Příběh o lékařce, křehkém stáří a tajemné geriatrii
Ilustrační foto: ingimage.com

Příběh o lékařce, křehkém stáří a tajemné geriatrii

24. 2. 2020

Jako mladá ambiciózní lékařka po promoci v roce 1991, kdy jsme měli pocit svobody a nedohledných hranic, jsem chtěla dělat akutní medicínu, některý akční obor v rámci interního lékařství.

Tenkrát bylo postgraduální vzdělávání lékařů trochu jiné, než je nyní, museli jsme nejdříve udělat 1.atestaci z „celé“ interny a až pak jsme se mohli rozhodnout, co dál. Začala jsem koketovat s kardiologií, a tak jsem z malé středočeské nemocnice přesídlila na uznávanou interní kliniku na Karláku. 

Osud měl však se mnou jiné úmysly a v rychlém sledu mi během 4 let nadělil zkušenosti, které někomu nepřijdou během celého života. Čelila jsem vrozenému onemocnění prvního dítěte a následnému úspěšnému neurochirurgickému zákroku, smrti otce na rakovinu plic, rozhodnutí o smrti druhého dítěte na genetickou vadu, těžkému onemocnění matky, a i já sama byla pacientem po gynekologickém zákroku s komplikacemi a nutností několikatýdenní hospitalizace.

Tyto zkušenosti mi obrátili pohled na činění lékaře, zažila jsem si pohled z druhé strany „bariéry“. Viděla jsem svět z nemocničního lůžka, viděla jsem svět očima matky nemocných dětí, viděla jsem svět očima dcery umírajícího otce.  Už jsem se na kardiologickou kliniku nevrátila.

Postrach zvaný LDN

Přijala jsem nabídku svého původního zaměstnavatele a začala vést „eldéenku“ v malé nemocnici. V roce 2001 měla tato oddělení neblahou pověst. Pověst „odklaďáku“ a místa, odkud se „odchází jen nohama napřed“.  Dle všeobecného mínění tam pracovali (z donucení) „zkrachovalé existence“ a ti, kteří „na víc nemají“. 

Geriatrie jako medicínský obor si v tomto období také ještě procházela podobným osudem. Atestovala jsem v roce 2002, byla jsem prvním a jediným geriatrem ve východní části Středočeského kraje. Celkový počet geriatrů byl v té době kolem 180 a rekrutovali se především z lékařů na klinikách ve fakultních nemocnicích. Neexistovala menší pracoviště, mimo kliniky neexistovaly geriatrické ambulance. Setkávala jsem se s nevědomostí o náplni práce v tomto oboru i mezi kolegy, natož mezi laiky. 

Geriatrie a paliativní péče v plenkách

Od té doby uplynulo u nás v Poděbradech již hodně vody v Labi a věci se změnily.  Z „eldéenky“ se stalo Oddělení následné péče, většina hospitalizovaných se navrátila domů nebo odešli do domovů pro seniory ve zlepšeném zdravotním stavu, v roce 2004 se nám podařilo otevřít jednu z prvních geriatrických ambulancí při menší nemocnici, kde jsem se začala zaobírat diagnostikou, léčbou a dispenzarizací pacientů s demencemi, poruchami výživy, hojením ran. V roce 2008 jsme začali rozšiřovat geriatrickou péči o péči paliativní a při nemocnici vnikl jeden z prvních domácích mobilních hospiců. V nemocnici se další 3 lékařky vzdělaly v oboru geriatrie. Od roku 2012 jsem jim zanechala zavedené pracoviště na starosti a odešla šířit principy geriatrické péče jinam. Díky dobrému jménu a dobrým vztahům se mi podařilo v roce 2013 založit první soukromou geriatrickou ambulanci v Praze, kde jsem si vlastně vytvořila tak trochu vlastní systém péče o pacienty nad 65 let věku. Doplnila jsem si vzdělání z paliativní medicíny a klinické výživy, což mi pomáhá k ucelenému a komplexnímu pohledu na problematiku geriatrických pacientů.  Docházím do domovů pro seniory pomáhat se zdravotní lékařskou péčí o křehké geriatrické klienty. Pracuji nejen s pacienty, ale velkou část svého pracovního dne věnuji hovorům s příbuznými a pečujícími, věnuji se edukaci zdravotnického a ošetřovatelského personálu.

