Ve stáří čas ubíhá rychleji. A ví se proč
Ilustrační foto: ingimage.com

Ve stáří čas ubíhá rychleji. A ví se proč

12. 1. 2020

Ten čas letí. Vše utíká rychleji než v mládí. Rok je zase za námi, ten uběhl. Takové věty jsou slyšet často. Většina lidí má pocit, že se jim v dětství a mládí dny zdály delší. Mnohdy se vlekly. Rok byl pro ně dlouhá doba. A čím jsou starší, tím se jim zdá vše rychlejší a kratší. Je to pocit nebo skutečnost?

V poslední době se tomuto tématu věnovala řada vědců. Jde o atraktivní jev, o kterém se mluví, takže jsou průzkumy a bádání na toto téma podporovány. Výsledkem je, že se odborná i laická veřejnost dělí na dva tábory. Jedni říkají: Není co zkoumat, je to jen lidský pocit, domněnka, čas přece plyne pořád stejně. Druzí tvrdí: Vše bychom se měli pokusit dokázat vysvětlit, navíc, když jde o jev tak častý a zajímavý. Ostatně, vědci se jim zabývali už v devatenáctém století, kdy vznikla takzvaná proporční teorie. Podle ní to, jak člověk vnímá čas, souvisí s tím, jak je dotyčný dlouho na světě. Malému dítěti připadá každá chvilka významná, protože je na světě krátce. Ovšem pro dospělého je to jen zlomek času, prchavý moment a vnímá čas spíše v delších blocích. Dítěti tedy připadá školní rok jako hodně dlouhá doba a už v září se nemůže dočkat letních prázdnin. Dospělý má pocit, že stejná doba uteče rychle, je to pro něj jen pár měsíců, které budou rychle pryč.

Jednu ze studií na toto téma provedl profesor Adrian Bejan z Dukeovy univerzity v Severní Karolíně, který tvrdí: „Lidská mysl si všímá toku času ve chvíli, kdy se mění vnímané obrazy. Ty se v mládí zdají delší, protože mladá mysl během dne přijme větší množství obrazů.“ Jinými slovy, děti a mladí lidé přijímají více podnětů, mají pocit, že se kolem nich stále něco děje. Jako významné či zajímavé jim připadá i to, co starší člověk považuje za banální, běžné.

A teď pozor, to přece zná každý. Ve dnech, kdy není co dělat, kdy se člověk nudí, má pocit, že dny ubíhají. Nevlečou se, když se nudí, naopak. Ony se totiž slévají v jeden čas.

„Myslela jsem si, že když budu doma a nebudu mít co dělat, budu se nudit, dny se mi potáhnou. Jenže mám pocit, že ubíhají rychleji. Týden je pryč a já si říkám, jak je to možné, když se nic neudálo, dny uběhly a já nic nedělala. Dříve jsem za týden zvládla spoustu věcí, klidně jsem jela pracovně i dvakrát z Brna do Prahy, zvládla tam několik porad, doma jsem pekla, vařila, učila se s dětmi. A zdálo se mi, že čas tolik neubíhal, protože mé týdny byly něčím naplněné, každý byl v něčem jiný,“ zamýšlí se jednašedesátiletá Karla, která je v poslední době doma, protože se léčí z vážné nemoci. 

Další studie zmiňují, že vnímání času souvisí se stárnutím organismu. Zpomaluje se metabolismus, rychlost dechu, srdeční tep. To může vést k tomu, že lidé získají pocit, že čas rychleji utíká, protože se oni sami takzvaně zpomalují.

Američtí vědci pustili do světa také teorii, podle které během života klesá rychlost, jakou mozek zpracovává a mění mentální obrazy. To znamená momenty, kdy oko zaznamená a mozek zafixuje něco, co mu připadá zajímavé. Ukázalo se, že děti je tvoří mnohem rychleji než dospělí. Mají tedy pocit, že se do určitého časovému úseku vejde více událostí a den jim tak připadá delší.

