Když někdo zemře. Co říkat a co dělat?
Ilustrační foto: ingimage.com

Když někdo zemře. Co říkat a co dělat?

13. 11. 2019

Upřímnou soustrast. To je věta, kterou téměř každý vysloví, když se dostane do kontaktu s člověkem, kterému zemřel někdo blízký. Ale co dál? Mlčet? Mluvit? Co říkat? Utěšovat?

Zpravidla se v takových situacích většina lidí cítí nejistě, neví, jak se chovat. Jenže i tak smutná událost má svá pravidla etikety.

Rozloučení se zesnulým, vyjádření soustrasti jeho blízkým, vlastní vypořádání se s překvapením, se smutkem. To vše je před člověkem, který dostane zprávu, že někdo, koho znal, zemřel. „Zpráva o úmrtí blízkého člověka vás zachytí téměř vždy nepřipravené, měli byste však znát způsoby, jak vhodně reagovat,“ říká Daniel Šmíd, lektor etikety, který mimo jiné pořádá různé kurzy společenského chování. A pokračuje: „Pohřeb je jednou z nejméně příjemných společenských událostí a protože jde o projevení úcty zemřelému, nemělo by při něm docházet k jakýmkoli přešlapům.“

Realita je však taková, že právě v těchto smutných a emočně vypjatých situacích se mnoho lidí chová způsobem, který bývá označován výrazem ‚jako slon v porcelánu‘.

Právě proto je dobré znát základní pravidla. Už samotné oznámení smutné události v mnoha lidech vyvolává zmatek. Pravidla jsou přitom jasná. Pokud člověk dostane do dopisní schránky parte, měl by odeslat vyjádření soustrasti. „Nejvhodnější je rukou psané. Může dojít k emočnímu vypětí a dopis rukou napsat nelze. V tom případě postačí dopis vytištěný a vlastnoručně podepsaný. V tomto případě však pozůstalým netelefonujte,“ vysvětluje Daniel Šmíd. Jiná situace je, pokud nám někdo smutnou zprávu zatelefonuje. V takovém případě je nejvhodnější říct: „Je mi to líto, přijměte, prosím, moji upřímnou soustrast. „Pozor, soustrast nepřejeme, ale vyjadřujeme,“ připomíná lektor etikety velmi často používané a nevhodné slovní spojení ‚přeju upřímnou soustrast‘, které je poněkud nesmyslné, když se nad ním zamyslíme. Zároveň při  telefonickém hovoru není vhodné ptát se na detaily.

Pokud člověk, který zprávu sděluje, chce říct něco víc, je samozřejmostí ho vyslechnout. Každý však v takové situaci reaguje jinak. Někdo je v šoku a chce se svěřovat, sdílet svou bolest. Někdo naopak touží po klidu, uzavře se před okolím a jakékoli otázky jeho stav ještě zhorší. Nyní je poměrně časté, že se zprávu o úmrtí někoho blízkého či známého dozvíme esemeskou. „V takovém případě považuji za vhodné velmi blízkým lidem zavolat a jednou větou sdělit svoji soustrast. Pokud je zpráva ze vzdálenějšího příbuzenstva či od známých, postačuje kondolence, vyjádření soustrasti také formou psané textové zprávy,“ vysvětluje Daniel Šmíd.

V čem na pohřeb?
Na pohřeb jednoho šedesátiletého muže přišly tři velmi pestře oblečené dámy. Jedna měla červené šaty a modrý klobouk, druhá širokou květovanou sukni a výrazné zlaté boty, další barevné kalhoty s puntíky. Všechny chrastily výraznými šperky. Příbuzní zesnulého na ně vrhaly podezíravé a nesouhlasné pohledy. Navíc je nikdo z příbuzných neznal. Synovec zemřelého se po skončení obřadu vydal za podivnou trojicí, která pokuřovala u smuteční síně. Vyšlo najevo, že se jedná o ženy, se kterými se zesnulý seznámil v nemocnici, kde ležel s těžkou nemocí, které nakonec podlehl. Vzájemně se tam podporovali a slíbili si, že pokud někdo z nich zemře první, ostatní nebudou truchlit, ale přijdou na jeho pohřeb v co nejpestřejších barvách. Rodina nebožtíka však dotyčné dámy odsoudila a označila jejich přístup za nevhodný, přestože dotyčný i svým příbuzným řekl, že si nepřeje, aby mu na pohřeb chodili v černém.  Samozřejmě se jedná o výjimku, ale  pokud si někdo přeje předem svůj pohřeb zrežírovat, jeho přátelé a blízcí mají jeho přání a představy respektovat. Ovšem obecně platí pravidla i pro to, co si na pohřeb obléknout. Pokud někdo přijde v džínách a tričku, dává okolí najevo, že neví, co se sluší a patří.

