Finty, které oddalují stárnutí
Ilustrační foto: ingimage.com

Finty, které oddalují stárnutí

31. 8. 2019

Čím to, že někdo působí v padesáti starší než někdo jiný, komu je třeba osmdesát? Na toto téma probíhají diskuse i seriózní vědecká zkoumání. Vždy padají stejné výrazy: Je za tím genetika, životní styl, způsob stravování, ale i štěstí.

Jenže co když existují finty, které znají lidé působící svěže a mladistvě bez ohledu na to, kolik jim je let?

Oni se diví. Údiv, touha nechat se překvapovat a poznávat nové věci. Ten, koho se to týká, zpravidla působí na okolí výrazně mladší, než je. Když člověk říká věty „to neznám“, to mě zajímá“, „to bych se měl naučit“, „vysvětlete mi to“, působí mladistvě, přesněji, nikdo si o něm neřekne, že je to člověk, který už má hodně za sebou. Úplně přesně, nikdo nepřemýšlí nad tím, kolik mu je, není k tomu důvod. Důvod k tomu je u lidí, kteří říkají: „to už jsem viděl stokrát“, „já už přečetl úplně všechny kvalitní knihy, ta nová mě nezajímá, nové knihy jsou teď pitomé“, „to mi neříkejte, to dobře znám“, „tam jsem byl, já už byl všude“. Aha, to musí být starý, zkušený člověk, řekne si každý. A ne každý má chuť si s ním dál povídat, protože při rozhovoru se člověk chce něco dozvědět, říct svůj názor, diskutovat a ne se jen nechat poučovat.

Nebojí se odlišit. Nesnaží se za každou cenu přijímat všechny nové módní trendy. I když je ve všech módních časopisech v určitém roce napsáno, že světlá barva a krátkých střih omlazuje, i když se všechny jejich vrstevnice nechaly zesvětlit a ostříhat, oni to neudělají, protože nechtějí být součástí davu. Mají svůj názor, pocit, vědí, co je dělá spokojenými a vyrovnanými a klidně nosí třeba dlouhé vlasy nabarvené na černo. Ne, to není znamení toho, že nejdou s módou, že nesledují trendy, že jsou už to vzdali.  Je to přesně naopak. Chtějí být výjimeční, jiní, než je právě v tu dobu většina lidí kolem nich. A touhu se odlišit, mít svůj názor, svou image, přece mají především mladí lidé.

Samota je neděsí. V šestnácti má člověk pocit, že když stráví doma sobotní večer, unudí se k smrti zoufalstvím při pomyšlení, kolik věcí mu někde jinde utíká. Pokud má tento pocit i po padesátce, není to projevem jeho společenského zaměření a věčného mládí. Je to projevem nevyzrálosti, nejistoty, nespokojenosti. Umět být sám a nebrat samotu jako prohru, nýbrž jako jednu z životních možností, to je velké umění. Ovládají ho zpravidla lidé sebevědomí, vyrovnaní, takoví, kteří samotu umějí využít k přemýšlení, k zdokonalování se v nějakém oboru, k  učení se něčeho nového, k objevování zajímavých míst. Tedy k tomu, co zpravidla umějí lidé mladí, plní touhy žít. Člověk, který si umí sám vyrazit na výlet, působí rozhodně mladší než ten, který každý víkend organizuje partu kamarádů a volá jim, že určitě, ale určitě musejí přijet k němu a někam si společně vyjet, protože přece nemůžou být sami. Ale proč by nemohli?

