Výprava do ztraceného času 4
Archiv autora

Výprava do ztraceného času 4

11. 11. 2019

Gymnaziální léta znamenala v mém životě zásadní zlom. Nová učební látka se na nebohé studenty, zvyklé na přijatelný režim základní školy, najednou nahrnula jako lavina. Ne každý to zvládl se ctí. Ocitl jsem se bohužel v té druhé, horší skupině. Nezvyk učit se doma, dlouhými lety vypěstovaný stereotyp hodit školní tašku do kouta a věnovat se knihám nebo toulkám po Ovčíně s kamarádem, mne zařadil spíš mezi trojkaře. Pro život budoucí to nebyla dobrá příprava. Tady excelovala především děvčata, která hrdě a s náležitým sebevědomím nosila tehdy na hrudi pyšně rudý pionýrský šátek a která jsem v předcházejícím textu označil tak trochu hanlivým názvem - šprtky. Inu, život má mnoho tváří. Někdy je skutečně lepší být tím šprtem. Vše je relativní.

Ne každá tvář tehdejšího života však byla nepříjemná. K těm podstatně příjemnějším patřily bezesporu taneční.

Tanec je docela příjemná aktivita. Tedy velice příjemná, pokud člověk není od přírody úplné dřevo a dokáže vnímat hudbu a v rytmu té hudby se i pohybovat. Kde jinde může nesmělý puberťák, stydící se před děvčaty říkat i ty nejobyčejnější banality, docela legálně sevřít dívku do náruče a pár minut s  ní hopsat po parketu. Tancem přece může vyjadřovat své pocity, své nálady a i ten největší lotr se v  tanečním objetí umravňuje a snaží se vypadat inteligentně. Dokonce jsem tam tehdy poznal kluka, který, byť měl zrak jak ostříž, nosil ke zlepšení svého image brýle, aby před děvčaty vypadal jako inteligent.

Moje seznámení s  ním bylo velmi originální. Natáhl jsem ruku, abych se s ním o přestávce pozdravil a představil se mu. Říkám – Honza Zelenka. On se trochu pozastavil, ale potom mi nabízenou ruku stiskl a řekl s  těžko utajovaným smíchem – Honza Červenka. To už jsme nevydrželi a rozesmáli jsme se všichni jako blázni, až přiběhl taneční mistr a vynadal nám, že strašně řveme. Příští taneční večer Honza přinesl malou lahvičku rumu, kterou jsme spolu svorně na toaletě vypili.

Waltz, tango, valčík, polka, jive, charleston, foxtrot, slowfox, cha-cha, rumba, mazurka. Snad jsem na nic nezapomněl. Vstřebat všechny tyto tance a přitom neublížit svým partnerkám, bylo docela náročné. A k tomu ještě nezvyklý tmavý oblek, bílé rukavičky, upnutá košile, která obvykle škrtila u krku a motýlek, který bych nejraději hodil cestou do Vltavy.

Konečně nastává delší přestávka. Bílé rukavičky putují s úlevou do kapes, škrtící košile s motýlky se povolují a v předsálí stojí spolužačky z gymnázia a smějí se strnulým postojům a trochu toporným krokům svých spolužáků, snažících se co nejlépe zvládnout tuto společenskou událost a neudělat ze sebe před svou tanečnicí blbce. Pro jednoho teenagera je toho až dost. A v  šestnácti letech vám výčepní pivo na kuráž nenalije.

Při polce se řítíme parketem, jak utržený vagon. Milada má hrůzu v očích a já se všemožně snažím, aby mi ji v obrátkách neodnesla odstředivá síla. Ustáli jsme to oba. I při té rychlosti se ale vznášela po parketu lehce jako víla a každý tanec s ní byl úžasným zážitkem. Nikoli však pro ostatní, kteří nám na poslední chvíli museli rychle utíkat z cesty. Pouze jednou nám štěstí nepřálo, to když se Miladě podařilo šlápnout vysokým podpatkem jinému tanečníkovi do záložky kalhot. Při naší rychlosti to tehdy způsobilo doslova masakr.

