Zrcadlo nesplněných přání 3
Dnes již neexistující kavárna Vídeňka, web Stará Plzeň

Zrcadlo nesplněných přání 3

26. 8. 2019

Od sobotního rána Karel nemyslel na nic jiného než na nadcházející setkání s Májou. Když před sedmou hodinou přecházel netrpělivě před Krymem, byl trochu nervózní. Žádnou velkou zkušeností s děvčaty se do té doby chlubit nemohl. Malé žňové dobrodružství před dvěma lety s  krásnou čtrnáctiletou dívenkou od nich ze vsi bylo spíše příjemným dětským škádlením. O něco později, na třebíčských nezvalovských oslavách, poznal velmi milá dvojčátka, která si byla neobyčejně podobná. Problém byl v tom, že se občas děvčata prohodila, a tak nikdy nevěděl, se kterou z  nich právě randí. Nemohlo to dopadnout jinak než rozchodem s  oběma. Nijak toho ale tehdy nelitoval. Všechny jeho myšlenky ovládala již od pohovoru Plzeň a jeho studia. Čím víc se blížil jeho odjezd, tím víc se mu začala hnusit i jeho špinavá práce vrtaře v Pragovce. Zvlášť noční směny, které od samého počátku těžko snášel. Zářijový odjezd do Plzně bral proto jako vysvobození.

Teď ale stojí před novou velkou výzvou. Prokop na věži svatého Bartoloměje právě odbil sedmou. Všechny jeho myšlenky se točí jen kolem očekávaného setkání s  Májou a jejími přáteli. Nevnímá nic jiného. Nervózně přechází před Krymem a představuje si Májinu tvář.

V té chvíli čekání si, ani sám nevěděl proč, vzpomněl ještě na svoji krátkodobou známost s Milenou z kralupských tanečních. A na jejich poslední předvánoční schůzku večer u Vltavy. Míla a Mája. Ty dvě tak rozdílné tváře mu najednou začaly v  představách splývat dohromady. Jako by Milena jak mávnutím kouzelného proutku ztrácela postupně svou identitu a v Karlově podvědomí se měnila na rozesmátou černovlasou Máju.

Na chvíli ho sevřel strach, jestli si Jarda neudělal na jeho účet legraci. Ale skutečně jen na malou chvíli. Když krátce po sedmé znovu projížděl pohledem velkou plochu náměstí, uviděl najednou, jak se za potemnělou masou katedrály vynořili tři chodci. Jardovu vysokou postavu poznal na dálku. Když se všichni přiblížili ke Krymu, všechny obavy z  Karla nejednou spadly. Za chvíli se již vítal s Evou i Májou.

„Už jsem tomu ani nevěřil, že vás zase uvidím,“ řekl šťastně, když se pozdravili.

„Slíbil jsem to přece. Já sliby plním,“ skoro se urazil Jarda.

„Tak promiň, ale jste vůbec první, koho jsem tady v Plzni poznal. A tak jsem měl přeci jen trochu obavu. Už je to tak, že začnu asi věřit na náhody. Hlavně na ty šťastný náhody. Co jsem tady, v Plzni, tak si na ně nemůžu stěžovat. Nejdřív jsem poznal Vláďu, se kterým si ohromně rozumím a hned nato vás tři. Co si přát víc. Snad ještě to, abych tohle město díky vám alespoň trochu poznal. Když mám tady pár let žít.“

„Začínáš tedy správně,“ zasmála se Eva. „Od hospod.“

„Jdeme dovnitř ne, tam si můžeme povídat v klidu a u vínka,“ pobídl všechny Jarda.

Nevelká místnost, uprostřed taneční parket, na malém pódiu ladí čtyři muzikanti své nástroje a v malém výklenku v rohu prázdný stůl. Karel si pozorně prohlédl spoře osvětlený, zakouřený interiér a na první pohled se mu zalíbil. Jarda pozoroval jeho zkoumavé pohledy.

