Všechno dělám pro vás. Ale stojí o to někdo?
Ilustrační foto: ingimage.com

Všechno dělám pro vás. Ale stojí o to někdo?

26. 9. 2019

Obětování se. Organizování vlastního života tak, aby byli všichni blízcí spokojení. Dělání práce nad rámec povinností. To je velmi záslužné chování, které však ve výsledku málokdo ocení. A čím déle se takto člověk chová, tím méně chápe, proč není oslavovaný a vážený.

Šedesátiletá Jana se nedávno v práci rozplakala. Jen tak, nic zásadního se nestalo. Kolegové byli v šoku. Jana, ta šarmantní, výkonná dáma, která perfektně zvládá svou vedoucí pozici, stará se o svého starého tátu, je členkou výboru jedné charitativní organizace a zásobuje kolegy fotografiemi z cest se svým manželem. Jana, ten prototyp pěkného stárnutí, která vypadá skvěle a nikoho v jejím okolí by nenapadlo, že ji něco trápí. Tak tahle Jana plakala a křičela na někoho do telefonu: „Už toho mám dost. Uvědomuješ si, jak se pro vás všechny obětuju, co všechno dělám? Co ještě chcete?“ Křičela na dceru, která jí právě oznámila, že o víkendu nepřijede, protože se jí to prostě nehodí. Jenže Jana právě na ten víkend pozvala známé, naplánovala grilování na zahradě, přizvala novináře z místního tisku, aby její perfektní zahradu nafotili a zároveň s ní udělali rozhovor, jak coby úspěšná manažerka zvládá rodinu, práci i péči o nemocného starého seniora. Když ještě vzápětí novináři oznámili, že by to focení a rozhovor chtěli přeložit na jindy, zhroutila se.

Korunu všemu dodal její muž, který jí řekl, že by měla zvolnit životní tempo a nedirigovat život všem ostatním. Že by naopak měli uvažovat nad tím, jak více odpočívat a plánovat, jak budou žít v penzi.

Nevděk. Málo uznání za vše, co děláme. Snaha, kterou nikdo nevidí. To jsou pocity, které mívají lidé, kteří jsou přesvědčeni, že jejich životním údělem je stále něco organizovat, plánovat, někomu pomáhat. To, co je záslužné a obdivuhodné, mnohdy přetaví v něco, co je pro jejich okolí otravné. Janin téměř devadesátiletý tatínek například jejímu muži řekl, že by přivítal, kdyby mu Jana dala více klidu a soukromí. Váží si její péče, ale to, že mu neustále nosí jídlo, i když nemá hlad a že mu neustále něco radí a nařizuje, ho zároveň obtěžuje. „Je mi jasné, že jsem starý dědek a má se mnou jen starosti, ale ona se chová, jako bych byl její děcko a ne táta. Nedávno mi řekla, že musím vypínat televizi v deset. No to je přece směšné. Když jsem se smál, urazila se a řekla, že ví, co je pro mě v mém věku nejlepší,“ vypráví.

Faktem je, že lidé, kteří celý život dělají hodně pro ostatní, mnohdy časem podlehnou pocitu, že nejsou dostatečně oceněni. Trápí se tím, začnou být kvůli tomu mrzutí, nedůvěřiví, žijí s pocitem ublíženosti. A čím je člověk starší, tím častěji se do takového rozpoložení dostává.

„Znám řadu příhod, kdy se senioři tak fixují na děti a jejich rodiny, že přestávají mít svůj vlastní život, žijí život těch dětí a ještě jim ho chtějí ovlivňovat. Strach ze samoty bývá silnější než to, aby se snažili být samostatní,“ uvedla psychiatrička Tamara Tošnerová.

Vypadá to, že takto naladěných seniorů bude přibývat a to zejména mezi ženami. Současná generace mladých žen má totiž mezi sebou hodně takových typů. Tedy žen, které mají pocit, že musejí být perfektní. Vybudovat kariéru, mít skvěle fungující rodinu, vzdělané a úspěšné děti, k tomu ještě páchat něco smysluplného v neziskovém sektoru. A když takovým způsobem žijí celý život, ve vyšším věku některé začínají mít pocit, že se zbytečně moc obětovaly jiným. Očekávaly, že za svůj vzorný způsob života, za své výkony budou oceňovány, a ono nic. Výsledkem je, že manžel leží u televize, děti volají, že nepřijedou, o napečené štrůdly nemá nikdo zájem a v práci už žádná pochvala nezazněla několik let. Přijdou pochybnosti a do toho manžel pronese větu: „Proč se tak honíš, tak si sedni vedle mě a dáme si víno.“

