Zrcadlo nesplněných přání 13
Šífy na Vltavě v nelahozevském překladišti písku, kresba autor v 16 letech

Zrcadlo nesplněných přání 13

26. 9. 2019

Prsten

 

V pátek Karel čekal na Máju na Klatovské třídě jen malý kousek od jejich školy.  

„Neboj, nezdržím tě dlouho. Vždyť se večer uvidíme zase u tebe, ne? Máme přeci tento týden poslední večer.“

Neřekl jí, proč na ni čeká. Jen jí políbil a nechal ji v nejistotě.

„Pojď a neptej se pořád. Uvidíš.“

Dojeli tramvají na náměstí a Karel ji zavedl do postranní ulice k malému zlatnictví.

„Promiň, Májo, já vím, že jsem ti to mohl říci hned, ale rád bych ti koupil prstýnek. Stříbrný prstýnek. Chtěl jsem tě jen postavit před hotovou věc.“

„Ale Karlí, to přeci nemůžu od tebe chtít. Takový prstýnek přeci stojí moc peněz.“

„Tak se pojď alespoň podívat, ne? Za to nic nedáme.“

Nechala se přemluvit a oba vstoupili dovnitř. Starý prodavač před ně položil několik plat s prsteny.

„Ty zlaté jsou moc pěkné, ale drahé, Karlí. Ale mně se stejně víc líbí stříbrné. Třeba tyhle jednoduché s kamínky.“

„Ty zlaté jsou skutečně moc drahé, ale tyhle s  kamínky jsou moc pěkné. A i cena je slušná.“

„Tahle červená, to je barva srdce, barva lásky. Zelená je barva naděje, přináší pohodu a sílu přírody a modrá znamená věrnost, touhu, nebo taky klid. Tak jakou barvu si slečna vybere? Každá z nich vám určitě přinese štěstí.“

Mája se na Karla tázavě podívala. „Když já nevím, Karlí, mě se líbí ten modrý, ale je to přeci jen moc peněz.“

„Když modrý, tak modrý, třeba to jsou trochu předčasné Vánoce. Vezmeme si ten modrý, pane vedoucí. A už žádné protesty, Májo.“

Když vyšli ven, Mája se na něj chvíli beze slov dívala. Pak ho vzala za ruku a zavedla ho do průjezdu vedlejšího domu.

„Když já se stydím líbat se veřejně na ulici. Tady ale nikdo není. Tady ti dát pusu můžu.“

„Karlí, já ti moc děkuju, takhle krásnej dárek jsem ještě nedostala,“ řekla Karlovi, když se konečně od sebe odtrhli.

 „Pojď ale ještě na chvíli do Vídeňky, jestli tedy nespěcháš. Večer ale přijdeš, ne? Zase na sedmou. Minule to bylo moc pěkný.“

Karel jí setřel slzu, která jí tekla po tváři.

„Těším se na tebe opět, od té chvíle, co jsem ve středu od vás odešel. Těším se na to, až tě budu zase hladit a ty mě. Ale dneska nemám žádnou básničku. Nestihl jsem to.“

„To nevadí, Karlí, hlavně, že budeme zase chvíli spolu.“

Večer se spolu milovali, jako kdyby to mělo být už naposled. Jak dva šílenci. Kdyby ho Mája těsně před desátou sama nevyhnala ze dveří, určitě by ho její matka ještě zastihla doma. Když se ve dveřích loučili, zdvihl její ruku a prohlížel si stříbrný prstýnek s modrým kamínkem na jejím prstě.

„To nic, toho si nevšímej, to mi koupil jeden frajer.“

 

* * *

Po příjemně stráveném sobotním odpoledni s  Májou, se Karel rozhodl věnovat celou neděli nějaké smysluplné aktivitě. A tak po dopoledním sezení nad psychologií, historií a skripty biologie si vyšel spolu s Petrem i Pavlem opět na procházku do lesa nad vesnicí.

Malý výlet byl pro trojici chlapců po dopoledním učení jak balzám na duši. Petr jako obvykle pobíhal okolo jak malý kluk. Obrovský lán cukrovky byl už skoro sklizený, ale pár bulv na přilepšenou ke kolejní stravě se dalo ještě na poli najít. Les voněl a i Petr se nakonec uklidnil a intenzivně vnímal poklidnou atmosféru končícího podzimu.

