Zrcadlo nesplněných přání 20
Plzeň, Velká synagoga na dnešních Sadech pětatřicátníků, foto portál Plzeň

Zrcadlo nesplněných přání 20

18. 10. 2019

 

Myšlenka na nadcházející noc Karlovi zvedla náladu. S Petrem se teď brodí spadaným listím v parku a oba se snaží zapomenout na ten dnešní, trochu nepodařený den.

„Myslíš, že budou doma?” zeptal se Petr.

„Určitě, Káťa mi to slíbila dneska ve škole a taky říkala, abys určitě přišel i ty. Bude tam i Věra. Čeká na tebe. Co bych tam asi dělal s oběma?”

Mezi stromy se už objevila mohutná silueta zámečku.

„Tak jsem zvědav, co nám dneska řeknou holky na ty dnešní nepovedený semináře,” ozval se Karel.

„Co by? Že jsme pitomí.”

A Petr si hned zanotoval. „Nám to nevadí, že jsme pitomí, naši rodiče…”

Karel ho přerušil uprostřed slova.

„Neblbni, vole, baba ve vrátnici je sice tlustá a líná, ale uši má údajně jako netopýr, může nás slyšet a máme po radosti, ještě než vůbec můžeme začít.”

„Máš pravdu, to bych nerad. Po tom dnešním vejbuchu u Hejla skutečně potřebuju utěšit.”

Zámek byl ponořený do tmy. Karel s Petrem obešli mohutnou budovu dívčí koleje a zadívali se pozorně na rohové okno v prvním patře.

„Je to dobrý, svítí se, jsou doma.”

„Tak lezem, ještě, že je tu hromosvod.”

Petr lezl první. Když byl v úrovni okna, zaťukal na sklo.

Okno zavrzalo a otevřelo se dokořán.

„Tak pojďte, vy dva kaskadéři. Hlavně nespadněte a buďte tiše.” Věra se na Petra usmála a podala mu ruku. Za chvíli byl v pokoji i Karel.

„Něco jsme přinesli na napití,“ a Karel vyndal z malé tašky, kterou měl pověšenou kolem krku, láhev vína a otvírák.

„Tedy, pánové, vy jste mysleli na všechno, dokonce i na otvírák. V každém případě je to milá pozornost, tím spíš, že se ti to víno podařilo donést, nerozbít a nespadnout při tom,“ ocenila jejich snahu Káťa.

„Mohu potvrdit, že jsme mysleli skutečně na všechno, Katko. Hlavně na vás,“ objal ji Karel.

Věra nalila víno do dvou hrnků.

„Nemáme bohužel nádobí. Musí nám stačit jen dva hrnky. Hlavně se tady neopijte. Zpátky musíte jít stejnou cestou.“

„Spíš, než to víno mně leze do hlavy fakt, že jsme vůbec tady. Připadá mi to až neskutečné. Začalo to tedy parádně,“ rozplýval se nadšením Petr.

„A taky to tak určitě i skončí,“ přerušila ho uprostřed řeči Káťa.

„Kdybychom neuvažovali stejně, jako vy, tak tu určitě nejste,“ dodala věcně.

„Ale nejdřív se napijeme ne?“zajímal se Petr.

Karel se na Káťu s obdivem podíval. Stručně dokázala pár slovy vyjádřit to, co všichni cítili a k čemu dnešní večer směřovali. Objal ji a políbil na krk.

„Ještě tam máme víno,“ řekla dívka tiše, když ji Karel pustil.

„To si necháme na potom, ne?“

„Tak běž alespoň zhasnout. Já nejsem žádnej exhibicionista.“

Když si jejich oči přivykly tmě, Karel se jen na chvilku podíval na vedlejší postel. I v tom šeru bylo dobře vidět, jak oba polonazí milenci mizí pod dekou. Otočil se ke Kátě, přitiskl se k ní a přikryl oba peřinou.

 

* * *

Po necelé hodině uviděl Karel Věru, jak odhodila deku a posadila se. Usmívala se na Petra a ani ji nenapadlo se zakrýt.

„Vstáváme, Katko, ti dva jsou už taky vzhůru.”

Katka si sedla, a když viděla Věru, která seděla nahá na posteli jen s dekou, hozenou přes klín, udělala to samé.

„Ahoj, milenci, měli bychom dopít to víno.”

Karel se podíval na Katku, ale pak odhodil peřinu a natáhl se pro hrnek s vínem. Tak jak byl nahý, se zvedl a podal druhý hrnek Věře. Zdálo se, že všichni podlehli jakési zvláštní, magické atmosféře, která se najednou v pokoji rozhostila.

„Díky, děvčata, za tenhle večer. Do smrti na něj nezapomenu.” Nahnul se k Věře a políbil ji na tvář. Pak se vrátil ke Katce a objal ji kolem ramenou.

„Já nevím jak ostatní, ale mně se tenhle večer moc líbil. A ani mně nevadilo, že jsme tady byli při tom milování všichni spolu. Je až absurdní, že tady sedíme a nahatý popíjíme víno. A že mně to vůbec nevadí. Co se to s námi vlastně stalo? Co na to, Petře a Věro?” obrátila se Káťa na druhou dvojici.

„V životě jsem tohle ještě nezažil a moc rád si takovou noc zopáknu.  Ani jsem netušil, že mi to taky vůbec nebude vadit. Tak na zdraví a na naše krásný holky,“ řekl Petr nakonec a zvedl hrnek s vínem.

„Já bych si to tedy nejradši zopakoval hned,“ zašeptal Karel Katce do ucha. Ta se nahlas rozesmála.

„Nech si taky něco na příště. Pokud tě sem ovšem ještě pustíme.“

„Když ono to jinak ani nešlo udělat. Bylo by možná lepší, kdyby tu byla úplná tma, ale takhle je to zase víc vzrušující, ne? Nejsme přeci žádné děti. Tak proč mít zbytečné zábrany. Takže, mládeži, dopito máme, tak dolů s postelí. My jdeme spát a kluci budou šlapat do Malesic. Každá sranda přece něco musí stát.”

A Věra odhodila deku a beze spěchu začala v rozházené posteli hledat noční košili.

Ten večer se všichni hodně sblížili. Přes to, že jejich oči už dávno přivykly pološeru pokoje, do kterého navíc pronikalo světlo venkovní lampy, všichni nakonec vstali z postelí a začali se oblékat. Ten společný večer je dokonale změnil. 

Když chlapci slézali za pomoci hromosvodu zpět na zem, obě dívky stály s nervózním očekáváním u okna a dívali se na ně. Když byli dole, oba ještě naposled zamávali nahoru do okna, které se pomalu zavřelo. 

„Teda Karle, měl jsem z toho strach, ale teď bych to klidně absolvoval i v pravý poledne. To, že jsme leželi dva metry od sebe, mi nakonec připadalo úplně normální. I to, že jsme si nakonec připili a všichni jsme byli při tom nahatý. Já tomu snad zítra ani nebudu věřit. Řeknu ti, tohle byl tvůj parádní kousek.“

„Povedlo se. A vidíš, holky nakonec o těch nepovedených seminářích vůbec nemluvily.

 

* * *

V polovině prosince začalo konečně trochu mrznout. Podivný ráz počasí beze srážek a s teplotami kolem nuly se však příliš nezměnil až do konce roku. Karlovi a Petrovi takové počasí vůbec nevadilo. Jejich první noční návštěva na dívčí koleji se jim natolik zalíbila, že ji v tom samém týdnu ještě jednou zopakovali. A rohové okno v prvním patře masivní klasicistní budovy, strategicky směřující mimo frekventované cesty, bylo pro ně pohostinně otevřené. Ani oni, ani děvčata se už nijak zvlášť nepozastavovali nad tou zvláštní koexistencí a milováním v prostoru malého dívčího pokoje. Ta omezená míra soukromí, kterou se všichni snažili nepřekročit, jim zcela postačovala. Dokonce čas svých návštěv posunuli do dřívějších hodin tak, aby ještě stihli poslední autobus do Malesic.

  

* * *

To, co Vláďa před týdnem Karlovi s obavami naznačil, se bohužel naplnilo. Jeho matka se už domů nevrátila. Krátce poté, co ji přivezli do nemocnice, zemřela. Vláďa po poradě na děkanátu odejel ve čtvrtek domů, obstarat se sestrou všechny okolnosti spojené s matčiným úmrtím. Na celý pokoj padla zvláštní tíseň. Všichni mladíci se setkali se smrtí poprvé. I když se jich přímo netýkala, prožívali to intenzivně s Vláďou. Dokonce Honza Selinger objal Vláďu před jeho odchodem a Karel si všiml, že si utírá slzy z  očí. Vláďa celou situaci zvládal kupodivu překvapivě dobře. Jakoby ho smrt matky probudila z jeho obvyklé netečnosti.

„Nevím, jak to všechno zvládnu. Musím se nějak dohodnout se ségrou. Ona bude mít se švárou víc času, než já. Jde o byt, o pozůstalost, nevím, jestli se do Vánoc ještě vrátím. Ale školu zabalit nechci. Budu mít nárok na docela slušné stípko, teď jde o to, jak to zvládne moje hlava.“

Vláďa odjel a všichni hoši včetně vedlejšího pokoje se sešli v Karlově pokoji, aby se domluvili na oslavě konce roku.

„Pánové, příští pátek nám končí škola. Jak se rozloučíme s tímhle naším premiérovým semestrem? Chtělo by to nějakou oslavu,“ obrátil se Petr na ostatní, když se v pondělí odpoledne všichni sešli v jejich pokoji na Zámečku.

„Co Vídeňka, tam jsme stejně už jako doma,“ ozval se Pavel.  

„Já bych docela rád šel ještě jednou do Krymu. Tam je to moc fajn.  A vzal bych s sebou i Zdenu,“ řekl Vašek.

„Já do Krymu nejdu, radši do hospody,“ přidal se Honza.

„Jsem taky pro hospodu,“ zvedl ruku Pavel.

„Vláďa asi moc oslavovat nebude. Ten má hodně blbej konec roku. Hlavně, aby dojel semestr.“

A Karel pokračoval. „Mohli bychom jít v úterý do Krymu i s holkama, dáme víno a taneček a ve čtvrtek do Vídeňky na pivko, nebo sem do místní hospody. A středa bude odpočinek od chlastu. Co vy na to?“

„To si běžte, kam chcete, mně stačí hospoda. A když už, tak radši Vídeňka.  Nechci sedět s těma místníma drbanama. Zase by na nás měli blbý kecy. Už mě ta místní putyka nebaví.“

A Honza se odklidil na svou postel.

„Já už jsem s Katkou a Věrou dneska předběžně mluvil. Jsou taky pro,“ pokračoval Karel. „Kolik nás tam vlastně půjde? Já, Petr a Vašek krát dvě, to je šest lidí. To je už na dva stoly. Radši tam zítra po obědě zajdu zajistit místa.“

 „Jo, pánové,“ obrátil se Vašek na všechny. Po Novém roce začíná zkouškové období. Na velké nástěnce na fakultě už visí rozpis všech zkoušek. To zase budou Vánoce,“ posteskl si.

 

* * *

Na široké chodbě Zámečku se ten večer shromáždila snad polovina jeho osazenstva. Diváci utvořili velký kruh, v jehož středu stál Honza Selinger proti Vláďovi, oba s navlečenými boxerskými rukavicemi a jeden druhého se snažil důkladně praštit. Všechen ten mumraj měl na svědomí Vláďa, který se po pohřbu matky přeci jen ještě do Zámečku vrátil a neprozřetelně přivezl na pokoj dva páry boxerských rukavic.

„A zítra bude turnaj,” prohlásil důrazně v neděli večer. „Chodba je na to velká dost.“  

Diváků přišlo skutečně hodně. Aktivních zájemců o možnost, nechat se pořádně zmlátit, bylo ovšem poskrovnu. Vláďa obíhal pokoje a lákal nejen kluky z peďáku, ale i mediky. Karel nebyl zrovna nadšený. Obléknout si znovu šermířský úbor a vylézt s fleretem, nebo šavlí na planš, to by bylo něco jiného. Ještě v létě trénoval spolu s kamarády v tělocvičně nelahozevské  školy. A tady v Plzni občas chodíval na šermířské tréninky do bolevecké tělocvičny, i když nebyl členem oddílu. Tamější trenér byl rád, že Karel, který měl za sebou celou řadu turnajových úspěchů, se věnoval na jeho přání především místnímu dorostu. Box ale Karel rád neměl. Bál se přímé rány. Ten jeho krátký výstup před Besedou byl skutečně výjimkou. Konfliktům se spíš vyhýbal.

Teď ale nechtěl být za sraba a tak s účastí souhlasil. První dvojicí byl Vláďa s Honzou Selingerem. Honza byl štíhlý s dlouhýma rukama, Vláďa byl daleko robustnější postavy, ale oba spojovala zhruba stejná výška. Jejich boj trval jen velmi krátce. Ukázalo se, že Vláďa proti mrštnému Honzovi nemá vůbec žádnou šanci. Byl to nerovný boj. Honza chvíli Vláďu otloukal a ten po ráně do tváře boj rovnou vzdal. Teď byl na řadě Karel.

„Hele, to chceš boxovat i s brejlema?” podivil se medik, který proti němu nastoupil.

„No jo, ale když si je sundám, tak zase houby vidím.“

„Sundej je a nezdržuj. Jdeme na to.“

Karel svěřil brýle Petrovi a navlékl rukavice. Jeho protivník byl asi o půl hlavy vyšší. Tohle bude nářez, pomyslel si Karel a hrdinně vstoupil do kruhu. Chvíli se oba oťukávali a medik měl zpočátku co dělat, aby skryl Karlovy výpady. Toho to trochu upokojilo a polevil v pozornosti. Příliš se soustředil na svůj útok a nemyslel tolik na obranu. Reakce přišla okamžitě. Medikova rukavice přistála na jeho bradě a Karel zůstal stát s vyraženou sanicí. Nebyl vůbec schopen říci jediné slovo, jen rukou ukazoval medikovi na svou bradu a výmluvným gestem ho vyzýval k akci. Ten po chvíli pochopil a dalším úderem na druhou stranu Karlovy brady vrátil jeho čelist do původního stavu.

„Končíme, nebo můžeš ještě pokračovat? Jak si na tom?“ vyzvídal medik.

„Tohle ti ještě musím vrátit, přeci neskončím takhle.“

V hlavě se mu teď bleskem promítly jeho šermířské tréninky.

„Snažte se útočit na druhou intensi,“ nabádal je neustále trenér Bellmann.

„Naznačit útok, soupeř jde do krytu a vy na podruhé zasahujete nekrytý povrch.“

Proč to samé nepoužít teď, řekl si Karel. Mám přeci proti němu tuhle výhodu, i když je možná silnější. Dopadlo to přesně podle jeho očekávání. Chvíli se oťukávali a pak Karel naznačil pravou rukou rychlý útok na hlavu. Kousek od medika se ale na chvíli zastavil a rychle sklonil hlavu. Ruka protivníka vystřelila do prázdna a Karel měl před sebou jen vyděšenou a nekrytou medikovu tvář.

Jeho levá ruka tvrdě zasáhla chlapce do hlavy. Ten chvíli stál, ale pak se bezvládně složil na zem. Po malé chvíli se ale za pomoci kamarádů vzpamatoval a podal Karlovi ruku.

„Ty vole, připadalo mi, že mě kopnul kůň. Ty máš ale ránu! Ta tvoje finta byla docela dobrá. Jak si na to, prosím tě, přišel? Ty si někdy boxoval?“

„Neboxoval, ale jsem šermíř a tyhle pozdržený útoky jsou na turnajích úplně běžný.“

„No jo, ale šermíři nejsou na tom zrovna nejlíp silově, pokud vím. Jejich přednost je úplně jinde.“

„No jo, hlavně v rychlosti. Promiň, já jsem tě tak silně praštit nechtěl, ale naštval si mě s tou bradou. Já jsem před peďákem makal dva roky v těžkým fabrickým provoze. A ještě jsem nestihl moc vyměknout. Proto taková rána.“

„Hele, vy dva, nezdržujte, turnaj pokračuje,“ obrátil se na ně Vláďa. „Budeš chtít, Karle, ještě boxovat?“

„Už takhle mám toho dost. Teď se alespoň týden nenajím pořádně. Vyhlídni si jinou oběť.“

Po medikově knocoutu už takhle malý počet aktivních účastníků ještě prořídl. Vítězem byl jednoznačně vyhlášen Honza Selinger, který vyřídil postupně všechny své soupeře. Když se všichni rozcházeli do svých pokojů, Honza se otočil ke Karlovi.

„Akorát mě mrzí, že si se mně vyhnul. Tohle vítězství mě takhle netěší. Ale uznávám, že s rozbitou hubou by to byl risk.“

„Jen se Honzo, neboj. Až se mi huba spraví, tak se uvidí, kdo koho pošle k zemi.“

 

* * *

Když Karel s ostatními v úterý večer sešel dolů do sálu Krymu, první člověk, na koho narazil, byl starý číšník Procházka.

„Á, pan Karel. Už jsem si myslel, že jste na nás zanevřel.” 

„Co vás vede! Ale když jsem tu byl naposled, tak jste zrovna neměl službu. Všichni jedeme v pátek domů a tak je nejvyšší čas oslavit Vánoce a Nový rok. A kde jinde, než tady. Měli bychom tu mít rezervované dva stoly, pane Procházka.“

„To budou támhle ty dva. Já je ale srazím k sobě, ne? Abyste byli všichni pohromadě.“

Než se posadili, Karel si vzal stranou Vaška.

„Podívej, já s Petrem nejdeme hned potom, co tady skončíme, domů. Jdeme ještě k holkám na kolej. Buď tedy půjdeš do Malesic sám s Vláďou, nebo tady skončíte dřív, abyste stihli ještě poslední autobus. Co ty na to? Tedy, řeknu ti, že mně Vláďa docela překvapil, že šel s námi.“

Vašek chvíli přemýšlel. „Já se ještě poradím se Zdenou. A co se týče Vládi, ani se mu nedivím. Taky bych chtěl co nejdřív přijít na jiný myšlenky. Těch problémů ho ještě čeká fůra.“

„Tak jak jsi připravenej na zkoušky?“ vyzvídala Káťa na Karlovi při tanci.

„Kdybych měl věšteckou kouli, tak ti řeknu. Ale mám teď určitě lepší pocit, než ještě před měsícem. Už čtrnáct dní se poctivě učím. Děják bych měl zvládnout. Problém bude určitě v pedagogice a češtině. Uvidíme, jestli to bude stačit.“

„To si se stihnul učit ještě při návštěvách v našem pokoji?“ zeptala se škodolibě.

„Kupodivu stačil. Nevím, jak Petr, ale pro mě byly ty návštěvy u vás něco úplně zvláštního. A vůbec. Radši už o tom nemluv, protože už jen ty řeči na mě působí.“

Káťa se zasmála a na chvíli se zastavila.

„Mám zkontrolovat, jestli nekecáš?“zašeptala.

„Klidně můžeš, jestli chceš, ale bylo by to daleko lepší dnes u vás v pokoji. Dlouho se teď neuvidíme a já to budu muset vydržet bez tebe celých čtrnáct dní.“

„Beze mne, nebo bez postele?“ zeptala se přímo.

„Katko, tady přece vůbec nejde o postel. Když tě ráno ve škole pokaždé uvidím, když uvidím zdálky zářit tvoje vlasy, nemyslím přeci na postel. Vidím někoho, se kterým je mi dobře i jinde. Třeba i tady ve škole. A kterýho bych nechtěl už nikdy ztratit. Ani tě nechci dožrat tím, že bys koncem ledna řekla, že chodíš s blbcem, který není schopen ani semestr dokončit.“

„Teď si zmixoval dvě věci dohromady. Ale já jsem kupodivu uvažovala podobně. Taky nechci vypadat jak blbec. Asi budeme muset přeci jen ty zkoušky udělat. Jinak nebude ve druhém semestru pokojík, ani naše společné milování. A byli bychom pak každý někde úplně jinde. A mě by to taky docela mrzelo. Ale asi tenhle rozhovor opravdu dokončíme dnes u nás v pokoji. Moc chci, aby si přišel. Jen se ještě musím domluvit s Věrou.“

„Poslední Zlatý hrozen v tomto roce. Tak si to dnes pořádně užijme. Na ty naše blížící se zkoušky.“ Karel zdvihl sklínku s vínem a všichni si připili. Když položil pohár, viděl, že na něj Vašek kývnul, aby s ním šel ven.

„Mluvil jsem se Zdenou,“ řekl Vašek na toaletě. „A řekl jsem jí o vašem dnešním plánu. A jestli tu chce zůstat až do konce, nebo že odejdeme s Vláďou dřív, abychom stihli autobus.“

„Hergot, řekni konečně, jak jste se rozhodli, a nenapínej.“

„Zkrátka řekla něco, co mě úplně vzalo řeč. Ona je teď na pokoji sama. Ta, co s ní bydlí, je nemocná a léčí se doma. A přijde asi až po Novém roce.“

„Už to začínám chápat,“ přerušil ho Karel. „Zdena tě konečně vzala na milost.“

„Jo, ale potřebuju se k ní taky nějak dostat. Tak jsem si myslel, že bych mohl jít s vámi přes pokoj holek a stejně tak zase zpátky. Na její pokoj bych těžko sám vylezl. Je sice taky v prvním poschodí, ale má okna do průčelí a někde uprostřed fasády. Nejsem přeci opice.“

„Tedy, to bude dneska velká noc. Ale je třeba to nějak říct Vláďovi, že buď půjde do Malesic sám, nebo skončí dřív a půjde na autobus. Má smůlu.“

„Já to s Vláďou vyřídím,“ uzavřel debatu Vašek. „Ale já jsem nepočítal, že půjdu ke Zdeně a tak na to nejsem dostatečně vybavenej. Doufám, že mi pomůžeš.“

Tentokrát zůstali všichni až do samého konce. Všichni, až na Vláďu, který se po dvou hodinách zvedl a šel na autobus.

„Dobrou noc, pane Procházka a hezké svátky. Snad se tu po Novém roce zase sejdeme. Ale už ne tak často. Peníze docházejí a taky se musím učit. Po Novém roce je zkouškové období.“

„Taky jsem si to myslel, ale kšeft je kšeft. Byl jsi dobrý zákazník. Můj soukromý názor byl ale přeci jen trochu jiný. Tak Karle, hodně štěstí ve škole. Ať mají z tebe rodiče radost. Promiň, že ti tykám, ale už tě beru jako domácího. A tolik let ti zase není.“

Proslov starého číšníka Karla dojal. Až měl chuť ho obejmout. Nakonec mu ale pouze podal ruku a všichni vyšli ven do mrazivé noci.

„Musíme si dohodnout nějaký čas, co tady budete. Vašek bude jinde a musí nutně přes náš pokoj zpátky. Teď jsou dvě hodiny. Co, kluci, jak myslíte, že tady budete dlouho?“ zcela věcně uvažovala Káťa. Chlapci se na sebe podívali.

„Já myslím, že dvě hodiny budou stačit,“ řekl Karel. Káťa se zasmála a dloubla ho do žeber.

„Myslíš? Ještě jsem svůj čas neřekla já.“

Druhé dvě dívky se rozesmály. „Hele, Katko, moc ho netejrej, dvě hodiny přeci stačí, že jo, Vašku,“ otočila se Zdena na přítele.

„Co já vím, vždyť jsme spolu ještě takhle nebyli, snad jo.“

„Proboha, tohle je ale debata. Do čtyř to bude určitě stačit. Ztrácíme čas. Jdeme otevřít okno. A dejte si bacha. Je mráz a kameny jsou kluzký. Ať nespadnete. A ty, Vašku, ve čtyři hodiny zaťukáš na naše dveře. A ne aby ses spletl a vlez k nějaký jiný babě. To by ti Zdena asi neodpustila,“ uzavřela diskuzi se smíchem Věra.

„Katko, cítím se teď úplně zvláštně,“ šeptal Karel Katce v posteli do ucha.

„Jako bych tady v Plzni zestárnul o několik let. Ještě v létě jsme s kamarádem u nás běhali po Ovčíně, měli puberťácký nápady, přemýšleli o hovadinách a házeli šišky na ševcovic Helenku, která se opalovala v plavkách na zahradě pod Šibeňákem. A po půl roce musím nutně přemýšlet o životě, co budu dělat, až skončíme školu, jestli ji tedy dokončím. A taky přemýšlet o tom, že mám holku, kterou bych nechtěl už nikdy ztratit, protože je úžasná a protože ji mám moc rád.“

„Tak o tom teď moc nepřemýšlej, máme jen dvě hodiny. A už ani ne celé. Já bych byla sice pro delší čas, ale přehlasovali jste mě. Je mi teď úplně jedno, že kousek od nás je Petr s Věrou. Po příjemném tanečku chci jedno příjemné vánoční milování. Co si člověk může přát víc.“

Asi po hodině Káťa vstala a natáhla se pro lahev s vodou, která stála na stole.

„To už je čas?“ ozval se z vedlejší postele Petr. Káťa se podívala na hodinky. „Jsou teprve tři. Ještě je čas. Škoda, že není víno, jako posledně. Docela bych si teď skleničku dala. Takhle nám nezbývá, než udělat šup zpátky do postýlky.“

„Říkala jsem ti přeci, Karlíku, že já mám trochu jiný čas. Mě se to vánoční milování docela zalíbilo. Tobě ne? Máme ještě skoro hodinu.“

Blížila se čtvrtá. Katka pečlivě sledovala čas a jen nerada vylezla ven z postele.

„Všichni vstávat, budou čtyři,“ zavelela. „Přijde Vašek.“

Hoši opatrně slézali po kluzkých rohových kamenech, držíce se přitom všemi silami drátu hromosvodu. Dnes to nebyla zrovna bezpečná cesta. Dívky z okna ještě naposled zamávaly a chlapce pak už pohltily zcela prázdné noční ulice. Když vyšli ven na radčickou silnici, Petr se otočil na kamarády.

