Marie - Vánoční povídka pro rok 2019
Foto: autorka

Marie - Vánoční povídka pro rok 2019

24. 12. 2019

Černé BMW zpomalilo a pak zabočilo z hlavní cesty na vedlejší. Pokračovalo dál po úzké silnici z jedné strany lemované vysokými lípami. Silnice nesla značení slepá a končila široce rozevřenou kovovou bránou.
Marie se dívala z okna a mlčky sledovala okolí.
“Už jsme tady, mami,” ozvalo se od volantu. Marie neodpověděla, stále zatvrzele mlčela. Petr nepatrně povzdychl, vytočil bravurní kolečko a zastavil přímo před hlavním vchodem velké budovy. Pak vystoupil, zabouchl za sebou přední dveře a otevřel ty zadní. Podíval se na matku a natáhl k ní ruku, aby jí pomohl vstát.
“Bude se ti tu líbit, uvidíš. My za tebou budeme jezdit každý týden. Znáš přece Markétku, ta by mi to nikdy neodpustila.”
……………………………..
……………………………..
“Tak to už chce nutně operaci,” řekl ortopéd a prohlížel si rentgenový snímek. “Už tu kyčel konečně vyměníme, co vy na to, paní Nová?”
“Co nadělám, roky jsou tady,” nepatrně se pousmála Marie. “Měla jsem vás poslechnout už tenkrát, když jste mi to navrhoval poprvé. Mohla jsem to mít za sebou. Teď mne to už bolí nepřetržitě.”
“To jsem rád, že souhlasíte,” přikývl lékař. “Ale i tak si budete muset chvíli počkat, čekací doba je trochu delší.”
“Já už na tu operaci kývla,” řekla pak synovi Petrovi v čekárně Marie.
“Jasně, mami. Už víš, kdy by to bylo? Slyšel jsem, že se na to dlouho čeká.”
“Nejméně rok,” vzdychla Marie. “A spíše i více. Že já káča to tak dlouho odkládala. Ale když já se té operace tak bojím! A vůbec nevím, jak to hned po ní zvládnu, když bydlím sama.”
“Za rok?” zamyslil se syn. “No, to už půjde Markétka do Prahy na školu. Tak to bys mohla těch pár týdnů po operaci bydlet u nás, v jejím pokoji!”
Synův návrh zahřál Marii u srdce.
“Ještě že ho mám, když něco potřebuji, vždycky se postará,” usmála se v duchu spokojeně.
“Nebude to Markétce vadit?” ujišťovala se ještě, i když odpověď znala. Markéta svou babičku prostě milovala.
„Škoda, že mám vnučku jen jednu, že se Petrovi a Zuzaně už další dítě nepodařilo,”napadlo ji jako už tolikrát, ale mlčela. Sama věděla, jak to syna i snachu mrzí, že je Markéta jedináček.
……………………………………
“Jen aby se staral i potom, až ho budeš opravdu potřebovat,” ošklíbla se po ní Helena, když se s operací a Petrovým návrhem svěřila následujícího dne přítelkyním. To měly jako každou středu sraz v cukrárně na náměstí.
“Nehudruj,” okamžitě ji okřikla Jitka. “Petr je hodný syn, já ho Marii vždycky záviděla,” a pak si trochu povzdechla. Marie mlčela, rozuměla jim.
Jitka má dvě dcery. Jedna bydlí v Austrálii a druhá na Slovensku až někde u Košic. Obě matce pravidelně telefonují a ta z Košic jednou ročně jezdí s celou rodinou na návštěvu. Když se ale u Jitky po běžné operaci žlučníku objevily komplikace, musela ležet několik týdnů na LDN. Sama by to tehdy doma nezvládla. A Helena, ta na tom byla ještě hůř. Její syn sice bydlel hned ve vedlejším městě v krásné velké vilce. Jenže Helena se nesnesla se snachou Janou. Prý Jana není na úrovni, je jen vyučená kadeřnice a do domu nepřinesla ani vindru. Tak dlouho do syna Toníka rýpala, až ten se rozzlobil, přiklonil se k manželce a s matkou přerušil veškeré styky.
“Za svůj jedovatý jazyk si můžeš jedině sama,” pomyslela si Marie, ale pak raději odvedla řeč jinam. Vždyť ví, proč je Helena poslední dobou stále víc protivnější. Příští měsíc se bude stěhovat do Domova seniorů a vůbec se jí tam nechce. Jenže doma už několikrát upadla, a po tom posledním pádu se jí nepodařilo vstát. Naštěstí sousedi slyšeli její volání, přivolali hasiče, ti policii a do bytu se dostali násilím. Helena měla zlomenou nohu a otřes mozku. Po té už kývla na přestěhování, jenže dodnes se s ním nesmířila.
O to víc byla tehdy Marie pyšná na svého starostlivého syna a jeho rodinu, trochu strohou snachu Zuzanu i milou a milující vnučku Markétku.
…………………………….

