Jsem nemocný. Když to člověk neumí přiznat ani lékaři
Ilustrační foto: ingimage.com

Jsem nemocný. Když to člověk neumí přiznat ani lékaři

5. 12. 2019

Nic mi není. Já to zvládnu. Ale ano, zajdu k lékaři, jen jsem zatím neměla čas. Zastírání zdravotních obtíží je pro mnohé lidi běžnou součástí života. To, že je něco trápí, odmítají přiznat okolí, ale i sami sobě.

Jedná se o přesný opak těch, kterým se říká hypochondři. Zatím pro ně sice nebylo vymyšleno žádné označení, ale je jich hodně.

V jedné rodině nedávno našli vnuci osmašedesátiletou babičku ležet v kuchyni na zemi. Omdlela, zkolabovala poté, co se jí silně začala téct krev z nosu. Vyšlo najevo, že rok nebyla u své praktické lékařky, přestože jí dotyčná několikrát kontaktovala. Paní má delší dobu vysoký tlak a lékařka si uvědomila, že si dlouho nebyla pro léky. „Ale já se tam chystala, jen jsem se k tomu zatím nedostala,“ říkala dotyčná dáma.

„Mami, vždyť jsi v penzi, tak si užívej život a pořád se nehoň,“ nabádá jí její dcera k odpočinku.

„Já jen ještě chtěla dodělat tu jednu zakázku a pak bych tam šla,“ tvrdí paní, která si v penzi přivydělává jako cukrářka. Její výrobky jsou u sousedů a známých žádané, občas dostává zakázku nějakou oslavu či menší svatbu. A tak peče a peče a přestože má potíže nejen s tlakem, ale také s klouby a bolí ji záda, odmítá zvolnit tempo.

Lidí, kteří mají pocit, že nemoc je jejich selhání, není málo. Zapírání zdravotních problémů je jevem, o kterém se příliš nemluví.

Před časem proběhl na toto téma průzkum, který přinesl pozoruhodné výsledky. Vědci a lékaři ze čtyř amerických univerzit začali spolupracovat a oslovili pacienty z různých míst Spojených států. Celkem téměř pět tisíc lidí. Zkoumali, nakolik jsou upřímní k lékařům, zda jim přesně popisují své zdravotní obtíže.

„Potvrdilo se, že pacienti poměrně často neříkají, co přesně se jim děje. Někdy své potíže zamlčují před lékařem, i když už za ním přišli. Prostě se je snaží zlehčovat. Častým jevem také je, že nechtějí prozradit své nezdravé chování, například špatnou stravu nebo porušování léčebného režimu,“ uvedla lékařka Barbara Keberová, která na výzkumu pracovala.

Podle americké studie až osmdesát procent pacientů někdy záměrně lékaři neřeklo úplnou pravdu. „Víme, že se to děje, ale nakonec jsme byli překvapeni, jak běžně lidé informace lékařům zatajují,“ uvedl spoluautor výzkumu Brian Zikmund Fischer. A podotkl zajímavou věc: „Mluvíme o lidech, kteří něco zamlčují, zatajují, nechtějí přiznat ani sami sobě. Účastníci výzkumu tedy mohli své odpovědi korigovat spíše tak, aby nepřiznali, jak často lžou. To znamená, že počet těch, kteří něco tají nebo lžou o svém zdravotním stavu, může být ještě vyšší.“

Zpravidla se říká, že k lékařům neradi chodí muži. A že čím jsou muži starší, tím častěji mají pocit, že návštěva lékaře je jakousi známkou selhání, slábnutí, stárnutí. Takže ji oddalují, lžou partnerkám, že u lékaře byli, i když nebyli. Jenže podobně se chovají i mnohé ženy. Mezi nimi lékaři častěji evidují jiný důvod, a to pocit nepostradatelnosti.

„Nemůžu si dovolit marodit,“ říkala s oblibou pětašedesátiletá Blanka. Její muž na to odpovídal:  „Ty se udřeš samou péčí o nás ostatní k smrti, protože vůbec nemyslíš na sebe.“ Velmi dobře si všímal, že Blanka čím dál hůře chodí do schodů, těžce dýchá, je podrážděná, unavená. „A kdo by to za mě udělal?“ říkala rozzlobeně pokaždé, když jí on nebo syn řekl: „Mami, vykašli se na všechno, odpočiň si.“ Blanka však každý den vytřela celý dům, každý den uvařila teplé jídlo, televizní seriály sledovala zásadně s prachovkou v ruce nebo při nějaké ruční práci. Sklízela ovoce, zavařovala, rozvážela vše po rodině. Když skončila s infarktem v nemocnici, po pár dnech chtěla podepsat reverz, protože lékařům tvrdila, že se bez ní doma neobejdou. „Ona si není schopna připustit, že člověk musí i odpočívat. Lékaři jasně řekli, že kdyby přišla se svými obtížemi dříve, k infarktu nemuselo dojít. Měla potíže se srdcem už dlouho, muselo jí být hrozně špatně, ale ona to zastírala,“ říká její muž. Blanka se dostala z nejhoršího, ale přesto stále nechodí na kontroly tak často, jak by měla. „Však mi už nic není,“ říká.

