Všechno je jinak
Ilustrační foto: ingimage.com

Všechno je jinak

3. 10. 2019

Tak mě zas jednou inspiroval redakční článek na téma vztahu mezi matkami a dcerami. A dřív než se dostane hluboko pod čáru, cítím potřebu se k němu vyjádřit něčím, co bych mohla nazvat jakousi osobní bilancí...

Jsem totiž přesvědčená, že moje zkušenost z pozice seniorského věku se bude určitě ztotožňovat s mnoha dalšími. Protože v této etapě života jsme ve většině případů nejen dcerami a matkami, ale zároveň i snachami a tchýněmi.

Myslím, že odlišnost vnímání světa naší generací a generací našich dětí je mnohem větší, než byla odlišnost mezi generacemi předchozími. Samozřejmě připouštím, že přesně takhle si to myslí každá generace už po staletí, ale mně zkrátka připadá, že díky ďábelsky rychlému vývoji kolem nás je dnes prostě všechno úplně jinak…

Nechci zobecňovat, vím, že výjimka potvrzuje pravidlo, ale mám pocit, že v posledních letech se děti rodí s prstíkem na tabletu, jejich sebevědomí se pěstuje jak vzácná kytka a slovo pokora se pro dnešní mladou generaci vytratilo ze slovníku.

Se svojí maminkou mám vztah, který mi mnohé kamarádky závidí. Ona byla celý život přesně ten typ laskavé, obětavé a milující mámy. Naučila mě vařit, pomáhala mi kdykoli jsem potřebovala, její rady jsem poslouchala a pomoci si vážila. Dnes je jí pětaosmdesát, má Alzheimera, a já jsem jí za všechno, co pro mě udělala, dodnes vděčná. Ne z povinnosti, ale protože to tak cítím. Jsem s ní v každodenním kontaktu nejenom kvůli její nemoci, ale prostě ji potřebuju slyšet, mluvit s ní a vědět, že nestrádá, že je spokojená a v mezích možností šťastná. Troufám si tvrdit, že jsem dobrá dcera. A myslím, že jsem i dobrá snacha. Se všemi třemi tchýněmi jsem vycházela báječně, s tou poslední stále vycházím. Je jí devadesát. Možná tím víc, že právě ona má velmi komplikovaný vztah se svojí dcerou, mojí švagrovou…Od všech svých tchýní jsem se snažila něco naučit, přijmout dobrou radu, vyslechnout jejich trápení, vyžádat si recept na oblíbené jídlo jejich syn.

Donedávna jsem si myslela, že jsem i dobrá matka. Ale pozice tchýně mi tuto jistotu vzala. Skoro se stydím přiznat, jak bláhová jsem byla, když jsem se domnívala, že jsem i dobrá tchýně. Jak jsem jen mohla být tak domýšlivá?

Svoji snachu jsem si nemohla vynachválit, přijala jsem ji – a stejně tak ona mě – s otevřenou náručí. Alespoň to tak zpočátku vypadalo. Problém je v tom, že ona už o tu náruč nestojí. Představovala jsem si, jak se náš vztah po narození vysněného vnoučka ještě prohloubí, ale to jsem byla hodně naivní… Teoreticky je mi všechno jasné, dokonce to chápu, ale v praktickém životě nejsem schopná přijmout statut tchýně jako holý fakt. Jako přirozenou a logickou skutečnost, že tchýně prostě není maminka. Když má totiž snacha hezký vztah se svojí matkou, která navíc žije daleko, tak to pro tchýni není vůbec dobrá pozice. Obzvlášť pro laskavou a obětavou tchýni, která chce být stále po ruce, má nadstandardní vztah se svým synem a příliš miluje svého vnuka. Všechny dobré úmysly se obrátí proti ní. A čím je jich víc, tím hůř. Kdepak nějaká rada. Nebo nabízená pomoc. Anebo dokonce recept. Nic takového se dnes už nekoná. Nechtějí být vděční… A že jsme jim dali nemálo finančních prostředků na přilepšenou? Ano, to je pravda, ale oni se nás o nic neprosili, my jsme to přece chtěli udělat, nebo ne? Snad si proboha nemyslíme, že jim kvůli tomu můžeme jakkoli zasahovat do života!

Nejsem ta, která by toužila řídit chod synovy rodiny, chraň bůh. Ale tak ostré vymezení proti jakémukoli nesouhlasu, jenom náznaku, gestu, pohledu… to bych věru od svého milovaného synka nečekala.

„Říct svůj názor samozřejmě můžeš, to je tvoje právo, ale musíš počítat s následky.“

Můj chlapeček... Já vím, že na piedestálu už dávno nestojí matka, ale manželka. A vím, že je to tak správné, že to tak má být. Vždyť je mu čtyřicet, má pětiletého syna a krásnou ženu, kterou bude vždycky obhajovat, protože je s ní šťastný. Co bych si mohla víc přát. A že nedělají zdaleka všechno tak, jak jsem si představovala? To je přece můj problém, ne jejich.

