Jak jsme se zapojili u vesnického pohřbu
Ilustrační foto: pixabay.com

Jak jsme se zapojili u vesnického pohřbu

9. 11. 2019

Bylo jaro, příroda se probouzela ze zimního spánku, všechno bylo krásné a plné života. Jenomže se stávají i věci, které jsou toho pravým opakem. Zemřela nám vzdálená teta a nás neminula účast na typickém vesnickém pohřbu. 

Bylo krátce po revoluci, bujelo soukromé podnikání napříč všemi obory, bez větších zkušeností a finančních prostředků majitelů. Nevyhnulo se ani takové smutné činnosti jako je pohřebnictví. A o tom jsme se měli brzy přesvědčit na vlastní kůži.

V den „D“ jsme se spolu s mou matkou a květinami nasoukaly do mého, tehdy nedávno zakoupeného „vozu“, zn. Fiat, zvaný „taška.“ Řidiče nám dělal můj syn – vysoký dvacetiletý hoch, který nás navzdory rozměrům vozu a netáhnoucímu motoru šťastně dopravil na místo akce.

Brzy se dostavil i organizátor pohřbu s ostatky zemřelé tety a plným autem věnců a kytic. Brzy ale zjistil, že všechno vyložit bude nad jeho síly. Byl jediným přítomným zaměstnancem, ale nějak asi v duchu počítal s pomocí zainteresovaných příbuzných. Bystrým zrakem přelétl očima truchlící pozůstalé a smuteční hosty tvořené většinou vetchými stařenkami a strýci, kteří už mají něco za sebou, ale rychle vyhodnotil situaci.

Zrak mu spočinul na mém synovi, který svým vzrůstem převyšoval ostatní a se svou sportovní postavou vypadal, že něco vydrží. Co na tom, že byl svátečně oblečený. Přes hlavy účastníků mu jediným pohybem ukazováčku pokynul gestem, kterému se nedalo neporozumět Něco na způsob „mladej, pojď sem“. Syn se sice nejprve ohlédl, zda za ním nestojí někdo, komu toto gesto patří. Ale pak pochopil. A protože byl slušně vychovaný a zvyklý pomáhat, dal se do práce. Nejprve teta, potom věnce a kytice, a to vše dvakrát. Jednou do kaple na bohoslužbu a znovu to samé k převozu na místní hřbitov. To už ani nečekal na pokyn pohřebního agenta a chopil se svého úkolu. Až u čerstvě vykopaného hrobu mu služba skončila, protože na místě již byl přítomný asistující hrobník, který ho vystřídal.

Syn si pohřeb skutečně užil. Od první reakce, která se dala předpokládat, se z této příhody s odstupem času stala oblíbená humorná historka, a na to, že se pohřební služba na jeho úkor dobře „nabalila“, už zapomněl.

Můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.