„Tak co říkáš? Líbí se ti to tady?“

„No, aby ne. Moc pěkný. A co muzika?“

„Hrají úplně všechno, dechovku, ploužáky, charleston, uvidíš. Půjdeme do toho rohu, ne?“

„Tak pánové a dámy, copak si u nás dáte dobrého? Přeji vám příjemný večer.“ Postarší číšník s  profesionálním úsměvem ve tváři přišel, sotva se posadili, a s mírnou úklonou jim podal desky s nabídkou jídla a pití.

„Mohu vám doporučit specialitu našeho kuchaře, srbské žebírko na rožni s hranolky.“

„Já určitě jíst nebudu. Nevím jak vy. Já bych si dal jen víno. Tedy bílé.“ A Karel se otočil na číšníka.

 „Já bych si dal Zlatý hrozen, ten je moc dobrý. My taky asi jíst nebudeme, že jo, holky.“ ozval se Jarda.

„Jasně, jako posledně Jardo,“ ozvala se konečně i Mája, která do té doby mlčela.

„Tak tedy Zlatý hrozen, ano?“ ujišťoval se ještě číšník, než odešel k vedlejšímu stolu.

„Co dělá škola?“ otočila se na Karla vedle sedící Mája.

„Je to docela fofr. Já jsem si na učení za dva roky ve fabrice úplně odvykl. To Vláďa je na tom daleko líp. Ten maturoval letos. Blbneme s učením na koleji ale zatím všichni. Je to přeci jen po těch prázdninách záhul. A tak si od učení potřebuju už konečně odpočinout.“

 „Takže Vláďa je mladší o dva roky, než ty? Mně se ani nezdálo. Vypadáš daleko mladší, než on.“

„Jak vidíš, tak zdání klame, Evo. Jsme s Vláďou stejnej ročník. On je ale o půl roku mladší. Já jsem končil gympl ještě jedenáctou třídou a on už chytil dvanáctiletku, protože jako prosincový dítě šel o rok později do školy. Zkrátka, Vláďa maturoval letos a já už před dvěma lety. A ty dva roky rozdílu mezi jeho a mojí maturitou, to je rámárna pražské Pragovky. Na školu jsem se nedostal, a tak jsem šel na dva roky do fabriky. Vydělat si peníze. A když už jsme u toho představování, co vy?“

„Já jsem druhým rokem na strojní průmce a Jarda s Evou dělají ve Škodovce. A já už chci konečně jít tancovat,“ uzavřela Mája představování a rezolutně bouchla pěstí do stolu.

„No jo, Mája je pořád celá žhavá do tancování. Jestli, Karle, neumíš tancovat, tak si u ní skončil,“ zasmál se Jarda.

 „Nech to na mně, jo? On určitě tancovat umí, že jo?“

A Mája se s trochu úzkostlivým výrazem ve tváři na Karla obrátila. Dostala najednou strach, aby neodpověděl záporně.

„Snad jo. Přes léto jsme chodili s  naší partou pravidelně do kralupského dřeváku tancovat. A bylo to moc fajn. Tak snad jsem to přes prázdniny nezapomněl.“

„Teď si ale vy dva tanečníci dejte ještě chvíli pohov, však se brzy dočkáte. Nese se víno.“

Trochu nasládlý Zlatý hrozen Karlovi zachutnal. Když položili sklenice na stůl, Mája s Karlem se na sebe podívali a ten neodolal pokušení a políbil ji.

„To je na naše seznámení,“ dodal jako by na omluvu. Nebránila se. Jen si ho přitáhla blíž k sobě.

„A co já?“ ozvala se skoro dotčeně Eva.

Karel se zvedl a políbil přes stůl i Evu.

„Jsem strašně rád, že jsem tady s vámi,“ dodal. „Nedokážu si představit život bez kamarádů. Zvlášť tady, když jsem tu novej.“

„Mě doufám s tím líbáním vynecháš,“ zašklebil se Jarda.

