Nový problém seniorů: chybí jim vnoučata
Ilustrační foto: ingimage.com

Nový problém seniorů: chybí jim vnoučata

29. 1. 2020

Těšili se, že se v penzi budou věnovat vnoučatům. Že uvidí vyrůstat novou generaci svého rodu. Že budou mít komu předat majetky. Jenže žádná vnoučata či pravnoučata nemají. Mnozí senioři se tím trápí.

Tři přítelkyně, kterým se blíží šedesátka, si čím dál častěji povídají na stejné téma: Nemají vnoučata a začínají se obávat, že je nikdy mít nebudou.

Anna, učitelka: „Těšila jsem se, že až půjdu do penze, budu pomáhat dceři s dětmi. Vůbec by mě nenapadlo, že děti mít nebude. Ona je asi opravdu nechce. Dokud jí nebylo třicet, nikdy jsem na to téma nezavedla řeč. Je to samozřejmě její věc a respektuji, že lidé dnes žijí jinak, než bylo zvykem za nás. Je fajn, že nemají mimina ve dvaceti. Jenže dceři už bylo pětatřicet, to už přece není legrace. Když jsem se nenápadně na toto téma chtěla bavit, řekla, že děti asi mít nebude a že je jí to jedno. Že prostě nepotkala muže, se kterým by je chtěla mít. A že když ho nepotká, tak prostě bude bezdětná.“

Věra, v invalidním důchodu: „Zůstali jsme s manželem sami v našem velkém baráku a nevíme, co si počít. Syn tam bydlet nechce, říká, že mu vyhovuje jeho malý byt. Pořád střídá nějaké známosti a nevypadá to, že by se ženil. Když na toto téma dám řeč, směje se a říká: ‚Já vím, že bys chtěla, abych se nastěhoval k vám do baráku a běhaly ti po zahradě vnoučátka, ale to ti, mami, nesplním. Vy jste si barák postavili, tak si ho teď klidně prodejte. Já si takhle svůj život nepředstavuji.‘ No chápete to? On asi opravdu nechce rodinu, normální klidný život. Pořád někde cestuje, slézá hory, jezdí na jachtě. Má se dobře, ale takhle chce žít celý život? Pořád sám nebo s divnými krátkými známostmi?“

Kateřina, novinářka: „No holky, já mám aspoň jasno, když je můj kluk gay. Já prostě vím, že s vnoučaty počítat nemůžu, tak už na to vůbec nemyslím.“

Model, kdy v jednom domě žilo pohromadě několik generací a ta nejstarší se radovala z pohledu na skotačící malá vnoučátka, je minulostí.

Nemít potomky bylo dříve výjimečné. Nyní je to čím dál běžnější. U některých párů to je ze zdravotních důvodů, například proto, že ženy oddalují těhotenství do vysokého věku a pak už se jim mít dítě prostě nepodaří. Někteří lidé se pro život bez dětí rozhodují cíleně. Někteří prostě nechávají v tomto směru vše plynout a časem zjistí, že jim je přes čtyřicet a vlastně už po potomcích vůbec netouží. 

„Evropská a tedy i česká rodina se výrazně proměňuje. Všichni víme, že moderní rodina je křehká, rozvodovost vysoká a opakované sňatky komplikují stávající rodinné vztahy zejména dětem. K tomu všemu přibývá nesezdaných partnerství a rodičovství a stále populárnější volba single life, tedy svobodného individuálního života s programovou bezdětností. Problém je v tom, že se zatím příliš nezabýváme tím, jak to bude dál. Už současní senioři kroutí hlavou nad změněnými rodinnými scénáři. Když se jejich dospělé děti rozhodnou pro takový single life, litují, že nebudou mít vnoučata,“ uvedla profesorka Helena Haškovcová, přední odbornice zabývající se problematikou stárnutí na konferenci k tomu tématu.