Tanec však netrvá věčně. Bohužel. Po pár minutách obvykle skončí. Určitě jsem však při něm býval jistější než při tom, co následovalo potom. Promenáda kolem parketu bývala pokaždé traumatickou záležitostí. Alespoň pro mne tomu tak bylo vždy.

„Povídej mi něco.“ Kolikrát jsem tuto děsivou frázi od té doby slyšel! Dívka od svého tanečníka očekává nějaký duchaplný a inteligentní proslov, úměrný té slavnostní chvíli tanečních. A nebohý tanečník prochází dokonalou lustrací. Pokud tímto lustratiem projde ke spokojenosti své partnerky, je mu dovoleno provést očistnou oběť své bohyni, tedy přijít opět při příštím tanečním kole a pronést znovu tu tajemnou formulku – smím prosit? Co má ale takový kluk pořád říkat? Konverzaci, zcela běžnou v  klukovských partách, zde může jen těžko použít. A tak chodíme s Miladou kolem parketu, zavěšeni do sebe a mně hlavou probíhají všechny možné myšlenky, jak tu nádhernou blonďatou a kudrnatou holku oslnit.

Během první promenády jsem se zmohl pouze na to, že jsem jí pochválil vlasy. Ty byly bez nadsázky úžasné. Přemýšlím, kam až v té chvále mohu zajít, aby to bylo ještě slušné. Snažím se uplatnit určitou míru dominance a můj zrak tak cestuje nejen po jejích vlasech, ale i po ostatních částech jejího těla. Intenzita mého pohledu Miladu mírně znervózňuje a dívá se po svých šatech, jestli někde náhodou nepovolil nějaký neposedný knoflík.

Zaplaťpánbůh mne po chvíli napadlo probrat náš společný poštovní výlet do Moravského krasu před dvěma lety. Už tehdy, jako dítě, byla neobyčejně krásná a já jsem si při pohledu do hloubi Macochy představoval, jak ji budu zachraňovat při nějaké nečekané příhodě. Malér se ale žádný nekonal a já byl tak o to potěšení připraven.

Ten malér přišel až v tanečních. Při dalším večeru jsem uviděl Miladu v živé debatě s nějakým vysokým klukem. Když mě spatřila, věnovala mi jeden ze svých nádherných, zářivých úsměvů a jenom pokrčila rameny. Domyslel jsem si, co to znamená. Bylo po námluvách, sotvaže začaly.

Pro šestnáctiletého kluka jsou první taneční kroky vlastně jeho prvním vstupem do dospělého života. A tento krok může mít celou škálu hodnot. Od traumatického poklesu sebevědomí, přes etapu vzdoru –  no, bóže, tak neumím tancovat, ale za to dobře válím fotbal -, až po zjištění, že jsem vlastně takový lev salónů, který si může nabalit holku, jakou bude chtít.

Vzhledem k tomu, že jsem si v stařičkém sále Libuše získal určité taneční renomé, nemám o tanečnice nouzi. Občas se podívám po parketu a vidím blonďatou, kudrnatou hlavu Milady a je mi docela líto, když ji vidím pokaždé s někým v živém rozhovoru. Klidně bych vyměnil svou dvojku ze zeměpisu za jen trochu lepší schopnost  balit holky. Ale myslím si, že by starý gymnaziální profesor Macák měl na tento můj problém jiný názor.

„Podívej, Honzíku,“ řekla mi někdy, už v průběhu tanečních, moje kralupská teta Mařka.

