Vyčerpaní a smutní. To jsou senioři, kteří pečují doma o své rodiče
Ilustrační foto: ingimage.com

Vyčerpaní a smutní. To jsou senioři, kteří pečují doma o své rodiče

14. 11. 2019

Když zazvoní mobil, roztřesu se strachem, co se opět stalo. Přála bych si, abych aspoň jeden den nemusela nic dělat. Už jsme se pořádně nevyspali více než rok. To jsou slova lidí ve věku kolem šedesátky, kteří se dostali do časté situace: Starají se o své rodiče, kterým je přes osmdesát a více.

Jestliže si někdo myslí, že šedesátka je věk, kdy lidé zvolní tempo v práci, užívají si zatím dobré zdravotní kondice, cestují a věnují se zálibám, mýlí se. Takoví lidé jsou spíše výjimkami. Mnohem více je těch, kteří ve věku označovaném jako raný seniorský, mají nejvíce starostí a stresu.

Podle údajů občanského sdružení Gender Studies nyní až sedmdesát procent lidí ve věku mezi padesáti a šedesáti lety pečuje o staré nemohoucí rodiče. Společnost Elpida, která se zabývá pomocí seniorům, zaznamenala na své telefonní lince určené seniorům výrazně více hovorů, v nichž se lidé vyššího věku svěřují, že už péči  o své velmi staré rodiče nezvládají. Kateřina Bohatá z Elpidy uvedla: „Pečující lidé jsou sami v důchodovém věku a přitom se starají o rodiče, kterým je osmdesát a více let.“

Jedná se o nový jev spojený s tím, že moderní medicína nyní dokáže prodlužovat lidský věk. Velmi často se jedná o případy, kdy se lidé sice dožívají devadesáti i více roků, ale zároveň jsou odkázáni na pomoc druhých. Tedy svých dětí, které jsou ovšem již ve věku, kdy začínají mít zdravotní potíže a ubývají jim síly.

„Nikdy v minulosti rodiny nepečovaly o svého nemocného, starého blízkého člověka tak, jako dnes,“ uvedla psychiatrička Tamara Tošnerová, která se specializuje na problémy spojené se stárnutím. „Vzhledem k tomu, že lékařská věda neměla tolik možností, lidé umírali dříve. Jenže starat se o někoho vyžaduje řadu praktických zkušeností a vědomostí. Mnozí lidé se do takové pozice dostávají nezkušení a jejich život se tím výrazně mění,“ vysvětluje.

Postaráme se. Ale jak?
Pokud bychom se pokusili popsat život typického šedesátiletého páru žijícího v první polovině jednadvacátého století, vznikne přibližně tento model: Oba partneři pracují, neboť teprve před několika lety splatili veškeré půjčky a hypotéku a přestali podporovat své dvě děti, které mají ze svých předešlých manželství a třetí dítě, které mají společné a narodilo se jim téměř ve čtyřiceti letech.  Muž má téměř devadesátiletou ovdovělou mámu, která žije sama v bytě na druhém konci města, obtížně chodí a trpí řadou zdravotních potíží. U otce jeho partnerky se začíná projevovat stařecká demence, také ovdověl. Nedaří se pro něj najít zařízení, ve kterém by o něj bylo postaráno. Výsledek? Oba šedesátníci téměř každý den po práci jezdí za svými rodiči a snaží se o ně v rámci možností starat. Velmi často je doprovázejí k lékařům, kvůli čemuž si musejí často brát dovolenou v zaměstnání. Jsou vyčerpaní, nervózní, sami začínají mít zdravotní problémy.

Organizace Maltézská pomoc dělala průzkum, ve kterém se snažila zjistit, jak se Češi staví k situaci, kdy jejich nemocní staří rodiče přestanou být soběstační. Vyplynulo z něj, že většina vidí pomoc v umístění starého člověka v domově pro seniory nebo v zajištění pečovatelské služby. Každý čtvrtý člověk uvedl, že se o starého rodiče postará sám. Jenže většina lidí si nedovede představit, co takové péče obnáší. Zároveň lidé uváděli, že sami počítají s tím, že jednou dožijí v nějakém zařízení, že nepovažují pomoc dospělých dětí za automatickou, povinnou, že na ni rozhodně nemíní trvat. Vyšlo rovněž najevo, že čím jsou lidé starší, tím častěji své staré rodiče navštěvují. Nejvíce času jim věnují penzisté. Takže se potvrdil jev, na který nyní lidé zbývající se problémy spojenými se stárnutím populace, poukazují: Penzisté pečují o penzisty.