„Já se vždycky tak těšila, až Markétka bude mít děti. Teď začínám mít strach,“ říká často sedmapadesátiletá Pavlína. Problém je v tom, že její Markétka má sedmatřicet let a nedávno jí oznámila, že se stěhuje na rok do Španělska. „Já si myslela, že tam třeba má lásku, jenže ona tam jede s kamarádkami, našly si tam práci v baru. V sedmatřiceti letech. Místo aby hledala vhodného životního partnera a zakládala rodinu, se chová, jako by jí bylo dvacet. Vypadá skvěle, všichni jí hádají tak o deset let méně, ale přírodu neobalamutí. Vlastně mám obavu se jí zeptat, jestli vůbec o dětech přemýšlí. Bojím se odpovědi. Ale mám strach, že zůstanu sama. Že se Markétka třeba usadí v cizině a já vlastně nebudu mít žádnou rodinu. Tak ráda bych viděla, že náš rod pokračuje, že můžu někomu předat rodinné cennosti a snad i určité zkušenosti. Ale asi mi to nebude dopřáno,“ zamýšlí se Pavlína.

Pozor, nejde však jen o stesky lidí, kteří si představují hry s roztomilými vnoučátky. Styk s vnoučaty je pro lidi ve vyšším věku velmi důležitý a potvrdily to i různé vědecké studie. Sonja Hilbrandová z katedry psychologie v Basileji například tvrdí: „Příležitostný styk seniorů s vnoučaty má pozitivní vliv na jejich zdraví. Jde o jednoduchý mechanismus evolučně zakořeněný v naší minulosti. Pomoc s péčí o děti v rodině totiž byla dříve rozhodující pro přežití lidského druhu. Těšit se z vnoučat či pravnoučat, vidět, jak rostou, jak se vyvíjejí, je v podstatě přirozená lidská potřeba.“

Samozřejmě, že existuje spousta lidí vysokého věku, kteří žádná vnoučata či pravnoučata nemají a žijí spokojený naplněný život. Mnozí mají přátelé a koníčky a jsou méně osamělí, než lidé, kteří třeba mají deset vnoučat, ale vidí je jednou za rok nebo za dva.

Proto je dobré se na představu spokojené velké rodiny pokračující v dalších generacích neupínat. Mnohem vhodnější je brát život tak, jak plyne, se všemi změnami, které se ve společnosti odehrávají. A úplně nejhorší je stále říkat dospělým dětem: ‚Tak co, kdy mi pořídíte nějaké to vnoučátko, už se nemůžu dočkat.‘

