Malá úvaha o životním troskotání
Prvorepublikový reklamní materiál, foto archiv autora

Malá úvaha o životním troskotání

15. 1. 2020

Jen ze zajímavosti jsem pátral na webových stránkách, jaká že moudra sdělili světu významní lidé o ztroskotání obecně. Slovo ztroskotání je ale pojem velmi mnohoznačný. A tak si malou, možná i trochu delší úvahu docela zaslouží.

Pokud slovo troskotání nebo dokonce ztroskotání uslyšíme, okamžitě nám vytane na mysli jeho význam nejběžnější. Ztroskotání lodi. A je úplně jedno, jestli je to velká zaoceánská loď, nebo malá lodička, která se rozbije někde na řece o jez. Pokud u takového maléru zemřou lidé, je to skutečná tragédie. Ale o tom psát nechci.

Mne daleko více zajímají různá troskotání životní. Rychlá či pomalá, malá i ta velká, případně dramatická, měnící člověku celý život. To už není žádné malé troskotání, ale pořádný malér. Člověk v životě ztroskotá mnohokrát. Obvykle to ovšem ztroskotáním nenazývá. Žebříček hodnot, těch pozitivních i těch negativních, máme totiž každý jiný.

Nejdříve člověk, tedy zatím ještě docela malý človíček, ztroskotává často na rodičovské autoritě. Tady se stanoviska rodičů a malého dítěte velmi liší.  Právu větší a silnější autority se v tomto případě říká odborně výchova. Marcus Vitruvius Pollio, což má být antický architekt, inženýr a teoretik, jehož bohužel neznám a který žil v prvním století před naším letopočtem, vyslovil svého času tuto moudrost:

 

„Rodiče mají dát dětem na cestu velkou výbavu, která by při ztroskotání lodi vyplula spolu s nimi na hladinu.“

 

Přemýšlím, jakou mi dali výbavu na životní cestu moji rodiče. Asi dobrou, neboť jsem všechna dosavadní životní troskotání, ta malá i ta větší, a že jich bylo docela dost, zatím úspěšně přežil. Nikoli tedy ve zdraví, jak se říká, ale přežil.

Ono skutečně záleží na té výbavě, kterou si do života přineseme. Ať už je to výbava genetická, nebo dílo rodičovské výchovy. Antický architekt Vitruvius Pollio před více než dvěma tisíci lety zřejmě o putujících genech nic nevěděl, ale jeho myšlenka je a bude pořád velmi moudrá.

 

„Není lepší prostředek útěchy po ztroskotání plánu, než vymyslet okamžitě nový.“

 

Tato myšlenka se zrodila v hlavě německého spisovatele přelomu osmnáctého a devatenáctého století Jeana Paula. Tohle zase takové velké moudro není. Tento závěr napoví člověku logicky běh událostí. Skákat přitom hned pod vlak je přece jen řešení poslední, na které je stále dost času.

Jeden konkrétní příklad ze života. Z toho mého. Člověk si obvykle neplánuje, do koho se zamiluje. Láska zkrátka přijde, zrádně člověka přepadne a ten se jí ani neptá, proč. Zmocní se jí, chrání ji a žárlivě ji valí před sebou jak chrobák svou kuličku.

Jsou však i chvíle, kdy člověk tu lásku, která ho zcela pohltila a kvůli které se občas chová jak blázen, docela ztratí. Krásně ten okamžik vystihl anglický dramatik William Shakespeare:

 

„Takové smršti lásky hrozí ztroskotání, v největším vzletu zprudka končívá, jako když střelný prach a oheň vzplanou v ničivém polibku.“

 

Ten ničivý polibek dokonalého zmaru mne dostihl jednoho slunného plzeňského dne, jezdil jsem poté autobusem po městě, ani jsem nevěděl, kam vlastně jedu a ani, kde jsem. Díval jsem se pořád na kus papíru, vytržený ze školního sešitu a skrz neposedné slzy si stále opakoval ta, pro mne tehdy strašná, slova:

„Mami říkala, že jsem mladá a mám na nějaké známosti času dost. Jestli prý chceš čekat, až budu starší.“

V  tu jedinečnou, smutnou chvíli náhlého rozchodu nelze očekávat od člověka racionální pohled na události, které kolem něj běží, bez ohledu na jeho momentální vůli. Svět se hroutí, životní jistoty najednou neplatí a ten obzor, který pro člověka v euforickém rozpoložení končí někde až v  nekonečnu, je najednou striktně omezen životní realitou.