„Tak vás u nás vítám, paní Nová,“ vítala je ředitelka hned ve dveřích své kanceláře. „Tohle je naše sociální pracovnice Alena, dovede vás teď do pokoje a já si zatím trochu pohovořím s vaším synem. Ale nebojte se, přijde brzy za vámi.“
Marie poslušně pohlédla na tmavovlasou ženu středního věku.
„Tak půjdeme, ano?“ usmála se na ni Alena, zamířila i s Marií k výtahu a celou cestu povídala. Vysvětlovala, jak to v Domově chodí, jaký tu mají denní režim, ve kterém poschodí je jídelna, knihovna, klubovna, chrlila další a další zřejmě důležité informace. Marie ji neposlouchala. Celou cestu měla hlavu sklopenou a snažila se zadržet slzy.
„Tak jsme tady!“ Alena dokořán otevřela jedny z dveří na dlouhé chodbě.
„Budete tu bydlet s paní Kořenovou, myslím, že se znáte, že?“
Žena sedící v křesílku u okna se otočila.
„Tak tě tady také vítám, Marie,“ pozdravila ji Helena. „Vidíš, já jsem ti říkala, že se na tebe Petr také vykašle, až ho budeš opravdu potřebovat! Nakonec tě také strčil do starobince!“
……………………………..
Marie na kalendáři otočila další list.
„Tak už jsem tu dva týdny,“ uvědomila si posmutněle. „Pozítří je neděle. A ani nevím, jestli za mnou Petr s Markétkou přijdou, jestli budou mít čas.“
Minulou neděli přišli oba. Petr byl nervózní, neustále se jí ptal, jak se jí tu líbí a jestli jsou na ni pečovatelky hodné. Markétka ji napřed objala, vlepila velkou pusu a dokonce i chvilku plakala. Ani v při tom pláči nezaslechla, že jí v batůžku zazvonil mobil, Marie sama ji na to musela upozornit. Markétka sáhla do batohu téměř bez zájmu, oči se jí ale okamžitě rozzářily, jakmile na displeji zahlédla jméno volajícího. Vytratila se s mobilem na chodbu, vrátila se za půl hodiny a zbytek návštěvy se snažila nenápadně pokukovat po hodinách na stěně.
„Tak už běžte,“ nevydržela to Marie nakonec. „A pozdravujte ode mne Zuzanu!“
„Babi, ahoj, já zase přijdu,“ vyhrkla s úlevou vnučka, vlepila babičce pusu a vystřelila z pokoje.
„Je čerstvě zamilovaná,“ vysvětlil Petr matce. „Nezlob se na ni, ono se to usadí. A úplně jsem ti zapomněl od Zuzky také vyřídit pozdrav.“
Pak se také rozloučil s tím, že se staví ve středu a odešel. Jenže ve středu zavolal, že nemůže. Že mu do toho něco přišlo. A pak se už neozval, a když mu Marie sama včera volala, telefon jí nevzal.
Marii za zády klaply dveře, to se z procházky vrátila Helena.
„Dobrý den,“ pozdravila uklízečka Soňa, která vstoupila do pokoje Heleně v patách.
„Dobrý,“ odpověděla Marie a pozorovala ji, jak šmejdí smetákem pod postelí. Helena počkala, až bude úklid hotový, a jen co osaměly, zeptala se.
„Nechceš jít také ven? Doprovodila bych tě, nebo bych mohla požádat některou pečovatelku, třeba Ivu, ta je moc hodná.“
„Nechci,“ odvrátila se od přítelkyně Marie. Ještě stále se na ni zlobila za necitlivé přivítání v ten první den a odmítala téměř všechny její návrhy na smíření. A hlavně vůbec nereagovala na její otázky, jak se stalo, že se ocitla tady v Domově.
Helena chtěla ještě něco dodat, ale přerušilo ji zvonění mobilu odloženého na stolku pod oknem.
„To mi volá Petr,“ poskočilo Marii srdíčko radostí. Natáhla se po něm, ale mobil ležel z jejího dosahu. Uklízečka Soňa jej při otírání stolku poodstrčila a zapomněla vrátit na své místo. Helena mlčky vstala a Marii mobil podala. Pak zase odešla ven, na chodbu, a ani dveře za sebou nezavřela.
