Zrcadlo nesplněných přání 14
Kralupské taneční 1961, foto městský fotograf

Zrcadlo nesplněných přání 14

30. 9. 2019

Uvítání s místními děvčaty, se kterými absolvoval před třemi lety nezapomenutelné taneční, bylo až bouřlivé. Jiřina, jeho kamarádka a sousedka od nejranějšího dětství, mu dala pusu na tvář.

„Jo, Karlíku, asi se už vidíme naposled. Stěhujeme se až do Ostravy. Bohužel. Už tě kolem baráku se smetákem honit nebudu.“

Karel se rozesmál. „I na to sis vzpomněla, Jiřko?“

„Bodejť by ne. Vždyť to zase není tak dlouho, jen asi patnáct, nebo čtrnáct let. Co to je, patnáct let?“

Přešli visutou lávku nad řekou a vstoupili do lobečských ulic.

Karel se najednou zastavil a zaostřil pohled.

„Běžte, přijdu do Dřeváku za vámi,“ otočil se k ostatním. 

Je to ona, nebo se mi to jen zdá, přemýšlel a zadíval se na dívku, která šla po druhé straně ulice. Byla to Milada. Až ho polilo horko. Než se rozeběhl přes ulici k ní, hlavou mu projel, jak zrychlený film, jejich nedokončený příběh.

„Ahoj Mílo,“ řekl jen a mlčky se na ni chvíli díval.

„No, nazdar, to je setkání,“ řekla nezúčastněně, skoro ironicky, dívka. Tón jejího hlasu Karla nepříjemně překvapil. Najednou si vzpomněl na jejich poslední polibek na břehu řeky a na rozchod, který těžce nesl. Myšlenky na ni ho neopouštěly po celá ta tři léta, co jí neviděl, a byly vytěsněny až teď, zcela nedávno, jeho novou plzeňskou láskou. Znovu si vybavil taneční a její neustále povídání o všem možném.

Dívá se na tu tak známou tvář a nepříjemně vnímá chlad v  její řeči. Kam se poděla jeho malá, upovídaná tanečnice? Asi si stále něco namlouvám, pomyslel si. A marně si stavím vzdušné zámky. Jen nezávazný společenský rozhovor. Nic víc. Jak se máš, co děláš, kde studuješ, kde budeš studovat, co matka a tak dále.

Když se s Milenou rozloučil, ještě chvíli stál a díval se za ní. Zamířila k mostu přes řeku do druhé části města. Ani jednou se neohlédla.

Když přišel do zakouřené místnosti Dřeváku, uslyšel dívčí hlas, vycházející ze zakouřeného kouta sálu.

„Haló, tady jsme.“

Jirkova Vlasta vstala od stolu a pověsila se Karlovi na krk. Ten zajel rukou do jejích kudrnatých blonďatých vlasů.

„Ty jsi pořád krásnější, Vlasti. Zaslouží si vůbec Jirka takovouhle ženskou? Asi jsem tenkrát něco prošvihnul, co?“

Jiří se na ně shovívavě díval a šťastně se usmíval.

Karel se posadil, mlčky se dívá na taneční parket a před očima mu vyvstávají dvě tváře. Milena a Mája. Dvě tváře, dvě lásky. To dnešní setkání s  Milenou ho ale paradoxně spíš uklidnilo. Uvědomil si, že čas od jejich nemnohých schůzek už hodně popošel a v jeho vědomí bude ode dneška už jen jedna jediná tvář. Nedostal ale příliš času o tomto dilematu přemýšlet.

„Nemysli si, že tady budeš jen sedět u piva a hulit cigára. Máš tady čtyři ženský, tak se snaž.“

A Jiřina ho chytla za rukáv a vytáhla na parket. Karel se tím dotekem najednou vrátil do reality a zasmál se.

„To víš, že se budu snažit, Jiřko. A moc rád.“

   

* * *

Karel sedí v Májině mansardě a dívá se, jak se dívka svléká. Přemýšlí, jestli bude mít jejich setkání opět stejný průběh, jako vždy, nebo se stane nějaký zázrak a jejich milování bude už konečně podle obvyklého scénáře. Popíjí turka a pohled na svlékající se dívku ho začíná pomalu vzrušovat. Zapomněl ve chvíli na všechny své obavy, vstal od stolu a přistoupil k ní.