„Ty jsi se zbláznil? Ty máš čas na víno, ale já ne. Já mám na starosti celou rodinu, celý barák, musím na víkend navařit, co kdyby si to děcka rozmyslela a přece jen přijela?“
„Nepřijedou a i kdyby, tak co? Tak si uděláme ohníček a opečeme buřty.“
„Jsi úplně nemožný, ty bys jen opékal buřty. Nechci vidět tvůj cholesterol. A už sis dneska měřil tlak?“

„Chodily za mnou matky  trpitelky, které dělaly vše pro své děti, staraly se o muže, dělaly charitu, podnikaly, přemýšlely, zda by ještě neměly vylézt na Mount Everest bez kyslíkové masky a pořád  to nebylo dost. Jsou to supermanky, se kterými je lopotná práce, protože si myslí, že pravé křesťanství je to, když z nich cáká krev. Podívala jsem se díky nim sama na sebe a už vím, že je bezvadné mít ambice a chtít pomáhat druhým, ale v životě platí stejná pravidla jako v letadle. Nejdříve musíte kyslíkovou masku nasadit sobě a pak pomáhat ostatním,“ říká Martina Viktorie Kopecká, farářka Československé církve husitské, která lidem vypráví, že jsme byli stvořeni k tomu, abychom se učili vidět sami sebe se svými nedostatky, nechtěli být perfektně fungujícími stroji a nehonili se za dokonalostí.

Čím déle lidem trvá, než si to uvědomí, tím více si komplikují život. Kdo si to neuvědomí ani ve vyšším věku, může si zadělat na pořádně nepříjemné stáří. Není totiž nic příjemného prožívat penzi s myšlenkou: Tak já se celý život obětovala pro druhé a teď na mě všichni kašlou.

