Lavička

Lavička

23. 11. 2019

Lavička...

jak prosté je to slovo. Předmět sloužící třeba jen k posezení po nějaké práci, tak, aby si člověk odpočinul, nebo třeba bezdomovec měl kde složit kosti, jak se říká.

Já, i možná řada z vás, má na svojí zahradě či u domu lavičku, nebo dokonce i několik, tak jako je to u nás. Protože z mé velké zahrady  je z různých míst krásný pohled na Železné hory. Proto mám lavičku pod košatou lípou, pod rozkladitým jilmem geisha a i jinde. Jilm i lípa mi dělají nádherný stín a z místa pod jilmem je skutečně nádherný výhled na tu naši krásnou zemi. Vidím věž Čáslavského kostela s varovným červeným světlem, do širého okolí jako maják ční věžička bývalého zámku Filipov, když je dobrá viditelnost, či zapadající slunce osvicuje Železné hory, je krásně vidět silueta zříceniny hradu Lichnice, část města Třemošnice. Z jiného místa naší zahrady z lavičky pod lípou je vidět elektrárna Chvaletice, letiště Chotusice, za dobré viditelnosti se rýsujíe masiv Krkonoš se Sněžkou a Orlické hory. Během celého roku se mi zde otevírají obzory, které z jara svítí jarní zelení a bílými květy stromů, pozdějí přecházející do řepkových lánů, v létě zeleň ztemní, ale dozrávají zlaté klasy obilí, krajem táhnou těžké, olověné mraky, ze kterých bývají velké bouřky, koncem léta jsou zde krásně pozorovatelné Perseidy a máme tu podzim. Celý kraj od nás směrem k vrcholkům Železných hor je jako obraz od Moneta, ty úžasné podzimní barvy stromů, a když k tomu slunce přidá svit svých paprsků, tak se jen tají dech. Ani on by to nenamaloval lépe než příroda. Koncem podzimu přichází mlhy, které skryjí vesnice pod horami, a já mám pocit, že žiju v nebi. První mrazíky ohlašují svým stříbrným hávem rozloženým na trávě, že zima klepe již na dveře.

Ti, kteří zahrádky nemají, využívají lavičky v parcích nejen k odpočinku, ale i k přemýšlení, k náhodnému popovídání, či cílené debatě mezi pány, kde se probere vše od politiky ke sportu. Mladí si zde dávají dostaveníčka, zkrátka zde randí tak jako za našich mladých let. Někteří, sedíce na opěradle svačí, nebo kouří a špinavýma botama znečistí nejen sedadla, ale i okolí odpadky i nedopalky. Kdo by se pak na takovou lavičku chtěl posadit?

Významnou součástí života nás všech, hlavně těch starších, jsou školní škamna, nebo-li školní dřevěné, obyčejné lavice. S dnešními moderními jsou zcela nesrovnatelné. Kolik tisíc žáčků v dobách temných v nich sedělo, kolik vědomostí do sebe museli žáci nasoukat, naučit se psát, číst, myslet, přemýšlet, sami se vyjádřit slovy k danému tématu. Člověk by to nespočítal. Kolik rýh, škrábanců, srdíček protnutých šípem a iniciály milenců, prasátek, občas i nevhodných slov zůstalo na desce lavice spolu se zašlou špínou, ale i zašlými časy, které navždy zůstanou jako nezapomenutelná součást našeho života, jako naše školní léta.

Další z lavic jsou ty, které zdobí interiéry našich nádherných kostelů a chrámů, kaplí. Jsou většinou poctivě, řemeslně a precizně zpracovány. Jsou zde po staletí, takže pamatují řadu historických událostí od dobrých po ty špatné. Staly se svědky lidských utrpení, zrady či stesků, když člověk se svým hořem utíká se zpovídat Bohu. Po řadu let přihlíží radostným událostem, kdy: „co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ zní chrámovou lodí spolu s: " v dobrém i zlém"  je myšleno zcela vážně a navždy. Jsou svědky křtu dětí či posledního smutečního rozloučení, zkrátka na začátku i na konci životů těch, kteří touží po slovu Božím.

Prostě nemůžeme se bez laviček, ať už jsou umístěny kdekoliv, třeba i na nádraží, či v čekárně nemocnici a na jiných místech, obejít a to jistě se mnou bude řada z vás souhlasit.


Také jsem si vzpomněla, že v jedné písničce se o lavičce zpívalo. Trochu mi to trvalo, ale našla jsem tu píseň – nese název Lavička pod jasmínem a pro připomenutí posílám slova. Byla jeden čas hitem, zpívala ji Racková, pak také Simonová, Kubišová, Kozderková. Mně se hodně líbila. Její jednoduchá, pomalá a melodická hudba i krásná slova dají vyniknout obsahu písně.....


R: Kéž lavičko, kéž bys promluvila
vždyť ty vlastně dávno patříš k nám,
ruka má tě kdysi poranila,
když jsme ryli srdce a v něm monogram.
Tys nás tenkrát spolu seznámila,
polibky jsi kryla jasmínem,
o štěstí jsem v objetí tu snila,
Petřín zdál se rájem a ráj Petřínem.

Tys tady slyšela všechny moje stesky,
snad jsi i viděla slzu v očích stát,
více však vzpomínám jak byl svět hned hezký,
když řekl: mám tě rád.

R: Kéž lavičko, kéž bys promluvila
vždyť ty vlastně dávno patříš k nám,
ač nám léta hlavu postříbřila,
stále k tobě ráda chodívám.

