sděloval, že na nás spolu s tamními lidmi tento den moc myslí.
Libor Farský
Ano, to jsou moc potřebná slova, jen je škoda, že nejsme magazín pro juniory. Děkuji za informaci o skvělých Jugoslávcích, o tom jsem nevěděl.
Blanka Macháčková
Zkušenost je nepřenositelná. A tuto zkušenost svým potomkům nepřeji. Jen bych ráda, aby pochopili a uvěřili.
Jana Hošková
Je to vzpomínka z pohledu téměř ještě dítěte, věřím, že spousta jiných lidí měla i vzpomínky horší, hlavně když to odnesl třeba někdo z rodiny. Bohužel, lidská paměť je tak strašně krátká, ať už se to týká čehokoliv. A jak se říká: historii píší vítězové, čili ta historie bývá obvykle pak dost zkreslená. Stejně je ale úžasné, že nás nic nezničilo a a my tu pořád jsme ačkoliv jsme tak malý národ !
Daniela Řeřichová
Ztotožňuji se s nadpisem článku. 21. srpen 68 jsem prožila jako odrostlé dítě v Praze. Synonymem pro mne zůstala bezmoc, ponížení, šok. Mladším generacím doporučuji zhlédnout fotografie Josefa Koudelky. Zachytil sugestivním způsobem atmosféru okupace, propašoval fotky do zahraničí a svět věděl, co se u nás děje. Obávám se ale, že až nebudeme my-pamětníci-málokdo z mladších porozumí této historické i lidské tragédii.
Marie Faldynová
Jsem ráda za připomenutí této události. Jako středoškolačka jsem to také vnímala jako neskutečný podraz, který mi vzal chuť jít na vysokou školu. Na druhou stranu je dobře si o politice nedělat iluze. Po sametové revoluci jsem vydala život Pánu Ježíši a jsem za tuto životní jistotu vděčná. Pomáhá mi to pochopit všechny ty problémy, kterými naše doba překypuje. A jsem Bohu vděčná, že mám tolik, abych se mohla rozdělit s druhými.
Zuzana Pivcová
Jako pamětnice roku 1968 jsem se tematikou ve svých článcích zabývala několikrát. Už v roce 2012 jsem dala příspěvek Mělo to být super léto, loni na kulaté výročí jsem psala Už nikdy nepřišlo takové jaro a ještě nějaké články víc odborné za pomoci archivní dokumentace. Díky za Vaši vzpomínku, každá je cenná.
Jitka Caklová
V každé době záleželo na tom, na kterém břehu kdo stál. Kdo se uměl přizpůsobit, dokázal těžit z každé situace, ať stál na pravém, či levém. Přesto se každou další událostí propast mezi břehy prohlubovala. Na toto téma jsem napsala článek, Můj nejen 21.srpen 1968.
Soňa Prachfeldová
Jano jsem moc ráda za Tvůj článek a děkuji za něj. I kdo byl někde na okraji tohoto strašného času, měl strach. Strach byl všudepřítomný. I ti mladí vojáci měli strach, ale stříeli by vždy, když se jim zaveli. Pošlapání suverenity našeho státu, úplné potlačení svobody, tohle nesmí naše historie, naše přítomnost v zájmu budoucnosti zapomenout, či prekrucovat , tohle mějme jako velké poučení i varování.
Marie Novotná
V tomto období byl můj bratr na vojně. Kolony vojenské techniky blokovaly silnice. Vydali jsme se navštívit ho, z Vysočiny do Žatce. Nezapomenutelné vzpomínky.
Mirek Hahn
S odoláváním propagandě to bude těžké...