Zrcadlo nesplněných přání 2
Ilustrační foto: pixabay.com

Zrcadlo nesplněných přání 2

24. 8. 2019

„A kam to vlastně jdeme?“ ptá se Vláďa.
„No, přeci do života,“ odpovídá Karel…

Naše životy řídí náhoda, četl Karel, záhy po maturitě, v  jedné, rádoby moudré knize. Celá jeho bytost, osobnost čerstvého maturanta, vlastnícího ten veledůležitý dokument s  úředním razítkem, potvrzující úspěšné završení gymnaziálního studia, se proti tomuto moudru tehdy vzepřela. Cítil se přitom jako méněcenný, když si představil, že by s  ním nějaká taková náhoda, nebo osud, mohly manipulovat. Nic není náhoda, musel si přiznat i poté, co si den, co den, po dlouhé dva roky místo naplánované univerzity, oblékal zamaštěné montérky ve vysočanské Pragovce. Fakt, že ho do drsného prostředí pražské fabriky přivedla jeho hloupost poté, co pokazil přijímačky na filosofii, ho mrzel ještě hodně dlouho.

Všechno špatné je ale pro něco dobré, musel si nakonec říct, když v pondělí devátého září nastupoval na pražském Hlavním nádraží do plzeňského rychlíku. Do vlaku vstoupil nejen s  objemným kufrem a dvouletou dělnickou zkušeností, ale také se vkladní knížkou, na které byl uložen velmi slušný obnos. Do Plzně však míří hlavně s náležitým sebevědomím člověka, plnícího si jeden ze svých životních cílů. S  velkým očekáváním se posadil do kupé proti mladíkovi asi stejného věku jako on. Nemohl jinam. Bylo to jediné kupé, kde bylo ještě místo. Chvíli se oba chlapci na sebe mlčky dívali. Karel měl sto chutí tomu naproti, s velkou radostí a také s  velkým sebevědomím, říct, hele, že nevíš, kam vlastně jedu? A on by řekl -  ne, to nevím a Karel by mu potom mohl říct, no přeci do Plzně, na vejšku. Jedu studovat. To vědomí budoucího studenta plzeňské fakulty ho po dvou letech těžké práce v  rámárně vysočanské Pragovky povznášelo ve vlastních očích. Ale neřekl nic. Mlčel. Jen v něm až doutnala chuť říkat to všem lidem na potkání. Tady byl však jen jeden mladík, sedící naproti němu u okna. A pak jedna stará paní s malou, zvědavou holčičkou, která se neustále babičky na něco ptala. Čím déle se ale Karel díval na tvář mladíka před sebou, tím větší měl dojem, že ho už někde viděl. Nakonec mu to nedalo a zeptal se ho:

„Nebyl jste náhodou v  březnu na pohovoru na plzeňský peďák?“

„Jo, to jsem byl. Nedávno mi přišlo, že jsem přijatej a že se mám dneska dostavit, ani vlastně nevím kam. A vy, tedy ty, tam jdeš taky? Budeme si radši tykat ne?“

„To víš, že jo,“ vysypal ze sebe radostně Karel a natáhl k chlapci ruku.

„Já jsem Karel Červenka. Z Nelahozevsi.“

„Vláďa Chovanec. Pražák. Prosím tě a kde je ta Nelahozeves?“

„Kousek od Kralup. Copak vy jste se neučili o Dvořákovi? Bydlíme v jeho rodném domě. A v Kralupech jsem maturoval. Ale to už je docela dlouho.“

„Copak ty jsi nematuroval letos?“ zarazil se Vláďa.

„Už před dvěma lety. Měl jsem ještě jedenáctiletku. Posledním rokem. Po nás už jela dvanáctka. Tu si měl zřejmě už ty. A protože jsem se nedostal na filozofii, šel jsem na dva roky makat do Pragovky ve Vysočanech.“

„Takže ty jsi maturoval už před dvěma lety? A to nemáš strach? Přeci jen člověk za dva roky hodně zapomene.“

„No, strach,“ usmál se Karel. „snažil jsem se něco si zopáknout přes prázdniny. Ale přiznám se, že trochu z  toho strach mám. Uvidíme.“

 „To jsem rád, že jsme se takhle potkali,“ řekl a plácl radostně Vláďu po rameni. Už do toho nového života vstoupil oběma nohama. Chtěl ještě dodat něco o náhodě, která je svedla dohromady, ale Vláďa ho předešel. Jakoby četl jeho myšlenky.