Tehdy jsem ještě nevěděl, že ten dopis na rozloučenou byl vlastně takový malý podvod. Jak se mi ta dívka v pozdějším dopise přiznala, v té době už vesele randila s někým jiným. Když to ale dnes zpětně hodnotím, tak nevím, jestli mne na té mladičké černovlasé dívence neupoutalo spíše naše noční lochotínské milování. Inu, v devatenácti letech přemýšlí člověk trochu jinak než v zasloužilém důchodu.

Ten rozchod jsem skoro obrečel. A nějaký čas se cítil jak ztroskotanec na pustém ostrově. Ale jak už to v tomto věku bývá, ta nová kvalita života přišla hned během dalšího týdne. Bez lásky se žije těžko. A svět, který se na krátký čas hroutil, vstal opět ve své zářivé kráse.

Citátů, zabývajících se nejrůznějšími životními trabli, jsem na webových stránkách objevil velice málo. Daleko více je bohužel těch ztroskotání skutečných. Těch, která probíhají na bouřlivých vodách, i těch drobných, životních, která se odbudou třeba jen mávnutím ruky.

Jsou ale i ztroskotání taková, která končí tím tragickým skokem pod vlak. Nechci je tady příliš dlouho rozebírat. Ani si nemyslím, že je nutné každý životní lapsus hned označovat slovem ztroskotání či katastrofa. Každý z nás v životě něco takového prožil a dokázal se většinou s tím i vyrovnat. A člověka to paradoxně spíše posílí.

Jeden citát v  této katastrofické oblasti mne velice zaujal. Vyslovil ho francouzský politik Charles de Gaulle. Prohlásil:

 

„Stáří přináší ztroskotání.“

 

Jaké životní zklamání asi muselo přimět tohoto velkého muže k tak tragickému výroku? Velkého tedy nejen svou skoro dvoumetrovou výškou, ale především svým bohatě naplněným, nesmírně aktivním životem. Zřejmě to byla jeho abdikace v roce 1969, způsobená velkým neúspěchem při prosazování důležitých reforem. Jeho politická vize skončila neúspěchem. A ambiciózní francouzský prezident toto velice těžce nesl. Charles de Gaulle zemřel krátce poté, v roce 1970, dva týdny před svými osmdesátými narozeninami.

Stáří však nepřináší automaticky jen samá ztroskotání. To by bylo příliš zjednodušené. Přináší sice řadu nepříjemností, jak zdravotních, tak třeba i bolestnou ztrátu svých blízkých a přátel. Přináší ale také řadu možností, jak svůj podzim života ještě smysluplně prožít a dožít.

Nechtěl bych ale tuto skoro katastrofickou úvahu končit příliš pesimisticky. Proto jsem si na závěr ponechal jednu docela vtipnou myšlenku rumunského, doposud žijícího prozaika a aforisty Valeria Butulesca, uzavírající velice výstižným způsobem hlavní předmět této mé, skoro bych řekl, až pochmurné glosy:

 

„V případě ztroskotání se poslední utopí optimisté.“

 

* * *

 

Autor: Jan Zelenka
Hodnocení:
(5.1 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage
PRODUKT TÝDNE

Kočičí jídelníček by měl být pestrý, chutný a zdraví prospěšný. Lahodná Brit Care kapsička poslouží jako kompletní krmivo nebo jako doplněk k suchému krmivu pro zvýšení rozmanitosti a chuti. Více zde.

BCC_pouch2.jpg

 

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.