A poslední dva roky 2 dny v týdnu sbírám nedocenitelné zkušenosti „dělníka medicíny v Bezdíkově“. Jak jsou tato a další slova dr. Štěpánka Šafránka z „Básníků“ pravdivá jsem si uvědomila, až když jsem si sedla za stůl v ordinaci praktického lékaře…

Lékař je také jen člověk z masa a kostí

Proč vyprávím svůj příběh? Abych na svém příkladu ukázala, jak se rodí lékař, jak se přihodí, který obor si vybere a proč. Proč jsem si já vybrala geriatrii a proč ji nepovažuji za smutný a okrajový obor. A s jistým přesahem se chci zastat svých kolegů z jiných oborů, z nemocnic i ze soukromých ordinací. Na lékaře a zdravotníky je nyní kladen velký tlak, odborný, morální, lidský... Mají mnoho povinností a zodpovědností a téměř žádná práva, pominu-li ta, která má každý občan, každý člověk. Nechci zde nyní rozebírat situaci v našem zdravotnictví a finance už vůbec ne. Není zde ani prostor ani záměr. Chci jen upozornit, že...lékař je taky jen člověk. Zdá se to jako nesmyslná a úsměvná poznámka, vždyť je to jasné, samozřejmé. Kdo by to jiný měl být? Ještěrka nebo mimozemšťan? Ano samozřejmě, není to ani zvíře ani E.T.

Lékaři jsou lidé z masa a kostí, narodí se, něco je utváří až k rozhodnutí studovat medicínu. Nikdo z nás nešel na lékařskou fakultu, trávit léta nad učebnicemi, mít „leb ocelovou a zadek olověný“, s cílem dělat svou práci špatně, být nepříjemný na pacienty nebo jim škodit a navíc z toho mít radost a uspokojení. Jaký je člověk lékař se nerozhoduje převzetím diplomu a vyřčením slibu dodržování Hippokratovy přísahy. Je to celoživotní proces, na jehož začátku je samozřejmě povaha, motivace, vzdělání, ale pak přistupuje mnohem důležitější část – životní příběh, osobní zkušenosti, vztahy, zdraví, dennodenní setkávání se s nemocí, utrpením a negativními energiemi a emocemi. Na každém z nás to zanechá odraz, musí, protože lékař je taky jen člověk…

Většina  se s tím vyrovná,  má své „únikové“ činnosti, má  své zázemí, ale někdo tento nápor neustojí a vyhoří, někdo to řeší alkoholem a prášky.  Ale je na každém lékaři, na každém jedinci, jak tu svou cestu zvládne a kam na ní dojde. Je to volba.

Jsme naštěstí každý jiný, někdo má rád holky jiný zase vdolky. A tak i každému lékaři vyhovuje něco jiného. Od dobrého chirurga bychom měli chtít, aby vše správně rozříznul, vyříznul a konce správně znova sešil, ale nepožadujme od něho, aby s námi před a po operaci sáhodlouze rozebíral naše psychické rozpoložení. Od toho by měli být zase jiní, kteří třeba při anatomických a patologických pitvách omdlévali, medicínu však dostudovali a nyní se úspěšně věnují neméně potřebným „kecacím“ oborům.

Všechno souvisí se vším

Lidské tělo není stroj. Nemoc není porucha jedné součástky. Diagnóza není nalezení poškozeného dílu. Léčba není jeho oprava nebo výměna. Člověk a jeho zdraví je komplexní záležitost, nejde jen o fyzickou nebo jen o duševní stránku. Již od dávných dob si péči o zdraví dělili mezi sebe ranhojiči (předchůdci chirurgů), báby kořenářky (současní internisti) a moudří a zkušení starci, kteří vyslechli a pomohli slovem (psychiatři a psychologové). Někdy je potřeba víc intervence na fyzickém těle, někdy je „nemocná“ víc ta nehmotná část. A téměř vždy jdou tyto dvě složky ruku v ruce cestou společnou a nerozdílnou.

Umíme léčit infekce, kardiovaskulární příhody, onkologická onemocnění. Lidé na tato onemocnění umírají mnohonásobně méně, než před 100, 50, ba i před 30 lety, kdy jsem končila studia medicíny. Honosíme se tím, že díky lepší zdravotní péči se zvyšuje průměrný věk, ale už se nemluví o tom, že se tím významně zvyšuje i procento lidí starších 60 let, kteří přežili některé dříve smrtelné onemocnění, ale úplně se nevyléčili a přešli do chronicity. Dalších 20 let svého zbývajícího života nežijí, ale léčí se. Dochází ke 4-5 specialistům, užívají desítky léků, jejichž kombinace a interakce je v současném složitém systému těžké odhalit a řešit. A mnohdy dochází k tomu, že z této situace nevyjdou, jak by si přáli, jako zdraví, ale začnou mít nové a složitější potíže. A tak se začne vybíjet klín klínem, léčit se potíže způsobené předcházející léčbou.  