„Etiketa oblékání na smuteční obřad má svoji historii, která nás zavazuje k dodržování. Černá je typickou barvou smutku u nás i ve velké části Evropy a platí do i dnes,“ říká Daniel Šmíd a doporučuje ženám černé šaty, černé punčochy, černé boty, v případě chladného počasí černý kabát. Pro muže je jedinou variantou černý oblek a bílá košile. „Ideálně doplněná černou kravatou a bílým kapesníčkem v náprsní kapse saka. Podobně jako u žen jsou žádoucí černé polobotky a černé, dostatečně vysoké ponožky,“ připomíná.

Za naprosto nevhodné označuje přijít jen v košili, ve výrazných barvách, natož v džínách, sportovních oděvech nebo kostkovaných či jinak vzorovaných košilích, v sandálech či teniskách.

Jak se chovat? 
V jedné rodině došlo ještě před započetím smutečního obřadu k hádce, která skončila tím, že se dva synové zesnulého drželi pod krkem. V jiné rodině křičela po obřadu manželka zesnulého na sousedku, že ví o tom, že měla s jejím manželem poměr. A do třetice, při dalším pohřbu dělala jedna přítomná dáma tak hysterické plačtivé scény, až jí příbuzná zesnulé přede všemi řekla, ať drží pusu a opustí obřadní síň, protože stejně všichni vědí, že nebožku celý život pomlouvala. Výsledkem bylo, že se někteří přítomní nahlas rozesmáli. Ano, pohřby mohou probíhat rozmanitě a ne vždy je výsledkem důstojné rozloučení. Už to, že se mnohdy sjede rodina, jejíž jednotliví členové se třeba nemají příliš v lásce a často se nevídají, dělá z pohřbu riskantní záležitost.

„Před pohřbem není prostor pro sdělování rodinných informací či dávných nebo nedávných situací. Na tato komunikační témata je čas poté, co smuteční obřad proběhl, a to buď cestou zpět z místa rozloučení nebo na smuteční hostině,“ vysvětluje Daniel Šmíd a upozorňuje také na pravidla, jak se chovat během obřadu. „Není vhodné mluvit ani šeptem. Nijak nekomentujte smuteční projev i přesto, že v něm zazní cokoli, s čím subjektivně nesouhlasíte. Po obřadu máte možnost osobně kondolovat pozůstalým, a to v pořadí, ve kterém stojí či sedí. Kondolenci ‚upřímnou soustrast‘ pronášejte tiše, nevyžadujte oční kontakt, podejte ruku, krátce stiskněte a mírně ukloňte hlavu.“

Pozor na hostiny
Další poměrně rizikovou situací bývá následná smuteční hostina. Někdo ji propláče, někdo se na ní pohádá, někdo se na ní opije. Je to situace, kdy se sejde skupina lidí plných emocí. Smyslem těchto setkání odjakživa bývalo, aby se tyto emoce setřásly, aby se lidé takzvaně očistili od prožitého žalu, zavzpomínali na nebožtíka. „Cílem této části rozloučení je setřepání smutku. Proto není nutné bránit se úsměvům či tichému smíchu. Naopak je zapovězeno hovořit o dělení majetku, závěti, případných dluzích, vytahovat staré křivdy. Vhodné je na zesnulého zavzpomínat a nebát se sdílet veselejší historky, které jste s ním prožili,“ vysvětluje Daniel Šmíd.

Takže, pokud jste dočetli toto chmurné téma až do konce, nezbývá než si navzájem popřát, abychom se do takových situací dostávali co nejméně. Nicméně je pravděpodobné, že se do nich každý někdy dostane. A i v tomto případě platí, že je dobré být připraven.