„Díky,“ vyhrkla Marie k jejím zádům a zeleným tlačítkem přijala hovor.
„Petře? Petře, děje se něco? Přijedete s Markétkou v neděli?“
„Dobrý den, tady je Zdena Marková z firmy …“ v telefonu něco zašumělo a chvíli nebylo slovům rozumět …. „pár otázek?“
„Cože?“ zeptala se Marie udiveně.
„Provádíme průzkum trhu, můžete mi prosím říci, jestli trpíte bolestmi kloubů?“
„No, ano,“ Marie krátce zaváhala. Jak může ta paní v telefonu vědět, co ji trápí?
„Výborně, mám pro vás řešení. Když si od nás koupíte dvě balení tablet, dostanete třetí zdarma. Bude vás to stát jen …“ a dáma jásavě vykřikla částku. Marie zírala na mobil a nechápala. Co je výborného na tom, že má bolavé klouby? Hlas v telefonu dál nadšeně vykřikoval a popisoval, jak bude Marie brzy opět zdravá a bez problémů. Ať jí honem řekne adresu, na které ty zázračné tabletky pošle.
„To zrovna,“ dopálila se Marie, která konečně pochopila, oč jde, a okamžitě hovor zrušila. Až moc dobře věděla, čemu by se upsala. Něčemu takovému uvěřila její bývalá sousedka z domu a přineslo jí to místo zdraví jen obrovské problémy.
„Paní Nová, půjdete s námi do klubu?“ ozvala se ode dveří pečovatelka Iva. Marie přikývla. V klubu se jí líbilo. Pokaždé tam byl nějaký program a hlavně se seznámila s jinými obyvateli domova. Se smutnou Jarkou, upovídanou Jitkou, rozesmátým panem Ladislavem i dalšími. Helena jí vyprávěla příběhy některých z nich a Marie ji poslouchala se zájmem, i když se snažila nedávat ho příliš najevo. Tak se dozvěděla, že smutnou Jarku týral vlastní syn, že Ladislav je prý vyléčený alkoholik, kterého do Domova přivezli rovnou z léčebny, Drahomíra hraje automaty a další osudy. Helena o nich hovořila se škodolibým nádechem, jako by se z trampot ostatních radovala. Nejvíce povídala hlavně o Jarce, ta jí přímo ležela v žaludku.
„Nechápu, jak si mohla tohle všechno nechat líbit. Syn jí bil, bral jí peníze, a ona to tolik roků trpěla. Asi to nikdy neměla v hlavě v pořádku. To já si to se snachou vyřídila hned, a teď mám klid,“ dodala pohrdavě a vychloubačně zároveň.
„A dopadly jste obě stejně,“ pomyslela si tehdy Marie. „Obě jste skončily tady. Vlastně Jarka je na tom líp, za ní občas přijde vnuk, nosí jí banány a za tátu se omlouvá. Ale za tebou nechodí vůbec nikdo!“
V klubu bylo jako vždy veselo. Tentokrát je přišly navštívit děti z pěveckého a tanečního kroužku blízké základní školy. Marie se bavila jejich snaživým tanečním krůčkům, přehlížela občasné falešné tóny a vzpomínala na dobu, kdy byli její syn a pak vnučka malí. Když program skončil, děti se k nim rozběhly s vlastnoručně vyrobenými dárečky. Holčička s růžovými mašličkami v copáncích jí podala obrázek, a Marie ji s úsměvem objala. Přes malou copatou hlavičku zahlédla Helenu. S úžasem zjistila, že její spolubydlící, ta tvrdá, vše kritizující a odsuzující žena k sobě tiskne kloučka v modrém svetříku a má v očích slzy.
Po návratu na pokoj našla Marie na zapomenutém mobilu tři zmeškané hovory od syna. A jednu SMS.
„Promiň, mami, tento týden nepřijedeme. Markétka má chřipku a Zuzka má také nějaké problémy, musím se jí víc věnovat!“
Marii píchlo u srdce. Vždyť ona to věděla! Od začátku tušila, že to se Zuzkou nebude tak jednoduché, jak si myslel Petr. Že se něco vyvrbí, že kvůli tomu za ní Petr ani Markétka nebudou chodit tak často, jak slibovali.
