Výprava do ztraceného času 2
Třebenická babička s dědou - archiv autora

Výprava do ztraceného času 2

2. 11. 2019

Malými okénky do časů minulých

Pohlednice ze světa jsou taková malá okna do našich vzpomínek. Obsahují mnoho a mnoho příběhů. Příběhů většinou příjemných, prostoupených nostalgií uplynulého času, provoněných třeba i šuměním moře, které je pro nás, středoevropany, vyhledávaným fenoménem, nebo svěžím vzduchem alpských velikánů. Zkrátka, takové dovolenkové vybočení z  reality všedních, pracovních dnů, se člověku obvykle vynoří, když si doma u kafe, nebo dvojky vína, znovu vytáhne památeční snímky, nebo zakoupené pohlednice a spolu se svými blízkými se ponoří do příjemného vzpomínání.

Nemusí to však být jen krásné pohlednice a fotografie z našich oblíbených dovolenkových destinací. Nemusí to být ani naše vlastní vzpomínky, naše vlastní emoce a přesto si člověk při pohledu na některé staré obrazy a pohlednice uvědomí, že naše životy jsou jen pokračováním životů těch, kteří nás zrodili, těch, kteří prožívali podobné emoce, jako my, kteří se milovali stejně, jako my, kteří prožívali stejně jako my běžné, denní problémy. Člověk si utváří svůj svět, aby ho zanechal, pokud možno, se svou nesmazatelnou stopou těm, co přijdou po nás.  I o tom nám staré pohlednice vypráví.

Pokaždé, když otevřu svou, poměrně velkou sbírku starých pohlednic, nevidím proto jen mizející, nostalgický svět starých časů, ale pohlednici i otočím, abych se alespoň na chvíli ponořil do života těch, kteří měli v té době potřebu někomu cosi sdělit, pozdravit ho, nebo mu třeba vyjádřit lásku. A zvláště, pokud jsou těmi pisateli naši nejbližší.  Rodiče, či blízcí příbuzní.

 

„Holešov na Mor. 20/VIII.35

Milčo,

Dík za Tvůj dopis, který mě nevýslovně potěšil! Stýská se mi nesmírně po Tobě a každá zpráva od Tebe jest mi vzácností. Jsem právě na revizí v  Holešově, myšlenkami jsem však neustále u Tebe. V dopise více! Líbá tě Jenda“.

 

 

 Tak tento pozdrav, například, psal otec mojí matce ze své služební cesty za obchodem v roce 1935.

Dnes, na rozdíl od časů našich rodičů i prarodičů, je prostor pro vzájemnou komunikaci díky internetu a nejrůznějším sociálním sítím daleko rozsáhlejší a rychlejší.

I ten sebelepší mail se ale může časem, nebo třeba i omylem smazat.  Dnešní módní virtuální svět sociálních sítí slouží většinou k  nejrůznějším a hlavně neosobním společenským aktivitám. Z pohlednice, na které je napsáno – stýská se mi po tobě – však člověk přímo cítí až teplo lidské ruky, která toto vyznání před mnoha a mnoha lety napsala. 

Nemohu říct, jestli je moje sbírka starých meziválečných pohlednic velká, nebo malá. Nejsem sběratel a tak nemám ani potřebné srovnání. Ostatně, není to ani moje sbírka. Největší část z asi sedmi set pohlednic mi zůstala po mém otci.

Když si pročítám mnohdy až intimní korespondenci mých nejbližších, cítím to až jako svatokrádež, když procházím jejich životem.  Ale také při tom přemýšlím, co jsem vlastně po nich geneticky zdědil. Vzpomněl jsem si na to i minulý pátek, na malém dejvickém hřbitově, pár dní před dnem, kdy vzpomínáme památky našich nejbližších zemřelých.

Oba rodiče tam leží vedle sebe, a já jsem mohl při pohledu na jejich náhrobek a i dnes při pohledu na jejich obsáhlou korespondenci, jim jenom takto, do té pomyslné věčnosti, za vše poděkovat.

Následující milý pozdrav byl napsán mou matkou a adresovaný otci. Přesně za čtrnáct dní po uvedeném datu se v Praze narodila moje sestra. Já jsem měl v  té době na svůj první novorozenecký křik ještě pět a půl roku času.

 

 

V té sbírce starých pohlednic je možné nalézt i jiné příběhy.  Anebo informace. Třeba jak vypadal ústecký Střekov na přelomu devatenáctého a dvacátého století.  Proti současnému stavu je to skutečně rozdíl.

