Co jsem to jen chtěla?
Ilustrační foto: pixabay.com

Co jsem to jen chtěla?

31. 8. 2019

To snad není pravda, jak to uteklo… Už je konec prázdnin a já jsem zase zdaleka nestihla všechno, co jsem chtěla. Tak hezky jsem si to plánovala, jak budu každý den psát a psát, kolik na to budu mít času.

Houby. Ani na ně jsme nikam nejeli, a v lese za našimi humny nerostou…

Na „íčko“ koukám každý den, mám přehled, co je nového, čím kdo přispěl, a teď vidím, že už šestý týden ode mě ani ťuk. Ne, že by to byla nějaká významná ztráta pro čtenáře, anebo že bych tím snad zanedbala svoji pravidelnou povinnost. Na „íčku“ je úžasná právě ta dobrovolnost a svoboda… Jen si uvědomuju časový posun v roli penzistky. Záměrně používám toto slovo, protože na důchodkyni se ještě necítím, chápete, že ano?

Nedovedu si vůbec představit, že bych ještě musela chodit do práce a vychovávat děti. Nemůžu prostě z dnešního pohledu pochopit, jak jsem dřív mohla stíhat tolik věcí. Dnes ráno jsem si řekla, že zase něco napíšu. Ale ještě předtím musím zalít květiny v celém domě, protože včera večer se mi už nechtělo. Jasně, i v penzi platí dobrovolnost a svoboda. Jako na „íčku“.

Nabírám dešťovku z barelu do dvou velkých konví a začínám oleandrem na terase. Vtom slyším, že mi zvoní mobil. Běžím k němu – a ejhle, můj synek. Hned mě napadá, že se ho musím zeptat, čím bych mu udělala největší radost ke čtyřicátinám, které se kvapem blíží…

„Ahoj mami, co seš tak udýchaná?“

Nemusel by mi to stáří tak připomínat, chlapec můj drahý. Ale jsem šťastná, že volá zrovna když jsem doma sama, a tudíž si můžeme chvilku nerušeně povídat.

„Zalívám kytky na terase, tak jsem běžela do kuchyně. To víš, už se při rychlejším pohybu trochu zadýchávám,“ omlouvám se a čekám od synka slůvko povzbuzení nebo maličkou útěchu, pochvalu…

„Mamko, tak holky s děckama by k vám zítra přijely, jo? Mají to naplánovaný jako celodenní výlet. Ráno pojedou tramvají z Hloubětína na Čerňák, tam sednou na autobus do Staré Boleslavi a odtud přijedou dalším autobusem až do Vestce. Už si to všechno vygooglovaly. Já přijedu až odpoledne autem, mám práci a stejně bysme se do něho všichni nevešli. A zpátky pojedou taky autobusem, nebo bysme jeli dvěma autama, byla bys tak hodná, žejo?“ vysvětlí mi situaci syn.

„No jasně, to bude bezva, to jste šikovně vymysleli,“ řeknu pochvalně, protože já chválím ráda. Zejména všechny naše dospělé děti a vnoučátka. A tady jde o pochvalu synovi, že mi to tak hezky a s předstihem oznámil, a o pochvalu snaše, která mi přiveze mého milovaného vnoučka. A vezme s sebou ještě svoji sestřenici z Olomouce a její dvě děti. Přijely k nim na pár dní na návštěvu, vždyť jsou ještě prázdniny… Hlavou mi proběhne obsah lednice, a přestože by zcela postačil, už vím, že musím jet na nákup. Udělám jim rajskou, tu mají rádi všichni.

Můj syn je výřečný po mně, takže o delší rozhovor mě díkybohu neošidil. Na dárek k narozeninám jsem se ho samozřejmě zase nezeptala. Zamluvili jsme to. No nic. Příště. Co jsem to chtěla? Jo, zalít ty kytky, pak si udělám kávu a sednu si na terasu k počítači.

Když jdu nabrat další dešťovku, všimnu si u dveří do ložnice černého flíčku na omítce. To je od vysavače, jak občas narazí do stěny… Chci jít do koupelny, kde mám houbičku, kterou to jde vždycky krásně nasucho odstranit. Vtom mi znovu dole v kuchyni zvoní mobil. Proč já si ho neberu s sebou? Letím dolů ze schodů, div se nepřerazím, cestou ještě seberu dva žluté listy z draceny.

Volá Kačenka. Moje vnučka, kterou jsem vyvdala v prvním manželství, vzpomínáte? Úspěšná právnička, čtyřiačtyřicet let, maminka devítiletého Patrika, mého pravnuka…

Ještě než si ji dám k uchu, vzpomenu si, že jsme se spolu předběžně domlouvaly na poslední týden v srpnu, že by se přijeli vykoupat, pokecat, něco ogrilovat. Bleskově si v hlavě řadím priority… Zítra tady bude blázinec, ve čtvrtek mám dvě pracovní schůzky a v pátek jdu konečně na vyšetření hlubokého žilního systému, protože mám noční křeče v nohou. A v sobotu přijde syn mého muže s novou partnerkou. Uf.

„Ahoj babííí…“ spustí Kačenka zvesela přes handsfree.

Jede v autě a radostně mi oznamuje, že má od zítřka tři dny dovolenou. Přesně ty tři dny, kdy to nepůjde…

Ale půjde! Co by nešlo. Vždyť já to páteční vyšetření mám ráno, takže odpoledne klidně můžou s Páťou přijet! Už se moc těším, domluveno.