Přinést nákup nestačí
Statistici vypočetli, že okolo roku 2025 bude na sto žen v produktivním věku připadat pětapadesát lidí starších osmdesáti let. Tedy lidí, u nichž je vysoce pravděpodobné, že budou nějakým způsobem nemocní a odkázáni na pomoc druhých.

Vzniká početná skupina lidí, kteří se ve věku kolem šedesáti let cítí velmi vyčerpaní. Mnozí popisují své pocity jako bezradnost a obavu z budoucnosti. „Každý třetí obyvatel České republiky uvedl, že se setkal ve své rodině s tím, že příbuzný vysokého věku nebyl schopen žít dál sám ve svém bytě a potřeboval pomoc. Dvacet procent dotázaných uvedlo, že se velmi bojí, že je taková situace potká. Zároveň většina lidí uváděla, že považuje za přirozené se o starého nemocného příbuzného postarat,“ uvedl Lukáš Curylo za Charitu, která na toto téma také sondovala situaci.

Jenže i z tohoto průzkumu vyplynulo, že mnoho lidí neví, co si pod pojmem péče o starého člověka vlastně představit. Mnozí si myslí, že stačí přinést babičce nákup, utřít jí v bytě prach a dát si s ní kávu.

„Na obecním úřadě nám doporučili pečovatelku, jenže ta přijde mámě pomoci s hygienou a zase jde. Nám pak nám v noci sousedé volají, že z bytu uslyšeli ránu. Máma nebere telefon, tak tam jedu. Leží na zemi, spadla cestou na toaletu. Pobude pár dní v nemocnici, pak ji pošlou zpátky a za dva dny se opakuje totéž. Nespím, jsem nervózní, jezdím za ní pětkrát do týdne. Lékařka mi řekla, že se ten stres už projevuje na mém zdravotním stavu,“ říká třiašedesátiletá Milena. Je rozvedená, žije sama, pracuje jako učitelka na základní škole a stará se o svou jednadevadesátiletou matku. Domů si ji vzít nemůže, protože bydlí v malém bytě v domě bez výtahu a matka má potíže s pohybem. „Kdybych přestala pracovat a starala se o ni, finančně bych neutáhla nájem bytu a provoz auta. Navíc mám do penze jen pár let,“ vysvětluje Milena, která sama trpí řadou zdravotních potíží. „Plánovala jsem si, že se po šedesátce začnu sama o sebe více starat, ale výsledkem je, že z práce jedu k mámě, večer nervozitou nemůžu  usnout, takže se nacpu prášky, ráno jsem jako praštěná, odučím své hodiny ve škole a zase jedu k mámě, která už téměř nemůže vstát z postele a je čím dál více zmatená,“ vypráví.

Mnoho seniorů, kteří se starají o své staré rodiče, navíc podléhá předsudkům a obávají se vyhledat pomoc. Často zní věty: Nebudu do toho zatahovat děti, mají svých starostí dost. Musím to zvládnout. Rodiče do domova pro seniory nedám, co by na to řekli sousedé a známí.

Dostávají se tak do kruhu, ze kterého se čím dál častěji dostávají ven tak, že se sami zhroutí, začnou se potýkat se zdravotními potížemi, jsou mrzutí a získají pocit, že je už v životě čekají jen samé povinnosti a trápení. Mnozí totiž považují vyhledání pomoci a delegování části práce spojené s péči o starého nemocného člověka za své selhání.

„Je to nesmysl, protože žádný člověk není schopen trvale dlouhodobě sám pečovat o vážně nemocného. Snažit se v takové situaci vyhledat pomoc je žádoucí a přirozené,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová. Potíž je v tom, že naše společnost se teprve učí, co si v této oblasti počít. Nikdy dříve totiž tento jev, kdy senioři pečují o seniory, neexistoval v tak masovém měřítku.