„Víš, Karlí,“ řekla Mája, jako by uhádla jeho myšlenky, „měla jsem problém s matčiným druhým manželem, tedy s mým nevlastním otcem. Přeci víš, že u nás není všechno úplně v pořádku. Matka je původem Němka, ale česky mluví docela dobře, takže to vůbec nepoznáš. Jen má trochu jiný přízvuk. Bylo jí teprve pětatřicet. Sám si viděl, že je to pořád pěkná ženská. A tomu jejímu je jen dvacet sedm.  A má ho moc ráda. Nechce se mi o tom sice moc mluvit, ale řeknu ti všechno, abys pochopil, proč jsem taková. On k nám přišel, když mi bylo třináct. Za půl roku na to mě znásilnil. Neřekla jsem to nikdy nikomu, až teď na podzim. Už jsem s ním byla několikrát na SNB a nedávno i u soudu. Matka ho má ale pořád ráda. A tak jsem při posledním líčení odmítla výpověď a požádala soud o nejnižší trest. Dostal dva roky nepodmíněně. Koncem léta nastoupil do vězení. Ale teď mě radši obejmi, ať na to nemusím myslet.“

Karel se rychle svlékl a lehl si k ní. Bylo mu Máji upřímně líto. Takhle začínat dospělý život, to je pech, neměl bych na ni už naléhat, pomyslel si a objal ji. Snad to vyřeší čas.

„Copak to matce nevadí? Za dva roky se ten její vrátí z kriminálu, a jak budete pak žít? Jako by se nic nestalo? Teď ale na to nemysli, teď jsme na světě jen my dva.“

S Máji jakoby spadla velká tíha. Teď, když se mu svěřila, se cítila najednou nějak lehčeji.

„Nezlob se na mě, Karlí, já za to nemohu, že jsem taková. A co bude za dva roky nevím. Nechci o tom radši přemýšlet. Ale žít s ním v jednom bytě asi nebudu schopná.”

I když si to nechtěl přiznat, tak tato nenormální situace ho silně zasáhla. Na jedné straně byl k té dívce nesmírně připoután a nedokázal si představit současný život bez ní, ale na druhé straně si začínal uvědomovat jejích pouhých šestnáct let a ten její traumatizující zážitek, se kterým se mu svěřila. Byl však ochoten čekat. Vůbec si nechtěl připustit, že by jejich život i jejich milování mělo mít stále stejný průběh, jako doposud. Pořád věřil. Když v malé mansardě dívku opět objal, všechny jeho pochyby se ztratily v jejím náručí.

 

 * * *

V týdnu Karel marně usiloval o další schůzku s ní. Její rázné odmítnutí ho překvapilo.

„Karlíku, nemůžu tento týden už nikam, máma mi to naše noční toulání po městě zakázala, mám se prý učit. Jarda ti dá vědět, kdy se budeme moci sejít. Mája.“

Ten dopis však nebyl úplně pravdivý. Dívka už delší dobu cítila, že si musí od vztahu s Karlem odpočinout. Na nějaký čas ten až příliš častý kontakt s  ním přerušit, aby si srovnala myšlenky a poznala, co vlastně do budoucna chce. Cítila, že to, s čím se mu svěřila, jejich vztah definitivně změnilo. Že už to nikdy nebude takové, jako doposud. Najednou nevěděla, jak se má zachovat. Když k nim na Karlov přišel uprostřed týdne Jarda, aby ji pozval na zábavu v boleveckém sále, neváhala ani chvíli. Nutně potřebovala změnu. Ani její matka nijak neprotestovala, když viděla, že Jarda, jejich starý rodinný přítel, jde i se svoji Evou.

„Neboj, Ireno, do jedenácti jsme doma. Škoda, že jsi v práci, mohla si jít s námi. Hraje tam Mazánek. Toho přeci znáš.“

Bolevecká zábava byla pro Máju skutečným odpočinkem od stále napjatějšího vztahu s  Karlem. I Jardovi se bolevecká zábava nesmírně líbila. S uspokojením sledoval rozjařenou Máju, která byla stále na parketu.

„Tak co, Májo, to je něco jinýho, než Krym, ne?“ obrátil se na ní, když si o přestávce na chvíli sedla a upila si z  jeho sklenice piva.

Před jedenáctou hodinou padla rozjařená Evě kolem krku.

 „Takhle bych mohla tancovat až do rána, fakt. Je to moc fajn. Jsem ráda, že jste mě sem vytáhli. Až tady bude zase nějaká tancovačka, tak mě vezmete s sebou, jo?“

Když odcházeli domů, Mája si vzpomněla na Karlův dopis, který jí před pár dny Jarda přinesl a ve kterém ji Karel naléhavě žádá o schůzku. Ještě plna dojmů z právě skončené zábavy si tím ale nechtěla zatěžovat hlavu. Když přišli před jejich domek mezi škodováckými zdmi, nadšeně objala Jardu i Evu.