„Moje vnučka často používá otázky: ‚Kdy tam budeme?‘ nebo ‚Kdy to bude?‘ Uvědomila jsem si, že já už je vůbec neříkám, přitom v dětství jsou běžné. Já jí řeknu, že něco bude třeba za měsíc a ona se za dva dny znovu zeptá, kdy to bude. Ona se stále na něco těší, něco plánuje, na něco čeká. Já ne. Já beru dny tak, jak běží a proto mám pak pocit, že běží neuvěřitelně rychle. Často si s kamarádkami říkáme, jak ten čas letí, ale možná je to i proto, že ho ve vyšším věku letět necháváme,“ říká čtyřiašedesátiletá Šárka. Nedávno začala chodit do kurzu španělštiny. „Kupodivu mám pocit, že už týden tak neubíhá. Asi je to tím, že jsem ho něčím vyplnila. V pondělí se připravuju na úterní lekci, pak si dám ve čtvrtek opáčko a v neděli mám pocit, že jsem v tom týdnu něco udělala, zažila, že neuplynul jen tak,“ vysvětluje.

Další parta vědců zmiňuje ještě jeden jev, který mnoho lidí zná. V mládí je v našich životech více událostí, které jsou pro nás významné. Koupíme si první auto. Pořídíme si první bydlení. Máme svatbu. Narodí se první dítě. Poprvé vidíme moře. To jsou události, které jsou nové, vzrušující, významné. Postupem času je takových čím dál méně. Děti stárnou, osamostatní se. Auto už máme třetí. Byt stále stejný, ale je takový omšelý, normální, prostě náš milý byt. Moře jsme viděli desetkrát. Už se nás nezmocňuje euforie, když ho vidíme pojedenácté, když si koupíme další auto, natož když odemykáme dveře od bytu. „Postupně ubývá milníků, které nám výrazně změnily života, takže máme pocit, že čas plyne tak nějak stejně a to vede k pocitu, že ubíhá rychleji,“ uvedl Adrian Bejan.

Všechny snahy vysvětlit ten jev, pod který se většina lidí podepíše, protože ho zná z vlastní zkušenosti, jsou sice zajímavé, ale vlastně vysvětlují tu nejpřirozenější věc na světě. Stárnutí. To, že starý člověk prostě vnímá svět jinak než dítě nebo člověk nezkušený, mladý.

Takže z pocitu, že se čas tak nějak podivně zrychluje, není třeba být nervózní. Mnohem lepší je, zkusit ten zrychlující se čas něčím naplnit. Něčím novým, zajímavým, nad čím se člověk zase jednou bude divit a radovat se jako když byl dítě.