Smějí se. Jedním z průvodních znaků vysokého věku je u mnoha lidí to, že se smějí výrazně méně, než v mládí. No tak jistě, když má člověk řadu zdravotních potíží, existenční starosti, přišel o partnera a děti o sobě dají vědět jednou za rok, moc důvodů ke smíchu nemá. Někdy to vede k tomu, že lidem smích úplně vymizí ze života. A pak člověk potká staré dámy, které si sedí u kávičky a hihňají se jako malé holky. Nebo pána, který v domě každého zdraví a pěkně se na něj přitom usměje. A vnímavý člověk, který si takových usměvavých lidí všimne, má hezčí den. Říká si, že když se takoví hodně staří lidé usmívají, asi na tom stáří bude i něco příjemného. Přestane nad ním přemýšlet, nebojí se ho tolik. Ti lidé mu totiž najednou nepřipadají staří, divní, ubručení, ale milí, příjemní, zajímaví. Čemu se asi smějí? Jaký je jejich život? Oni jsou najednou zajímaví.

Nebojují. Neznají slovo boj. A je hodně těžké to slovo neznat, protože nás nyní provází ve všech oblastech života. Ze všech stran slyšíme, že je třeba bojovat proti vráskám, proti celulitidě, proti šedivým vlasům, proti únavě, proti tučným jídlům, proti úplně netučným jídlům, proti cukru, proti soli, proti lepku…. Mnozí lidé jsou z toho neustálého boje už unavení, ba přímo zblblí. Kdo se naučí nebojovat, je zpravidla vyrovnanější, spokojenější, veselejší. Kdo působí mladší? Žena, která nikdy na téma vrásky nemluví, nebo žena, která své okolí informuje zásadně o tom, který krém proti vráskám vyzkoušela, který je lepší a horší a hodnotí u ostatních žen, která má vrásek více a která méně. K čemu to vede? Jedině k tomu, že okolí začne její vzhled více zkoumat, zaměřuje se na to, jak vypadá a na to, jestli celý ten boj proti vráskám má v jejím případě nějaký efekt. Má vrásky, bojuje s nimi, tudíž je stará. Ale toho, že její vrstevnice, která má vrásky úplně stejné, ale nikdy na toto téma nemluví, si nikdo nevšímá. Proč taky? Proč si všímat něčeho, co je normální a nikdo na to neupozorňuje?

Možná, že mnoho dalších fíglů si vypozoruje každý sám. Každý má totiž ve svém okolí lidi, u kterých by ho vůbec nenapadlo přemýšlet nad tím, kolik jim je let a pak je třeba překvapen, když zjistí, že hodně. A říká si: Jak je to možné? Jak to dělají?