„Hlavně ať jsou všichni zdraví,“ utěšovala se v duchu. „Já to tu nějak vydržím, jen aby byli oni šťastní.“
„Petr v neděli přijede?“ zeptala se Helena, když viděla, jak Marie upřeně hledí na displej mobilu.
„Ne, jsou nemocní,“ stručně odpověděla Marie.
„Aha,“ víc už k tomu Helena nedodala a Marie pocítila jen úlevu.
………………………………
Plynuly další dny, týdny.
V září odjela Marie do nemocnice a po výměně kyčelního kloubu se do Domova opět vrátila.
„Už nikdy více,“ odpověděla Heleně na otázku, jaké to bylo. Ale za pár týdnů se už sama divila, proč na operaci nešla už dávno.
„To je přece nádhera, můžu chodit jen s jednou hůlkou a v noci mne bolest nebudí. No jasně, chvíli to bylo dost nepříjemné, ale dalo se to vydržet. Na jaře začnu zase chodit na procházky, a kdo ví, třeba i s Turisty, na výlety,“ radovala se po každém svém návratu z rehabilitačních procedur.
Markétka ji nyní navštěvovala téměř každý týden a přivedla jí i ukázat svou novou lásku, nesmělého vysokého mládence s krátkými černými vlasy a milým úsměvem.
Syn tak často nechodil. Marie věděla, že má nyní spoustu starostí, práce, a také že hodně času věnuje své ženě. Nezlobila se na něj za to.
Helena už přestala pátrat po důvodu Mariina přistěhování do Domova, jen ten jedovatý jazyk jí zůstal. Každou chvíli jím po někom sekla, a jak si Marie všimla, nejčastěji byli terčem její jedovatosti zrovna ti, za nimiž toho dne přišla na návštěvu vnoučata.
Minul říjen, listopad, blížily se Vánoce.
„Ve čtvrtek bude besídka,“ stála Helena u tabule s vyvěšeným týdenním programem různých akcí. „Přijdou sem opět děti ze školy.“
„To tu bude zase veselo,“ usmála se Marie při vzpomínce na dětské štěbetání. Obrátila se a chtěla jít do jídelny, byl už čas k obědu, když ji zastavilo volání.
„Mami, mami…!“
Chodbou k ní běžel syn. Udýchaný, rozcuchaný, na sobě jen svetr a pod ním vykasaná košile.
„Mami!“ doběhl k Marii, popadl ji do náruče a zatočil jí ve vzduchu. „Mami, máš dva malé nové vnoučky! Oba jsou tak krásní, Petřík i Pavlík. A Zuzka i kluci jsou v pořádku!“
Helena stála opodál s otevřenou pusou. Marie se rozplakala.
„Mami, neplač, maminko!“
Petr ji konejšil a sám měl v očích slzy štěstí. „Jenom co to všechno dodělám, už toho moc není, jenom v přízemí vymalovat, hned pro tebe přijedu. Budeme teď babičku na hlídání moc potřebovat!“
Celý rozrušený matku opět objal, letmo se rozloučil i s Helenou a spěchal zase pryč.
Po obědě Marie Heleně všechno vyprávěla.
Na jaře začalo být snaše Zuzaně špatně. Napřed to přičítala zkaženému žaludku, možným žlučníkovým kamenům a různým jiným příčinám. Nakonec ji Petr téměř násilím dotáhl k doktorům. Příčina obtíží je oba silně překvapila. Zuzana byla těhotná.
Po tolika letech marné snahy, když už se dávno smířili s tím, že budou mít jen jedno dítě, Markétku, jim lékařka oznámila, že budou opět rodiči. A aby toho nebylo málo, budou to prý dvojčata.
„Dvojčata,“ šeptla šokovaná Zuzka. „A já jsem se bála, že mám nějaký nádor!“
Do toho všeho zmatku přišlo Marii oznámení o termínu operace.
Co teď?
Zuzka měla v těhotenství komplikace, musela se šetřit a hodně odpočívat. Petr měl odjet na dva měsíce na služební cestu do zahraničí a Markétka zase do Prahy na kolej. Společně dumali a mračili se nad tím už několik dní, než to Petr rozsekl a přišel s návrhem.