„Ty přece chodíš do tanečních. A Janebovic Jana tady od sousedů taky. Nemohl by ses jí trochu věnovat? Znáš ji přece, ne? Ona nemá žádného stálého tanečníka a moc ji to tam proto nebaví.“

Zkuste takovou žádost odmítnout. Když jsem příští taneční uviděl v davu tanečníků blonďatou hlavu Milady z pošty, neměl jsem vůbec čas ani touhu sledovat, jestli se s někým baví, či nikoli. Zavěšen do malé, temperamentní Jany, jsem bedlivě naslouchal vodopádu slov, řinoucího se z  jejích drobných úst. Občas jsem zkoušel proud její řeči přerušit svou nenápadnou poznámkou, ale většinou mi k tomu nedala šanci. Měl jsem tehdy moc rád dívky, které člověka vůbec nepustily ke slovu. Alespoň jsem nevypadal jako blbec.

Trochu obavu jsem měl jen na naší první schůzce večer na Dvořákově stezce u Vltavy, když jsme se měli poprvé políbit. Nakonec mě uklidnilo, že ona to neuměla taky.

Taneční v kralupské Libuši byly úspěšné. Alespoň podle počtu kapesníčků s pečlivě vyšitými monogramy mých tanečnic. Nevím, jestli tato pěkná tradice přetrvává dodnes. Pokud ne, je to škoda. Kapesníčky bohužel nepřežily mé časté stěhování, o bílé rukavice se postarali moli a zatuchlý sál kralupské Libuše, ve kterém při pravidelných nedělních čajích musela obvykle zasahovat Veřejná bezpečnost, po nějakém čase ustoupil modernizaci města.

 

                          

 

 
LARGO
 

Když slyším tiché Largo hrát,

má mysl zalétá

až tam,

co vidím dívky stát.

co akát zavoněl,

až tam,

co bílé šaty jdou,

jak bílé husi po vodě.

Až tam Tě vidím vlát,

co stojí dívky s ruměncem,

co stojíš ty,

až tam,

fotograf v koutě

ptáček letí.

Až tam jsme šli,

co voní parfém z kapesníčků,

kde voní dálka,

svítí světla,

a dívky s chlapci

tančí polonézu.

Až tam jsme došli

cesta končí

i tiché Largo,

Nový svět

 

                            

Při vzpomínce na své první kralupské taneční se musím zmínit i o profesoru Macákovi. Gymnaziální profesor Macák byl zeměpisář a přírodopisec a byl doyenem celého profesorského sboru. Byl to neobyčejně vzdělaný a všeobecně vážený člověk. A byl vedle profesora Pícky oblíbený i u těch největších grázlů. Když vykládal o dalekých zemích, školní osnovy šly obvykle stranou a já jsem ho vždy podezíral, že všude v těch zemích byl a že všechno to, o čem nám vyprávěl, viděl a zažil na vlastní oči. Natolik bylo jeho vyprávění sugestivní.

Když jsem kdysi někde napsal, že za mými dobrými známkami ze zeměpisu stál Jules Verne, zapomněl jsem k němu přidat ještě profesora Macáka. Budiž mu za to dodatečně dík. Jednou nám vykládal o Mexiku, dával si záležet na výslovnosti španělských zeměpisných názvů a záměrně tu výslovnost přeháněl. S oblibou několikrát opakoval - Rio Grande del Norte, název hraniční řeky mezi Mexikem a Spojenými státy a intonace jeho hlasu klesala a hned zase stoupala do výše, div, že nám ten název řeky nezazpíval.

Rio Grande del Norte. Ale nejen tento název. Měl zřejmě španělský jazyk ve veliké oblibě, protože stejně tak vyzpívával i jiné španělské zeměpisné názvy. Vždy si dával záležet na výslovnosti a zdůraznění přízvučných slabik. A občas nám říkal:

„Poslouchejte, jak ten jazyk přímo zpívá.“

Když ty názvy vyslovoval, tak se díval s lehkým úsměvem někam daleko z okna, možná až na mayské pyramidy na poloostrově Yucatan, nebo do hlubokého kaňonu řeky Rio Grande del Norte. 