„Půjdeme dnes jinudy, ne?“ otočil se Karel na kamarády. „Alespoň se vyhneme rušičce.“

Na okraji lesa kousek nad Radčicemi najednou zastavili. Na poli, jen malý kousek od nich, se popásalo stádo srnek. Velký srnec chodil rozvážně mezi nimi, rozhlížeje se pozorně kolem, připravený své stádečko okamžitě varovat před možným nebezpečím. Hoši couvli zpět do lesa, aby je nevyrušili.

„Je pěkně, ale už se těším na jaro. Nemám rád zimu,“ poznamenal Pavel, když se vraceli lesem zpět do vesnice.

„To já zase jo, každou zimu jezdíme pravidelně lyžovat. U Kolína si zimy moc neužijeme,“ zareagoval Petr.

Když vyšli z příšeří lesa, Petr odběhl na lán cukrovky a za chvíli se vrátil s třemi řepnými bulvami.

„Budeme mít na nějaký čas zásobu, ne? A jednu můžeme věnovat vedlejšímu pokoji. Pro nás ty dvě stačí. “

Karel, ale jako obvykle, nemohl dlouho usnout. V hlavě si promítal dnešní bouřlivou noční diskusi o smyslu života. Musel se v duchu zasmát nad tím, kolik různých názorů v té diskusi padlo. Každý z  těch šesti měl pochopitelně jinou představu. Karlovi bylo těžké na to konkrétně odpovídat. Zejména ne v prostředí zakouřeného studentského pokoje před trochu napitými kolegy.

Kupodivu, v  jeho představách o smyslu života se málokdy objevovala škola a jeho učitelská budoucnost. Jeho představy a myšlenky zatím neměly nějaké přesné obrysy. Smyslem jeho života, tak, jak to teď cítil, bylo spíš něco, co nedokázal přesně pojmenovat. Nejasná touha po štěstí, po jakémsi abstraktním ideálu, touha po lásce. Pokoušel se bláhově tuto svou představu nějak klukům vysvětlit, ale nakonec stejně od tohoto choulostivého tématu raději utekl a převyprávěl jim záměrně jednu krátkou povídku cestovatele Havlasy, která se jmenovala právě Smysl života. Morbidní pointa této povídky, kdy její hlavní hrdina nachází svůj smysl života ve chvíli, kdy jeho život končí pod koly rychlíku v jedné zapadlé železniční stanici v asijských horách, vyvolala svorně bouřlivý odpor všech.

Jak ostatně předpokládal, ukončilo to tuto pozdně noční diskusi. Když pak krátce po půlnoci otevřeli okno, dým ze šesti lulek se vyvalil do zámeckého parku, jako by v pokoji hořelo.

 

* * *

„Cit je trvalejší emoční vztah člověka ke skutečnosti. A mezi tyto vztahy patří láska, nenávist, opovržení a řada dalších, jak pozitivních, tak i negativních projevů člověka. Na rozdíl od emocí jsou city diferencovanější, pokročilejší psychické jevy. “ 

„Dobře, pane Červenka, studoval jste. To je zřejmé.“

A odborný asistent Štekl v ruce s prezenční listinou, zamířil k další lavici.  

„Cit je pokročilejší psychický jev, jak správně uvedl pan Červenka, a má také delší vývoj, než emoce. A slečna Kadlecová nám teď řekne něco o emocích.“

„Přesná charakteristika emocí je obtížná. Jsou to rychle vznikající i zanikající city, vyvolané nějakým zásahem z vnějšího prostředí, nebo zprostředkovaně na základě nějaké představy.“

„Velmi dobře, slečno. To zcela postačí. Vraťme se však k citům. Ty jsou většinou výsledkem složitého sociálního působení prostředí na člověka. Velký podíl na jejich rozvoji má volní stránka a intelekt jedince.“

Dvouhodinový psychologický seminář probíhal bez větších problémů. Pro většinu dívek v Karlově skupině i pro něho a Honzu Oulického byla psychologie spíše vítaným odpočinkem po náročných seminářích z pedagogiky a češtiny. A tak i tento seminář se Šteklem přežila celá skupina bez úhony. U Karla zejména proto, že mezi své víkendové aktivity, kterých byla celá řada, zařadil i dvouhodinové procvičování psychologických definic spolu s  Petrem a Pavlem, kteří stejně jako on zůstali na víkend v  Zámečku.