Hodnocení:
(5 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Libuše Křapová
Je mi úplně jedno, jak a co praví etiketa, co zažitá pravidla a nebo názory ostatních. Já jsem si při úmtrí manžela nepřála, aby mi někdo kondoloval, a až jednou zemřu i já, nechci rozloučení ani hrob, chci popel rozprášit v místě , kde je i popel mého manžela. A byla bych moc ráda, kdyby se ti, kteří mne měli rádi, sešli časem někde v hodpodě a tam na mne u dobrého jída a pití vzpomněli. V pohodě a se smíchem.
Soňa Prachfeldová
Je to konečná, jak si to rodina zařídí, je jen na ní.
Lenka Kočandrlová
Právě v tom vidím určitý úpadek doby,že dříve bylo narození spojeno s určitými obřady, a také smrt. Dnes se dělá,jakoby to bylo něco ostudného truchlit po někom déle než (snad) měsíc! Pamatuji se jak ještě počátkem 60.let někteří spolužáci nosili černou pásku ve škole po určitou dobu,protože jim někdo ,babička či děda, zemřel. Kde by si člověk měl zaplakat,i to se dnes "nenosí", než třeba na tom pohřbu. Osobně si myslím,že je to škoda,že už se málokdy vidí opravdu pořádný,klasický pohřeb,kdy je rozloučení např. v kostele,jde se v průvodu na hřbitov,tam se koná nějaký obřad....Možná je to tím,že lidi jsou obecně manipulováni,že to nestojí za to,ale kdysi i obyčejný chudší člověk měl důstojný pohřeb a né,že ho šoupnou do pece a rozhází někde,jen aby nikdo už nemusel někde "pucovat" hrob.A tvrdí se,že nebožtík by si to nepřál....Kdy už si připomenout zásluhy i chyby někoho,naposled,když ne na posledním rozloučení?
ivana kosťunová
Když někdo zemře, je těžké říkat cokoliv. Jsou to jen trapné formální věty. proto jsme při pohřbu babičky prostřednictvím člověka, který obřad řídil, požádali přítomné, aby se zdrželi projevů soustrasti. Věděli jsme, že děda by to neustál.
Zdenka Hillová
Souhlasím s p.H.Rypáčkovou
Hana Rypáčková
Já jsem to nemohla ani dočíst, nejvíc mi vadí ty ukázkové případy "ze života". Náhlá úmrtí , když si zesnulý neřekl, jak by chtěl poslední rozloučení, je jen a jen na rodině. A když rodinu seznámil se svou vůlí, má se splnit.
Dana Puchalská
Pohřeb je vždy smutná událost. Nevím jak ostatní, ale já jej prostě nechci. Přeji si aby na mně lidé, které jsem měla a mám ráda, vzpomínali jinde než v obřadní síni.
Zuzana Pivcová
Myslím, že pokud má zemřelý potomky nebo jiné příbuzné, většinou asi vědí, jaký byl, jak chápal vlastní život i odchod z tohoto světa. Podle toho by se k němu měli zachovat i při rozloučení.
Jitka Caklová
Mně by se líbil pohřeb, o kterém vyprávěl duchovní kouč Mark Dzirasa ve Všechnopárty 8.11.2019. Nechci, aby kvůli mému "odchodu" někdo smutnil. Pořádnou oslavu, jakou pamatuji z raného dětství, kdy se všichni i s hudbou přemístili ze hřbitova rovnou do hospody a tam to rozjeli. Faktem ale je, že tehdy takový vesnický pohřeb určitě nestál 40 - 50 000.-
Elena Valeriánová
Já mám takové smutné rozloučení zrovna před sebou - v pátek.
Jana Šenbergerová
V našem věku musíme počítat s tím, že budeme častěji účastníky pohřbů. Netoužím po tom, aby zlatým hřebem mého života byl pohřeb a moc by se mi líbilo, kdyby se se mnou neloučili lidé v černém. Kdo se se mnou bude chtít rozloučit, může to udělat kdekoliv a kdykoliv. Bez obřadu jsem byla počata a bez obřadu se chci vrátit, odkud jsem přišla. Na jiných pohřbech respektuji etiketu, ale myslím si o tom své.
Lenka Kočandrlová
Byla jsem na mnoha pohřbech,tak vím,co by se mělo dělat.Jenže dnes je zvykem žádný pohřeb ani nedělat....Zažila jsem před více lety,že zemřel můj bývalý šéf a dobrý kolega.Jeho manželka ho nechala spálit bez obřadu,rozprášit někde na loučce. Vůbec jsme nevěděli,že zemřel a nikdo se s ním nemohl vlastně důstojně rozloučit.Myslím si , že kdysi byl pohřeb takovým zlatým hřebem života nebožtíka,dnes se s lidmi hodně zachází jako s věcí a obřad není žádný.Kolikrát výmluva na nedostatek peněz je hodně trapná!