„To si piš. Nějak nejsem na chlapečky.“

„To tedy pozoruju. A vy dva, už hrajou, tak šup na parket, ať vidíme, jestli Karel nekecal s tím tancováním.“

Karel natáhl k Máji ruku.

„Půjdeme?“ zeptal se. Zdvihl se i Jarda s Evou.

Když se bavili o tancování, byl Karel zbytečně skromný. Měl za sebou velmi slušnou praxi a tancoval skvěle. A dnes si dával obzvlášť záležet. Pomalé blues bylo pro jejich první tanec ideální. Opět se ale bál, aby neřekl nějakou banalitu, nějakou hloupost, která by Máju třeba odradila. Co vlastně chci? Co od tohoto večera očekávám, říkal si v duchu už po kolikáté. Vždyť já chci jenom, aby tento večer byl sice první, ale nikoli poslední. Nic víc. Ostatní snad přijde samo.

Mája ho však z  jeho obvyklých obav z konverzace zbavila, sotva vstoupili na parket.

„Co jsi vlastně v tý Pragovce dělal?“

„Vrtaře. Znáš přeci vejtřasku, ne? Ta dneska jezdí skoro po celým světě. Dva roky jsem tam vrtal nosníky rámů. Měl jsem z počátku obavu, jak to zvládnu. Jeden nosník vážil totiž sto třicet kilo. I přesto, že jsme používali elektrické kladky, tak to byla nádeničina. Ale docela to šlo. Už druhý měsíc jsem plnil normy jako ostatní. Takový nemehlo zase nejsem.

„Nedokážu si představit, jít ze školy rovnou makat do fabriky. A ještě k tomu na tak náročnou práci. To jsi dobrej,“ přerušila Mája jeho povídání.

„Co mi jiného zbývalo,“ pokračoval Karel. „Byla tam zajímavá společnost. Bývalý policajt, fotbalista Sparty, kriminálník, kterýho nedávno pustili z basy, a taky  jeden teplouš.  Když tak nad vším dnes přemýšlím, tak ta dělnická zkušenost zase tak špatná nebyla. Parta tam byla docela fajn. Žádný hraní na inteligenci. Právě to se mi strašně líbilo. A vydělané peníze byly docela slušný. Jenom ten třísměnnej provoz mi vadil. Ale musel jsem si zvyknout.“

Po pár minutách na parketu z něj spadla veškerá nejistota. Od první chvíle cítil, jak se drobná Mája lehce přizpůsobuje jeho krokům. Ani by nemusel, ale přesto ji od první chvíle pevně sevřel do náruče, jako by se bál, že mu někam zmizí. Měla co dělat, aby kopírovala při walzu jeho taneční figury, které neznala. Ale byla učenlivá. Rychle se přizpůsobila.

„Ještě před pár dny jsem nevěděl, že vůbec existuješ, a dneska jsem už s tebou ve vinárně a tancujeme spolu. Takový úvod školy jsem vůbec nečekal. Snad se mi to jenom nezdá?“

„Co se zdá, je sen, ale já jsem skutečná, ne?”

„Skutečná až moc. Byl bych rád, aby to dneska nebylo naposled.”

Teprve teď Karel zaregistroval vedle sebe druhou dvojici. „Tak co, jak vám to jde,“ zeptal se skoro zbytečně Jarda.

„Hlavně ten walz byl úžasný,“ přitiskla se Mája ke svému partnerovi. „Kde si se to, prosím tě, takhle naučil? Vždyť ty tancuješ jak profík.“

„Walz a polonézu jsme předtančovali na maturitním plese. A nějaké ty figury si ještě pamatuju. Polku a valčík mě matka naučila doma. V tanečních jsem tak neměl žádný problémy. Možná stačí mít dobrej hudební sluch. Copak já, ale Mája je excelentní tanečník. Okamžitě se přizpůsobila. Řekl bych, že nám to spolu docela jde.“

„Říkal jsem ti přeci, že je Mája blázen do tancování. A ten hudební sluch má asi taky, protože moc pěkně zpívá. Tak se ještě chvíli spolu radujte, máte tady foxtrot.“ A Jarda s  Evou zmizeli opět mezi tančícími páry.