Hodnocení:
(5.1 b. / 20 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Caklová
Což o to, že dnešním seniorům chybí vnoučata, hůř bude, až budou chybět ne jen vnoučata dnešním mladým, až na jejich důchody nebude mít kdo vydělávat.
Alena Várošová
Chybí vnoučata??Jak komu?Mám kámošku,měla 73 let a od prvního syna vnoučata nemá,vzal si ženskou s děckem.Dnes už je jejímu klukovi 25 let,bydlí v jejím bytě je samostatný.Ona se odstěhovala do bytu syna kamarádky.Syn těžce onemocněl a dítě mít nebude.Druhý syn podniká a když práci předá spolumajiteli a jede si do exotických zemí každý rok na měsícči 3 týdny na dovču.Bydlí u maminky mé kamarádky.Je to mamánek a žádné děti taky nemá a už je mu 43 let,neli víc.Ona po žádných vnoučatech,aby ji dělali nepořádek a vřeštěli netouží.
Robert Ležanský
Sme s manželkou jeden ročník, dve dcéry a syn sa nám narodili do našej tridsiatky. My sme v mladosti o ničom príliš dlho nepremýšľali a jednoducho sme žili, tak ako to bolo v bývalom Československu a bývalom režime zvykom, k pragmatizmu nás viedla vtedajšia doba a spoločenské pomery. Teraz sme už v dôchodkovom a takmer dôchodkovom veku, a vnúčatá sú v nedohľadne. Tajne dúfame, že azda mladšej dcére, ktorá sa vydala vlani na jeseň, sa pošťastí mať deti, po ktorých sama túži. Súhlasím s pani Halátovou, že život treba brať taký aký je, ale nemyslím si, že ľudia, ktorí netrpezlivo čakajú na vnúčatá, hľadajú vlastne náplň svojich životov, pretože inú nemajú. Naplniť si žitie koníčkami a záujmami nie je pre aktívneho človeka určite ani vo vyššom veku problém, avšak pri vnúčatách ide predsa o niečo celkom iné, pre mňa a moju manželku ide v prvom rade o naplnenie životov našich detí, my tu nie sme až tak podstatní. Radi by sme im dopriali prežívať podobné radosti a starosti aké sme s nimi prežívali my, lebo rodičovstvo v každom prípade dáva životu iný zmysel. A že každé vnúča vyrastie a v puberte sa už za starými rodičmi maznať nechodí, je samozrejmé, ale do puberty prebehne predsa zopár nádherných rokov, ktoré zaiste stojí za to spolu prežiť. Mnohí ľudia v našom okolí, ktorí mali jedno dieťa, sa už od neho dočkali spravidla jedného vnúčaťa, a ich rod pokračuje. Život je plný paradoxov, ale aj nečakaných prekvapení, a nádej umiera posledná :)
Oldřich Čepelka
To je jasný, že to je každého věc. Ale z hlediska celého lidstva, natož čechů, je to tak trošku nezodpovědné - kdyby se ženy rozhodovaly nemít děti. ..
Soňa Prachfeldová
Tato doba je na hony vzdálená době, ve které jsme žili my. Přišly děti a brali jsme to jako samozřejmost a uskrovňovali jsme se, jinak to nešlo. Dovolenou jsme si brali střídavě na hlídání dětí o prázdninách, Vydechli jsme si když vyrostly a měli jsme více času i pro sebe. Někteří kvůli kariéře a pohodlí nechtějí potomky vůbec, některým to nevyjde, někteří jsou odchylní. Je to jejich věc, je to jejich právo si zařídit život podle sebe a ten uteče jako voda.
Jitka Caklová
... ve zdraví dožili,....
Jitka Caklová
Myslíte, kdyby naši prarodiče a rodiče plánovali rodičovství až budou zajištění a připravení, že bychom tady byli my a mohli si své důchody, tedy pokud jsme se jich dožili, užívat? Dobře to napsala paní Věra ve 21:56.
Jana Dolinková
Mám dceru a syna...dcera dětí mít nebude ze zdravotních důvodů, a snacha od syna má 36 let, teď si koupili byt na hypotéku a o dětech zatím neuvažují. Já sama je měla ve 20 a 21 letech, bylo to náročné, ale krásné. Dnes je trend mít děti co nejpozději, zdravotně to asi v pořádku není, ale je to na mladých lidech, ať se rozhodují podle sebe a ne podle očekávání ostatních. Navíc na rozdíl od mé maminky, která šla do důchodu v 55 letech a vnoučat si užila, mně čeká odchod do důchodu v 65, takže si ráda na vnoučata počkám, ať na ně mám čas a nebalancuji mezi nimi, prací a domácností.
Věra Sedláčková
Mám 2 děti, ale poprvé jsem byla babičkou až v 64 letech a to od syna, dcera si počkala až do 42 let, stala se poprvé maminkou syna. Mám tedy v 69 letech vnoučata jak schůdečky 2,3 a 5 let. Plánovala jsem si kdysi, jak budu pomáhat s vnoučaty, ale zdravotní problémy mi to moc nedovolují a velmi mě to mrzí. Mám ale ještě připomínku k tomu, že si dnes většina mladých stěžuje, že na jejich důchody nebudou peníze. Naše generace měla nejméně 2 děti, ale oni chtějí užívat života . Tak si raději pořídí psa a když jedou na dovolenou, tak ho dají do psího hotelu. Bohužel jejich psi jim ale na důchod nevydělají, je to možná tvrdě řečeno, ale taková je bohužel dnešní realita.