Hodnocení:
(4.5 b. / 22 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Alena Várošová
Nikomu co jste tu psali vaše životní zkušenosti s rodiči nezávidím.Staří lidé jsou jako malé děti a pokud jsou ještě nemocní,tím je ta situace ještě horší.A kdo z těch 90tiletých je bez nemoci? Ano,každý je rád,že své rodiče,či matku ještě má,ale vše to má své následky.Že někdy je ten co se stará je na tom hůř zdravotně,jak ten co jej ošetřuje.. Tito lidé,kteří ošetřují své blízké by měli dostat metál a nejen oni,ale sestry v LDN,či v Penzionech .
Václav Bok
Ach ano, bylo to kruté. Obya byli do svých cca 82 let celkem soběstační, pak nastaly klasické obtíže, parkinson atd..Dělal jsem co jsem mohl, ovšem jednou už nebylo pomoci a druhý bojoval s Parkonsonem a zřejmě i s Alzheimrem. Fakt se snažil. A konec byl smutný, však to znáte... Byl jsem na počátku důchodu a ty dva roky byly peklem. Stále bylo co řešit, shánět, platit ... to víte, jejich rozhodnutí v posledních letech nebylo zrovna super, půjčovali peníze, nebo dávali různým neziskovkám ze svého malého důchodu a nebo si pořídili dvě penvné linky i když měli ještě sami mobily. No, asi dost nás bude možná taky takový... Vzpomínám na to se smýšenými pocity. Očistec a na druhé straně jsem byl rád, že jim mohu pomoci, i když už to oni moc neocenili. Asi ani nemohli, že. A proč to píšu? Nechci aby tohle zažili i moje děti. Víte?
Dana Kendziorská
Omlouvám se, už jsem na to přišla, včem dělám chybu.
Dana Kendziorská
Tomuto článku a jiným článkům od paní Hofmanové dávám vždy 5 hvězdiček, ale naskočí mi pouze jedna. Nechápu, kde dělám chybu. Poradí mi někdo?
Eva Kopecká
Mé dvě kamarádky se staraly - každá v jinou dobu, dá se říct, že za sebou, o maminku ležáka. Měly ale plnou podporu širší rodiny i manželů v RD. Říkaly, to si neumíš představit. Mají pravdu, asi neumím. Ovšem nemusely by mi to předhazovat až tak vehementně....Obdivuju to. Byla to ale jejich volba. Pomáhala jsem už několika příbuzným /úklid, vaření, nákup/ dlouhodoběji, ale doma jsem toho člověka neměla. Obě holky ztratily takový nějaký ten profesní růst. Šlo o 10 a 5 let. Což je dlouho. Ony si myslí, že já mám život veget. Nemám jim za zlé, že nedovedou pochopit, co je zákeřná nemoc, domácí násilí a vyplacení manžela ze společného majetku za cenu dvou brigád souběžně při zaměstnání. On to někdo lehké nemá. Něco vidět je, to, že jsem doma a pečuji, něco vidět není, to, že pracuju bez oddechu...No.
Danuše Stočesová
Je mi něco přes 60, mé mámě je 86 let. Jak víte jsem průvodkyně. Přemýšlela jsem o situaci, kdyby moje máma potřebovala pomoci. Samozřejmě bych nikdy nedovolila, aby byla v Domově důchodců. Starala bych se o ni, ale přitom bych se dál učila a psala. Energii získávám z meditací a z učení, tedy neustálého v průběhu celého dne. Pro mne by to byla další životní zkouška. Jsem věřící člověk a domnívám se, že každý člověk je častokrát postaven před tyto zkoušky. Je záležitostí srdce, tedy intuice, jak se lidé rozhodnou. Lepší je mít dobré a čisté svědomí.
Věra Halátová
Třiašedesátiletá Milena má pár let do důchodu? To je ročník 1956 a to už, i bezdětná žena nárok na důchod má. Může být poživatelkou starobního důchodu, pečovat o matku a požádat na ni o příspěvek.
Jaromír Bílek