Při obědě si sedl Karel ke Kátě.

 „Co děláš odpoledne? Co říkáš na malé procvičení abecedy kurentu v klubu?“

Káťa se na něj zkoumavě podívala.

„To vypadá jako zamaskované pozvání na rande, že jo?“

Karel se zasmál. „Rád spojím příjemné s užitečným.“

„Jsem zvědavá, co je v tomto případě příjemné a co užitečné.“

„Na tom není nic tak složitého. Je docela příjemné si s tebou vypít kafe a to užitečné, to je ten malý zbytek. Třeba ta abeceda. Pokud tomu budeš říkat rande, tak budiž. Ale ta moje nabídka je zcela nezištná.“

„Takhle to na mě hrát. Půjdu, ale hlavně kvůli tomu kurentu, abys věděl. Ale radši hned. Později mám rande s holkama.“

Karel tím pozváním nemyslel zprvu na žádné důvěrnosti. Dívka mu byla prostě sympatická nejen svými nádhernými rusými vlasy, ale i mimořádnou nervozitou, která se vůbec nehodila k její věcné a pragmatické povaze. Když viděl, jak obtížně zvládá to staré německé písmo, bylo mu jí docela líto. Nerad si ale přiznával, že se mu ta rusovlasá dívka prostě líbí. Že ho přitahuje, i když úplně jinak, než Mája.

Když pak seděl v Krymu proti ní, vybavil si své nedávné milování s  Májou a představil si místo ní právě Katku. Až z toho znervózněl. Hned však tyto myšlenky vytěsnil z hlavy a vytáhl z kabely nový text, který v kurentu napsal. Jejich posezení v klubu se protáhlo na celé dvě hodiny.

„Bylo to docela příjemné, Karle, ale já už musím jít. Přiznám se, že bez tebe bych to blbý písmo asi do hlavy nedostala. Tím nechci říci, že to už umím. Ale stejně jsi moc hodnej.“ 

 

* * *

Karel sedí ve společenské místnosti Zámečku a v hlavě mu víří depresivní myšlenky. Uvědomuje si, že mu škola kamsi utíká, a pokud bude chtít přežít první semestr, bude muset svůj dosavadní způsob plzeňského života výrazně změnit. Jeho sebevědomí dostávalo ránu za ránou. Přemýšlí o Máje a o Kátě a o blížícím se zkouškovém období a na piáně podvědomě vyťukává počáteční tóny Larga z Dvořákovy Novosvětské. Je to ovšem jediné, co je schopen na klavíru zvládnout, neboť je v ovládání hudebních nástrojů totálním antitalentem.

Byl tak ponořen do své klavírní produkce, kterou na starém a rozladěném piáně vyťukával jedním prstem, že si ani nevšiml, když do místnosti vstoupili Pavel a Honza Tolar z  vedlejšího pokoje. Chvíli ho poslouchali, ale pak přišli až k němu. Teprve nyní si jich Karel všiml.

„Tedy, na koncertování by to asi nestačilo,“ poznamenal škodolibě Honza Tolar.

„Pánové, určitě si pamatujete z  nedávné přednášky z filozofie jeden výrok římského filosofa Tertulliana, který zněl: Credo quia absurdum.“

„Proboha, ty si pamatuješ takový kraviny?“ řekl s údivem Pavel. „A co to vlastně má znamenat?“

„Věřím, neboť je to blbost, nesmysl. Takový protimluv. Proč bych tedy nemohl někdy koncertovat? Je to blbost, já vím. Ale proč ne? Proč bych třeba nemohl dokončit první semestr a udělat za slušnou známku pedagogiku, češtinu, biologii, a tak dále a tak dále. Je to blbost, já vím, ale proč ne? Teoreticky je možné vše, prakticky je to hovadina. Pánové, dneska mám depresi, jdu do hospody. Pojďte někdo se mnou, a kdybych se náhodou chtěl zase ožrat, tak mi ten půllitr uražte od huby.“

„To bude zase večer!“ pravil prorocky Pavel.

 

* * *

„Víte, že si Karel píše deník? Samý hovadiny a zamilovaný básničky,“ obrátil se Honza Selinger k ostatním.