„Je to ale náhoda, co, že jsme se takhle sešli? Plnej vlak a my se sejdeme náhodou v  jednom kupé. To je teda.“ řekl se smíchem místo něj a Karel si v  tu chvíli, ani nevěděl proč, uvědomil, že mu ona zvláštní náhoda přihrála do jeho životní cesty spřízněnou duši. Přítele. Už se necítil na té cestě do života tak sám.

„Na jakou jdeš aprobaci?“ zeptal se ho.

„Matika a dílny. A co ty?“

„Já mám češtinu a děják,“ odpověděl Karel.

„Ale snad budeme mít i něco společnýho, ne?“

„Jo, to určitě. To poznáme zítra.“

Když toho dne Karel spolu s Vláďou poprvé vystoupili na plzeňském nádraží, zaplavil je oba až neuvěřitelný pocit svobody, entuziazmu a nové životní naděje.

Vyšli před nádraží, Karel se otočil k Vláďovi, rozpřáhl ruce směrem k městu a stručně prohlásil:

„Tak kamaráde, a jdeme.“

„A kam myslíš?“ ozval se Vláďa.

„To máš jedno. Jdeme. Do života.“

 * * *

  „Asi bychom se měli na ten vstup do života něčeho napít, ne?“ zadržel Karel Vláďu před budovou Měšťanské Besedy.

  „To je pravda. Už mám ruce od toho kufru vytahané jak opičák. Odpočineme si na chvíli.“ 

„Alespoň ochutnáme plzeňský pivo. Já jsem dvanáctku neměl, ani nepamatuju.“

„Já tedy žádnej velkej pivař nejsem,“ přiznal se Vláďa, „ale rád si dám taky.“

Co vystoupili z  vlaku, měli oba zvláštní, těžko popsatelný pocit něčeho, skoro až povznášejícího. Aniž tušili, co jim následující plzeňské týdny a měsíce přinesou, šli jim oba vstříc s  nadějí a netrpělivou nedočkavostí svého věku. Cítili tu neopakovatelnou šanci zmocnit se života a nehledět přitom na překážky, které by jim mohl přitom klást do cesty. 

Když Karel vstupoval do restaurace, veškeré obavy a nejasná očekávání, která ho provázela ještě počátkem cesty vlakem, byla najednou pryč. Byl šťastný, že do nového života nepřichází sám.  Když potkal ve vlaku Vláďu, mířícího, stejně jako on, na plzeňská studia, zcela se upnul na toto nové přátelství. S  přítelem vedle sebe cítil až neočekávanou jistotu. Jistotu, že všechno zvládne. Potřeboval stále nějakou spřízněnou duši. Přátelství bylo pro něj životní potřebou, stejně jako vzduch, který dýchal. Podíval se na Vláďu, který vedle něj táhl svůj těžký kufr, a najednou ho ovládl pocit, jako by ho znal již dlouhá léta.

Velký sál restaurace byl skoro plný. Karel se rozhlédl kolem.

„Hele, támhle v rohu je ještě místo.“

U dlouhého stolu seděl mladík s dvěma dívkami.

 „Máte tu volno?“ zeptal se Vláďa.

„To víš, že jo,“ přešel mladík do tykání. „Jen se posaďte.“

Když se Karel s Vláďou usadili, pokračoval:

„Kam se to stěhujete s tou bagáží?“

„Na kolej, do Malesic, ale abych pravdu řekl, vůbec to tu neznáme, musíme se dostat někam k autobusu.“

„Takže první rok, co? Tak na to je třeba se napít.“

„Franto, prosím tě, ještě dva kousky, jo?“ oslovil familiárně mladého číšníka, který šel okolo. Mladík k nim přes stůl natáhl ruku.

„Já jsem Jarda. A tohle jsou moje děvčata.“ Jarda obě dívky majetnicky objal kolem ramenou.    

„Tohle je Eva a tahle se jmenuje Marie, ale všichni jí říkáme Mája. To abychom jim pomohli v první orientaci ve městě, ne, holky?“

Když se Karel zdravil s Marií, zadíval se pozorně do její bledé, trochu pihovaté tváře. Možná proto podržel její drobnou ruku ve své o trochu déle, než bývá při pozdravu obvyklé. Ten dotyk její teplé ruky v  něm vyvolal neobyčejně příjemný pocit. Aniž si to uvědomil, stiskl jí ruku trochu víc.

