Hasič Arnošt Karas: Moje setkání se smrtí
FOTO: Paměť národa

Hasič Arnošt Karas: Moje setkání se smrtí

4. 10. 2019

Pamatuje si, jak přestal na ostravské promenádě potkávat dívky, po kterých pokukoval. Zmizely. Až  později zjistil, že to byly Židovky, které skončily v koncentračních táborech.

Pamatuje bombardování Ostravy i její osvobozování. Málem zemřel v poslední dny války. Jeho vyprávění je důkazem, jak těžký a dobrodružný život měla generace současných nejstarších seniorů.

Když se v Ostravě řekne mezi hasiči jméno Arnošt Karas, většina z nich ví, o koho jde.  Je legendou, nejstarším z nich. A přestože se narodil v roce 1924, ani ve vysokém věku ho nepřestalo zajímat vše,  co se v hasičském sboru děje.

Narodil se v Kunčičkách u Bašky, v malé beskydské obci. Jeho máma skončila v psychiatrické léčebně, když mu byly tři roky. Nebyla schopna se o rodinu starat. Arnoštův tatínek se s ní rozvedl a zůstal sám se dvěma syny. Našel si paní, která měla syna v podobném věku, a doufal, že tak pro své kluky vytvoří novou rodinu. „Háček byl v tom, že zatímco my byli Češi, ta paní byla Němka,“ vzpomíná Arnošt na okolnost, která ovlivnila jeho život. Rodina přesídlila do Ostravy, žili v malém dělnickém domku, táta pracoval v koksovně. Doma se začalo mluvit německy.

Když se Československo stalo německým protektorátem, Arnošt, jeho bratr i táta se nestačili divit. Zjistili, že jejich nevlastní máma vyjadřuje velké sympatie Hitlerovi a nacistickému Německu. „O Češích říkala, že jsou svině,“ vzpomíná Arnošt.

Když si s s ním povídáte, uvědomíte si, co všechno prožili lidé, kterým je nyní nad osmdesát. Do jak obtížných situací se dostávali a jak je naivní snažit se vidět historii jen v černé nebo bílé barvě. Jak nemožné je někoho soudit podle toho, jak se v určité době choval, jak žil.

Arnoštův nevlastní bratr šel bojovat do německé armády, jeho vlastní bratr byl nasazen na nucené práce v Německu. Arnošt si myslí, že jemu nevlastní německá máma pomohla a díky jejím konexím na nucené práce v německé říši nastoupit nemusel. Na rozdíl od svého bratra s ní totiž vycházel slušně.  A tak strávil válku jako zámečník v podniku Vítkovice a občas byl odvezen kopat zákopy.

Ale uvědomuje si, že měl namále. Už byl na shromaždišti lidí, kteří měli být odvezeni do Německa, když ho někdo vyvolal zpět a řekl, že zůstává doma, protože je dobrovolný hasič.

To možná Arnoštovi zachránilo zdraví i život.

Bouda na nás spadla
Arnoštův táta byl dobrovolný hasič a Arnošt bral práci v hasičském sboru jako přirozenou věc, přestože šlo o činnost v protektorátu, tedy někteří lidé z odboje ji považovali za souhlas s ním. Hasičský sbor ovládali němečtí okupanti. Ti si přivezli moderní techniku, zatímco dobrovolní hasiči se scházeli v dřevěné boudě a používali vše zastaralé. V té boudě byl Arnošt i v srpnu roku 1944, kdy spojenecká vojska bombardovala Ostravu, coby centrum průmyslu ovládané Němci. „Slyšeli jsme letadla. Jeden z nás tomu baráku nevěřil, tak že se schová někde venku. Strhla ho tlaková vlna, zemřel. Bouda na nás spadla, ale přežili jsme,“ vzpomíná Arnošt a dodává: „To bylo moje první setkání se smrtí, která se nekonala.“

Vybavuje si, jak nechápal chování svých německých příbuzných. Když jeho nevlastní bratr padl na frontě na straně německé armády, jeho matka nad tím vyjadřovala hrdost. Pyšná byla i na to, že její bratr nosil uniformu SS. „Oni označovali službu v německé armádě za výhru a vážili si jí. Pro mě to bylo nepochopitelné,“ podotýká.