Jak je to možné? Věřte tomu, že když budeme zkoumat, zda některý z ošetřujících lékařů neudělal chybu a zda tzv. iatrogenně nepoškodil pacienta, nic nezjistíte. Léčba každého specialisty bude jistě správná na určitou chorobu nebo její důsledky a bude podávána podle posledních doporučených postupů.

Nemoci stáří

Aby toho nebylo málo, je třeba si uvědomit, že člověk ve vyšším věku má svá specifika. Choroby se projevují trochu jinak než u mladších jedinců. Navíc vlastní systémy (třeba ten samoléčebný – obranyschopnost, imunita) jsou už „opotřebované“ a nereagují úplně tak, jak bychom si přáli a pro uzdravení by bylo výhodné. Navíc začíná stárnout mozek, který přestává mít rezervy a dokáže reagovat na malý podnět velkými kotrmelci. Určitě ze svého okolí znáte případy, že ze dne na den (ano, doslova - často to totiž bývá v noci) se z milé babičky stane bláznivá čarodějnice, která běhá polonahá po domě a křičí, že ji přistál vrtulník před oknem a že z něj vyskákali nějací chlapi a chtějí ji okrást a že vy k nim patříte taky, když zavoláte záchranku a sousedovic babičku necháte odvést do Bohnic. Chyba lávky, babička nejspíš nejdříve potřebuje na internu. Musí být vyšetřena, proč k akutnímu zmatení došlo. Může se jednat  o banalitu – třeba dehydrataci při kombinaci letních veder, odvodňovacích léků a sníženému pocitu žízně, ale i o vážné onemocnění.

Na popis stavu organismu ve stáří se všemi konsekvencemi máme jedno krásné slovo, pochází z anglického „frailty“  - křehkost ve smyslu slabosti a chatrnosti. Křehký starý člověk je oslaben v celé své bio-psycho-sociální komplexnosti. Ale ani křehkost ve smyslu materiálovém – „fragility“ – není úplně beze smyslu. Jako když náraz malého kamínku do čelního skla automobilu způsobí rozpadnutí na tisíce kousků.  Babička, co málo pila, totiž velmi snadno a velmi rychle může umřít. Ale o tom si budeme povídat v dalších příbězích.

Rouška tajemství geriatrie je pomalu odhalena. Už víme, že je to medicínský obor, jehož v podstatě jediným jasným znakem je péče o pacienty vyššího věku, nad 65 let do smrti. Je to obor vycházející z dědictví babek kořenářek, tedy moderně řečeno geriatr je internista. Ale navíc má znalosti i z jiných specializací. Především by měl být moudrý stařec nebo stařenka -  a vědět, co je projevem stáří, co je patologie, co lze s kterou nemocí dělat – zda i ve vyšším věku je vyléčitelná nebo zda „jen“ lze zmírňovat průvodní příznaky – jako je třeba bolest.  Co dělat při mozkových kotrmelcích a také tehdy, když přichází mozek o rozum ( medicínský obor gerontopsychiatrie ). Ani ranhojič se v geriatrovi nezapře – své chirurgické choutky si může splnit při ošetřování chronických ran jako jsou bércové vředy nebo proleženiny.  A to už nemluvím o znalostech z farmakologie, neurologie, ortopedie, algeziologie, nutrice, rehabilitace, paliativní medicíny,  oftalmologie, otorinolaryngologie, onkologie, sociální problematiky, psychologie,  komunikace…

Zkrátka, není ta geriatrie úžasná?

 

MUDr. Renáta Petrová, specialistka v oboru geriatrie a paliativní medicíny a metabolické péče, členka výboru České geriatrické a gerontologické společnosti. Kontakt na ambulanci a poradnu najdete zde.

 

Autor: Redakce
Hodnocení:
(5 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage
PRODUKT TÝDNE

Pořiďte svému mazlíkovi kvalitní krmivo. Konzervy Brit Mono Protein jsou vhodné pro psy s citlivým zažíváním, alergiemi a potravinovou intolerancí. Více zde.

produkt týdne.jpg

 

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

AKTUÁLNÍ ANKETA

Budete letos hlídat vnoučata více než v předchozích letech? (Vzhledem k omezenému cestování do zahraničí)?

Ano, budu mít vnoučata na delší dobu než loni

25%

Ještě nevím

19%

Ne, bude to přibližně stejné jako v předchozích letech

30%

Vnoučata o prázdninách už delší dobu nehlídám

26%