„Nedokážu si představit, že bych tě už nemohl vidět, Májo. Na tenhle náš první večer budu dlouho vzpomínat.“ řekl jí Karel ve druhé přestávce tance.

„Můžeme se zase vidět. Proč ne? Já přijdu ráda. Hlavně, když bude zase nějakej taneček. “

„A co zítra odpoledne. Je neděle. Mohla bys už zítra?“

„To by šlo. Když to tu ještě neznáš, můžeme se sejít na stanici autobusu do Malesic, tam, kde jsme se posledně rozešli. Ukážu ti Lochotín. To je velký park s amfiteátrem, kousek od centra a je to tam moc pěkný.“

„Tak co vy dva?“ obrátil se na Karla s Májou Jarda, když se posadili. „Pro samé tancování se ani nenapijete?“

„Máš pravdu, asi si dáme na chvíli pohov, co ty na to, Májo?“

„Ale jen na chvíli. Byla by to  škoda, když nám to tak jde.“

 „Když na vás dva tak koukám, tak si myslím, že Karel tuhle tu tvou taneční vášeň rozhodně splní dokonale. Vždyť jste pořád na parketu.“

„Alespoň si neodvyknu po prázdninových čajích.“

„To ses tam ani s  žádnou holkou neseznámil?“ zeptala se docela vážně Eva.

„Ani ne, i když jsme tam chodili pravidelně. Líbila se mi tam sice jedna, ale radši jsem jí dal dohromady s kámošem od nás. Dvakrát jsem pro ni šel tancovat. Když měla být volenka, tak jsem jí řekl, hele Vlasto, udělej pro mě něco a běž pro támhle toho chlapa, co tam pořád sedí tak sám. Bylo mně Jirky docela líto, i když jsem sám měl o tu holku zájem. Ale ustoupil jsem. Pro kámoše bych udělal všechno. Jsme už od první třídy jak dva bráchove. Ona pro něj šla a dneska už Jirka s Vlastou vesele randí. Dokonce se Vlasta chce vdávat. Takhle brzy. Já jsem se vždycky spíš staral spíš o ty druhý. Ale lahev je už prázdná. Dáme ještě jednu?“

„Večer sotva začal. To víš, že jo.“

„Dej mi jedno retko, prosím tě,“ obrátila se Mája ke Karlovi.   

„Já už jsem svoje dobrala.“

„Ani jsem nevěděl, že kouříš.“

„Jen někdy, ale ne moc. Většinou, když někde jsme.“

Karel vytáhl své Orientky.

„Co to je, tyhle vůbec neznám.“

„Lípy jsou sice podstatně levnější, ale Orientky jsou daleko kvalitnější. Chutnají daleko víc..“

„Takže, pokud tomu rozumím, máš Orientky na svátek a Lípy na všední den?“

„Tak nějak.“

Jarda se zasmál. „První rande. To je důvod k napití. Ale vzhledem k  Májině taneční mánii budeš mít těch svátků asi trochu víc a Orientky se ti, Karle, docela prodraží.“

„Zaplaťpánbůh za to, kdybych byl věřící, tak se na to pokřižuju. Záleží na Máje, jestli bude chtít dnešní večer ještě zopáknout.“

„Už jsem ti přeci říkala, že jo.“

„Já vím, ale když se to tak pěkně poslouchá.“

„Jde se na parket. Už jsme se flákali dost dlouho. Ale asi ti vezmu na tohle kolo partnerku, Karle. Nemysli si, že ji budeš mít celý večer jen pro sebe.“

„Tak co Májo, vidím, že jste v tom oba až po uši,“ řekl Jarda Máje, když zmizeli těm druhým dvěma z očí.