 

 

 Pohlednice válečné už tak optimisticky a nostalgicky nepůsobí. Spíše depresivně. Štýrské okresní město Leoben působí na obrázku klidným, spořádaným dojmem. V prosinci roku 1915 však toto město prožívalo starosti válečné. Jakýsi kadet aspirant Karel píše svému českému příteli do Vídně:

 

„Milý příteli!

Psal jsem Ti asi 2 x, avšak odpovědi jsem od Tebe nedostal, nebo já Tvoje, anebo jsi na mně zapomněl. Psal jsem Ti z Mürzzuschlagu, kde jsem se setkal se spolužákem Kostkou t. č. Zugsführou. Odejel ke kádru, jako já, jenže já byl zase transferirován ke Lir 4 do Leoben. Pojedu nejspíše o svátcích aneb hned po nich do pole. Jsem tu já a ještě 1 Čech mezi samými Němci. Raději bych zůstal u 3. Tam bych šel se svými lidmi do pole ale tak mi to bude přec mnohem horší. Náladu mám však ucházející. Piš mi též jak se máš. Srdečně Tě zdraví věrný přítel Karel kadettasp. Lir. 4, 2. Komp. Leoben, Steiermark“.

 

 

 

 

 Jestli se vánočních svátků roku 1915 dožil, to už nikdo nezjistí. Pravděpodobně ho pohltila ta nesmyslná válka.

Ale zcela určitě se konce první světové války nedožil děda Bauer z  matčiny strany. V červnu 1916 píše svému příteli Matějíčkovi do Lkáně u Klapého, kde měli moji prarodiče malé hospodářství:

 

 „Drazí přátelé!

Já vás mnohokrát pozdravuji. Zasílám Vám na ukázku moji podobenku na památku válečné doby z  roku 1916.“

Děda se pádu Rakouska-Uherska a nové republiky nedočkal. Padl kdesi daleko na haličské frontě. A určitě ani nevěděl, za co vlastně bojuje. Moje matka si otce příliš neužila.  Když válka začala, bylo jí pouhých šest let.

Ale vraťme se do, o něco více pohodových let první republiky. Některé informace a pozdravy na zadních stranách pohlednic jsou často docela úsměvné.

V srpnu 1942 dostal „Ctěný pan Jan Zelenka, poštovní úředník Budyň n/Ohř.“ tento zajímavý pozdrav od své sestry, která byla na dovolené v Luhačovicích:

„Co děláte a jak se máte? Co dělá malá Olinka, já vím, že už je velká.“

Těch příběhů, pozdravů a setkání je v té sedmistovce starých pohlednic více, než dost. Běžné pozdravy z výletů, stýskání, milostné výlevy, nejrůznější informace. Zkrátka, taková malá okna, nikoli ovšem do mých vzpomínek, ale do života těch, kteří mi můj vlastní život dali.

* * * 

 