Hodnocení:
(5 b. / 17 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdenka Hillová
Celý život jsem svou paní ve své domácnosti taky respektuji domácnost své dcery i syna vždy se domluvíme jak se chceme sejít ,aby to bylo příjemné pro nás všechny (hlídala jsem vnoučata často a ráda i na dovolené byly s námi )
Danuše Stočesová
Prosím o opravu slova, na konci článku jsem napsala slovo udělal, ale samozřejmě udělala. Děkuji Dana
Danuše Stočesová
Pomáhám celý život, ale řídím se srdcem, tedy inuicí. Pokud mám z něčeho špatný pocit, tak se rozhodnu, nebudu se v určité situaci angažovat. Protože jsem průvodkyně, podávám informace jedině s láskou a úctou k druhým. Své děti nechávám žít jejich vlastním životem. Mámě pomáhám, jak to jen jde. Ona hlavně potřebuje, aby si s ní někdo povídal.... U nás v rodině s ní sdílejí její pocity jen mé děti a pár přátel. Ona pracovala pro lidi 40 let jako zdravotní sestra a hodně pomohla a ničeho nelituje, protože má dobré srdce. Mám ji ráda . Své srdce jsem vložila i do své první knížečky, do té druhé jej vkládám také. Pokud jsem něco někdy udělal špatně, hned mi to svědomí řeklo.
Soňa Prachfeldová
Každý jsme jiný, někdo v tom vidí smysl svého života a vytvoří tzv. opičí lásku, která až otravuje děti. Pomohu , když se potřebuje, ráda se pomazlím s nejmladším a potěším se s ním, ale jsem samostatná jednotka.
Hana Rypáčková
Mám podobnou zkušenost se spolužačkou jako Mirek.Když není u jedné ze dvou dcer, jdeme posedět na vochtlíček. Ale stejně vyslechnu , co se u dcer děje. Během posezení má od nich telefony. Všechno řeší s matkou. Ona po rozvodu opravdu žije hlavně jejich život. Poctivě střídá návštěvy a v jejich domácnostech pracuje. To nechápu...
Jarmila Komberec Jakubcová
Bydlím cca 12 let v domě i se svou snachou. Každá máme svou domácnost a zásadně si jedna druhé nepleteme do kuchyně, ale ani v zahradě. Snacha je skvělá kuchařka, ráda a peče různé dobrůtky. Před chvilkou mi přinesla ochutnat svůj báječný tvarohový závin jablky. Obě se navzájem respektujeme.
Alena Tollarová
Od začátku, co mám svou domácnost, jsem si pečlivě hlídala, abych si v ní proplouvala sama a nepouštěla jsem si "do kuchyně" ani maminku, ani tchyni. A zastávám názor, že co chceš, aby nedělali druzí Tobě, nedělej Ty jim. Proto mladým jejich životy zásadně neorganizuji. Když chtějí, přijdou, přijedou. A oni chtějí. Vnoučata pohlídám, ale odtud potud, mám i svůj život.
Danka Rotyková
Bohužel už nemám tu energii jako ve 30-ti, a proto jsem šťastná, že už nemusím organizovat, řídit a táhnout na bedrech všechno možné. Nevím, kdybych se cítila tak silná jako v mládí, jestli by přede mnou nezavírali mí drazí dveře. To je otázka. Ale snad ne, já mám totiž strašně ráda svůj svět, kde si o všem rozhoduji sama. A zrovna takový přeji i ostatním. Pokud požádají o pomoc, pomohu ráda.
Jana Šenbergerová
Většinu života jsem se někomu nebo něčemu musela podřizovat. "Organizátorkám" se vyhýbám velkým obloukem. Když mohu a chci, pomohu, pokud někdo potřebuje. Když nechci, už umím říct ne.
Věra Ježková
Děkuji za článek. Na toto téma bych mohla napsat knihu o své mamince. Dokud žila její maminka (zemřela ve věku 98 let), dělila svou pozornost mezi ni a mne. Poté se zaměřila pouze na mne. Všechny mé pokusy vysvětlit jí, že její péči nepotřebuji, omlouvala tím, že to myslí dobře. V jedné vypjaté situaci jsem jí řekla, že by bylo lepší, kdyby to se mnou myslela špatně. Od té doby, co je v DS, mám klid. Podle potřeby pomůžu já jí a spokojenost je na obou stranách. Líbí se mi odpověď Mirka H.
Zdenka Soukupová
V téhle situaci zatím nejsem (aspoň si to myslím), a doufám, že ani nikdy nebudu. Samozřejmě mladým pomáhám s dětmi a ráda, ale mám taky svůj život. Když se mi hlídání, případně jiná pomoc, časově nehodí, mladí si to vyřeší sami. Jsou dospělí, samostatní, šikovní, zaměstnaní, tak proč bych je měla pořád mít pod dohledem? O to víc si pak užijeme, když se jako rodina všichni sejdeme.
Jitka Caklová
Hlavně si nesmím myslet, že jsem "pupkem světa" a musím vědět, když nebudu, že svět se také nezastaví. Všechno je pomíjivé.
Marie Doušová
Také mám někdy pocit , že nežiji jak bych chtěla ,ale žiji život ,který musím,neboť moje pomoc je nutná. Nikdo jiný to v rodině nezastane.Vím , je to moje rozhodnutí,ale celý život jsem pomáhala a tak na stáří nedělám nic jiného. Nikomu se nevnucuji,nikoho neobtěžuji ,ale někdy přijde líto,že nemohu cestovat ,jak bych si přála,ale to je život .Není to stížnost , jen konstatování,ale někdy nemůžeme mít co bychom chtěli, ale buďme rádi , že můžeme pomoci a přinášet okolí lásku ,něhu a radost. Vždyť život je tak krátký a příroda vždy pomůže k lepší pohodě.
Dana Puchalská
Ano, čeho je moc toho je až ne příliš, ale nad hlavu... Mít doma takovou skvělou ženu jakou je paní manažerka, tak si radši koupím cestu někam hodně daleko a nebo ji na ní pošlu přímo jí. Mám bývalou kolegyni, která se chová obdobně a neustále jen mele a mele a mele o tom, jak by bez ní její syn s rodinou byl vyloženě nemožný, bezmocný a bezradný. Nikdo jí to nevymluví a její syn je z toho vyloženě nešťastný. Kdykoliv zavede řeč na svého syna, tak radši odcházím.
Mirek Hahn
Trochu nesnadná obrana ale poměrně jednoznačná. Nenechat si takovou "péči" líbit a ohradit se, raději dřív než pozdě. V článku zazněl zajímavý detail, cituji: „Znám řadu příhod, kdy se senioři tak fixují na děti a jejich rodiny, že přestávají mít svůj vlastní život, žijí život těch dětí a ještě jim ho chtějí ovlivňovat." Několikrát jsem se setkal s někým ze svých vrstevníků kdo se takto cele projektoval do svých dětí a své rodiny. S údivem jsem zjišťoval, že není možné nalézt jediné společné téma k rozhovoru, ti lidé neměli žádné vlastní zážitky, zájmy, nic...