„Au,“ zasmála se Mája. „Máš moc síly.“

„Promiň, Májo, nechtěl jsem, ale ještě nedávno jsem makal jako dělňas ve fabrice,“ omlouval se. „Tam byla síla potřeba.“

„Mája. Moc pěkné jméno,“ pokračoval a znovu se na ni zadíval tak, že uhnula pohledem.

„Mně se Mája líbí taky,“ zasmál se Jarda. „Vyrůstali jsme spolu od dětství. A naše Mánička je momentálně nezadaná.“

Vedle sedící Mája ho bouchla pěstí do ramene.

„Proč to musíš každýmu hned vykecat. Jsi jak špatnej dohazovač. Já se o sebe umím postarat sama.“

„Ale, Májo, tak se nezlob. Jsme přece kámoši, ne?“

Dívčina tvář Karla zaujala. Každou chvíli se na ni musel dívat, a když se jejich oči náhodou střetly, oba rychle uhnuli pohledem. Velké, černé oči výrazně dominovaly její trochu podlouhlé, pobledlé tváři. A černé zvlněné vlasy vlály vzduchem při každém pohybu její hlavy.

„Odkud vlastně jste?“ zeptal se Jarda.

„Já jsem Pražák,“ ozval se Vláďa.

„No a já jsem kousek od Kralup. Z Nelahozevsi. Míříme oba na peďák,“ předešel Karel další otázce.

„Takže z vás budou učitelé, co?“

„To se zatím ještě neví,“ zasmál se Vláďa. „Nejdřív to musíme dodělat. Takže na zdraví.“ A zdvihl půllitr.

„Ať máte štěstí,“ řekla do té doby mlčící Eva.

„Dovedeme vás až k autobusu do Malesic. Ten jezdí přibližně každou hodinu, nic nezmeškáte,“ řekl Jarda, když se Karel asi po hodině chystal zaplatit. „Alespoň poznáte kus města, ne?“

Od Besedy na náměstí to nebylo daleko. Minuli Vědeckou knihovnu a před Karlem a Vláďou se najednou otevřel monumentální prostor náměstí Republiky. Najednou se s věže chrámu ozval zvon.

„Bartoloměj,“ řekl pouze Jarda a ukázal na vysoký kostel uprostřed náměstí. A hned dodal. „To zvoní Prokop. Zůstal jako jedinej původní. Ostatní padly v obou válkách na zbraně. Ale pojďte, něco vám ukážu.“

Schody na věž byly otevřené. Když konečně vylezli nahoru na ochoz, Karlovi se až zatočila hlava a pocítil slabost v nohou. Neměl rád výšky.

„Prosím tě, jak je ta věž vysoká,“ zeptal se Jardy.

„Něco přes sto metrů. Je nejvyšší v Čechách. A ochoz má šedesát metrů. A taky tři sta schodů. Sám jsem je počítal. Před týdnem odsud skočil kluk dolů. Kvůli holce.“

„Ježíši, to je blbec. Kvůli holce! Ale výška je to pěkná. Stejně, jako naše Petřínská rozhledna. I s  tím počtem schodů,“ ozval se Vláďa.

Obcházeli ochoz dokola a Jarda jim představoval město. Nakonec mávl rukou kamsi západním směrem.

„Tam jsou Malesice. V Zámečku hned u autobusu je studentská kolej.“

Tak tady teď budeme žít, pomyslel si pro sebe Karel. Jak asi dlouho? Dva, tři roky, nebo celé ty čtyři roky, které bychom měli teoreticky před sebou mít? Dlouho na to ale nemyslel. Místo panoramatického pohledu na město si spíše hleděl Máji. Když se jejich oči opět náhodou střetly, dívka už pohledem neuhnula. Karlovi to dodalo až nečekané odvahy. Přistoupil k ní, lehce se dotkl jejího ramene a hlavou pokynul na druhou stranu ochozu. Vláďa se v  podvědomém reflexu hnul a chtěl se vydat za nimi. Jarda ho ale přidržel za ruku.

„Nech je chvíli být.“

„A jo, máš pravdu. Snad se nám Karel nezamiloval?“

„Proč ne? Mája je fajn holka. Znám ji od malička. Byl bych nerad, kdyby jí někdo chtěl jenom vodit za nos. Ale Karel vypadá docela sympaticky. Necháme je chvíli být,“ opakoval.

Karel překonal svou nesmělost a na druhé straně ochozu dívku oslovil.