V devětapadesáti jsem byl postaven před rozhodnutí, jestli si otce ležáka po roce v LDNce vzít domů a starat se o něj, nebo najít nějaké zařízaní a platit za péči o něj. Otec bez pomoci není schopen ani krátké chůze, takže pleny, gramofon, když už byl v LDNce, tak jsem mu koupil elektrický vozík, takže byl schopen se na něm pohybovat. Takže jsem se nad tím nějak zamyslel a řekl jsem si, kde by jsi chtěl trávit poslední dny, nebo roky života ty sám? Určitě bych chtěl být doma a proto jsem se rozhodl a vzal si ho domů, no už jsou to tři roky, samozřejmně fyzicky je na tom stále stejně, duševně taky, protože hlava mu funguje, trochu zlobí žaludek, ale to je vlastně běžné, protože nemá pohyb. Paní doktorka mi řekla, že jsem mu prodloužil život, protože v LDNce by na pokoji se čtyřmi pacienty a během toho roku jich tam několik zemřelo, to na psychice nepřidá. Co mi vadí, nikdo mě nepřipravil a nenaučil jak se o něj starat, to všechno jsem se učil za pochodu, vzhledem k tomu, že mám nějaké zdravotnické kurzy a jako školák jsem chodil do zdravotnického kroužku, tak to nějak zvládám. Druhá věc je, že je to na 7 dní v týdnu od rána do noci, vlastně bez odpočinku a my bychom potřebovali jednou za půl roku na týden, 14 dní si oddychnout. Sice paní doktorka mu jednou za rok napíše rehabilitační pobyt v LDNce, ale potřebovali bychom to aspoň 2x ročně. Je to únavné a hlavně psychicky a mě nemá kdo vystřídat, ale relativně toho nelituji, ale někdy je toho dost.
Jitka Hašková
Znám to. Je to velmi těžké. Měla jsem vzor ve své mámě, která se starala o svojí matku, mojí babičku. I tak to nebylo jednoduché.
Marie Doušová
O svoje rodiče jsme se postaraly až do konce jejich života, neboť jsme tři sestry a tak jsme se vždy střídaly v pomoci , jak to šlo. Bylo to náročné,ale jsem ráda, že jsme se mohly o rodiče postarat a nechat je dožít v jejich domku. Nebylo to vždy lehké, ale s láskou a porozumněním se zvládá vše líp.
Jaroslav Charvát
Moje manželka se starala několik roků o svoje rodiče, hlavně o otce. Tchán měl pokračujícího Alzheimera a týral celé okolí. Tchyně to už nezvládala. Bydleli sice sami v RD asi deset minut od nás, ale péče tam musela být vždy ihned a kdykoliv, a telefon zvonil ráno i o půl noci, a bylo to vše náročnější a náročnější. Tchán negoval jakoukoliv cizí pomoc (třeba charity). Po létech tchán zemřel a tchyně byla velmi ráda, že může jít do Domova seniorů u nás ve městě. Prožila tam krásných 10 roků, vždy si to velmi, velmi chválila. Zemřela tam v tichu a s veškerým zaopatřením, a my měli klidnou duši.
Soňa Prachfeldová
Je to moc těžké, maminku jsem si vzala k sobě do rd, když ovdověla, prožily jsme spolu krásných 20 let, než těžce onemocněla , vozila jsem ji do Červeného kříže, jak dítě do školky, a pak to šlo velmi rychle ke konci. Později si člověk říká, jak to mohl vše zvládnout, teď už bych to nedala.
Ellen Z. Matějová
Co k tomu říct? Někdy je to velice náročné. Lidé se dožívají čím dál vyššího věku, ale jistě ne v takové kondici, jak by si sami představovali, mnozí jsou léta nesamostatní, nechtějí ani žít, ale lékaři je udržují při životě do statistik dlouhověkosti. Jsem toho názoru, že člověk by měl žít jen tak dlouho, dokud se nedostane do stavu nedůstojného pro něho samého. Řekla bych, že naše generace (současných 55 -75 let) je na tom nejhůře. Naši rodiče, kteří odešli do důchodu v 55 - 60-ti letech ještě v celkem dobrém zdravotním stavu, se dožívají klidně stovky, zatímco my pracujeme mnohem déle a ve větším stresu. A při práci, když ještě navíc není ani zdraví nic moc, se starat ještě o rodiče, to je zátěž, kterou v tom věku dá málokdo bez