Malá úvaha o životním troskotání
Prvorepublikový reklamní materiál, foto archiv autora

Malá úvaha o životním troskotání

15. 1. 2020

Jen ze zajímavosti jsem pátral na webových stránkách, jaká že moudra sdělili světu významní lidé o ztroskotání obecně. Slovo ztroskotání je ale pojem velmi mnohoznačný. A tak si malou, možná i trochu delší úvahu docela zaslouží.

Pokud slovo troskotání nebo dokonce ztroskotání uslyšíme, okamžitě nám vytane na mysli jeho význam nejběžnější. Ztroskotání lodi. A je úplně jedno, jestli je to velká zaoceánská loď, nebo malá lodička, která se rozbije někde na řece o jez. Pokud u takového maléru zemřou lidé, je to skutečná tragédie. Ale o tom psát nechci.

Mne daleko více zajímají různá troskotání životní. Rychlá či pomalá, malá i ta velká, případně dramatická, měnící člověku celý život. To už není žádné malé troskotání, ale pořádný malér. Člověk v životě ztroskotá mnohokrát. Obvykle to ovšem ztroskotáním nenazývá. Žebříček hodnot, těch pozitivních i těch negativních, máme totiž každý jiný.

Nejdříve člověk, tedy zatím ještě docela malý človíček, ztroskotává často na rodičovské autoritě. Tady se stanoviska rodičů a malého dítěte velmi liší.  Právu větší a silnější autority se v tomto případě říká odborně výchova. Marcus Vitruvius Pollio, což má být antický architekt, inženýr a teoretik, jehož bohužel neznám a který žil v prvním století před naším letopočtem, vyslovil svého času tuto moudrost:

 

„Rodiče mají dát dětem na cestu velkou výbavu, která by při ztroskotání lodi vyplula spolu s nimi na hladinu.“

 

Přemýšlím, jakou mi dali výbavu na životní cestu moji rodiče. Asi dobrou, neboť jsem všechna dosavadní životní troskotání, ta malá i ta větší, a že jich bylo docela dost, zatím úspěšně přežil. Nikoli tedy ve zdraví, jak se říká, ale přežil.

Ono skutečně záleží na té výbavě, kterou si do života přineseme. Ať už je to výbava genetická, nebo dílo rodičovské výchovy. Antický architekt Vitruvius Pollio před více než dvěma tisíci lety zřejmě o putujících genech nic nevěděl, ale jeho myšlenka je a bude pořád velmi moudrá.

 

„Není lepší prostředek útěchy po ztroskotání plánu, než vymyslet okamžitě nový.“

 

Tato myšlenka se zrodila v hlavě německého spisovatele přelomu osmnáctého a devatenáctého století Jeana Paula. Tohle zase takové velké moudro není. Tento závěr napoví člověku logicky běh událostí. Skákat přitom hned pod vlak je přece jen řešení poslední, na které je stále dost času.

Jeden konkrétní příklad ze života. Z toho mého. Člověk si obvykle neplánuje, do koho se zamiluje. Láska zkrátka přijde, zrádně člověka přepadne a ten se jí ani neptá, proč. Zmocní se jí, chrání ji a žárlivě ji valí před sebou jak chrobák svou kuličku.

Jsou však i chvíle, kdy člověk tu lásku, která ho zcela pohltila a kvůli které se občas chová jak blázen, docela ztratí. Krásně ten okamžik vystihl anglický dramatik William Shakespeare:

 

„Takové smršti lásky hrozí ztroskotání, v největším vzletu zprudka končívá, jako když střelný prach a oheň vzplanou v ničivém polibku.“

 

Ten ničivý polibek dokonalého zmaru mne dostihl jednoho slunného plzeňského dne, jezdil jsem poté autobusem po městě, ani jsem nevěděl, kam vlastně jedu a ani, kde jsem. Díval jsem se pořád na kus papíru, vytržený ze školního sešitu a skrz neposedné slzy si stále opakoval ta, pro mne tehdy strašná, slova:

„Mami říkala, že jsem mladá a mám na nějaké známosti času dost. Jestli prý chceš čekat, až budu starší.“

V  tu jedinečnou, smutnou chvíli náhlého rozchodu nelze očekávat od člověka racionální pohled na události, které kolem něj běží, bez ohledu na jeho momentální vůli. Svět se hroutí, životní jistoty najednou neplatí a ten obzor, který pro člověka v euforickém rozpoložení končí někde až v  nekonečnu, je najednou striktně omezen životní realitou.

Tehdy jsem ještě nevěděl, že ten dopis na rozloučenou byl vlastně takový malý podvod. Jak se mi ta dívka v pozdějším dopise přiznala, v té době už vesele randila s někým jiným. Když to ale dnes zpětně hodnotím, tak nevím, jestli mne na té mladičké černovlasé dívence neupoutalo spíše naše noční lochotínské milování. Inu, v devatenácti letech přemýšlí člověk trochu jinak než v zasloužilém důchodu.

Ten rozchod jsem skoro obrečel. A nějaký čas se cítil jak ztroskotanec na pustém ostrově. Ale jak už to v tomto věku bývá, ta nová kvalita života přišla hned během dalšího týdne. Bez lásky se žije těžko. A svět, který se na krátký čas hroutil, vstal opět ve své zářivé kráse.

Citátů, zabývajících se nejrůznějšími životními trabli, jsem na webových stránkách objevil velice málo. Daleko více je bohužel těch ztroskotání skutečných. Těch, která probíhají na bouřlivých vodách, i těch drobných, životních, která se odbudou třeba jen mávnutím ruky.

