Přála jsem si, aby už byl konec, říká Zdenka (66), která se starala o svou nemocnou matku
Ilustrační foto: ingimage.com

Přála jsem si, aby už byl konec, říká Zdenka (66), která se starala o svou nemocnou matku

8. 12. 2019

Dlouhých osm let se paní Zdenka starala o svou těžce nemocnou matku. Poslední dva roky byly pro Zdenku doslova utrpením. Přála si, aby to trápení skončilo. Pro maminku, i pro ni.

Vím, že mě někteří lidé za to odsoudí, ale opravdu ty poslední měsíce byly utrpením pro mámu i pro mne. Už se vůbec nehýbala, už ani nemluvila, vydávala jen skřeky, celé noci jsem nespala, dvakrát jsem skončila sama v nemocnici na kapačkách. Je strašné to vůbec vyslovit, ale smrt byla opravdu vysvobozením,“ říká paní Zdenka, která se rozhodla svěřit se svým smutným příběhem, aby pomohla dalším rodinám, které prožívají podobné situace.

„Doktor nás upozorňoval, že tento druh demence může trvat dlouho a že se na to musíme připravit. Netušila jsem, co to všechno obnáší. Odmítla jsem umístění v LDN či jiném státním zařízení, věřila jsem, že se o maminku postarám v pohodě sama. První dva roky ještě šly, pracovala jsem na částečný úvazek. Pak už jsem ale musela odejít do předčasného důchodu, abych byla matce plně k dispozici.“

Až poté, co maminka zemřela, si paní Zdenka uvědomila, co všechno udělala špatně. „Vzali jsme mámu k nám do rodinného domu a umístili ji v prvním poschodí, kde měla poměrně velký pokoj. To ještě mohla chodit. Po roce a půl si už ale mohla dojít na toaletu jen za pomoci někoho dalšího. Neupravili jsme koupelnu, jak nám radil doktor, koupání ve vaně a poté před vanou, kdy jsem musela vytírat neustále podlahu, bylo opravdu vyčerpávající. Polohovací postel jsme pořídili až na posledních šest měsíců. Zjistila jsem pozdě, že s ji mohu půjčit. A hlavně, daleko dříve jsem mohla využít služby domácí péče. Netušila jsem, že je hradí pojišťovny.  Bála jsem se, že tyto služby nebudu moci z důchodu utáhnout. A pozdě jsem i využila příspěvku na domácí péči. Prostě, člověk si to neuvědomí. Já jsem byla u matky poslední čtyři roky v podstatě non-stop, ve dne, v noci,“ vypočítává Zdenka, co všechno mohla dělat jinak.

„Nejhorší bylo, když se od nás odstěhoval manžel. Nevydržel to psychicky. Matka se k nám totiž chovala strašně, křičela po nás, neustále si vymýšlela, jak ji manžel bije, když nejsem doma, házela po něm jídlo, vylívala do postele čaj. Prostě mozek ji nefungoval a i když to manžel věděl, odstěhoval se na chatu a mě nechal doma s ní samotnou. Přestal k nám jezdit i syn s dětmi, protože ty se prababičky bály a snacha jim pak zakázala návštěvy u nás, aby neměly trauma. Takže jsem se poslední tři roky neviděla s vnoučaty. Byla jsem na dně a mnohokrát jsem si v noci říkala, aby už to skončilo,“ svěřuje se Zdenka.

Po smrti maminky její starosti ale nekončí. „Musím si teď udělat pořádek v rodině a v sobě samé. Manžel se chce vrátit domů, ale nevím, jestli s ním chci dál žít, když mě nechal v té nejhorší době. A bude mi asi dlouho trvat, než urovnám vztahy se snachou a synem. Také jsem ztratila přátele, osm let jsem v podstatě s nikým nekomunikovala. Vlastně jsem teď ve stavu, kdy nechci nikoho vidět, potřebuji si sama odpočinout. Uklidit si v domě i v hlavě,“ říká paní Zdenka.

 

Doporučení paní Zdenky:
- Nepodceňujte rady lékaře. Promluvte si s ním o tom, jak bude nemoc postupovat, co všechno bude nutné kolem pacienta dělat, co všechno péče obnáší.
- Připravte na péči svou domácnost. Ideální je mít nemocného v přízemí a blízko koupelny, v kouelně sprchový kout se sklápěcí stoličkou, odmontované prahy mezi pokoji.
- Připravte na průběh nemoci i své okolí - rodinné příslušníky, sousedy, přátele.
- Půjčte si polohovací postel, která velmi ulehčí péči o pacienta, který už se nepohybuje.
- Využijte služeb domácí péče, která funguje i v menších městech.
- Využite příspěvek na péči.
- Využijte možnost konzultací s psychologem.