následků na vlastním zdraví a životě. Tak, jak tu mnozí píšou. Věřím jim každé slovo, protože totéž zažíváme už několik let s matkou, které je 93 let. Já pracuji ve 12-hodinových směnách (denní a noční) v nemocnici, volný víkend mám jednou za 6 týdnů. Ve věku 61 let je to značně vyčerpávající, jak nepravidelný režim, tak nedostatek spánku, atd... a k tomu dojíždět k matce. Sestra je sice už v důchodu, ale s odchodem do důchodu ovdověla a všechno dohromady ji tak vyčerpalo, že sama skončila s vážnou nemocí na několika operacích a dodnes se z toho pořádně neměla čas vzpamatovat, protože péči o matku dávala přednost. Teď už se z toho zhroutila úplně, takže na mně teď leží starost nejen o matku, ale i o sestru. A hroutím se už také. Své děti a vnoučata jsem neviděla několik měsíců, protože nemám kdy k nim zajet (oba bydlí s rodinami daleko a mají ještě dost malé děti na časté cestování). Tak s nimi mluvím jen po večerech přes Skype... A stav naší matky se zhoršuje den za dnem, místa v domovech nejsou. Matka je už hodně dementní, ale jinak ještě pohyblivá a relativně zdravá, ale doslova nás šikanuje - vše musí být po jejím, nikdy nic neuděláme dobře, atd... Může takto fungovat klidně ještě 10 let i více, my ale ne - je to příliš náročné psychicky i fyzicky. Kdo nezažil, těžko si to představí. A naše známá, která je vdova a je jí 74 let, se stará 24h denně o svou matku, které je 98, je téměř nepohyblivá, k tomu má na starost dům a zahradu. Vychovala 3 děti, hlídává i vnoučata. A říká, že tak si své stáří a důchod nepředstavovala, pro sebe nemá čas nikdy, jednou za 2 roky jede na 2 týdny na dovolenou, když se její děti o babičku chvíli postarají. Ale ona má i z toho špatné svědomí, že do své péče o matku zatahuje své děti, navíc její matka jí to pak dlouho vyčítá, že si dopřála dovolenou a nechala ji v péči jiných. Tak vždycky říká, že to je život k ničemu - jen honička, stresy a vyčerpání místo zaslouženého klidu. Naše děti asi takové starosti jako my mít nebudou - pochybuji, že po tom náporu a stresech, kterými si procházíme, se naše generace dožije takového věku jako naši rodiče. Svým dětem bych to rozhodně nepřála, aby musely se mnou tohle zažívat. Pokud se dožiju důchodu, hned si zažádám o nějaký domov. Ještě před pěti lety mi to všechno nepřipadalo tak zatěžující, ale teď už na všechno opravdu nestačím a jsem tak unavená, že někdy už únavou a zpřeházeným režimem ze směnného provozu nemohu ani usnout. A pak se to nabaluje. A někdy si říkám, jestli vůbec budu mít možnost se jednou odstěhovat blíž k dětem a vnoučatům, jak jsem to měla na důchod v plánu, jestli se toho při tom všem vůbec dožiju, natož zdravá a při smyslech, abych si to ještě mohla i užít.
Danka Rotyková
Všechny, kteří pečují o své rodiče, obdivuji. A vím z vlastní zkušenosti, že není ve stáří každý stejně "milý". Můj tatínek žil krátce, zato byl vidět i slyšet, někdy to bylo opravdu hrozné. Maminka se má v březnu dožít 90-ky. Jsem za to moc ráda, zároveň mám občas pocit, že to nezvládám. Moje sestry jsou odolnější, ale s maminkou si rozumí ještě méně. Takže zbývá jediné - žít dál a snažit se pochopit, že to je ta správná cesta.
Zuzana Pivcová
Já patřím k těm, kteří rodiče ztratili velmi záhy, tatínka ve školním věku a maminku před třicítkou. Patřili oba k starším rodičům, takže nyní už by dávno nežili. Nevím, co je náročnější, o rodiče se v pozdějším věku starat, nebo se mnoho let nemít o koho starat. Každý má jiný osud, do kterého se druhý nevžije, i když soucítí.