„Tohle si moc ráda s vámi zopáknu.“

 

* * *

Karel si byl až příliš si vědom toho, že není zrovna týmovým hráčem. Dokonce začal uvažovat o tom, že se přestěhuje ze Zámečku někam do Plzně, do privátu. Byl spíš samotářem. Stačila mu jedna spřízněná duše a byl spokojený. Šest lidí v jednom malém kolejním pokoji bylo pro něj až příliš. Zejména mu vadily občasné hádky s  Honzou Selingerem, který stejně jako on, nebyl v  Zámečku příliš spokojený. Nebýt Vládi a Pavla, kteří je jednou od sebe doslova odtrhli, tak by se spolu dokonce i poprali.

Výjimkou byly jen jejich večerní debaty, které se často protáhly až hluboko do noci. Ty přímo miloval. Nejraději však sedával sám, jen s Vláďou, někde u piva, nebo s  Májou na Lochotíně a poslední dobou i s Káťou a Věrou z jejich skupiny ve studentském klubu.

Pohled na svou vkladní knížku ho však z myšlenek na privát v Plzni rychle vrátil do reality. Májin stříbrný prstýnek mu udělal notnou díru v úsporách. Uvědomil si, kolik peněz ho jeho dosavadní plzeňský život stál.

Karel neměl naštěstí v tomto týdnu mnoho času na přemýšlení o svých soukromých problémech. Několik důležitých seminářů ho donutilo si vzít skripta a pokusit se dohnat čas, ztracený na příliš četných toulkách po plzeňských kavárnách.

Jeden večer věnoval v tomto týdnu i Velkému divadlu. Se svým plzeňským kolegou Honzou Oulickým se kromě divadla a školy příliš nestýkal.  Tentokrát oba udělali výjimku a setkali se v divadelní kavárně již hodinu před začátkem Verdiho Rigoletta. Honza byl zábavný společník. A Karel s údivem zjistil, že oba mají, co se týče historie, mnoho společných zájmů.

„Proto jsem šel taky na dějepis, ne?” řekl Karlovi u kávy v divadelní kavárně.

 „Ale pokud tuhle školu dodělám, tak asi učit nebudu. Chci zůstat v redakci Rudého práva. A věnovat se novinařině. Potřebuju k  tomu ale mít vysokou školu. Učitelování mě tedy vůbec neláká.“

Tahle informace byla pro Karla velmi zajímavá. Sám totiž po učitelské kariéře vůbec netoužil. A to, že by nemusel po absolvování fakulty jít pouze učit, bylo pro něj něco zcela nového. Byl ale nejvyšší čas přesunout se do sálu. Z Rigoletta byl Karel doslova nadšený.

„Jsem moc rád, že si mě do divadla vytáhl. I v Praze jsem chodil často do Národního. Připadal jsem si jako blázen, když jsem byl třeba třikrát za sebou na Dvořákově Rusalce. Nebo na Smetanovi. Alespoň tady nevyjdu ze cviku,“ řekl Honzovi, když se loučili. A celou cestou do Malesic, kterou musel absolvovat pěšky, si podvědomě broukal poznané melodie, zejména tu z  druhého dějství, kde hrbáč Rigoletto zpívá – dítě mé mi vraťte.

I přesto, že tento týden byl pro něj velmi činorodý, Karlův klid byl ten tam.  Ani středeční posezení s Káťou a Věrou při psychologických definicích ve studentském klubu, ani bouřlivá diskuse v jejich kolejním pokoji o černých dírách ve vesmíru, mu nedokázaly navrátit ztracenou pohodu.

      

 * * *

 „V sobotu večer asi rande nemáš, co?“ zeptala se matka Máji v pátek, když se vrátila z odpolední.

„Ne, nemám, proč se ptáš?“   

„Jdu večer s kamarádkou do Kufru, tak jsem si myslela, jestli nechceš jít se mnou.“

„To víš, že chci, alespoň bude nějaká legrace.“ A Mája se pověsila matce radostí na krk.