Málem jsem zemřel
Přišlo osvobozování Ostravy a Arnošt mohl dokázat, že čeští dobrovolní hasiči mohou být něco platní. Ve městě byl chaos, na mnoha místech hořelo. Hasičský sbor ovládaný Němci nefungoval, mnozí jeho členové se snažili před postupující frontou co nejrychleji utéct a bylo jim úplně jedno, že někde hoří. „Selhaly všechny složky. My jsme vezli čerpadlo na vozíku jako trhovci. Táhli jsme na čtyřkoláku staré vybavení k budově rozhlasu, která hořela. Uhasili jsme to. Pak na nás, už byl večer, někdo ve městě něco rusky volal. Já jsem nevěděl, že volá na mě, tak jsem šel dál. Jenže on střelil,“ vypráví Arnošt.

Paradoxně málem zemřel v posledních dnech války. Málem ho zabil sovětský voják, jeden z osvoboditelů, na které Arnošt čekal, na které se tolik těšil. Zachránilo ho, že měl na hlavě helmu. Ta sice spadla, ale díky ní nebylo zranění tak vážné a přežil. Arnošt tuto situaci označuje za další setkání se smrtí, která se nekonala. A vždy v této souvislosti s oblibou dodává, že mu pak jeho žena celý život říkala, že je střelený.

Věřil jsem v lepší svět
Nikdy se mu nepodařilo zjistit, co se stalo po válce s jeho nevlastní německou matkou. Jen se dozvěděl, že zemřela, ale  za jakých okolností, neví. Naopak jeho vlastní bratr práci v Německu přežil a vrátil se.

Arnošt poté zasvětil svůj život budování nového hasičského sboru. Využil s kamarády techniku a auta, která v Ostravě nechali Němci, sloužil čtyřiadvacetihodinové směny. „Dělali jsme pomocné práce, vozili doktory, kam bylo třeba, dělali jsme úplně všechno a věřili jsme, že budujeme nový, lepší svět,“ říká.

Vstoupil do komunistické strany, ale časem mu začalo docházet, že ideály, kterým věřil, mnoho jejích členů za vlastní nebere. „Nefungovalo to. Tatínek mi ostatně vždy říkal, ať komunistickým myšlenkám nevěřím, protože nezná hrábě, které by hrabaly od sebe. Říkal, že lidé jsou jako hrábě a hrábě hrabou vždy k sobě,“ vysvětluje. Když v roce 1968 Československo obsadila sovětská armáda, nesouhlasil s tím a vystoupil v tomto duchu na schůzi. V té době byl ve vedoucí pozici na koksovně, vystudoval Hutnickou fakultu Vysoké školy báňské. O místo přišel. Pracoval v řadové pozici v mechanické dílně a vůbec mu to nevadilo. Měl čas na své koníčky, věnoval se józe a především práci pro dobrovolné hasiče.

Není slabost přiznat, že jsem se mýlil
Přestože jeho život začal pořádně dobrodružně, v jeho druhé polovině už byl klidný a spokojený. O vše, co se děje v hasičském sboru, o novinky v technice a ve výcviku, se velmi zajímá a rád vypráví historky z doby, kdy řídil hasičské auto. Třeba tu, jak cestou k výjezdu naboural v  centru Ostravy do budky, ve které policista řídil dopravu. Naštěstí se vše obešlo bez zranění, ale i díky této historce je Arnošt mezi hasiči legendou. „Myslím, že je důležité, aby člověk uměl revidovat své názory a uvědomil si, že není slabost, když si přizná, že se mýlil,“ říká.