U mnoha lidí vyjdou jejich vleklé zdravotní potíže najevo často až po jejich smrti. Nezřídka se stává, že ani partneři či nejbližší netuší, že někdo nějaké obtíže měl. „Manžel mi lhal. Tvrdil, že chodí k lékaři na kontroly a já neměla důvod mu nevěřit. Pak mu začaly otékat nohy, pořád měl všude modřiny, praskaly mu cévky. Tvrdil, že k lékaři chodí, že to není vážné. Poté jsem ho našla doma mrtvého. Až pak jsem postupně zjistila, že u svého lékaře nebyl tři roky a že nebral vůbec žádné léky. Mám na něho strašný vztek. Mohli jsme prožít pěkný zbytek života. Tak jsem zůstala sama s malou penzí, nemůžu utáhnout bydlení, nemám na žádnou zábavu. Je mi pětašedesát a můj život jakoby skončil. A může za to on. Nepřeháním, opravdu mu ten jeho lehkomyslný přístup k jeho zdraví, nejsem schopna odpustit,“ vypráví Iva, která je dva roky vdovou.

Lékaři se setkávají s případy, kdy k nim ženy své partnery doslova přivedou. Muži se tváří naštvaně, tvrdí, že jim nic není. Nezřídka se však ukáže, že ženy měly pravdu a že muž trpí zdravotními problémy, jejichž neřešení by znamenalo malér.

Současný životní styl právě tento typ chování podporuje. Mnozí lidé se snaží žít aktivně, plánují si, co vše budou v penzi dělat a zdravotní obtíže jim jejich plány naruší. Takže se rozhodnou dělat, že je necítí. Že je nemají. Předstírají to tak úspěšně, až tomu časem sami uvěří. Bohužel, zpravidla pokaždé se však časem ukáže, že takové předstíraní nemůže fungovat věčně.

Hodnocení:
(4.9 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Libor Ptáček
On pohled na své vlastní zdraví je dost komplikovaný a zatížený sebou samým, svým subjektivním pohledem. Tak nemůžu do chodů, no a co, není mi už osmnáct. Ale vážně. Pokud člověk roky zpětně tloustne nebo hubne tak si toho nevšimne. Není to jako když si zlomím nohu. Nemůžu se ohnout, zapomínám jestli jsem chtěl do ledničky nebo na záchod, nepamatuji si čísla nebo jména, jó, za mlada. Tady ale musí pomoct doktor, ale ne jako můj obvoďák. Dobrý den a na shledanou a je to za dvě stě. Jednou jsme měli na školenní doktorku z rychlé pomoci. Pokud ona přijde k pacientovy, koukne na barvu kůže, rtů, nehtů, očí, puls, dech a těch znaků je na první pohled snad dvacet. Na to mi jako amatéři nikdy nedosáhneme. Tak když já řeknu doktorovi, mně je špatně, ostatní je už na něm.
Zdenka Soukupová
Tak nevím, jestli nejsem začínající, vlastně už pokročilý hypochondr, protože už dlouhá léta chodím pravidelně na všechny preventivní prohlídky. Díky Bohu žádnou chorobou netrpím, ale pro svůj klid k tomu doktorovi jdu.
Marie Faldynová
Je pravda, že o některých svých zlozvycích moc dobře vím, ale nejsem dost rozhodná. Péči o zdraví za nás nikdo nevyřeší, buďme rádi za preventivní prohlídky a za dostupnou lékařskou péči. Na druhou stranu utíkat do nemoci a nechat se litovat - na to je života škoda...
Jana Šenbergerová
Za sebe musím napsat, jak to vidím já. Moc toho o sobě nevíme, a proto se klidně ničíme - někteří bez přispění lékařů a jiní s jejich přispěním. Ale to je na hodně dlouhou a složitou diskuzi, která by stejně k ničemu převratnému nevedla, protože každý máme hlavu svou za tu jedinou, která všechno nejlíp ví. Pokud jde o zdraví, mělo by to tak být, protože hlavně nám by mělo na našem zdraví záležet, ale není to tak. Ničíme se každý ve jménu něčeho jiného a pak čekáme, že budou doktoři dělat zázraky. Nebudou. Ty musíme pro sebe dělat sami.
Věra Halátová
Až si řeknu: "Jsem těžce nemocná", tak půjdu a požádám lékaře o eutanázii. Doufám, že do té doby bude v ČR povolena.
Hana Rarasch
Lidské tělo nebude nikdy dokonale probádané, ale zdraví je to nejdražší, co máme a ony i ty léky na cholesterol, tlak apod. mají své opodstatnění. Před 13 lety jsem byla nějak "zpomalená", horší vidění jsem připisovala potřebě zvýšeného počtu dioptrií. A důsledností lékařů se objevil obří nádor na mozku a díky genialitě neurochirurgů ze Střešovic těch 13 let žiji, pracovala jsem dokonce i 5 let navíc, užívám si rodinu, cestování. Kdybych k lékařům nešla??????
Lenka Kočandrlová
Nevím proč bych měla chodit po doktorech? Trčet v přecpané čekárně hodiny,pak být za 5 minut venku s nějakými recepty na léky,bez nichž jsem se doteď klidně obešla? Lékaře pacient ve skutečnosti nezajímá,ani vás neposlouchá,je to rutina,vnutí lék na tlak,na cholesterol.... Ani mne nenapadne.Možná, až mi bude ještě víc let,že si to rozmyslím,ale zatím si zůstanu doma a jedině nutnost papíru pro řízení auta mne zavede do ordinace, což pro mne bude velká oběť.
Ladislav Vesecký
Já nemám rád poseroutky, kteří si neustále stěžuji jak jsou nemocní, aby je druzí litovali.
Věra Ježková
Extrémy v životě nemám ráda.