 

                             *

Pašování volů přes hranice. Toto neobvyklé slovní spojení nám při jedné přednášce z českého jazyka na plzeňské fakultě objasnil přednášející, tehdy ještě odborný asistent dr. Lumír Klimeš. Tato zvláštní metafora znamená kupodivu maturitu. Je to zřejmě specialita plzeňská, neboť jsem to nikde jinde, ani v žádné literatuře neobjevil. Ten druhý a daleko běžnější místní výraz pro označení maturity, je podle pana Klimeše jatky. Faktem je, že když jsem kráčel do dveří učebny, kde zasedala maturitní komise, měl jsem stejně pocit vola, kráčejícího na svou porážku. Když se ale zamyslím nad tou první slangovou verzí, musím uznat, že má svou vnitřní logiku. Bezbranný vůl, jdoucí na svou porážku, se najednou úspěšně ocitá za tou pomyslnou hranicí, oddělující jeho dětství od počínající dospělosti. Ocitá se za určitou rozumovou hranicí, která mu otevírá bránu do světa. Ne nadarmo se maturitě říká spíše zkouška dospělosti.

Když se v kralupském gymnáziu blížil onen významný okamžik, i ti největší flákači, mezi které jsem bohužel také patřil, si začali konečně uvědomovat, že jim právě teď jde o jejich budoucnost. Jak přežít svaťák, jak nacpat za týden do hlavy všechno, co jsme za tři roky jen odflákli? Musím se přiznat, že náhle nabyté vědomí odpovědnosti mne donutilo začít přemýšlet úplně jinak.

V osm ráno jsem vyrážel směrem k hospodě pod zámkem. Nikoli ovšem na pivo. Tam už čekala spolužačka Jana, dcera hospodského Janáče, která na tom byla s učením podobně jako já, a oba jsme se vydali podle řeky asi kilometr po Dvořákově stezce směrem na Kralupy. U tunelů, kde byly dvě stařičké, omlácené lavičky, byla konečná. Každý jsme obsadili jednu a za zvuku nedalekého žabího skřehotání jsme do sebe násilím cpali maturitní otázky. Ta naše zvláštní předmaturitní koexistence byla jednoznačně účelová. Nebylo v tom nic intimního. Když jsme nabrali dostatek vědomostí, tak jsme se vzájemně zkoušeli. Fungovalo to perfektně.

Když jsem potom seděl před maturitní zkušební komisí, bylo mi sice ouzko, ale s údivem jsem pozoroval, jak třídní Čáňa, náš tříletý češtinářský postrach, má ruku před ústy a skoro nepozorovatelně napovídá. Poté, co mírně propocen, jsem vyšel vítězně ze dveří, Jana z hospody se mi pověsila na krk a dala mi pusu.

„Bez tebe bych to asi neudělala.“

„Nápodobně,“ odvětil jsem. „Já bych to zase asi neudělal bez tebe. Takže jsme si kvit.“

Janička z hospody sice tu svou první životní hranici úspěšně překročila a po maturitě vítězně vkročila do života manželského. Zdolávat další životní hranice jí však osud nedopřál. Krátce po své svatbě havarovala i se svým manželem na motorce. On havárii přežil, Jana bohužel ne. Poprvé jsem se ocitl tváří v tvář smrti někoho mi blízkého. Přesto, že jsme byli pouze spolužáci a kromě školy jsme se nijak zvlášť nestýkali, nesl jsem to velmi těžce.

 

*

Stará Nelahozeves, pohled na lobkovický renesanční zámek a tzv. nelahozevské Benátky.

foto ORBIS

Autor: Jan Zelenka
Hodnocení:
(5.1 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage
PRODUKT TÝDNE

Pořiďte svému mazlíkovi kvalitní krmivo. Konzervy Brit Mono Protein jsou vhodné pro psy s citlivým zažíváním, alergiemi a potravinovou intolerancí. Více zde.

produkt týdne.jpg

 

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

TÉMATA