Putování za faraony 1
Asuán. Felúky na Nilu. Foto autor

Putování za faraony 1

24. 3. 2020

Předmluva

Typický obrázek pobřeží řeky v místech, kde poušť sahá až skoro k Nilu

 

Žhnoucí slunce, proti modré obloze vzhůru se tyčící koruny datlových palem a v dáli na obzoru nekonečná skalnatopísčitá poušť. To je malebný obraz krajiny podél Nilu. Pozorný cestovatel, hovící si pohodlně v křesle na horní palubě přiměřeně luxusní nilské lodi, může občas pozorovat i malá stádečka skotu či oslíků, pasoucích se při pobřežních mělčinách a občas i pár felláhů v dlouhých galábijích, pachtících se na svých skrovných políčkách, či odpočívajících ve stínu datlovníků na břehu této majestátní řeky.

Kdysi dávno, přibližně před 125 lety, plula po této řece trochu zvláštní loď. Na její přídi stál Emil Brugsch, zástupce ředitele káhirského muzea, vážnější než kdykoli předtím, vědom si svého životního úkolu. Náklad, který převážel do muzea, byl skutečně mimořádný.

Tento příběh však má svůj začátek někdy v polovině dvanáctého století před naším letopočtem. Po éře silných vládců Ramesse II. a Ramesse III. moc egyptského státu pozvolna, ale jistě upadá. I Amonovi kněží postupně ztrácejí svou vážnost i moc. Egyptský stát ani sami kněží nedokáží již čelit stoupajícímu množství vykrádačů hrobek, kteří nehledě na posvátné prastaré tradice nemilosrdně vylupují a ničí hrobky vládců, které byly přeplněné drahocennostmi. Amonovi kněží však byli věrně oddáni staré tradici. Nechtěli za žádnou cenu dopustit, aby hrobky jejich vládců byly dále znesvěcovány a aby byl ohrožen jejich věčný život. Začali tedy mumie svých vládců stěhovat z místa na místo. To ale nešlo dělat do nekonečna. Rozhodli se proto pro konečné řešení. Nechali vykopat v posvátném okrsku Théb na svahu Dér el-Bahrí hlubokou studnu s chodbou a pohřební komorou. Do této komory v noci, tajně, při svitu pochodní, přemístili těla čtyřiceti svých panovníků i s identifikačními štíty kolem krku. Konečně měli mrtví vládci svůj klid. Tři tisíce let klidu. Ani důmyslní vykrádači hrobů je neobjevili. Objevil je až v roce 1875 jeden mladý vykrádač hrobů z blízké vesnice Gurnah a to zcela náhodou. Šest let se jemu a jeho bratřím dařilo tento nález utajit. Šest dlouhých let, ve kterých se bratrům dařilo úspěšně prodávat předměty z okradených mumií. Teprve po šesti letech byli dopadeni.

Těžko si vybavit pocity vědce stojícího na prahu znovuobjevené pohřební komory, kterak ve slabém svitu pochodní objevuje pozůstatky velkých panovníků starověkého Egypta. Bylo jich čtyřicet. Ahmose I., zakladatel XVIII. dynastie, velký dobyvatel Thutmose III., Ramesse II., spoluautor první mírové smlouvy v dějinách, jeho otec Sethi I. a další a další. O pár dní později byly všechny mumie pečlivě zabaleny a dopraveny na nilskou loď. A ta se vypravila po proudu do Káhiry.

A pak se stala ta zvláštní, neuvěřitelná událost. Lidé žijící v okolí Nilu se nějakým způsobem dozvěděli o transportu tři tisíce let starých mumifikovaných těl faraonů po řece. Taková událost se ani nedala utajit. A tak se ti obyčejní felláhové i se svými rodinami shromažďovali na březích Nilu, někteří stáli mlčky, někteří stříleli do vzduchu ze starých pušek a jejich ženy s pláčem si podle starého zvyku sypaly na hlavu písek a prach.

Tak prostí Egypťané vzdávali čest svým pradávným vládcům.

Jedna z několika set velkých nilských lodí, brázdících vody řeky od Luxoru až po jihoegyptský Asuán

 

Nil. Řeka, která se jako dlouhý had vine polovinou Afriky od Viktoriina jezera v Tanzanii, přes Ugandu, Súdán a Egypt. Nedaleko súdánského Chartúmu přibírá vody Modrého Nilu, pramenícího v etiopském jezeře Tana, poté se noří do oblasti velké arabské pouště, aby se na konci své více než šestitisícové pouti rozvinula jako květ lotosu do úrodné delty při pobřeží Středozemního moře. Šest tisíc šest set sedmdesát kilometrů života. To platilo zejména ve starověku, kdy byli obyvatelé žijící v jeho údolí na jeho životadárné síle zcela závislí. Pravidelné záplavové cykly po jarních monzunových deštích v etiopských horách přinášely od nepaměti do nilského údolí úrodné bahno a právě na něm se zrodila egyptská civilizace. Ne nadarmo nazval starořecký dějepisec Herodotos Egypt „darem Nilu“. Staří Egypťané nazývali tuto řeku prostým názvem – iteru. Iteru znamená velká řeka. A taky život. Nebylo určitě těžké poznat, o jakou řeku vlastně jde. V Egyptě žádná jiná řeka totiž není. Obyvatelstvo, které se s měnícím se klimatem postupně usídlovalo čím dál tím blíže toku řeky, si vytvářelo svá sídla především na severu v oblasti říční delty a poté v jižní části země přibližně mezi dnešním Asuánem a Thébami. Díky této dualitní povaze osídlení se obě mocenská centra vyvíjela odděleně. Proces sjednocení země se udál relativně velmi rychle. Během pár generací. Na přelomu třetího a čtvrtého tisíciletí už existuje jednotný egyptský stát, zahrnující velké území od prvního asuánského kataraktu až po Středozemní moře. Ústředním článkem tohoto vývoje byl Nil.

 

 

V Luxoru zapadá slunce

Egypt, říjen 2011

 

Z knihy Putování za faraony, která vyšla v roce 2014.

                                                                                

 

Autor: Jan Zelenka
Hodnocení:
(4.9 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage
PRODUKT TÝDNE

Pořiďte svému mazlíkovi kvalitní krmivo. Konzervy Brit Mono Protein jsou vhodné pro psy s citlivým zažíváním, alergiemi a potravinovou intolerancí. Více zde.

produkt týdne.jpg

 

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

TÉMATA