Když mluvila naposled s Jardou, říkal jí o Karlových nových telefonátech, když na dopisy nereagovala. Ten byl netrpělivý a chtěl se s ní konečně sejít. Ale Mája tu informaci skoro ihned pustila z hlavy. Nechtěla se zatím s Karlem setkat. Stejně tak, jak ji počátkem září zaujal, tak stejně tak rychle jí jejich vztah omrzel. Cítila se jím příliš omezená, svázaná. Nebyla schopná jeho cit opětovat stejným způsobem, ale ani ho klamat. Matčin návrh na sobotní posezení v  Kufru byl pro ni přímo vysvobozením. Ten pocit viny a bezradnosti při schůzkách s  Karlem byl najednou pryč a opět se jí vrátila bezstarostná nálada, kterou měla dříve. To, že už v Kufru jednou byla s Jardou a Evou, matce raději neřekla. Ten noční bar neměl totiž ve městě dobrou pověst.

V sobotu večer se obě i s matčinou přítelkyní usadili v zakouřeném suterénním prostoru sálu. Mája, ani její matka s přítelkyní však dlouho neseděly. Byly ve svém živlu. Když se po nějakém čase všechny tři znovu posadily ke stolu, rozjařené tancem a vypitým vínem, Májina matka se zvědavě otočila k vedlejšímu stolu, odkud zaslechla německý hovor. Dva mladíci tam nahlas hodnotili jejich stůl, tedy zejména ty tři ženy, které tam seděly, netušíce, že jim Irena, Májina matka, rozumí každé slovo.

„Nechcete si to ujasnit raději u našeho stolu?“ obrátila se na ně za malou chvíli perfektní němčinou pobavená žena. Oba chlapci na chvíli ztrnuli, ale pak mladší z nich přišel k jejich stolu a omlouval se za ten rozhovor.

„Netušili jsme, že znáte tak dobře německy. Můžeme si tedy přisednout?“

„Pocházím z Mnichova, tak se moc nedivte, že umím německy. Do Čech jsem se před lety provdala. Ale co vy, tady u nás? Na dovolené?“

Oba chlapci se po sobě podívali.

„Odešli jsme z Německa. Asi už natrvalo. Hlavně kvůli vojně.“

Májina matka tlumočila rozhovor dceři i přítelkyni. Když chlapci viděli její dost nechápavý výraz, ten starší řekl:

„Před nedávnem jsme měli rukovat do Bundeswehru. Nemáme ale rádi vojnu a uniformy, to je všechno. Proto jsme tady, v Československu, požádali o azyl. A dostali jsme ho.  Nehledejte za tím nic jiného. Já jsem Albert a můj přítel se jmenuje Sigismund.“

A natáhl k ženám ruku, aby se s nimi pozdravil. Ten mladší se představil jen krátce. „Sigi.“

Když se zdravil s Májou, chvíli se jí zadíval do očí a pak se otočil k  Májině matce.

„Mohu jít s Májou tancovat?“

„To se musíte zeptat jí. Trochu německy rozumí.“

Když se všichni po půlnoci rozcházeli, Sigi se otočil k Ireně.

„Má Mája nějakého chlapce? Jste její matka a tak chci, abyste věděla, že se mi vaše dcera líbí a že bych jí rád ještě viděl.“

Ireně se vystupování toho německého kluka líbilo. Zejména to, že se nejdříve obrátil na ní, jako na matku a teprve potom na dceru. Nebylo to příliš obvyklé. Přeložila Máje celý obsah rozhovoru se Sigim.

„Co mám dělat, mami, poraď.“

„To přeci musíš vědět sama, ne? Já ti v ničem bránit nebudu. Musíš si vybrat. Karel, nebo Sigi. Je to jen na tobě. Jen si uvědom, že máš skoro celou školu ještě před sebou.“

Mája se otočila k Sigimu a ani nemusela dlouho hledat německá slova. Bylo to přeci tak jednoduché!

„Ja, Ich will.“

Karel, který často nemohl usnout, seděl v tomto těsně popůlnočním čase na parapetu okna jejich kolejního pokoje a díval se do noci. Byl unavený a přemýšlel kupodivu o svém, zatím ne příliš povedeném studiu.  A vůbec netušil, že mu právě v tomto čase, v  tomto okamžiku, nějaký neznámý německý Sigismund, docela drsným způsobem vstoupil do života.

 

* * *

V úterý příštího týdne to už Karel nemohl vydržet.

„Podívej, Jardo,“ řekl svému plzeňskému příteli do telefonu. Zítra jedu na Karlov. Nemám od Máji, ani od tebe žádnou informaci. Už se mi nechce dál čekat. Chci vědět, na čem jsem.“   

„Dobrá, přijeď tedy. Tím autobusem, co sem přijíždí ve tři hodiny, jo? Promluvím zatím s Májou.“

Středeční předposlední říjnový den byl nádherně slunečný. Jeden z posledních záchvěvů teplých podzimních dnů. Karel se dívá za Jardou, který odchází směrem k Májině domku, a v ruce žmoulá kus papíru, vytrženého ze školního sešitu.

