Foto: autorka

Šuplíček vzpomínek

23. 3. 2020

Zapojuji se do hry vyhlášené naší redakcí a plním úkol číslo sedm.

Kam až sahá moje paměť? Jako z mlhy se vynořují vzpomínky, jenž jsou zasunuty v šuplíčku mého dětství. Mých pár let, přesně šest, které jsem prožila na rodném Slovensku. I když většinu vzpomínek upozadily události po odchodu ze Slovenska, novější a dravější.

Snad tou nejvzdálenější vzpomínku je tato. Stojím s maminkou na zahradě a čekáme, až kolem pojede s vozem taženým párem koňů můj otec. Vidím se, jak poskakuju v hubertusu a na blížící se koňský povoz netrpělivě pokřikuju. Bylo to na jaře a to mi mohlo být tak tři a půl. Měla jsem jet s tátou, měla jsem to slíbeno. Táta něco zavolal a maminka říká, že dnes se nesvezu. A já na to (a to si, prosím, pamatuji) to je kokot! Dostala jsem herdu do zad, možná proto si to pamatuji a máma se ptala: čo si to povedala?! Že je to kohút, odpověděla jsem pohotově. No co, v sousedství měli čtyři kluky, tři z nich byli starší než já, tak jsem měla dobrou školu.

V tom hubertusu jsem chodívala od podzimu do jara. Měla jsem docela dlouho dudlík a už byl značně ocumlaný, ale já se ho nechtěla vzdát. Naši si se mnou nevěděli v tomto směru rady. A jednou se mi dudlík ztratil. Prý jsem řvala snad týden jak pominutá, ale třeba to není ani pravda – na to si teda fakt nepamatuji. Zato si pamatuji, když jsem na podzim poprvé oblékla svůj hubertus a sáhla do kapsičky a vylovila dudlík! Sláva. Jenže už mi nechutnal.

Další moje vzpomínka je právě na hry u sousedů. Měli tam na dvoře vysoký ořech a statné moruše. Moruše byly v ohradě a pod nimi drůbež – kachny, husy, slepice, krůty. Všechny ty potvory, co žerou a s….. A do toho plno spadaných zralých sladkých moruší. Na ořechu jsme měli houpačku. Já na houpačce a jeden z kluků mě houpal. Vysoko, převysoko. Najednou se větev odlomila a já pěkně přes plot zahučela mezi tu drůbež a moruše. Nechtějte vědět, jak jsem vypadala. Mohla jsem mít asi tak pět roků.

Další vzpomínky se vynořují z hlubin zapomnění. Některé si ani nechci připomínat. Ale jiné jsou milé, třeba na dědu, který měl vždy pro mě v kapse ořechy. Na babičku, která chodila, co si pamatuji, v černém a pod polštářem si schovávala sáček čokoládových bonbónů. Už tehdy. Vzpomínky nechám zapadnout zpět do toho mlhavého šuplíku a pevně ho uzavřu.