„A kde vůbec dneska Karel je, to má zase rande?“

„Dneska je v divadle. Ale jak můžeš vědět o jeho deníku? Tys mu vlez do kufru?“ vyjel na něj ostře Vláďa.

„Nikam jsem mu nevlez. Měl ho pod polštářem a kousek čouhal ven. Tak jsem se podíval. No a co? On je stejně divnej.“

„Jak to, že lezeš druhým do věcí?“ přidal se k Vláďovi Petr.

„Co ti je vůbec do toho,“ dodal ještě. „I kdyby těch deníků měl deset. Kdyby se tohle dozvěděl, tak budeš mít problém.“

„No, no, to snad ne. Ten je spíš na básničky a ne na nějaký rvačky. Toho zmáknu levou rukou.“

„Jenom aby ses nesplet,“ zasmál se Vláďa. „Viděl jsem, jak vyřídil toho plzeňáka.“

„To byla spíš náhoda. Takovej tichošlápek.“

„Podívej. To nebyla žádná náhoda. Znám ho trochu líp, než ty. Nepodceňuj ho. Na něj nemáš ani náhodou. Přesto, že jsi o něco vyšší. To ale nic neznamená. Fyzicky je na tom z nás daleko nejlíp. Podepsala se na něm ta těžká práce ve fabrice. Ten plzeňskej frajer je podle našich kámošů z Besedy údajně velkej rváč. Neustál ale ani první Karlovu ránu a ustal si na zemi s přeraženým rypákem.“

„Já mu do věcí lézt nechtěl, ale ten jeho pitomej deník čouhal pod polštářem. Tak jsem jen nahlíd. Nic víc. Ať si píše, co chce, mě je to jedno. Ale radši mu nic neříkejte. Ne, že bych se ho bál, ale je nás tady přeci jen hodně a chci semestr dožít v klidu. Dejte mi pokoj, jdu si číst.“

 

* * *

Od Máji nepřišla od pátku, kdy jí koupil prsten, žádná zpráva. Karla to mírně znervóznilo. Když ji konečně uprostřed týdne opět spatřil, jak drobnými kroky míří k Bartoloměji a už z dálky se na něj směje, bylo mu, jako kdyby vyhrál v loterii.

„Už jsem tě postrádal, takovou dobu si se mi neozvala.“

„Prosím tě, vždyť jsme se viděli v pátek. Přeci u nás. Ale Karlí, já nebudu moct chodit ven takhle často. Máma mi už nadává, že se vůbec neučím. Ty se přeci taky musíš učit, ne? A taky mám hrozně málo času na kamarádky.“

„Asi bych měl přidat, mám teď trochu problémy. Ale přes Vánoce to doženu. Byl bych nerad, kdybychom se vídali jen občas. Nejradši bych tě viděl každý den.“

„A určitě u mě v pokoji, ne?“ Zasmála se a šťouchla ho.

„Bylo by to určitě příjemný, ale těžko bysme to zvládli. Alespoň se mám vždycky na co těšit. Ale abys nemyslela, že se těším jen na tvůj pokojík. Mám taky moc rád tyhle procházky podzimním Lochotínem. Listí voní a já tě můžu tady v altánu líbat. Pro mě je Lochotín něco jako poutní místo. Taková plzeňská Svatá hora.“

„Jarda mi říkal o té rvačce v sobotu před Besedou. Karlí, dej si pozor, tam choděj samý grázlové. Měl jsi kliku, že jich nebylo na tebe víc. To by si asi už těžko ustál, i když máš velkou sílu.“

 

 * * *

S postupem času začala Mája pociťovat, že Karlův vztah k  ní přerůstá hranici, kterou nechtěla překročit. Jejich vztah ji začal svazovat. Tanečky v  Krymu, procházky po Lochotíně i občasné milování v její mansardě, to bylo něco, co jí momentálně stačilo.

Ale Karel chtěl víc, než mu mohla a byla ochotná poskytnout.  Ve svých šestnácti letech cítila, že ztrácí postupně svoji svobodu. Neměla čas ani na své kamarádky. Jeho vzrůstající vášeň a zvyšující se nároky na jejich schůzky, to vše jí začalo být nepříjemné. Uvědomila si, že i ten prsten, co jí nedávno koupil, ji zavazuje víc, než si byla schopná připustit. Nyní litovala, že mu to dovolila.