Lenka Kočandrlová
Já žádnou babičku neměla - zemřely,když jsem byla hodně malá.Moje děti,které jsem měla až po třicítce (tehdy spíš nezvykle pozdě), moc babiček neužily, zatím žádné děti nechtějí,tak ještě nejsem žádná babka ani v 65....Nemyslím si,že je nutné,aby měla každá žena děti : i tak je svět už přelidněný.
Věra Halátová
Jaký problém? Nesmíte dělat ze všeho problém. Život se musí brát takový, jaký je. Ti lidé, kteří tak netrpělivě čekají na vnoučata? Uvědomují si, že hledají náplň života, protože jinou nemají? Každé dítě vyroste, i to vnouče. Nevím, jak to měli všichni ostatní s babičkami, ale já jsem se v pubertě už za babičkou mazlit nechodila.
Marie Faldynová
Vnoučat mám pět, ale ty od dcery si užije víc druhá babička. Já bydlím dost daleko. Vnoučata bych ordinovala jako všelék, já s nimi přijdu na jiné myšlenky, ale těžko dětem plánovat rodinu...Ve větších městech si mohou ženy domluvit hlídání dětí, kde vlastní babička chybí, ale asi to není cesta pro každého.
Josef Volfík
Obávám se, že spíše rodičům dětí chybí babičky a dědečkové. Proč ale? V kolika létech mají nyní rodiče děti, a kolik let je jejich rodičům? A navíc, pokud babička s dědečkem se tísní ve městě v 1+1, protože na víc v důchodu nemají, tak to není žádná sranda tam vzít dvě vnoučata na týden.
Eva Kopecká
Od svých dvou potomků jsem se dočkala prvního a posledního vnoučete. Užila jsem si babičkovství, ač jsem nepočítala, že to přijde před padesátkou, opravdu bohatě a vrchovatě. Zaběhla jsem se ze dne na den. Všechny ty příhody - na které se na počátku puberty už vnouče nepamatuje, byly pro mě nádherné a nikdy na ně nezapomenu. Neskutečně se mi obohatil život. V předdůchodovém věku bych už asi neměla sílu a energii si to prožít ještě jednou. Dneska jsem ráda, když absolvuji pracovní proces a můžu si v klidu doma odpočinout....
Hana Rarasch
Tato problematika má několik rovin. Jednou je emancipace žen a všeobecné široké možnosti mládeže. Dále , bohužel, tradiční rodiny fungují velmi vzácně, formálně nebo vůbec. Kde je tedy rodinný příklad? Soužití více generací je mnohdy také nemožné, protože i 2 generace jsou od sebe názorově, IT vzděláním apod. vzdálené celé "světelné roky"! Z toho vyplývá ovšem jeden z nejzávažnějších problémů stáří- osamělost!
Danka Rotyková
Já také ještě nemám vnoučata a ani netuším, jestli se to změní. Když jsem poznala 2 již bývalé přítelkyně mého syna, u první jsem nedoufala, že by se ještě mohla maminkou stát a u druhé jsem propadla naprosté iluzi, že to bude naopak ta, která nás obdaruje miminkem. Alespoň to tak 1 rok bylo, pak došlo k obratu a byl konec. Byly to dívky vzdělané, od 35 výše. Děti chtěly, ale..... když dnes je tolik věcí, které by mladý člověk mohl ještě zažít. To je ale jednodušší bez dětí, které potřebují hlavně v prvních letech života rodiče na 100% úvazek. Prostě jsem z toho usoudila, že se syn seznámil s dívkami, které se ještě nechtěly usadit. Neznamená to, že jsem nešťastná, ale nejásám. Pokud nebudu babičkou, dá se to zkousnout. Horší to bude mít v životě můj syn a jemu podobní.
Jana Šenbergerová
"Příroda" moc dobře ví, komu děti nadělí a komu raději ne. Souhlasím proto s těmito větami z posledního odstavce. "Proto je dobré se na představu spokojené velké rodiny pokračující v dalších generacích neupínat. Mnohem vhodnější je brát život tak, jak plyne, se všemi změnami, které se ve společnosti odehrávají." Rodiče jsou tu proto, aby přivedli děti na svět a vychovali je tak, aby mohly co nejlépe využít a rozvíjet svůj dříve získaný potenciál schopností (talenty) a dospělé nepoutat k sobě, když po tom samy netouží. Ubylo by nešťastných a přibylo spokojených. Prospěch by z toho měla nejen rodina, ale celá společnost.
Anna Potůčková
Naštěstí tento problém se mně ani manžela netýká a od dvou dcer máme celkem 6 vnoučat (2 vnuky a 4 vnučky). Dcery po této stránce k nám byly dost štědré :-).