Hodnocení:
(4.9 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Měchurová
Děláme si to trošku sami. Těšíme se na něco co přijde za dva, tři měsíce. V lednu se těšíme na dovolenou. Je třeba se naučit žít každý den naplno i když je venku mrazivo a šedivo.
Věra Lišková
Rok uběhne rychlým tempem, ne jako v mládí, kdy se zdál delší. I velikosti byly jiné. Měli jsme ve škole velkou tělocvičnu, po desítkách let, když jsem do ní znovu nakoukla, byla tak maličká, že jsem se dívala, kde ji posunuli stěnu a vytvořili přepážku. Nic jsem nenašla, v dětství vnímáme věci jinak.
Svatava Páleníková
Ano, letí to. A proto se snažím využít každou minutku.
Marie Doušová
Ano , čas letí a rok je hned pryč. V mládí se někdy vlekl ,ale opravdu záleží na situaci.
Eva Hynkova
O vnímání času jsem četla mnoho studií, vždy jsem dospělá ke stejnému závěru, že biolog.procesu nezabráním , jen mohu ovlivnit využití času a toho se držím.Snažím se o různé aktivity, prostě nesmím se nudit. Občas, když venku leje,počasí pod psa, mám i takovou náladu a hořekuji kudy chodim. Počasí mě dost ovlivňuje, možná nejsem jediná.
Danka Rotyková
Čas vnímám pokaždé jinak. Třeba na dovolené přímo letí, zvlášť poslední 2 dny. A já bych ho nejraději zastavila, protože se ještě nechci rozloučit s tím krásným místem. Ale pokud se mi něco nelíbí, zdá se mi, že se čas vleče, přestože vím, že tomu tak není. Například při čekání v čekárně u lékaře. Když si s sebou vezmu čtení, je vše v pohodě. Prostě se jen nenudím.
Věra Ježková
Je to samozřejmě pocit. Čas (sám o sobě) je konstantní; je to fyzikální veličina, kterou si lidé stanovili, aby jim usnadňovala život. Rozdílné je vnímání času jednotlivci. Myslím, že toto bádání je zbytečné. Každý přece ví, že čas mu ubíhá různě v závislosti na momentální situaci, tedy nejen na věku. „Čas si vymysleli lidé, aby věděli odkdy, dokdy a co za to.“ Jan Werich
Soňa Prachfeldová
Když to vezmu podle sebe, jsem ráda, když se pořád něco děje, když to má smysl, strávit čas s dětmi, jít na plavání, zahradnicit, na zábavu, či do divadla, setkání s přáteli v klubu, či jednotlivci, toulky se psy,mě baví různorodost, pak chvili si vychutnat samotu. Jedno a to samé opakující je unavující a člověk snadno upadne rychle do pasivity. Ale nestihnu víc, než co čas dovolí a co zvládnu.
Jana Šenbergerová
Řekla bych, že vnímání času je velmi individuální a relativní. Bez námi určených milníků by vlastně neexistoval. Nejvíc se vleče to, co nás nebaví. Když dělám, co mě těší, utíká velmi rychle.
Jana Hošková
Řekla bych, že se to možná řídí skutečně těmi událostmi během života. Když jsme mladí, objevujeme svět a denně událostí je nespočet. Taky máme víc elánu...jak člověk stárne, množství událostí ubývá. A k té nedočkavosti dětí: nejlepší je, když vyjíždíte autem z parkoviště na dovolenou k moři a sotva nastartujete a ujedete pár metrů, zezadu se ozve: KDY UŽ TAM BUDEEEM ??? :-))
Jitka Caklová
Samozřejmě, že vědci ne, ale jednotlivci ano. Čas je relativní pojem, určitě ubíhá rychleji, když autobus doháním, než když na další spoj čekám na zastávce. Když jsem byla mladá, v pátek šla z práce, řekla jsem si: Přes víkend umyji všechna okna (a že jich mám :-)), vyperu, vyžehlím, pověsím záclony. Dnes říkám: Dnes umyji sestavu v obýváku a když mě nebude zítra bolet ruka, umyji okna v kuchyni a trvá mi to místo dvou dnů třeba čtrnáct, no a co, vždyť nejde o život, alespoň se nenudím :-)
Dana Puchalská
Čas je neúprosný, letí jako splašený kůň a divoká řeka. A vědci s tím nic nenadělají, je to marné.
Lenka Kočandrlová
Když si čtu knihu,utíká mi čas pomaleji,než když např. zírám na bednu.Někdy čas skoro stojí: jsem v lese na dřevě,pak ale přijdu domů a ono zatím uběhlo několik hodin.
Jitka Caklová
Co platí u jednoho, nemusí nutně platit u druhého :-)
Jitka Caklová
K poslednímu odstavci: Chvilku zahrádka, zahrát si na akordeon, projet se na koloběžce, občas zajít na produkci harmonikáře s tanečkem ke Hroznu v Mnichově Hradišti, zajet si na módní přehlídku do Zlína, prostě a zkrátka ŽÍT. :-) :-)
Jitka Caklová
Mám pocit, že už slavím jen Vánoce a Velikonoce :-) :-)