Myslím si, že zcela obyčejná lavička si zaslouží nejen tak nádhernou písničku, ale já jí chci věnovat i tento článek. Je psaný na základě mailu, v němž jsem obdržela přehled hodně zajímavých laviček z celého světa a některé jsem pro vás vybrala. Jsou nápadité, moderní, ale zhotovitel využil i staré, odložené věci. Posuďte sami, co dokáží designéři z celého světa vykouzlit. Od krásy až po nevkus. Kdepak zůstala ta stará lavička?

Vážení íčkaři, já bych si z té mailové nabídky vybrala pro děti tu pastelkovou. Zůstanu věrná určitě své staré, zahradní lavičce, která zná mé radosti i trápení, je nerozlučně spojena s mým životem. Zde se kochám okolní přírodou, snažím se s přírodou sžít a je mi tu dobře, protože mám kolem sebe i svého manžela a rodinu. Zvolila bych i tu, co je uvedena na titulní fotografii, neboť svým vzhledem dává světu najevo, že hodně pamatuje a má své jakési staré kouzlo a tajemství. Nikdy bych však nepohrdla tou, která po staletí nehnutě stojí na určeném místě, v chladu, tichu a důstojnosti Božího stánku a bývá svědkem setkávání člověka s Bohem.

Starejte se prosím o své lavičky, které máte na svých zahrádkách, jsou součátí vašeho života aniž byste si to nějako zvlášť uvědomovali. Zabraňte ničení těch, které nejen zdobí parky, protože nikdy nevíte, kdy vašemu tělu bude třeba odpočinku, ale nebude kde ho složit. Tiše a pokorně usedejte na ty, kde k vám bude možná promlouvat i Bůh, tak jako možná promlouval třeba k vašim rodičům, prarodičům a dalším generacím... Zkrátka, kde je všudypřítomno cosi, co je mezi nebem a zemí, co nikdo nikdy zatím neviděl, nikdo nevysvětlil, a tak ani já bych si nedovolila to vyvracet.....

 

Rozjímejte, třeba právě na své oblíbené lavičce, o životě, o životě takovém, jaký dosud byl,  hledejte v mysli a dotkněte  se toho krásného, neopomeňte i to zlé a z toho si berte třeba ponaučení. Protože nic není bílé nebo černé a nic na světě není bez konce. A kdo ví, zda smrtí člověka vše končí? A ať vás vaše víra především v sebe, nebo v cokoli jiného, provází každodením životem.

Krásný zbytek podzimu všem.....

 

foto: pixabay.com a z celého světa

                                           

Hodnocení:
(5.1 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Soňa Prachfeldová
Hanko moc hezké, tak poeticky se rozepsat o lavičkách , hned jsem si vzpomněla na ty naše na zahradě a v duchu jim poděkovala.
Alena Tollarová
Lavičky jsou zajímavé téma. Nejen ve světě, ale i u nás se najde dost takových neotřelých.
Jitka Chodorová
Zajímavý článek, pěkné fotky, jen pro mě zbytečně dlouhý. Lavička je dobrou inspirací a vyvolává v nás vzpomínky na mládí, ale i potřebu si na ní sednout, ať už z jakéhokoliv důvodu. Písnička je také hezká a vzpomínková, jen si myslím, že nebylo třeba udávat celý její text, mně třeba text naskočí, pokud se mě nějaká lavička zaujme. Úvodní fotka se mi moc líbí. Za nápaditý článek děkuji.
Hana Rypáčková
Hezké..
Marie Doušová
Zajímavé fotografie. Vkusné a potřebné lavičky vždy potěší.Písničku jsem často slýchavala u nás doma, kterou si maminka zpívala.
Marie Měchurová
Bez lavičky se neobejde žádná zahrádka, čím víc, tím líp. Lavičky jsou hodně fotogenické, taky je ráda fotím.. Děkuju za článek i povedené fotky.
Zuzana Pivcová
Lavičky jsou pamětnice. Mají samozřejmě svůj účel, ale i svůj půvab. Třeba autobusové zastávky, kde nejsou lavičky, jsou o něco ochuzené. Nejvíc se mi líbí lavičky dřevěné, kovové nebo plastové mě studí. :-D Nejhezčí je pro mě zážitek, když můžu někde v přírodě sedět a mám výhled do kraje. Děkuji, Hani, za pěknou úvahu.
Eva Mužíková
I mne zaujal úvodní snímek a tak trochu i ta obyčejná v levanduli. Modernu nemám ráda, jsou studené... Díky za článek a připomenutí písně.
Jitka Hašková
Krásné fotky, článek zajímavý, ale pro mě moc dlouhý.
ivana kosťunová
Velmi procítěné povídání a nostalnický úvodní snímek mi navodili sentimentální náladu. Z dole přiložených laviček mě nejvíce oslovila žlutá lavička a prorůstajícím stromem- symbolizuje pokoru člověka vůči přírodě. Na pastelkové bych si asi moc nepohověla.
Dana Puchalská
Moc krásně napsaný článek. Děkuji za něj. Díky němu jsem si na vzpomněla na krásné lavičky, které byly kdysi v parku před naším domem. Bohužel jsem si je nestihla ani vyfotit. Nenapadlo mně, že je vymění za novější, které byly oproti ním opravdu ošklivé.
Věra Ježková
Hani, krásné zamyšlení s krásnými fotkami. Žádnou oblíbenou lavičku nemám, do parku před naším domem si nechodím sedat. Lavičky ale fotím ráda. Ta pastelková je bezvadná. Přeji vám vše dobré. :-)
Libuše Křapová
Hanko, pěkná úvaha :-)
Růžena Kuželková
Nikdy bych nevěřila,že o "lavičce" se nechá napsat tak pěkný článek,klobouk dolů,moc hezké.Také jsme s mou první láskou "poškodili"lavičku v Chotkových sadech,po 3 letech jsem ji ještě našla,bohužel od té doby uplynulo přes 50 let,takže lavička "odešla" jistě někam do pryč.