„Rád bych tě ještě viděl, Májo. Bylo by to možné? A chtěl bych taky trochu poznat město, kde bych měl snad příští čtyři roky žít. Tedy, když všechno dobře dopadne. Ale chybí mi průvodce.” Až se podivil vlastní odvaze.

Mája se na něj podívala. „Proč ne? Řeknu Jardovi a můžeme si zajít na Lochotín, nebo třeba večer do Krymu.“ Nahnula se přes kamenné zábradlí ochozu.

„Krym je támhle dole na náměstí, podívej se! Tam se chodí tancovat. Já strašně ráda tancuju. Ty ne?“

Karel se i přes svou permanentní závrať přinutil podívat se z té úděsné výšky dolů na náměstí.

„Promiň, ale nemám rád výšky. Pokud nepolezeme na věže, rád půjdu s tebou kamkoli. I tancovat.“

Cítil, že jeho první plzeňský den je až neuvěřitelně příznivý. Podíval se na dívku, usmál se a dotkl se jejího ramene.

„Díky, Májo.“

Když sešli dolů, vzali si z pokladny své kufry, které tam měli uschované a vydali se směrem ke kasárnám pětatřicátníků. 

„Karel s Vláďou by se s  námi chtěli ještě sejít.  Karel chce trochu poznat město. Navrhla jsem Lochotín, nebo Krym. Co říkáš, Jardo? Půjdeme s  nimi?“ obrátila se Mája na přítele s  tázavým pohledem. Karel jí byl už od počátku sympatický.

„Mně je to jedno, Májo. Třeba obojí.  Když to chceš ty.  Dám Karlovi svůj telefon. A domluvíme se.  Jak budou mít čas.“

„To je fajn, teď vám asi neřeknu kdy, musíme se nejdřív ubytovat a zjistit jak je to se školou. Pak uvidíme,“ zazářil Karel a v duchu začal věřit ve svou novou, šťastnou hvězdu.

 

* * *

„Vašek Chasník. Praha.“

„Vláďa Chovanec, taky Praha.“

„Honza Selingr, Aš.“

„Konečně taky někdo z  venkova,“ zahlaholil Karel. „Karel Červenka. Já jsem z Nelahozevsi u Kralup.“

„Jakejpak venkov, náhodou Aš je přeci velký město,“ ohradil se Honza Selinger.

„To já přeci taky vím, promiň, myslel jsem tím jenom někoho mimo Prahu,“ omlouval se Karel.

„Petr Zavadil. Kolín. Vítejte v Zámečku.“ ozval se poslední.

„Tedy vevnitř to na zámek zrovna nevypadá. Spíš na starej ošumělej hotel,“ komentoval interiér budovy Vláďa.

„Co bys ještě nechtěl, pozlacený postele a ještě bílou paní k tomu, ne?“ zasmál se Vašek.

„Dvěstěletou babu do postele těžko. Radši něco mladšího.“

„To si musíš počkat na holky ze školy. Těch tam bude určitě fůra.“

„Takže je nás pět. A postelí je šest. Na takhle malej pokoj je nás až dost. Nevíte, jestli někdo ještě přijde?“

„Neobsazená asi nezůstane. Nějak to tady musíme zvládnout. Hlavně s  učením. Pokud máme tedy stejnou aprobaci. Kdo máte vlastně co?“

Vláďa začal. „Matika a dílny.“

„Já s Vaškem taky,“ přidal se Honza Selingr.

„Takže zatím čtyřikrát. Čtyři do mariáše,“ zasmál se Petr.

„To bude s váma sranda. Já mám češtinu a dějepis,“ řekl Karel.

Před dveřmi se najednou ozval nějaký hluk a nadávky. Všichni vyběhli ven. Ze země se právě sbíral menší podsaditý kluk a sprostě přitom nadával.

„Pitomej kufr. Vláčím se s  ním jak soumar a tady před dveřma musím přes něj spadnout na hubu. Tak já vás tedy všechny zdravím.“

„No, pánové, tak to je ten šestej.  Ántré jak v divadle.  A jsme komplet.“

Karel namířil na kluka prstem a zeptal se.