Hodnocení:
(5.1 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Soňa Prachfeldová
Starneme všichni a pokud máme to štěstí , že pokud možno v pohodě a relativně ve zdraví, tak buďme spokojeni. Stárnutí nezastavíte a mým pejskum to vůbec nevadí :-).
Marie Faldynová
pokud měl článek povzbudit nás postarší, abychom se nelitovali a radši si našli zábavnou činnost, tak to beru. Jinak "starého psa novým kouskům nenaučíš" a jestli někdo doteď nepěstoval kanáry, kvůli mládnutí to asi neudělá. Každý má nějaký temperament a moc toho na něm nepředělá.
Mell Nova
No, tyhle finty...Já osobně, beru život tak jak jde, někdy je to bolavé, jindy laskavé, ale stále stojí za to jít dál.Ráda poznávám, jedno co, stále se i teď učím, , odlišuji se asi už od dětství, není to šaty apod.Od mládí si nemusím dělat jiný obličej, být každou chvíli v kadeřnictví, neřídím se tím, co se zrovna nosí.Nelíbí se mi , když se žena, jedno jakého věku nechá vylepat na chlapa, pokud má zdravé vlasy.Samota mě opravdu neděsí, je jí hodně druhů, ale nikdy není člověk úplně sám, ani ti, co nemají žádnou rodinu.Smích mám ráda, ale ne ten umělý, když je čemu se smát, usmívat, to pramení z našeho já, jak se v dané chvíli cítí.Nebudu se usmívat, smát, jen abych si někoho úsměvem podplatila, získala.Bojuji, když je třeba, nesnáším bezpráví, hlavně na těch, co se neumí bránit.
Drahomíra Stínilová
Omlouvám se, ale nechtěla jsem tady rozpoutat diskusi o uvolňování míst v tramvaji mladými. Taky si ráda sednu. Ale název článku mě podnítil k úvaze, že i když nevědomky plním všechny body zde uvedené, pro cizí lidi jsem stará žena.
Dagmar Bartušková
Jsem ráda, když mi někdo uvolní místo k sezení. Braním se tomu jen v případě krátké vzdálenosti, to postojím. Mladí vidí, že nám není dvacet, víc to nezkoumají, ale jsou slušně vychovaní. Hlavně si nehrát na diblíka. Pokud místo neuvolní, pak si možná v duchu řeknou, co bych se zvedal, bábo, jen stůj.
Marie Měchurová
Když jsem oslavila sedmdesátku došlo mi, že už asi nejsem nejmladší. Přesto mám pořád chuť od života, mám spoustu koníčků, spoustu kamarádů, starám se o vnoučata, o zahrádku o kočičky....Když jsem unavená zalehnu, pustím si oblíbené CD a bilancuji život. Musím se přiznat, že byl opravdu plodný a doufám, že ještě nějakou dobu bude.
Dana Puchalská
Svůj věk si uvědomím po ránu. To ano, ale pak během dne se to trochu lepší. A jak píše Věra, když mi náhodou někdo z mladých lidí začne uvolňovat místo. To zpozorním, ale nejsem určitě sama.
judita lišková
Samota je neděsí...je hodně lidí, kteří si stěžují na samotu, ale spíše si to zaměňují za osamělost, v tom je rozdíl. Nebpjují - přesně tak, kolik bojů se vším možným bychom museli denně svádět jen proto, že máme zvrátit běh času a pořád něco předstírat..
Jana Šenbergerová
Když mě někdo pustí sednout kdekoliv, usměju se, poděkuju a sednu si. Už jsem se v dopravních prostředcích nastála ažaž. :-)
Věra Ježková
Na svůj věk nemyslím, pokud se neohlásí nějakým neduhem. To je možná finta nevědomá. Vypadám o trochu lépe než zachovale. Když mne někdo pustí sednout v tramvaji, zpozorním. :-)
Mariana Mášová
první odstavec - to neznám, vysvětlete mi to - někdo by si to mohl vzít i obráceně než jako mladickou zvídavost, jo ten je úplně starej a blbej , chce vysvětlit to, co všichni mladí automaticky ovládají.
Lenka Kočandrlová
Dokud se můžu projíždět na inlajnech,tak si tak stará nepřipadám....
Věra Halátová
Johan Wolfgang Göthe: Mládí není období života, ale duševní stav. A to nezachráníte tím, že si obarvíte vlasy na červeno, potetujete nějaké místo na kůži, oblečete "mini" anebo si za ušetřené peníze necháte udělat kosmetické operace.
Zuzana Pivcová
U mě je to tak půl na půl. A kdo to bude chtít pochopit, ať se podívá na motto mého profilu. :-D
Drahomíra Stínilová
Zajímalo by mě, když vezmu všechny uvedené body, jako stále něco nového poznávat a učit se, zůstávat u mých oblíbených účesů, přemýšlet a nenechat se ničit samotou, ráda se smát a mít humor, proč když vlezu do tramvaje vyskočí hned několik mladších lidí a pouští mě sednout a proč, když se náhodou podívám do skla výkladní skříně vidím starou,vrásčitou ženskou a ne mladší, na kterou se v duchu cítím.
Hana Rypáčková
Aspoň nemusí vytahovat z peněženky občanku při cestování...
ivana kosťunová
Patřím také k těm, kterým ostatní tak vysoký věk většinou nehádají. Bohužel, moje tělesné orgány to vědí velice přesně, a to mě vždy vrátí do reality.