„Hlavně nemluv za mě. Karel mě ale pozval na rande.“

„A půjdeš s ním?“

„Asi jo, když on vypadá docela sympaticky.“

„Může na tobě oči nechat. Ten je docela ztracenej.“

„Podívej, Jardo, já naopak tak ztracená nejsem. Ty jsi sice kámoš, ale tohle je už jenom moje věc, víš?“

„Já ti do toho přeci nechci kecat. Nechci, aby ses spálila.“

„Vím, co dělám. A vůbec. Nech už toho, jo.”

Karel se zatím bavil na parketu s Evou.

„Kde si nechal kamaráda. Vláďa se jmenoval, ne?“

„Vláďa jel tento týden domů a pozdravuje vás.  Je to dobrý parťák. I když dělá jinou aprobaci.“

„A jakou máš ty?“

„Já mám češtinu a dějepis. A Vláďa má matiku a dílny. Takže se ve škole zase tak často nevidíme. Ale co vy dva s Jardou? Vy spolu chodíte, že jo?“

„No, dá se to snad tak říct. Proč se ptáš?“

„Jen abych se v těch vašich vztazích vyznal. Myslel jsem kvůli Vláďovi. Nic jinýho.“

„Ty jsi hroznej dohazovač. Myslíš skutečně až moc dopředu,“ rozesmála se Eva. „A pořád se staráš spíš o ty druhé, jak si před chvílí říkal. Vláďu ale vezmi příště určitě s sebou. Přesto je to pořád tak, jak jsem ti řekla. S Jardou se znám už docela dlouho. Ve škodovce děláme kousek od sebe. Ale Máju si skutečně dostal na to tancování. Ta je do tance úplný fanatik. Jarda s Májou jako děti vyrůstali spolu. Mají k sobě hodně blízko.“

„Nějak málo pijeme,“ zdvihl Jarda prázdnou sklenici, když se zase posadili.

„Pravda, teprve druhá láhev.  Klidně si můžeme dát ještě třetí. Teď je to už jedno. Poslední autobus je stejně pryč.“

„Zítra se vyspíš. Je neděle.“

„Já toho přes týden moc nenaspím. Je nás na pokoji šest a tak se radši učím až v noci.“

„Tak na to tvé učení!“ zdvihla Eva sklenku s vínem.

„A já na dobré přátele,“ přidal se Karel. „Aby nám to ještě dlouho vydrželo.“

„Takže na všechno, co se nám líbí,“ kontroval Jarda. Všechny oči se teď upřely na Máju.

„Co na mě koukáte. Já asi žádný moudro neřeknu. Snad na to, abysme se měli rádi.“

Když dopili, Karel vzal Májinu hlavu do dlaní a políbil ji.

„Promiň, ale za tohle přání ti musím dát pusu. To je nejhezčí přání. Tak za sebe ti tohle můžu slíbit.“

Vypité víno a blízkost té drobné dívky na Karla silně působily. Když všichni vyšli z  Krymu ven, do zářijové noci, bylo už hodně po půlnoci.

„Děkuju ti, Jardo,“ obrátil se Karel k příteli.

„Za co, prosím tě?“ nechápavě zareagoval Jarda.

„Třeba za to, že je krásná noc, třeba za to, že vůbec existujete, že existují přátelé. A že jsem poznal Máju.“

Jarda se na něj nezvykle vážně podíval a pak mu beze slov stiskl ruku. Karel svíral chvíli v  ruce drobnou Májinu dlaň a nebyl si tak úplně jist, jestli je jeho trochu povznesená nálada způsobena vypitým vínem, nebo Májinou teplou rukou.

„Ani jsme se nedohodli, v kolik hodin se zítra sejdeme.“

Mája se na chvíli zamyslela.

„Třeba ve dvě u stanice autobusu, jo? Tam, jak jsem ti říkala.“

                     

* * *

„Taky si mohla přijít dřív, je už půl druhý,” vyjela na Máju matka, která se celá rozespalá objevila mezi dveřmi ložnice.