Oldřich Čepelka
A musím se ohradit proti tomu, co napsala Alena Koutná. Prostě tomu dobře neporozuměla, hledala jakési mouchy. my ostatní víme, o co jde. - A taky tu musím vyseknout hlubokou poklonu vám všem ženám, které se s takovým vypětím sil a s takovou láskou staráte o své rodiče. (Mně bohužel již dávno oba zemřeli, ale neumím si představit, co bych dělal. Ale vlastně umím. Prostě bych taky pečoval. Protože když vedle nestojí nikdo jiný, je to prostě na tobě a basta.)
Oldřich Čepelka
Paní autorka má dar vystihnout témata, která seniroy (seniorky hlavně!) velmi mnoho zajímají. díky za to. texty má dlouhé, ale není tam "vata", spěje to pořád dál a po přečtení máme něco k zamyšlení. A je to vidět i na komentářích. - Tak promiňte tuto "recenzi", ale nenapadlo mě nic, co bych tu už nečetl od vás všech. :-) (A že ten problém znám i osobně...)
Zdenka Kroulikova
O rodiče jsem se postarala téměř až do jejich smrti, hlavně o maminku. Narodila jsem se rodičům když mamince bylo 38 a tatínkovi o třináct. více. Otec byl vdovec a z předešlého manželství měl dva dospělé syny, kteří žili na druhém konci republiky. O maminku jsem se starala intenzivně osm let. Opustila jsem kvůli tomu zaměstnání, pracovala jsem jako učitelka 1.stupně ZŠ. Při zjištění, že maminka trpí Alzheimerem, jsem učila jen 2-4 hodiny týdně a roznášela letáky. Občas mě pomohla dcera, která bla na mateřské dovolené a bydlela nedaleko babičky. Já jsem se k mamince přestěhovala, abych jí byla stále na blízku a mohla jí pomoci. Ze začátku jsem si objednala pomoc Charity, ale s jejich službami jsem nebyla často spokojena. Nakonec jsem to všechna zvládla sama. Maminku jsem několikrát denně přebalovala, polohovala, krmila a starala se o hygienu. Nakonec ani nemluvila a přijímala jen kašovitou stravu. Často v noci vydávala různé zvuky, takže jsem se pořádně nevyspala a o zádech vůbec nemluvím. Zničila jsem si páteř a kyčle. Vše jsem dělala ráda s láskou a nikdy bych ji nedala nikam do žádného ústavu. Zemřela skoro v 97 letech v nemocnici, kde byla jenom dva dny. Stejného věku se dožil i můj tatínek. Nejhorší ale byly názory lidí z mého okolí, když říkali, že se doma válím a beru na maminku příspěvek na péči. Já toho ale nikdy nebudu litovat. Maminka mi pomohla, když jsem zůstala sama-rozvedená s malými dětmi. Snažila jsem se jí to vrátit aspoň tím, že jsem se o ni postarala až do její smrti.
Jiří Novák
S bratem, už jako starobní důchodci,jsme se denně střídavě starali o svou 92 letou mamku. Byl to pro nás dost záhul. Máti byla zdráva, ale už jí to tu moc nebavilo. Uklízeli jsme u ní, nákup byl samozřejmostí. Jí ale vadilo, že je nám "na krku." Jedno krásného dne zakopla doma a zlomila si krček. Operaci zvládla, ale viděli jsme , jak se během pobytu v nemocnici měnila. "kluci, já už tu nechci být, když nebudu chodit" a tak podobně. Bratr bydlí vedle mě, má větší byt a tak jí vzal k sobě. Jen ležela, zavřené oči , odmítala jídlo a za 2 měsíce nám odešla.....
Alena Koutná