S mobilem v ruce stoupám znovu do patra, abych dokončila započatou práci. Vejdu do koupelny a – bože můj, co já jsem tu jen chtěla? Rozhlížím se kolem, přemýšlím, mezitím sundám peřiny z balkónu a ustelu postele. V hlavě mám temno. Nic mi nenaskočí. Jdu tedy pomalu dolů a zapnu kávovar s nadějí, že si vzpomenu u kafíčka. Maminka moje zlatá ještě dneska nevolala, tak to musím udělat já. Vlastně jí ten její alzheimerovský klid a nevědomost docela závidím… Jen mě mrzí, že nemůže najít albíčko s fotkami, které jsem jí dala s sebou, aby si mohla pořád připomínat minulý týden, když tu byla s námi. Ale až za ní teď pojedu do Brna, určitě ho najdu. Nebo se někde samo vynoří, už to znám…

Panebože, kde zas mám ten mobil? Že by to už začalo i u mě?

No samozřejmě, položila jsem ho nahoře v koupelně vedle umyvadla, když jsem hledala… co jsem to jen hledala?

Já se zblázním…to přece není možný! Běžím znovu nahoru a vtom si všimnu u ložnice toho černého flíčku… No jasně, už vím, houbičku jsem chtěla! Pro jistotu si napřed položím mobil na schody, protože nemám kapsu, vyčistím flíček, vyperu houbičku, seberu mobil a jdu si konečně udělat kávu. Usedám na terase, otvírám počítač, mám tu tři maily. Usrkuji ze skleničky, odpovídám na maily a přitom přemýšlím, co musím nakoupit. Ale já jsem přece ještě něco na tom počítači chtěla...

Co jsem to jen chtěla??

Aha. Už vím. Chtěla jsem to pro vás všechno sepsat, odeslat na „íčko“ a požádat redakci o zveřejnění.

Tak tady to máte a nezlobte se, že je to tentokrát trochu delší.

Teď jedu do Lidlu. A večer uvařím rajskou na tři dny…

 

Hezké vztahy a dobrou paměť po zbytek léta vám přeje

Hodnocení:
(5.1 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Libor Farský
No jo, něco mi to připomíná ...
Zdenka Soukupová
Líp a výstižněji to snad ani napsat nešlo. Tak se mi, Hanko, zdá, že mě dobře znáte a že jste to napsala o mně. Uklidňuje mě, že tyto situace zažívá víc lidí a že se tudíž nemusím zbytečně nervovat, že jsem nějaká divná na "sratá" kolena...
Alena Várošová
Hanko,děkuji Vám za skvělé pobavení,nějaký podobný scénař jsem si složila,ale kdy jej budu realizovat nevím.Možná za 3 týdny,možná zůstane nepovšimnut.Hezký den.
Marcela Pivcová
Já jdu občas pro nějaké "nevímco", než si vzpomenu, co že to vlastně bylo. Také se mi teď stává, že něco hledám - a ejhle! ono to je třeba na stole, právě přede mnou. Ale já mám už hodně let špatnou vizuální paměť, tak to asi bude s tím spojené.
Drahomíra Stínilová
Tak to je přesný obrázek mého dne. Díky tomu, že mám větší dům i se zaradou, nachází se tam mnoho míst, kde co odložit a pak to hledat. A hledím nejmíň stokrát za den. Zvlášť, když gruntuju na konci léta, protože si rodina vpomněla přijet navštívit maminku a na houby. Jahody už dávno odrodily, ale plevel stále leží v záhonech. Teď nemůžu najít bezvadné nůžky na stříhání větví, které jsem si nedávno koupila. Asi spadly do popelnice. Jarní pletí záhonů jsem ještě nedokončila a tolik zajímavých akcí v oblíbeném klubu, jako léto s francouzským filmem, nemůžu přece vynechat. Těch plánů na jaře - a léto je.. nechci říct kde.
Marie Novotná
Tak to je.... co jsem to chtěla....... ehm...... ano....... no...... skvěle napsané.
ivana kosťunová
Já taky, ale stávali se mi to i v mládí, tehdy jsem to přičítala své roztěkanosti, tak proč ne teď ?
Hana Rypáčková
Mam to tajy tak, ale aspoň mam víc pohybu, aspoň že to máme ještě v nohách, když ne v hlavě..
Jitka Hašková
Také často něco hledám, zapomínám co jsem chtěla udělat atp.
Zuzana Pivcová
Moc často takto nehledám, ale pokud ano, pak to stojí za to. Nedávno jsem hledala brýle s brýlemi na očích. To byla premiéra, co asi přijde dalšího? Názvy však zapomínám dobře. Zde na jihočeském venkově si zajdu často na vídeňskou kávu. Před několika dny jsem přišla jako obvykle a po oslovení si nevzpomněla na to, co chci. Název "vídeňská" byl pryč. Po nějakém bezradném gestikulování mi to prodavačka řekla sama, protože už jsem se tam stala známou. :-D
Dana Puchalská
Mile6a úsměvné čtení. Já s oblibou uplatňuji tzv. "dřívešovu metodu". Taky hledám a divím se jak to malý děcko.
Hana Nováková
Hanko, jste zpět. I já často něco hledám, nebo dojdu do nějaké místnosti a nevím, co jsem tam chtěla. Sice si za chvíli vzpomenu, ale výpadek tam je. Když tu jsou vnoučata, tak mi často pomáhají a napoví. Bylo by mi tady s nima celý rok dobře, ale nejde to. Tak tu někdy hledáme spolu s manželem. A že je někdy co hledat a často, tak to je. Díky za hezké čtení na sklonku prázdnin.
Daniela Řeřichová
Moc hezké.