„Co kdybychom to udělali takhle. Náš byt není nic moc velký a s dvojčaty bude ještě menší. Mami, prodáme tvou garsonku i náš byt a koupíme nějaký domek. Takový, abychom se tam vešli všichni. A se zahrádkou. Šéfovi vysvětlím, že za této situace nikam jet nemůžu, dá se s ním mluvit, určitě to pochopí.“
Na garsonku našli kupce téměř ihned, malé byty byly hodně žádané. S kupcem druhého bytu se dohodli, že mu ho uvolní do Vánoc. Jenže co teď s Marií? Kde bude po operaci a kdo se o ni bude starat? Zuzka měla rizikové těhotenství, Markéta už bude v Praze a Petr se staral o všechno ostatní. I to se nakonec vyřešilo. V Domově seniorů se právě včas uvolnilo jedno místo na dočasný pobyt, protože stará paní, pro niž bylo rezervované, odmítla nastoupit.
„Mami, jen na těch pár měsíců,“ uklidňoval Petr matku. „Ten domek jsi už přece viděla. Hned, jak dostanu peníze za garsonku, složím zálohu. Půjčku už mám vyřízenou, a jakmile se podepíšou papíry, začnu s opravami. Musím to všechno zvládnout, než se mimina narodí. Abychom na Vánoce už byli všichni pohromadě!“
Marie věděla, že synovi může věřit. Ale toho dne, kdy pro ni přijel, aby ji do Domova odvezl, málem do auta nenastoupila. Bála se změn, nového prostředí, cizích lidí.
Teď Heleně povyprávěla celou tu historii a malinko se u toho chvěla. Helena ji soustředěně poslouchala.
„Víš, já vám všem strašně závidím,“ ozvala se potichu, když se už Marie odmlčela. „Moc se mi stýská po mé rodině. Vím, že jsem si to zavinila hlavně sama. Než jsem přišla sem, tak jsem si vůbec neuvědomovala, co v nich mám. Janu jsem neměla ráda, a ona mi každou sobotu přišla uklidit a ještě něco uvařila nebo upekla. Toník mi zase chodil nakupovat a všechno spravil, a děti …“
Zuzana si otřela oči a potlačila vzlyknutí. „Já se tomu klukovi spíš divím, že to vydržel tak dlouho. Když tady občas vidím, jak se některé děti ke svým rodičům chovají…. Ty se máš kam vrátit, a ještě jim budeš pomáhat a oni budou za to rádi… Já jsem vnoučata neviděla skoro dva roky…“
„Za chvíli začne besídka,“ zavolal na ně z chodby Ladislav.
„Ženské, pojďte!“
„Jaké ženské!“ naježila se okamžitě Helena.
„Krásné dámy, nástup na besídku. Můžete jít pomalu jako Japonečky, budu vám držet místo v první řadě,“ přislíbil Ladislav a komicky se zašklebil.
„Komediant,“ zabručela Helena, ale malinko se pousmála.
V sále už byly všechny židle téměř obsazené. Ladislav splnil slib, držel jim místa vpředu a vehementně je bránil před ostatními. A tak dobře viděli na děti, které jim zahrály scénku o Ježíškovi a pak zazpívaly koledy. Marie je pozorovala s úsměvem. Hlavně jeden chlapec ji zaujal. Někoho ji připomínal, ale nemohla si vzpomenout koho. Obrátila se k Heleně, zda si kluka také všimla – a zarazila se. Helena měla oči upřené právě na toho chlapce, po tvářích se jí kutálely slzy.
„To je Tomášek, můj vnuk,“ šeptla k Marii, když si uvědomila její pohled. „Že mu to sluší? A už tak moc vyrostl!“
Vystoupení skončilo a děti se jako vždy rozběhly do hlediště rozdat své malé dárečky. Jen Tomášek zůstal stát a rozhlížel se. Přistoupila k němu učitelka, vzala ho za ruku a ukázala na Helenu.
Kluk váhavě udělal pár kroků. Zastavil se přímo před Heleninou židlí a natáhl k ní ruku s nějakým balíčkem.
“To je pro tebe, babičko!“
………………………