Hodnocení:
(5.1 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
František Matoušek
Obě "Výpravy..." jsou skvěle napsané. Odhalují čtenáři dobu již dávno minulou, která v nás vyvolává vzpomínky na svoje rodiče a další předky, kteří prožívali svoje životy v dobách nám známých spíše z doslechu. Pane Zelenko, vzpomínám s Vámi.
Alena Tollarová
Staré pohlednice mají svůj půvab a žádná sms zpráva ho nenahradí. Psaly se na nich i zprávy, které bychom dnes asi uschovali do obálky. Staré rodinné pohlednice nemám a je to škoda.
Soňa Prachfeldová
Dostala jsem chuť po Vašem článku se podívat do prastarého alba, kde jsou i pohlednice od příbuzných, které jsem nikdy nepoznala, psané krasopisně i zasle fotky jsou plné půvabu a mluví o zašle minulosti.
Jan Zelenka
Díky vám všem za pozitivní ohlasy.
Libor Farský
Líbíííííí !!!!!!
Zdenka Jírová
Moc hezké vzpomínání. Mám několik poštovních lístků / jsou válečné, z fronty / , které psal můj strýc z 1.světové války. nevím, kde byl, nedá se to vyčíst, asi to bylo tajné, jak píše svým rodičům tak dojemně mile a s úctou, že u toho musím plakat. Bohužel, padl těsně před ukončením války.
Drahomíra Stínilová
Zase vynikající námět a příjemné počtení. Když před mnoha lety zemřela maminka, našla jsem na půdě po jejím prvním manželovi krabici plnou sebraných starých pohledů, které zřejmě kupoval v nějakých aukcích. Bohužel s textem je jich tam málo, ale miluji se v nich probírat a dívat se na změny měst a vesnic, které už třeba ani neexistují. Našla jsem tam ale i skvost-pohled Elišky Krásnohorské a vzadu její vlastnoruční poděkování jakési vysoce vážené milostivé paní Horáčkové z Horních Černošic za přispění 50 Kč na sbírku Pro strádající spisovatelku.
Jan Zelenka
Jano, otec měl až neuvěřitelně dokonalý rukopis. Možná se něco přiučil ještě na obchodní akademii v Praze. Opisoval i obecní kroniku, protože nikdo ve vsi neměl tak krásný a zdobný rukopis. Zejména jeho iniciály byly úžasné. Chvíli kroužil rukou nad papírem a když ruka klesla, vykouzlila úžasné ornamenty. Já, jako přeučený levák, jsem se po něm nevyvedl.
Jana Kollinová
K článku jsem se několikrát vrátila, zejména pro jeho nostalgické kouzlo, ale také proto, že mě zaujal dokonalý rukopis. Většina dobových odeslaných pohlednic se vyznačuje úhledným zdobným písmem. Opakovaně vnímám detaily, které jsem při prvním čtení neregistrovala. :-))))
ivana kosťunová
Čím jsme starší, tím raději vzpomínáme. Teprve teď, kdy jsme se věkově přiblížili svým rodičům a prarodičům, jsme schopni je pochopit. Oni toho ale už bohužel nemohou využít. Napadlo mě, že by bylo zajímavé využít našich vzpomínek a porovnat je v různém období. Třeba první třída, první taneční, atd...
Jana Kollinová
Jane, díky Vašemu velmi citově zabarvenému článku jsem se také ponořila do příjemného vzpomínání. Moc dobových pohlednic a soukromé korespondence z dob dávno minulých nemám. Neumím si vysvětlit proč moje maminka svůj tolik opečovávaný archiv ke sklonku života zničila. Zůstala barevná fotografie z roku 1875 s razítkem Eskadron 2D/6, na které děda přál babičce veselé Velikonoce a jedna fotografie babičky, která má na druhé straně droboučkým písmem napsané veršované vyznání lásky dědovi. Překvapilo mě to, protože babička, tak jak jsem ji znala, byla drsná upracovaná žena, bez jakýchkoli projevů pozitivních emocí. Možná pouze tyto dva fragmenty mamince postačovaly ke vzpomínání. Děkuji za Vaše sdílené vzpomínky.
Hana Nováková
Pane Zelenka, děkuji moc za tento příspěvek, se slzami v očích jsem nejen četla, ale vzpomínala zrovna v tento Dušičkový den na ty, kteří už zůstali jen v mých krásných vzpomínkách. Mám uložených hodně pohlednic, dopisů, fotek a tak nějak když je čtu je moje vzpomínání živější a někdy se mi zdá, jako kdyby ty postavy stály u mě a ten text mi předčítaly. Kdo ví, jak to po smrti funguje? Možná se to někdy dozvíme...
Věra Ježková
Jendo, to je nádhera. Věřím, že takové vzpomínky a pohlednice mají nesmírnou cenu nejen pro tebe, ale i pro tvé blízké.
Dana Puchalská
Jane, už se těším na další díl. Mně se tyhle vzpomínky moc líbí. Mám doma na památku po dědovi z otcovi strany moc krásný pohled. Z první světové války. Vytvořil ho on sám, nakreslil se jak hlídá nějakou stavbu. Dala jsem si ho v rámečku na stěnu. A to písmo kterým naši předci psali je nádherné. Děkuji.
Eva Mužíková
Pane Zelenko, i když se jedná o příběhy lidí mně neznámých, zaujaly mne. Ráda si přečtu další.
Zuzana Pivcová
Ano, několik takových pohledů, na nichž psal náš tatínek ještě coby starý mládenec pozdrav své budoucí ženě, naší mamince, máme na chalupě v Týně nad Vltavou také. Je dojemné je číst. je to pro mě vlastně taková psychologická ministudie, protože tatínek byl stavitel a člověk zdánlivě velmi věcný. Také jsme objevily vzkazy nějakého předka z otcovy strany, Jihočecha, který jako mladinký odešel za prací do Ameriky. Nebyl tam šťastný a jeho vzpomínky na domov jsou až srdceryvné. Také máme schovaný pohled, který jsem o prázdninách po první třídě, když jsem jela s rodiči do Týna, poslala z pražské zoo sestřičce, která byla v ozdravovně. Psala jsem, že jsem se těšila na žirafu, ale není tu, protože jim "uhinula". Za Vaše vzpomínky moc děkuji.