Jsou ale i ztroskotání taková, která končí tím tragickým skokem pod vlak. Nechci je tady příliš dlouho rozebírat. Ani si nemyslím, že je nutné každý životní lapsus hned označovat slovem ztroskotání či katastrofa. Každý z nás v životě něco takového prožil a dokázal se většinou s tím i vyrovnat. A člověka to paradoxně spíše posílí.

Jeden citát v  této katastrofické oblasti mne velice zaujal. Vyslovil ho francouzský politik Charles de Gaulle. Prohlásil:

 

„Stáří přináší ztroskotání.“

 

Jaké životní zklamání asi muselo přimět tohoto velkého muže k tak tragickému výroku? Velkého tedy nejen svou skoro dvoumetrovou výškou, ale především svým bohatě naplněným, nesmírně aktivním životem. Zřejmě to byla jeho abdikace v roce 1969, způsobená velkým neúspěchem při prosazování důležitých reforem. Jeho politická vize skončila neúspěchem. A ambiciózní francouzský prezident toto velice těžce nesl. Charles de Gaulle zemřel krátce poté, v roce 1970, dva týdny před svými osmdesátými narozeninami.

Stáří však nepřináší automaticky jen samá ztroskotání. To by bylo příliš zjednodušené. Přináší sice řadu nepříjemností, jak zdravotních, tak třeba i bolestnou ztrátu svých blízkých a přátel. Přináší ale také řadu možností, jak svůj podzim života ještě smysluplně prožít a dožít.

Nechtěl bych ale tuto skoro katastrofickou úvahu končit příliš pesimisticky. Proto jsem si na závěr ponechal jednu docela vtipnou myšlenku rumunského, doposud žijícího prozaika a aforisty Valeria Butulesca, uzavírající velice výstižným způsobem hlavní předmět této mé, skoro bych řekl, až pochmurné glosy:

 

„V případě ztroskotání se poslední utopí optimisté.“

 

* * *

 

Hodnocení:
(5.1 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Danka Rotyková
Tak nevím, nevěděla jsem, že bych mohla být optimistka. Ale vím, že nejsem doslova pesimista. Proto jsem asi při tom mém ztroskotání zapnula selský mozek a pomalu se z toho dostala. Rodičům patří poděkování, že mě moc nerozmazlili.
Libor Ptáček
Odposlechnuto na netu: Můj děda to byl pašák sedmkrát zbankrotoval ale umřel jako pan továrník.
Libor Ptáček
"Hele holka, dej si majzla, tys mi srdce z těla zgrajzla, jak nepřijdeš ve středu, tak just si něco provedu!" Šest vagónů s tendrem jelo přes to jeho mladý tělo, když tam potom kómis přišla, jenom půlku z něho našla, když tu půlku nesli domů, pozvali tu pannu k tomu a ta slečna urputná pronesla slova ukrutná.
Věra Lišková
Líbí se mi přísloví: " Co tě nezabije, to tě posílí." Když už jsem ztroskotala, dostavil se vždy nějaký dobrý nápad, jak se zase postavit na nohy, takže díky osude.
Lenka Kočandrlová
Na troskotání jsou někteří lidé větší experti než jiní.Já například jsem se všem ,ba i takovým co jen v dálce lákaly, úspěšně vyhnula.Mám svůj zdravý úsudek a tím se řídím. Rodiče snad mi pomohli tím,že se zmínili o svých vlastních troskotáních. Mým dětem jsem se snažila dobré rady předat,tak snad se jim podaří se úskalím vyhnout.
Dana Puchalská
Jane,úvaha je hezká a zajímavá. A život se někdy opravdu zamotá. A záleží na tom, jaké geny a vzory má v rodině. Pak je chtě nechtě buď uplatní nebo ne a nebo je i zapomene. Celý život se snažím o to, abych ho přežila pokud možno s úsměvem.
Soňa Prachfeldová
Hezká úvaha, mamka i prarodiče mi dali do vínku notnou dávku optimismu i vlídnosti. I když ani se mnou se život nemazlil. Vlastní životní zkušenosti jsou dobré, aby se z nich člověk poučil a pomohl si více méně sám, zvládnout bolestné věci. Když sám nechce, odmítá, pak je to pro něho špatné. Pak musí být nablízku nějaký optimista sebelepší citáty moudrých nepomůžou. Dobrá úvaha.
Jitka Chodorová
Ano Honzo, každý jsme jiný a jinak odolný, ale já si myslím, že takové malé, či větší "ztroskotání" potkalo v životě každého z nás. Ach ta Plzeň, na tu asi nezapomene ani jeden z nás dvou.
Věra Ježková
Jendo, moc hezká úvaha. Rodiče mi nedali na cestu do života ani nafukovací kruh, ani mne nenaučili pořádně plavat. Možná mi předali, aniž o tom věděli, jen nějaké protitroskotací geny. Je zajímavé, jak hluboko v sobě máš ten dávný rozchod, že o něm píšeš tak procítěně. Mimochodem, slovo ztroskotání mne v souvislosti s mými ztrátami a prohrami nikdy nenapadlo.
Zuzana Pivcová
Každý člověk je jinak odolný, co pro jednoho znamená ztroskotání, je pro druhého jen šrám. Také záleží na životní etapě a co si člověk od něčeho slibuje. Nejhorší je asi stavět pouze na jedné jistotě - ať už na partnerovi nebo třeba na kariéře. To když selže, pak najednou není nic. Myslím, že hodně důležité je nezklamat sám sebe. Díky za úvahu.
ivana kosťunová
Ten závěr mě uklidnil :))