Cituji z vašeho článku:"Vyčerpaní a smutní. Takoví jsou senioři, kteří pečují doma o své rodiče Podle údajů občanského sdružení Gender Studies nyní až sedmdesát procent lidí ve věku mezi padesáti a šedesáti lety pečuje o staré nemohoucí rodiče." Senior je odvozen z podstatného jména senium, což znamená stáří. Stáří začíná od 60 let. Vy zde nazýváte seniory lidi po padesátce. Musím vám sdělit, že nejvíce frustrující je nikoliv péče o staré rodiče, ale přístup podobných rádobyodborníků, kteří dehonestují a diskriminují člověka na základě jeho věku i přesto, že jej vůbec neznají. Takový člověk například pracuje dvanáct hodin denně a podává vyšší výkon než vy sami si vůbec dokážete představit, natož, abyste tohle zvládli. Autorka článku ať vrátí diplom, protože nezvládla základy vývojové psychologie, učivo to prvního ročníku VŠ.
Mell Nova
Fandím všem, co to zvládají, nám začaly starosti s maminou v jejich 70, úraz páteře, sama chtěla na ldn, pomáhala tam pak i ostatním, povoláním byla zdravotní sestra.Jenže pak po uzdravení se to časem horšilo, spoustu pobytů v lékařském zařízení, já i sourozenec v pracovním procesu, mamina chtěla do domova důchodců, z počátku bylo vše dobré, hodně nadějné, lepšilo se vše. Já pracovala o sobotách, nedělích, 12h dny i více, vdova, dvě děti, přesto jsme si na babi vždy našli čas. byla dost tvrdohlavá, nenechala si do ničeho mluvit, když potřebovala a chtěla, o pomoc si řekla. Bohužel o poměrech, které po delší dobu v domově nastaly, neřekla, pak už bylo pozdě.
Eva Sůvová
Ano, ano. Je to tak. Mám 84 letou maminku. Špatně chodí a má začínající demenci. Neustále mi nadává. Všechno dělám špatně. Nikdy jsem nebyla oblíbené dítě. To byl bratr. Toho miluje. Ale je to chlap a úklid je spíš na mě. Je to každou návštěvu stres. Bratr mě nepodpoří spíš naopak. Nadávají mi oba. Mám nemocného manžela. Ten mě také potřebuje . Do toho 4 vnoučátka. Na které už mi nezbývá síla. Jsem nervozní a protivná i na děti. Všechno se to odvíjí od pečování. Což by mi až tolik nevadilo , ale to věčné nadávání a buzerování. Skoro se stydím, že to tady píšu, ale je to tak. Není to stěžování je konstatování. Nezbývá než to přijímat.
Pavla Žídková
Znám to, máme to doma - maminku těžkou diabetičku, které už hlava neslouží úplně tak, jak by potřebovala. Třikrát denně jí píchat inzulín, chystat jídlo, které si neumí sama ohřát, dělat společnost... Ještě se sama nají, umyje, zajde na záchod, ale sama doma zůstat nemůže ani den. Půl dne je maximum, které zvládne. Musíme pracovat z domu, aby se to zvládlo, ale někdy je to opravdu těžko snesitelné... a to jsem si vědoma, že může být mnohem hůř.
Marie Hrádková
Dobrý den, také jsem si to prožila, starání o matku s těžkou demencí. Chodila po bytě, hlasitě křičela, i v noci, třískala dvířky od nábytku, nebudu vše popisovat. Její stav se horšil a lékařka nám řekla, že je to již neúnosné, sama jsem to tak cítila. Někdy jsem byla v takovém rozpoložení, že jsem utekla na chodbu, sedla si na schody a brečela. Zažádali jsme pro matku o ústavní péči, matka zemřela týden před tím, než se uvolnilo místo. Přiznám se, že jsem byla ráda, že jsem ji nemusela nikam "šoupnout", měla bych z toho hrozný pocit. Starání byl hrozný nápor na naervy, ale už to pominulo a jsem ráda , že jsem se o ni starala.
Marie Faldynová
Pracovala jsem jako asistentka v neziskové organizaci, která nabízí služby seniorům bydlícím sami . Možnosti postarat se o tyto lidi jsou, ale pořád jich není dost. Jsem ráda, že moje maminka byla ochotná bydlet s námi od 70 do 80 let kdy zemřela. Běhání za ní jsem tedy byla ušetřena a navíc měly děti doma babičku když já byla v práci.
Olga Štolbová
Ano, přesně toto se týká mé rodiny. Mým "dětem" je šedesát sedm a šedesát pět, mně je přes osmdesát. Zatím jsem soběstačná a i oni jsou zdraví, ale... Co bude, až bude hůř? ♥