„Jakou máš aprobaci?“

„No, přeci matiku a zeměpis. Ale abych se taky představil. Čáslav, Pavel Procházka.“

„No, nazdar,“ ozval se Honza Selingr. „Jeden pokoj a tři aprobace. Potěš nás pánbůh. To nás čekají pěkný věci.“

 

* * *

Karel byl rád, že první dny na fakultě byly zaměřené výhradně na opakování gymnaziální látky. Přeci jen byl proti čerstvým maturantům znevýhodněn dvěma lety, strávenými v Pragovce. Tady, na fakultě, si možná až trochu pozdě uvědomil, že zvyknout si na úplně jiný denní režim a na jiný systém výuky, než poznal na gymnáziu, bude pro něj docela těžké. Měl relativní svobodu. Nikdo ho nehonil, nikdo nehlídal. A Karel této svobody docela rád a často zneužíval. Ani na přednášky by nemusel chodit, kdyby nechtěl. Chyběl mu tu bdělý dohled matky, která na něj, když byl ještě doma, vždycky platila. A tak rád využíval všech výhod, které mu nové prostředí přineslo. Nikdy nebyl v plnění svých povinností příliš důsledný. Zejména těch školních. Často zneužíval faktu, že zatím procházel školou od první třídy bez jakýchkoli problémů jako premiant, aniž se musel učit doma. První problémy přišly až v poslední třídě gymnázia. Ale i to dokázal překonat mimořádným úsilím těsně před maturitou.

 Od svého příjezdu do Plzně často vzpomínal na setkání s  partou tří mladých Plzeňáků v  Besedě. Byl by skoro hřích, takovou náhodu nevyužít, říkal si první dny v malesické koleji. A před očima se mu vždy vybavila drobná tvář černovlasé Máji. Po pár dnech to už nevydržel a zavolal svému novému plzeňskému příteli.

„Kdo vlastně volá, je špatně slyšet?“ ujišťoval se Jarda.

„Tady je Karel. Seděli jsme s Vláďou, s tebou, Májou a Evou v pondělí v Besedě. Dohodli jsme se přeci, že zavolám.“

„A jo, už vím. Čekal jsem, že zavoláš dřív. Mája se už na vás dva ptala. Tak co je?“ 

„Bylo by možný se někde sejít?“

„To by neměl být problém. Co zítra v sobotu. Pokud tedy nejedeš domů.“

„Já domů nejedu. Až příští týden. Mně se sobota hodí. Ale Vláďa domů jede. Takže bych přišel sám.“

„To nevadí. Můžeme jít do Krymu, co ty na to?“

„To je fajn. Kde je Krym, to už vím. Mája mi ho ukázala z věže. Takže se můžeme sejít před vchodem. Ale v kolik?“

„Zavolej mi ještě zítra odpoledne, já se zatím dohodnu s Májou a řeknu ti, jo?“

                                                                                                                                                                             

* * *

 

Hodnocení:
(5.1 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Šenbergerová
Na náhody nevěřím, proto se těším, co bude dál.
Jaroslava Handlová
Náhody se stávají a já se těším, že časem dojde i na nějaké studentské žertíky.
Jan Zelenka
Zas tak dlouhé to není, paní Doušová, pouze 270 stran.
Marie Doušová
Je to dost dlouhé ,ale zajímavé čteníčko.Snad příští dily nepropásnu. Vrací nás to do mládí.
Marie Faldynová
Hezky se to čte, těším se na další díly.
Věra Ježková
Ivanko, super! :-)
ivana kosťunová
Jenom 25 pokračování ? To zvládneme. Jsem zvědavá na pokračování.
Marcela Pivcová
Já již k dnes uvedeným příspěvkům jen doplním: Příště si zase určitě pokračování přečtu!
Jan Zelenka
Díky za zájem, ale nevím, jestli to vložit celé. Aby toho nebylo moc. Pokud budu vkládat text jako dosud, tzn. asi po 10 stranách A5, bude to celkem asi 25 pokračování. jen upozorňuji, že v íčkovém editoru mizí bohužel moje grafická úprava - dva odlišné typy písma u mladého a starého Karla, počátky kapitol s upravenými fotografiemi atd. Fotky vlastně mohu vložit.
Zuzana Pivcová
Je dobré, když se člověk takhle setká s někým, koho čeká stejný začátek příštích let. Ale, já tam už dopředu cítím nějaký zádrhel. :-D Tak dlouho nenapínejte, prosím.
Věra Ježková
Honzo, díky za další velmi příjemné čtení. Těším se na pokračování. :-)
Dana Puchalská
Ano, já taky. Líbilo se mi to.
Libuše Křapová
Bezva, Honzo :-) dobře se to čte, čekám na pokračování :-)