Nevěděla ale, jak mu to říci. Bylo jí ho spíš líto a tak se začala vymlouvat na matku. Karel omezení jejich schůzek těžce nesl a místo toho, aby se víc věnoval škole, kde měl stále větší problémy, utíkal se ke svému deníku, který se plnil stesky a depresivními náladami. Jeho závislost na Máje se postupem času stala až chorobnou.

Ve špatné náladě nastoupil v  pátek odpoledne spolu s několika kolegy do pražského rychlíku.

„Není to dobrý, Vláďo,“ obrátil se Karel na vedle sedícího přítele. „Nějak nestíhám školu. Jedině biologie, děják, psychologie a marxák jsou v pohodě, v ostatním plavu. A co ty?“

„Žádná sláva to není, ale zatím to nějak zvládám. Dokonce i analýzu u Zacha. Ale ty máš pořád nějaký rande, tak se nediv. Vracíš se až pozdě v noci a na učení nemáš vůbec čas. Ale do zkouškového období je ještě dost času všechno dohnat.“

„Budu muset. Tím spíš, že Mája mi řekla, že ji matka nechce pouštět večer ven. Tak budu mít skutečně asi víc času.“

„Co se divíš? Vždyť je tý holce jenom šestnáct. A kolikrát jsem byl s vámi a vraceli jsme se až pozdě v noci. Já být její matkou, tak udělám asi to samý.“

„Kruci, od kdy jsi takovej moralista? Ale asi máš pravdu. Budeme to muset omezit. Ostatně, tenhle týden jsem měl rande jen jednou. Omezila to hlavně ona.“

„Jo, ještě něco,“ otočil se na Karla Petr, ještě než se v  Praze rozloučili.

„Dávej si větší pozor na ten svůj deník. Posledně ti koukal pod polštářem. Možná by někoho zajímalo, co si do něj furt píšeš.“

„Hele, ty něco víš?“ doslova se vyděsil Karel.

„Zatím jsem si nevšiml ničeho, ale co není, může bejt. Milý by ti to určitě nebylo.“

 

* * *

Když v  pátek večer Karel vystoupil na malé železniční zastávce v Nelahozevsi, okna nedalekého Dvořákova památníku mu už zdáli svítila na cestu jak maják. Se značnou mírou nostalgie se na chvíli posadil na patník před domem a rozhlédl se kolem. Tak jsem zase doma, řekl si.  Vědomí domova na něj vždy působilo velmi silně.

Projel očima po mohutné siluetě zámku, tyčící se nad rozlehlým objektem státního statku, nasál známý, ale v tomto ročním čase již slabší pach prasečníku na jeho druhé straně a jeho pohled skončil na malém gotickém kostelíku svatého Ondřeje přímo před jejich domem. Představil si nedělní ráno, lidé ve svátečním oblečení se trousí na mši, a jakoby slyšel tóny varhan a slova písně, zpívané několika desítkami neumělých hlasů. "Tisíckrát pozdravujeme Tebe.”

Za jeho zády zarachotil nákladní vlak. Nic se tu nezměnilo, vůbec nic, pomyslel si s ulehčením. Netušil, jak silně na něj budou tyto návraty domů působit.  Vstal a otevřel těžké dveře Dvořákova památníku.

„To je dost, že sis na nás taky vzpomněl,” přivítala matka Karla, když vešel do předsíně jejich bytu.

„Není ti zima? Vždyť jsi jenom nalehko.”

„Vzpomněl jsem si na vás a docela rád. Už se mi po vás stýskalo. Dřív to ale skutečně nešlo. Ale máš pravdu. Zimu máme na krku a musím si vzít do Plzně konečně něco teplejšího.“

Karel objal matku a podal ruku otci, který se zvedl ze svého místa u kuchyňského sporáku.

„Kdy se už konečně oholíš?” zasmál se Karel. „Pícháš. Tak co je u vás nového, co všechno se tady ta těch čtrnáct dní událo?“

„Chlapče, co by se tady asi mohlo stát novýho. Jo, ale přeci jen něco. Byl tu Jirka a ptal se, kdy přijedeš. Tak za ním pak zajdi. Je doma. Za pár dní rukuje na vojnu.“

Karel zamířil ke sporáku. „Co bude zítra k obědu?”