Všechno je tak jak má být. Už po mnoho generací.

Jen je to úplně jinak.

Hezké vztahy s dcerami, snachami, matkami i tchýněmi přeje

Hodnocení:
(5.2 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Caklová
Neptala jsem se přímo Vás, diskuzi vnímám jako otevřené fórum. Kdyby tomu tak bylo, oslovila bych Vás. Na článek jsem reagovala 3.10.2019 07:33. Co se týká vztahů v rodině, můj muž složitá povaha není, má padesátiletou dceru, která se k otci 30 let nezná (od rozvodu rodičů). Nemá smysl kohokoliv měnit k obrazu svému, přestože život mnohdy bolí.
Hana Švejnohová
Odpověď pro JItku: možná mám štěstí, že můj muž se sice o svoji devadesátiletou matku stará (občas za ní zajde, telefonuje), ale zas tak "oddaný" syn to není... Dokonce mi jednou řekl, že má rád svoji maminku úplně stejně jako moji, což tedy já rozhodně nemůžu. Chovám se k tchýni s úctou k jejímu stáří, dokážu jí naslouchat a povídat si s ní, ale na starání má ještě další dvě děti a spoustu vnuček... Je to složitá povaha a pro mého muže je určitě mnohem snazší nedělat rozdíl ve vztahu k jeho matce a k mojí mamince.
Elena Valeriánová
Moje tchýně byla velice hodná ženská. Jen jednu větu z doby před naší svatbou nemůžu zapomenout. Když ji syn oznámil, že se chceme vzít, posteskla si: a já jsem myslela, že se nikdy neoženíš a budeš se o mě starat. Starat se o ní nikdo nemusel, odešla velmi brzy.
Jana Šenbergerová
Nenarodil se člověk ten, aby se líbil lidem všem. U tchýní a snach to zřejmě platí dvojnásob. Každá máme o vzájemném fungování své představy a byl by zázrak, kdyby se zcela shodovaly. Jsem mírumilovný člověk a byla jsem přesvědčená, že se svou tchýní budu určitě vycházet, ať bude jakákoliv. Také jsem se spletla. Dnes jsem jí za to vděčná. Díky ní jsem mnohé pochopila. Vidím, že vy zřejmě také.
olga skopanova
Pak je nejlepší nechat milovaného syna at si trhne nohou.
Elena Valeriánová
Prostě život je složitý a přitom tolik věcí se neustále opakuje. Hanko, v mnohém máme situaci podobnou. Čtvrtý odstavec vašeho článku, potvrzuje i mé "zjištění".
Jitka Caklová
Ráda bych se zeptala, víte jaké to je, zvládat roli dcery, která miluje svoji matku a zároveň roli "netolerantní" snachy a lítat jak pingpongový míček mezi manželem, oddaným své matce, a vlastní mámou a nevíte, kam vlastně patříte?
Hana Rypáčková
Vycházím dobře, neboť si vylétli z hnízda a postavili si svá. Mohu být u nich jako doma ( oni tady také), ale nikdy jim do jejich záležitostí nezasahuji.Jen je pochválím, jak si vedou a snažím se vyhovět, když něco potřebují. Je toho ( hlídání) čím dál méně. Hádat se o to , zda manželka je více než matka, nechávám Homolkovým.
Hana Nováková
Děkuji za krásný článek, nějak podobně je to i u mě.
Božena Vostalová
Moc pěkný článek. Dobře jste vychovala syna, manželka by měla být na prvním místě. V mém manželství plně rozhodovala tchýně a manžel jí poslouchal.
Jitka Caklová
Doplnění: "...., že si koupí auto a bude nás vozit na výlety....."
Jitka Caklová
Já vím, krev není voda.... Mě maminka neučila nic stylem, "tohle dělej tak a tak, protože tak je to správně", jen jsem se dívala a utvářela si svůj svět, který vyhovuje mně. To mi ale došlo, až mnohem, mnohem později, když jsem svoji dceru chtěla vychovat k obrazu svému stylem, "protože jen tak jak to dělám já, je to správně". A když jsem se vdala, tak první co mi tchyně řekla bylo, "Já jsem si myslela, že za to všechno, co jsem pro syna udělala, peněz našetřila, že si koupí auto a on se zatím oženil". Tolik byla nešťastná. Na její obhajobu ale musím podotknout, že byla výborná kuchařka. Hodně jsem se od ní naučila, protože u nás doma na žádné vyváření, kvůli pracovnímu vytížení, nebyl čas.
ivana kosťunová
Paní Hano, velmi vám rozumím.
olga skopanova
K tomu se dá říct jediné Cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly.