Výprava do ztraceného času 1
Rodinné album

Výprava do ztraceného času 1

31. 10. 2019

Prolog
 

Život je prevít. Pořád na nás chce, abychom byli aktivní, abychom se pořád o něco starali, abychom se vzdělávali a také pracovali. Očekával jsem od života trochu přívětivější tvář. Ale on mne stále k něčemu nutil.

Ve věku jinošském jsem na příklad očekával, že mi budou děvčata padat sama do náruče. Tady jsem se ovšem zklamal, když jsem musel v potu tváře dobývat jejich srdce a následně i jejich separé. Pocit vítěze mi po úspěšném dobytí zteče však přinesl náležité sebevědomí a satisfakci nad faktem, že moje námaha byla přece jen dílčím způsobem odměněna.

Zkažen některými sladkobolnými romány Červené knihovny a prvorepublikovými filmy mizerné kvality jsem při vstupu do reálného života očekával nějakou milou, hodnou dívenku z vesnické chaloupky a románek á la Mrštíkův příběh Pohádka máje. Ale ouha. Tady jsem narazil neobyčejně tvrdě.

Život je skutečně prevít. Neupozornil mne včas, že takové milé dívenky existují jen v pohádkách a v těch již zmíněných filmech nebo knihách, a hodil mne rovnýma nohama do tvrdé reality až příliš emancipované skutečnosti. Trvalo pěkných pár let, než jsem se z toho bludného kruhu nepřízně života vymanil.

A tak jsem ze střípků života postupně skládal mozaiku nejen toho, co už bylo, ale i toho, co možná ještě bude, toho, co mne čeká, abych byl schopen tomu neznámému životnímu osudu v budoucnu vůbec čelit.

Skepse mne snad nakonec naučila i žít. A možná i díky tomu, že život byl prevít a nedal mi vůbec nic zadarmo. Ale abych tomu životu zase tolik nekřivdil. Přes všechna splněná i nesplněná očekávání přinesl občas i nějakou tu nadhodnotu, která očekávaná nebyla a která v dostatečné míře kompenzovala ostatní stinné stránky mojí stávající existence.

Životní mozaika se i dnes stále plní drobnými střípky a je jen otázkou času, kdy se její rámec zcela vyplní. Ale než ten okamžik nastane, očekával bych od života přeci jen trochu jemnější zacházení.

Nemusel by mne a mé nejbližší tak usilovně stíhat nejrůznějšími zdravotními problémy, a příjmové položky na běžném účtu v místech, kde figuruje správa sociálního zabezpečení, by se mohly posunout do podstatně vyšších čísel, abych mohl konečně naplnit některá očekávání, která se mi honila hlavou ještě v dobách dávného mládí a která mi život dosud odepřel.

Co vlastně ještě od života čekat? Stýskat si nad tím, že většina našich životních plánů nebyla naplněna? To nám příliš nepomůže. Já však ještě nechci bilancovat. V té životní mozaice je totiž ještě kousek volného místa. Pořád věřím tomu, že život mi ještě, alespoň na malou chvíli, ukáže svou příjemnější tvář.

 

* * *

Na břehu Oharky

 

Když otevřu okno, cítím až žár, který proniká dovnitř z rozpáleného vzduchu. Trochu atypicky teplé jaro přešlo plynule v horké léto. Takové teplo se daleko lépe snáší někde u moře. Vítr, vanoucí od moře k pevnině, příjemně ochlazuje horké klima a udržuje teplotu vody na přijatelném a osvěžujícím stupni. Ale přiznám se, že horké klima jsem vždy snášel daleko lépe, než mráz a sníh. Kdysi jsme do takového příjemného klimatu každým rokem jezdívali a užívali si relaxační mořské lázně. Kdysi. Před lety. Už nejezdíme. Jen ze setrvačnosti si občas prohlédnu nabídky cestovních kanceláří a představuji si nemožné.

Teď se ale dívám z okna. Na hřišti před domem si hrají děti. Některé si hrají s míčem, jiné lezou po jakési zvláštní konstrukci. A všechny komunikují mezi sebou podstatně hlasitěji, než by bylo třeba. Překřikují jeden druhého a jejich křik až nepříjemně vpadá do mé dopolední prázdninové siesty. Raději jsem opět zavřel okno, aby do pokoje nešel ten hluk a žhavý venkovní vzduch.

Na stole přede mnou leží staré rodinné album. Nebylo příliš používané. Jeho plátěné, světle hnědé desky jsou docela zachovalé. Přemýšlím, jaké bylo asi srpnové klima před pětasedmdesáti lety, když se z okna rodinného domku na pokraji Budyně ozval křik právě narozeného dítěte. Rodička i porodní bába, asistující u domácího porodu, si určitě oddechly a šťastně se rozesmály. Bohužel, nejsem schopen si tuto, pro mne tak důležitou událost, vybavit. Ani dlouhé procházky s maminkou po břehu Oharky. Přes boudu starého proutěného kočárku jsem toho moc neviděl. A i kdybych viděl, ještě jsem svět kolem sebe příliš nevnímal.

Teď si však prohlížím staré, zažloutlé fotografie řeky, dětský kočárek s velkou boudou, matku v letních květovaných šatech a otce, který mne zvedá vysoko nad hlavu. Je tam i sestra, která zvědavě nakukuje do kočárku a uvědomuje si, že už nebude jedináčkem.

Jednotlivé obrazy dávných dějů mi teď vyvstávají před očima jako jakási zvláštní výpravná feérie. Vůbec nerespektují chronologii života, objevují se přede mnou v nevyzpytatelném sledu, aby vzápětí na to mizely a uvolnily místo obrazům dalším. A já se bláhově pokouším těm pomíjivým obrazům dát v následujících řádcích nějaký smysl a řád.

Alba starých fotografií vypráví dávné příběhy. Některé z nich mají své pokračování v současnosti, jiné jsou bohužel již dávno uzavřené. Ten současný příběh se do alba teprve ukládá. Jaká bude asi jeho konečná podoba?

 

                             * * * 

 

                         Fotografie jsou v galerii

Hodnocení:
(5.2 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Libor Farský
Hezký nápad. Já moc lituji, že se v naší rodině retro fotky nezachovaly.
Soňa Prachfeldová
Milé vyprávění, staré fotky mají své nepopsatelné kouzlo. Člověk by chtěl podstatně víc, než mu život nabízí, zase snít ještě nyní, co ještě pěkného přinese, no to je úplně boží. A že nic není zadarmo a snažit se musíme, pokud něco chceme, to jsme již přece také pochopili. Krásné pane Zelenko.
Drahomíra Stínilová
Pane Jane, s chutí jsem si přečetla Vaše vyprávění. Pobavila jsem se a k tomu téma starých fotek a příběhů lidí z nich je pro mě čím dál tím víc zajímavější. Nevyhazovat nic.
Zdenka Soukupová
Krásně napsané. Taky se ráda "hrabu" ve starých fotkách, i když v mladším věku mě to skoro ani nenapadlo. Čím to asi je?
Marie Doušová
Myslím , že žádný mladý čas nebyl ztracený,ale prožitý s nadějí do budoucna. Krásně napsané a fotky potěší . Dík**********
ivana kosťunová
Mámn moc ráda staré fotografie. Obdivuji, jakou práci si fotograf tehdy dal třeba s portréty. Pozadí upravil a nasvitil jako divadelní scénu, samotnou fotografii ještě potom retušoval, jsou to opravdová umělecká díla. Vaše maminka měla krásný hluboký oduševnělý výraz- její portrét mě velmi zaujal.
Zuzana Pivcová
Mimochodem, ohledně dědečka, který padl v Haliči, zkusil jste si ve Vojenském ústředním archivu (tam jsem pracovala) zažádat o vyhledání jeho dostupné dokumentace (kmenový list, kartotéka padlých atd)?
Zuzana Pivcová
Patřím k těm, kteří mají rádi retro fotky i celá alba svých známých. Někdo by to na návštěvě považoval za únavné a nezdvořilé, kdyby mu někdo ukazoval staré fotky. Já naopak si o ně kolikrát říkám. Je to takový můj osobní genealogický průzkum. Co se mě týče, měla jsem také hodně pošetilé mladistvé představy o životě, hlavně, co bude rozhodující u mého budoucího partnera. Vím, že jedním z bodů bylo, aby zpíval. Když mi jeden dotyčný na můj dotaz, zda zpívá, řekl, že akorát v koupelně, hned jsem ho dala "k ledu". To byly časy!! Ano, Jendo, životní mozaika, kolik dílků ještě schází a zda se je podaří najít, nebo tenhle svět opustíme přece jen s fragmentem?
Jana Kollinová
Opr. Saháme v krizových situacích ..a do souboru bilancí máme další den, a další....
Jana Kollinová
Opět jeden hodnotný článek nabízející zamyšlení nad vlastním životem. K životnímu bilancování saháme k krizových situacích a druhý den jsme šťastni, že do soubor bilancí máme další den, a další, a další. Obrázky dávných dějů mají svůj smysl a řád a nejsou vůbec závislé na naší vůli. Minulost nelze ovlivnit a o to méně by nás měla ovlivňovat. :-)
Eva Mužíková
Pane Zelenko, potěšil jste mne. Retro fotky a příběhy mám velmi ráda.
Dana Puchalská
Jane, paráda. Krásné vzpomínky to jsou. P. S. Můj dědeček Antonín byl taky fešák a taky měl krásnou uniformu.
Jan Zelenka
Díky, Mirku. Čas je relativní, pro někoho plyne rychle, pro jiného pomalu.
Věra Ježková
Jendo, tvoje texty hladí, rozesmávají i vedou k zamyšlení. Díky za ně.
Mirek Hahn
Panta rhei......