Arnošt žil donedávna sám v malém bytě v Ostravě, poté se přestěhoval do domova pro seniory. Je v kontaktu s rodinou a donedávna ještě docházel na různé akce pořádané hasičským sborem. Jeho dlouhé vyprávění nezůstane zapomenuto, protože před časem souhlasil s natáčením pro společnost Post Bellum, která díky projektu Paměť národa uchovává vzpomínky pamětníků historických událostí. A protože dokumentaristé Paměti národa v poslední době netočí jen v Praze, ale mají pobočky v dalších městech, například právě v Ostravě, daří se takové zajímavé Arnošty vyhledávat. Protože lidé jako on jsou posledními žijícími pamětníky nejvýznamnějších událostí českých dějin.

 

Scarlett Wilková pro i60

 

 

 

 

 

 

Autor: Redakce Zpět na homepage
Hodnocení:
(5.3 b. / 6 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Soňa Prachfeldová
Jak těžký život měla generace před námi, válka, odsuny, koncentrační tábory, politické přesvědčení rozdělilo bratry, na celé rodiny. Také nejsem schopná dodnes pochopit nelidský přístup k Židům , jde mi mráz po těle, co vše zakusili, zaplatili životem. A vládci světa jsou nenapravitelní.
Danuše Stočesová
Přečetla jsem si článek o osudu pana Arnošta Karase. Neměl lehký osud, musím konstatovat, dosti komplokovaný a těžký. Jsem průvodkyní Židovského muzea a setkávám se zde s lidmi z celého světa, kteří mi také vypráví o svých osudech, mnohdy nelehkých. Jsou to zvláště osudy Židů, které jsou často velmi smutné. Osobně soucítím s těmito lidmi velice. Je s podivem, že dnes se setkáváme s takým antitisemitismem, po tolika staletích diskriminace. Já nechci psát o osobním setkání s těmito lidmi, protože by to bylo na knihu. Nikoho nesoudím, každý si svůj osud vytváří sám. Ale pokud se jedná o antisemitismus, snažím se vysvětlovat a každý, kdo tímto trpí jistě pocítí můj postoj. Snad se mi podaří vydat knihu o Židovském muzeu, tak bych Vám ji pane Arnošte poslala. Moc Vám přeji hezký čas, jen vše dobré a dobré zdraví. Se srdečným pozdravem Danuše
ivana kosťunová
Zajímavý člověk, zajímavý život. Já myslím, že bychom častěji měli dávat prostor lidem, kteří mají za sebou barvitý a těžký život, naslouchat jejich názorům, a hlavně, zprostředkovávat je mladé nastupující generaci. To, co jim je oficiálně předkládáno, mnohdy realitě neodpovídá. Stejně jako Zuzka-nekritizuji, bráním se černobílému vidění a kastování lidí třeba podle politické příslušnosti.
Danka Rotyková
Zajímavý článek, stejně jako jeho autor. Přeji panu Karasovi pevné zdraví.
Dana Puchalská
Život , který by opravdu vydal na román. Přeji panu Arnoštovi vše dobré a klidný život.
Svatava Páleníková
Příběh jako hrom. Je dobře, že se o takových "obyčejných" lidech píše.
Alena Tollarová
Život píše romány a ten pana Karase by vydal na román opravdu obsáhlý. Zajímavé čtení. Panu Karasovi přeji pěkné dny ve zdraví. Do rubriky Foto dne jsem si jako pozdrav dovolila vložit fotografii z hasičských slavností s koníky.
Zuzana Pivcová
Osudy lidí z některých oblastí původní republiky byly za války velmi složité. Díky své dřívější práci ve vojenském archivu jsem ohledně této otázky velmi zdrženlivá a nikoho nekritizuji, ani neodsuzuji. A práce hasičů je opravdu velmi těžká a mnohdy málo oceněná.