„Teda hoši, takovej život se mi líbí. Teď ještě přesvědčit ty dva raply, Zacha a Rádla, potom Maternovou na pedagogiku, Štekla na psychožku, doktora Beránka na biologii, bláznivýho Příhodu na marxák, Hejla na matiku a všechny je přesvědčit o tom, že jsme úplně geniální a pak zase šup do pokojíku a do jedný teplý náruče. To by byl správnej život.“

„Ještě k tomu přidej Klimeše a Čermákovou na češtinu a starýho Čepeláka na děják. Ale spíš než na náhodu, bych spoléhal na Vánoce, že ještě něco doženeme. Jinak se, kamarádi, rozlučme s tou teplou postýlkou na koleji i s teplou náručí,“ trochu zmírnil Petrovo nadšení Karel.

„Já nevím, kluci. Já to vidím u sebe spíš blbě,“ řekl smutně Vašek. „A úplně na odpis je Honza. Proto je pořád tak nervózní.“

„Hele, trochu optimizmu. Nemaluj čerta na zeď. Všechno máme teprve před sebou. Přeci to nezabalíme, když jsme sotva začali žít. A hoď tam radši Mikuláše, tady nás nikdo nebude slyšet,“ okřikl ho Petr. 

Hoši si dali ruce na ramena, srovnali krok a svižně vykročili prostředkem silnice vstříc počínajícímu ránu.  A tmou se opět, už po kolikáté, rozlehl ten strašný popěvek malesické koleje:

 

Šel Mikuláš, šel po ulici,

zachtělo se mu po slivovici,

hej, hej, hej, hej,

Mikuláš je ožralej….

 

* * *

 Konec semestru se neúprosně přiblížil. Trochu zvláštní počasí ani nyní, skoro v předvečer Vánoc, nepřineslo tu pravou zimní idylu. Na ulicích ležel slabý poprašek sněhu, mizící a zase se objevující podle teplot, oscilujících někde kolem nuly.

Karel den před odjezdem domů opět sedí na parapetu okna kolejního pokoje a hledí do černé noci. Už delší čas nemůže pořádně spát. Ve dne přednášky a semináře, občas nějaká schůzka s Káťou a dlouho do noci se učí. Ta jeho pragmatická rusovláska mu zcela změnila život. 

Dívá se ven z okna a pozoruje, jak řídké sněhové vločky víří vzduchem a zrcadlí se v matném světle zahradních lamp. Jeho deník leží vedle něj na parapetu, ale jeho stránky jsou zavřené. Ani ho nemusí otevírat. Snad stokrát své zápisky pročítal a s nostalgií procházel uplynulými léty. Před jeho očima teď jen krátce přelétly tváře nemnoha dívek, které na nějaký čas ovlivnily jeho život. Drobná Milena z tanečních, milá třebíčská dvojčátka, která mu říkala podle jeho krásného obleku profesore, energická, šestnáctiletá Mája s drobnými pihami kolem nosíku a neobyčejným talentem k milostným hrátkám.  Jejich oči teď bloudí marně kolem oken Zámečku a Karel ví, že to okno nemůže otevřít. Že jejich čas už pominul. Ten čas, který se pomalu rozplývá a zhmotňuje už jen do slov a vět, rozbíhajících se po stránkách jeho deníku. Ale možná, že čas už ani zastavit nechce.

Oči a tváře jeho někdejších lásek se teď v jeho představách pomalu rozplývají do noci. A za nimi, jen velmi zvolna, se v aerosolové záři lamp zámecké zahrady, vynořuje před Karlem úplně jiná tvář. Bledá tvář s modrozelenýma očima, s několika malými pihami a se záplavou nádherných rusých vlasů. Je tohle láska, Kateřino? Kolik druhů lásek vlastně existuje? A Karel si v této chvíli uvědomil, že jeho dětská léta jsou definitivně pryč.

 

* * *

 

Autor: Jan Zelenka
Hodnocení:
(5.1 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage
PRODUKT TÝDNE

Pořiďte svému mazlíkovi kvalitní krmivo. Konzervy Brit Mono Protein jsou vhodné pro psy s citlivým zažíváním, alergiemi a potravinovou intolerancí. Více zde.

produkt týdne.jpg

 

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

TÉMATA