 

„Karlí! Nezlob se, nesmím chodit nikam. Mami říkala, že jsem na chození s klukama ještě příliš mladá. Jestli prý chceš čekat, až budu starší. A taky ti vracím ten modrý prstýnek, co jsi mi koupil. Nezlob se na mne. Mája.“

 

Svět se mu najednou zhroutil před očima a skrze mlžnou clonu slzí sotva vidí na cestu před sebou. Není schopen v této chvíli vůbec reálně uvažovat. Jako ve snách nastupuje do autobusu a sedá si dozadu.

Rozchod. Ale proč? Proč vlastně? Co bude teď dál? Cítí se najednou úplně bezradný. Spousta otázek se mu honí hlavou, ale na žádnou z nich nenalézá odpověď. Jak teď budu žít dál? Žít? A proč vlastně? Sklonil hlavu a skryl svou tvář do dlaní.

Na chvíli zvedl hlavu a podíval se, kde vlastně je. Utřel si oči a vystoupil. Autobus ho zavezl opět zpátky do města, kam vůbec nechtěl. Dívá se na přijíždějící tramvaj a hlavou mu najednou prolétl jeden Wolkerův verš.

 

„Smrti se nebojím, smrt není zlá,

smrt je jen kus života těžkého.“

 

Smrt je skutečně jen kus života, pomyslel si. Hodně těžký kus života. Ale i rozchod je kus těžkého života. Co je vlastně za hranicí života?  Už nic. Jen klid. Jen klid, který mu právě tak zoufale scházel. Jeho budoucnost mu najednou zmizela a rozplynula se v šedi smogu nad škodováckým Karlovem. A Karel najednou nevěděl, jak se s touto novou situací vyrovnat.

Až násilím se vzpamatoval a odvrátil zrak od přijíždějící tramvaje. Uvědomil si, že zde nemá dnes vůbec co pohledávat a pomalu vykročil pěšky na Radčickou k autobusu. I Vídeňku minul zcela bez povšimnutí. Už se trochu uklidnil a soustředěně se pokusil srovnat si myšlenky. Mezi návaly lítosti a vzteku si také uvědomil, že slíbil příteli Jiřímu zúčastnit se jeho sobotního rozloučení s civilem. Nebyl to ale jen Jiří. Na vojnu odcházelo daleko více jeho vrstevníků. Jeho, ještě válečný ročník, byl v nevelké Nelahozevsi kupodivu velmi silný.  Karel se i v tomto svém rozpoložení snažil spočítat, kolik kluků od nich ze vsi vlastně v pondělí čtvrtého rukuje.

To přeci Jirkovi neudělám, řekl si. Vždyť i on je pořád kus mého života. A zatraceně pěkného života. Jenže on se zase z vojny vrátí, Mája se do mého života už pravděpodobně nikdy nevrátí. A opět ho přepadla vlna lítosti.

Ještě, než vešel do Zámečku, ujišťoval sám sebe. Vždyť se zase toho tolik nestalo. Hlavně nic neříkat klukům, jen Vláďovi. Ten se mi smát nebude.

 

* * *

Hodnocení:
(5.2 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Soňa Prachfeldová
Ach jo studentské zamilování a rozchody, to bylo moc těžké, já jsem také byla velmi nešťastná z rozchodu, kluka mi přebrala starší, která to uměla.
Danka Rotyková
Moc hezký počtení, díky !!!
Libuše Křapová
Hezký, Honzo :-)
Jan Zelenka
Ten azyl západních Němců, to se skutečně tehdy stalo. Dodnes není jasné, co se za tím skrývalo.
Marie Doušová
Jak se říká," pro jedno kvítí, slunce nesvítí ", Mája holt byla moc mladá.
Dana Puchalská
Dočetla jsem dnešní díl opět se zatajeným dechem. A doopravdy jsem zvědavá, jaké bude další pokračování,na které se už těším.
Zuzana Pivcová
Intuice mě zatím nezklamala. A situace z konce 60. let tomu hodně nahrávala. Díky.
Věra Ježková
Jendo, to odmítání učitelování mi je sympatické. Když se nás v prváku na fakultě ptali, proč jsme šli studovat učitelství, jedním dechem požadovali, abychom neodpovídali, že „už od kolébky jsme po tom toužili“. Žádost západních Němců o azyl v Československu – to je dobrý. :-) Kolik bolestných rozchodů člověk v životě zažil a myslel si, že už nepřijde nic hezkého …