 

Hodnocení:
(4.9 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Šenbergerová
Za to bych nikoho neodsuzovala. Sama vím, co to obnáší.
Jarmila Komberec Jakubcová
V loňském roce jsem poznala co obnáší péče o nemocného člověka. Jsem ráda, že jsem to zvládla, že můj milovaný manžel byl do poslední chvíle doma a dodnes děkuji i své snaše a synovi za pomoc, kterou mi poskytli.
Soňa Prachfeldová
Velmi těžké období , někdy člověk nezvládne a musím milovaného rodiče umístit do zdrav.zarizeni. Souhlas , je to pak vysvobození , nikdo neví, co se může stát komukoli.
Zdenka Jírová
Plně chápu paní Zdenku. Srarasla jsem se o svou matku 4 roky, kdy sice nebyla v tak těžkém stavu, jako maminka paní, ale stále se to zhoršovalo, tak jsem ji sehnala domov důchodců ,byla jsem sama a musela jsem chodit do práce. Žádné sociální výhodu jsem neměla. Maminka tam byla jen 2 měsíce než zemřela. Je to velmi těžké.
Zuzana Pivcová
Plně paní Zdenku chápu. Vůbec bych si nedovolila ji odsuzovat.
olga skopanova
O euthanasii bych si rozhodla sama v situaci, kdy bych už nebyla schopná důstojné existence.
Marie Ová
Paní Zdenku chápu, a rozumím jejímu přání. Nemyslím si, že je špatné, když člověk myslí také sám na sebe, svoji rodinu. Jen lidé neznalí věci a okolností mohou její smýšlení odsoudit. Ti, kteří věcí o čem je péče o nemohoucího ji pochopí.
Libuše Křapová
Pro O.S. - o eutanazii nemůžou rozhodovat děti. Ty musí umět včas odhadnout své síly a, bohužel, umístit své takhle těžce nemocné rodiče do nějakého dobrého zařízení. Protože jinak zničí sebe i svou rodinu, jako málem paní z článku. Kdo něco takového nezažil, nemůže pochopit, jak je taková péče těžká a obtížná. Paní rozumím, že se jí ulevilo, když matka zemřela. Já eutanazii schvaluji, ale musí rozhodovat nemocní a postižení o sobě sami, jinak by se to opravdu mohlo zvrhnout.
Dana Puchalská
Každý, kdo se takhle dokáže postarat zaslouží můj obdiv.
olga skopanova
Nechci se dožít situace, kdy mé děti si budou přát mou smrt.
olga skopanova
Právě pro tyto případy bych byla ráda, kdyby existovala euthanasie, abych jednou takto nemusela zatěžovat své děti.
Danka Rotyková
Obdivuji sílu lidí jako je paní Zdenka. Každý jsme v tomto ohledu jiný, ale upřímně - toto bych nedala. Ne že bych nechtěla, ale onemocněla bych tak, že bych potřebovala ošetřovatelku i já. Bohužel. A pomoci sociálních a zdravotnických pracovníků bych se nevyhýbala, naopak. Jde přece o to vydržet zátěž a nezhroutit se.
Hana Nováková
Krásně napsaný článek. Nelehká situace, ale některé nemoci nejsme sami schopni zvládnout. Neznáme úskalí a pak se divíme, co to vše může způsobit. Jsme ve věku, kdy jsme již staří a někdo to prostě neustojí, ale nemůžeme se na něj zlobit, i když trocha zapření v nás by někdy nevadilo. Já myslím, že nejlepší je odborná péče, i když jde o rodiče. Ten bohužel stejně neví kdo je kdo a co se děje a navíc, je v 24 hodinové péči odborníků. Můžeme je navštěvovat kdykoliv, jen oni stejně neví, že jsme tam byli a tak jsme z toho vystresovaní všichni. Bohužel, na některé nemoc nebudou ještě dlouho žádné léky a tak musíme situaci zvládnout sami nebo s odbornou pomocí.
Jitka Hašková
Naprosto paní Zdenu chápu. Pro mě bylo úmrtí mámy radostí, že skončilo utrpení nás obou.