„Když si volal, že přijedeš, koupila jsem kousek hovězího na roštěnou. Ta bude za chvíli hotová a knedlíky udělám zítra. Aby byly čerstvý.”

„Ty jsi úplný zlato. Tvoje roštěná je nejlepší na světě.“

Po sobotním obědě Karel zašel za přítelem do jejich malého domku na konci vsi.

„Už jsme se neviděli pěkně dlouho, co?“ stiskl mu Karel ruku a přátelsky ho poplácal po rameni. „Naposled někdy koncem prázdnin.“

„A určitě se zase hned tak neuvidíme. Mám to za pár. Čtvrtého listopadu rukuju. A se mnou i ostatní kluci.“

„Slyšel jsem to od matky. Já budu dělat vojnu při škole. Ale až příští rok, pokud ovšem dodělám ten první. Rád bych přijel, doufám, že bude velké loučení. Ale slíbit to dopředu nemůžu.“

„Jde se pochopitelně k Janáčovi. Tak se snaž, aby ti to vyšlo.“

„Co Vlasta, ještě spolu chodíte?“

„To víš, že jo. Vlasta by se ale nejradši hned vdávala. Já bych ale počkal až po vojně. Ostatně k večeru ji můžeš vidět. Pojď s náma na čaje do Kralup do Dřeváku. Jdou tam i holky odsud. Jiřina, Mařka i Věra. Alespoň nás bude víc.“

„To víš, že půjdu. A rád. Mám v  Plzni malou partu a chodíme tam taky docela pravidelně tancovat. Alespoň nevyjdu ze cviku. A moc rád tvou Vlastu zase uvidím. Doufám, že je to pořád taková pěkná baba, jako o prázdninách.“

„To víš, že jo. Stejně za všechno můžeš ty, že si mi jí doslova hodil na krk.“

„Ještě si stěžuj. Pokud jí nechceš, tak tě rád vystřídám. Víš, že se mi taky líbila.“

„Dělám si srandu. Tu už nedám nikomu. Ani tobě. Jsem rád, že ji mám.“

Oba přátelé, aniž si cokoli řekli, zamířili směrem k Ovčínu. Ostatně, nemuseli si vůbec říkat, kam jít. Rozuměli si i beze slov.  Prošli kolem šífů, odpočívajících mlčky na řece a čekajících na pondělní pravidelnou nakládku písku a ponořili se do širokého údolí, poničeného vysokou hrází a jezerem páchnoucího popílku. Vylezli na Šibeňák a chvíli se mlčky dívali na tu spoušť pod sebou.

„Tak vidíš,“ přerušil mlčení Karel. „Nikdo se nás tenkrát nezeptal, jestli to svinstvo sem můžou pouštět.“

„Tohle bylo přeci naše území. Vždyť sem kromě nás a statkářů nikdo nechodil. Ovčín je pryč, hájovna taky a z třešňovky tady zbylo jen pár stromů. A my dva se už asi do budoucna moc neuvidíme. Škoda,“ řekl smutně Jiří.

Zapálili si cigarety a oba se mlčky dívají dolů s výše kopce. Před očima jim defiluje pestrý kaleidoskop jejich mládí, studený podzimní vítr se honí v prořídlých korunách stromů a tam, někde úplně dole, na dně páchnoucího struskoviště, leží svět jejich dětství. Karel se poohlédl po Jirkovi a uviděl lesknout se v jeho očích slzy. Vítr začal sílit a trhá jim od úst cigaretový kouř. Karel chytil Jiřího kolem ramen.

„Musíme už jít, kamaráde, máme rande s  holkama, ať neprošvihneme čaje.“

Posledním pohledem ještě prolétli údolí až k hranici obzoru, kde se rýsovala silueta velkého seníku na okraji pole. Pomalu sestupují svahem dolů k silnici. Krajina jejich dětství a mládí zůstala definitivně za nimi.

 

* * *

 

Autor: Jan Zelenka
Hodnocení:
(5.1 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage
PRODUKT TÝDNE

Pořiďte svému mazlíkovi kvalitní krmivo. Konzervy Brit Mono Protein jsou vhodné pro psy s citlivým zažíváním, alergiemi a potravinovou intolerancí. Více zde.

produkt týdne.jpg

 

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

TÉMATA