„Tak se už nezlob. Byla jsem přeci s Jardou a Evou v Krymu. Vždyť jsem ti to říkala. Tobě se tam přeci líbilo taky, ne?”

„No jo, líbilo, ale moc tady neokouněj a běž spát, ať tě nemusím zítra budit až v poledne.”

Mája nemohla dlouho usnout. Najednou si připomněla Martina z  průmky, se kterým se rozešla teprve nedávno a nutně ho porovnávala s  Karlem. Znovu si promítla dnešní večer v Krymu a přemýšlela, co může od vztahu s tím studentem očekávat. Co může očekávat sama od sebe. Karlův zájem jí lichotil, ale zároveň měla strach, aby nepřerostl v něco vážného. Nebyla schopna vrhnout se okamžitě po hlavě do nového vztahu. Jejích šestnáct let bylo proti.

Než konečně usnula, vybavila si ještě jednou Karlovu tvář a jejich tanec, který ji docela uchvátil. Ale co, řekla si nakonec. Taková změna přeci nevadí. Uvidím, co bude dál. Když nic jiného, tak takového tanečníka jsem ještě nepoznala.                                                                                 

 * * *

Už čtvrt hodiny před druhou Karel netrpělivě přešlapoval na stanici autobusu v Radčické ulici. Po včerejší až euforické noci v Krymu se snažil nastalou situaci hodnotit střízlivě. Ten nezvykle rychlý začátek nového vztahu s Májou ho trochu zaskočil.  Zdálo se mu, že to šlo až příliš lehce. Jako by se o to ani sám nezasloužil. Po emocionálním půstu byl přímo vyhladovělý po jakémkoli vztahu. A tak rázně zapudil všechny varovné hlasy, které mu servírovalo jeho skeptické podvědomí. 

Nevěděl, odkud vlastně Mája přijde, a tak se rozhlížel na všechny strany. Bylo krátce před druhou, když vystoupila z městského autobusu. Dlouhé černé vlasy jí rozčechrával lehký větřík, malou kabelku měla hozenou přes rameno a kratičká sukně nechala vyniknout jejím dlouhým, štíhlým nohám. Karel se na ni chvíli díval, ale pak ji přitiskl k sobě.

„Vypadáš báječně, jako malá černovlasá víla,“ zašeptal jí do ucha.

„Nejsou náhodou víly blondýnky, v pohádkách to přeci tak je, ne?“ zasmála se.

„V téhle naší pohádce bude víla černovlasá. Proč ne? A kam teď půjdeme?“

„Malý kousek po Radčické, za řekou doprava a pak alejí až na Lochotín.“

„A kde vlastně bydlíš?“

„To ti ukážu až nahoře. Je odtamtud vidět skoro celé město.“

Alejí vystoupali až do lochotínského parku. Nedělní, skoro letní počasí, vylákalo na hlavní parkovou promenádu množství lidí. Oba se připojili k procházejícím se dvojicím a rodinám s dětmi a spořádaně s nimi chvíli korzovali parkovými cestami až k Chotkovu altánu.

„To jsou tu pořád takové zástupy lidí?“ zeptal se trochu dotčeně Karel.

„Je neděle, teplo a tak lidi utíkají do přírody. Ve všední den je tu skoro prázdno. Taky se dočkáš, pokud sem ještě půjdeme.“

„To víš, že budu chtít, třeba i v noci při měsíčku. Líbila by se mi taková romantická noční procházka s výhledem na město. Šla by si sem se mnou třeba i takhle v noci?“

„Proč ne? Když mě mamka pustí.“

„Když tak ráda tancuješ, můžeš tu v noci tančit jak lesní víla. To by bylo pěkný.“

„To můžu i teď ve dne, podívej.“ A Mája se uprostřed altánu roztočila, až se jí sukně rozletěla do stran. Karel ji sevřel do náruče.

„Máš moc pěkný nohy,“ zašeptal jí do ucha.