Vánoce už Marie trávila v novém domě. Oheň v krbových kamnech poklidně praskal, na stole stála mísa s cukrovím a ovocem. Jen pod stromečkem moc dárků nebylo, navzájem se obdarovali jen maličkostmi.
„Příští rok vám to Ježíšek vynahradí,“ omlouval se Petr, „letos mu to prostě jinak nevyšlo, neměl na shánění dárků čas.“
„Uá, uá,“ ozvalo se za jeho zády dvojhlasně.
„Ale měl, dal nám ty dárky nejcennější,“ zasmála se Zuzana. „Jen zrovna potřebují přebalit a nakrmit.“
…………………………
Helena byla z Vánoc docela nešťastná. Zase bude sama, i když obklopena lidmi. Na Štědrý den ráno pohlédla z okna téměř s nenávistí. Na parkovišti poblíž vchodu stála auta dětí, které si přijely pro své rodiče, aby s nimi strávili svátky.
„Tamto jedno, to je podobné tomu, co má Toník,“ povšimla si, ale hned myšlenku zavrhla. Co by tady taky dělal její syn? Raději se od okna odvrátila s rozhodnutím, že zajde do knihovny.
„Třeba tam potkám někoho, s kým bych mohla popovídat,“ utěšovala se v duchu. Natáhla ruku ke klice, ale dveře se náhle otevřely samy. Na prahu stál malý kluk a mračil se.
„Babi, já jsem tě nemohl najít. Přivedl mě sem ten pán,“ ukázal na Ladislava, který zvědavě okouněl opodál. „Babi, maminka a táta jsou dole u auta, a mám se tě zeptat, jestli chceš dnes večer přijít k nám. Babi, já bych moc chtěl, mně se po tobě stýská!“
Pak počkal, až si obleče teplý kabát, důvěřivě ji vzal za ruku a přivedl k rodičům.
Snacha Jana se na ni usmála a syn Toník otevřel u auta zadní dveře.

"Pojď, mami, nasedni si.“
Ze zatažené oblohy se začaly sypat první sněhové vločky. Chvíli kroužily nad krajinou, nechaly se nadnášet mírným větříkem a pak tiše, potichounku padaly dolů.
“Letos budou bílé Vánoce,” řekla Helena a šťastně se zasmála.

........................................................

Tato povídka je je psaná vyjímečně na přání a patří paní Ivě. Ta jako první reagovala na mou prosbu na blogu Matyldino povídání pod povídkou roku 2018 - O Václavovi a jeho rodině.

Přeji jí i Vám všem hezké a pohodové Vánoce.

 



Hodnocení:
(5.1 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage
PRODUKT TÝDNE

Pořiďte svému mazlíkovi kvalitní krmivo. Konzervy Brit Mono Protein jsou vhodné pro psy s citlivým zažíváním, alergiemi a potravinovou intolerancí. Více zde.

produkt týdne.jpg

 

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

TÉMATA