 „Víš co, pojď radši o kus dál, chci ti ukázat kino.“

Sešli se svahu dolů na hlavní cestu. Už zdálky byl vidět v průhledu mezi stromy obrovský objekt.

 „Tedy pane jo, tohle je největší amfiteátr, jaký jsem kdy viděl.“

„Taky je největší v republice,“ řekla hrdě Mája. „Skoro pro dvacet tisíc lidí. Je tady letní kino a taky koncerty.“

Posadili se až úplně nahoru, do poslední řady.

„Tak se podívej, támhle bydlím,“ řekla Mája a rukou ukázala kamsi do rozsáhlého areálu Škodovky.

„Ty bydlíš ve fabrice?“ podivil se Karel.

„Ale ne, mezi halami je normální dlouhá ulice a tam v jednom domku bydlím s mamkou. Alespoň to má kousek do práce.“

Mája si najednou od Karla trochu odsedla. Aniž o tom příliš přemýšlela, lehla si na lavici a položila mu svou hlavu do klína. Karel se jí díval zblízka přímo do tváře a ten pohled v něm vyvolal přímo lavinu citu. Chvíli ji hladil po tváři a vlasech a pak se sklonil a políbil ji. Mája se nebránila. Jen zdvihla ruce a přitáhla si jeho hlavu blíž k sobě.

Lochotínský park i s  amfiteátrem Karla nadchnul. Trochu v myšlenkách předběhl čas a představil si noční schůzku s  Májou tady, v  liduprázdném parku. Raději bysme měli jít někam do města, pomyslel si. Nebo ještě udělám nějakou volovinu. Jako doma s tou malou chmelařkou, po které jsem až moc vyjel. A pak mě to bude mrzet.

„Nepůjdeme do města?“ ozvala se najednou Mája. Jako by četla jeho myšlenky.

„Kam chceš jít? Do Krymu, nebo snad někam jinam?”

„Do Krymu ne. Radši do Vídeňky. Nevím, jestli ji znáš.“

„Pochopitelně, už jsme tam s  klukama dvakrát byli. Je jen kousek od naší školy. Ta se nedá přehlídnout. Prostředí je tam perfektní.“

„Tak fajn, ale nebudeme šlapat pěšky, pojedeme tramvají. Kousek od parku je stanice. A tramvaj jede přímo k Vídeňce.“

Mája si to od amfiteátru zamířila přímo přes park k lékařské fakultě, kde byla zastávka tramvaje. Stoupali do svahu mimo parkové cesty. Jak ubývalo lidí, Karlovi přišlo najednou líto, že opouštějí park tak brzy.

„Sedneme si tady ještě na chvíli, ne?“ řekl Máje. „Nemusíme nikam spěchat. Tady je konečně klid.“

Posadili se do samého kouta parku, odděleného od ulice pečlivě zastřiženým křovím. Karel si sundal sako.

„Posaď se tady na to, neumažeš se.“

„Takhle kdyby bylo až do Vánoc,“ posteskla si Mája a s rukama za hlavou si lehla na Karlovo sako.

„Nemám vůbec ráda zimu. Zase se budeme muset balit do kabátů a já radši jen tak, na lehko.“

„Takhle v letním vypadáš úžasně. Určitě líp, než v zimním kabátě.“ Lehl si vedle a přitiskl se k ní. Mája se ani nebránila. Jen tiše ležela a zavřela oči. 

Po chvíli se posadila, aby si upravila sukni. Karel jí ale zadržel ruku.

„Ne, prosím tě. Nech to takhle. Chci se na tebe ještě chvíli dívat. Na tom přeci není nic špatnýho.“

„Když já se stydím, takhle ležet.“

„Tak zavři oči.“

Karel se k ní ještě více přitiskl a odvážil se jí lehce pohladit poodhalenou nohu. Netroufl si víc.

Mája se po chvíli posadila a upravila si sukni.

„Mně se to taky líbí, Karlí, ale raději bych šla. Všude kolem jsou lidi, někdo nás může vidět.“

Objala ho kolem krku.

„Jsem ráda, že jsme se potkali. A že jsi takový, jaký jsi.“

Pro Karla byla tato schůzka příslibem do budoucna. Nechtěl nic uspěchat. Začal hledět do své blízké budoucnosti najednou s  důvěrou a optimismem. V té chvíli nebyl schopen myslet na něco jiného a školu zcela vytěsnil z hlavy.

Kavárna Vídeňka byla v tento nedělní čas skoro plná. Sotva našli jeden volný stůl v jakémsi malém výklenku.

„Máš sirky?“ překvapila ho Mája svou otázkou.

„Mám, pochopitelně. Zakouříme si, máš pravdu. Nějak jsem na to v parku neměl chuť.“

„To taky, ale myslela jsem něco jinýho. Můžeme si zahrát krabičky. Znáš to, ne?

„Znám, ale moc jsme je nehráli. My jsme byli u nás spíš na karty. Ty jsme hráli všude, kde se dalo. Ale tady máš krabičku, je skoro plná a můžeš začít. Jo, ale Orientky mi už došly. Mám pouze Lípy. Tak ti můžu nabídnout jen ty. Bohužel.“

„Nemám je moc ráda, ale vezmu si. Tak dívej. Tohle jsou dva, tohle pět a na výšku je to deset. A začínám.“

Máje cvrnkla do krabičky a ta se postavila na výšku.

„Podívej. Hned desítka. Mám štěstí.“

„Spíš si šikovnější,“ poznamenal Karel.

„Tohle je ale nápoj,“ dodal ještě, když položil půllitr s dvanáctkou zpět na stůl. „Jak božský nektar.“

„Já se napiju od tebe, jo? Aby neměl číšník nějaký kecy.“

„No jo, vždyť jsi ještě v  dětským věku. Já zapomněl, že alkohol nemůžeš,“ zasmál se Karel.

Mája ho bouchla pěstí do nohy.

„Tohle ti připomenu, až budeme zase na Lochotíně, počkej.“

Karel se k ní naklonil a pošeptal jí do ucha.

„Promiň, až budeme někdy večer na Lochotíně, tak ti určitě nebudu říkat dítě. Slibuju. Ostatně, já jsem přeci taky ještě dítě. Akorát o tři roky starší.“

„Tiše, někdo tě uslyší. Mluvíš moc nahlas. A radši si takový řeči nech. Musela bych na to moc myslet.“

„To já zase budu na to myslet a těšit se.“

                                         

* * *

Hodnocení:
(5 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Alena Vávrová
Také budu vděčná čtenářka.
Jan Zelenka
Přátelé, díky za pozitivní ohlasy.
Věra Ježková
Honzo, díky za další milé a napínavé čtení. Je příjemné domýšlet si, co v textu jsou autobiografické prvky a co autorova fantazie. Podepisuji slova Daniely Ř.
Zdenka Soukupová
I já se těším na pokračování. Doufám, že to bude brzy. A že na konci přiznáte, že je to o Vás, Jene.
Marie Doušová
Letní láska ,která většinou nevydrží. Těším se na další pokračování.
Daniela Řeřichová
Konečně literatura! Těším se na pokračování.
Jaroslava Handlová
Nevinné studentské lásky, okouzlení. Děj nás vrací do mládí. Hezká a příjemná vzpomínka. Že by na konec nedošlo ke splnění přání??? Tomu nevěřím. Očekávám další, snad příznivý vývoj. Ale vlastně se těším na pokračování, ať to plyne dál jakkoliv.
Zuzana Pivcová
Karel je sice temperamentní, ale zdá se mi dost důvěřivý. Mája s ním asi nebude hrát zcela fair. Ale třeba se mýlím. Jestli jste ten mládenec byl Vy, tak snad se to vyvíjelo dobře, je však zbytečné zpětně Vám to přát.