Návraty -  Střípky života
archiv autora

Návraty - Střípky života

8. 4. 2020
Následující texty jsou z mojí vzpomínkové knihy Návraty, kde jsou zveřejněné ve zcela původní podobě,
tak, jak jsem je napsal ve svém mládí. 

 

Okna do zahrady

Když jsem byl ještě docela malý, chtěl jsem být princem z pohádky, který má kouzelný meč a vysvobozuje princezny jednu po druhé. Když jsem byl větší, chtěl jsem být Ikarem a vyletět vzhůru do velkého světa. Chtěl jsem být Old Shatterhandem a Einsteinem a velkým cestovatelem a už ani nevím, kým vším ještě. Od té doby jsem trochu povyrostl. Nejsem ani Ikarem, ani Old Shatterhandem, ba ani Einsteinem. Jsem jenom Ahasverem, který bloudí v pustinách své duše a na své pouti se honí za imaginárním snem. Dívám se oknem do zahrady, která je plna nejkrásnějšího ovoce a roztodivných květů, tam, kde Adam s Evou odpočívají pod stromem poznání. Hledám chimérického Vasca, který mne provází na pouti mým světem, zpěv, který vlaje po vlnách, mne straší ve spánku, vůně Modrého květu obklopuje neznámé dálky, kde stojí dívka s bledým úsměvem a mává na mne. Počkej! Ještě malou chvíli. Už jdu.

 Jan Zelenka, Plzeň, 1964

 

"Nic neběží rychleji než léta"
       Publius Ovidius Naso

 

Plzeň s věže sv. Bartoloměje. foto Pixabay

 

Na ovčíně

Sobotní ráno mne zastihlo samotného na svazích Ovčína. Jiří zůstal tentokrát přes víkend ve svém lounském internátě. Vystoupal jsem kolem staveniště hráze až na Šibeňák. Údolí bylo ještě zahalené do mlhavého závoje. Břízky z nedalekého lesa vystupovaly z  mlhy jako pohádkové bytosti. A nahé stromy, zbavené listí, se chvěly ve větru, jako by se třásly zimou. Jen bagr a staveniště dole v údolí rušily tuto ranní idylu.

Vzpomněl jsem si na Miladu z tanečních. Poprvé jsem ji viděl na jednom z poštovních výletů, když jí bylo asi dvanáct let. Mně bylo v té době čtrnáct. A po celý ten dvoudenní výlet jsem se snažil jí být nablízku. Úplně mě okouzlila. Měla velmi světlé, skoro bílé, kudrnaté vlasy a modré oči. Takový malý andílek.  Andílek, který od té doby povyrostl do tanečních střevíčků a stal se mojí krásnou, i když ne jedinou tanečnicí. Alespoň pro tu malou chvíli tanečních. A také velkou, platonickou láskou. Když s ní tančím, připadá mi, jako bych držel sen. Sotva se nohama země dotýká. Má pro tanec úžasný cit. A já se snažím moc ho nekazit. Když mistr řekne - pánové, zadejte se - ve všeobecném zmatku, který náhle na parketu nastane, vidím Miladu, jak vyráží už předem směrem ke mně, uprostřed parketu se potkáme a já ji opatrně, jako kdybych bral do ruky křehkou a vzácnou vázu z křišťálového skla, beru s úklonem za ramena. Když řeknu - smím prosit? - vím už předem, co odpoví.

"To víš, že můžeš." A opět se usměje svým nenapodobitelným úsměvem. Následné společné korzování kolem parketu je ale spíš traumatické.

"Povídej mi něco," říká Milada. Povídej mi něco. Od kolika dívek jsem toto už vlastně slyšel. Obávám se, že Milada, jako skvělá tanečnice, si mne vybrala jako svého tanečníka nejen proto, že se už léta známe, ale spíš proto, že s tancem nemám, na rozdíl od většiny svých známých a přátel, sebemenší potíže. Byl jsem dobrým žákem své matky, která byla nejen skvělá tanečnice, ale i výborně a ráda zpívala. Měla pro hudbu a rytmus zvláštní cit. A tak, když letíme s Mílou při polce nebo valčíku kolem sálu, ostatní nám dělají místo. Jsou to vzrušující okamžiky. Vídám ji vlastně skoro každý den, když jdu ráno z nádraží do kralupského gymplu. Ona vystoupí z průjezdu pošty, kde bydlí, já jí z druhé strany ulice ledabyle kývnu na pozdrav. A ona se zdálky usměje na mne svým zářivým úsměvem. A pokývne hlavou. Když ji pak vidím na chodbě školy nebo u oběda, moje kuráž je najednou ta tam. Nemám odvahu. A tak kolem sebe chodíme, usmíváme se na sebe a já pravděpodobně vypadám jako úplný blbec. A přitom bych jí chtěl toho tolik říci.

Ale teď fouká na Šiběňáku studený podzimní vítr, který mně trhá šosy lehkého montgomeráku a nepříjemně mne studí. Líbí se mi jméno Milada.  Ale každý jí říká Míla. Ostatně, večer ji opět uvidím v tanečních.

Studený západní vítr, prohánějící se údolím, mne vrací zpět, do reality nepříjemně chladného sobotního rána.  Sestoupil jsem z kopce zpátky dolů na silnici. Dnes není na procházky ten vhodný čas. A tak jsem raději zamířil zpět do tepla rodinného krbu. A hlavně k otcově knihovně.

 

 

 Sbohem

 

Sbohem a neplač už,

ty moje malá krásko,

já chtěl tě přivolat,

kde však jsou všechna slova?

Vím, vše je míjivé,

jak lebka Jorikova.

Však proč i ty,

ty moje smutná lásko.

 

Sbohem, loď odplouvá,

na břehu zástup mává.

Zvon, přístav, siréna

a bledý úsměv Vasca,

mys, maják, trochu slz.

Co je to vlastně Láska?

 

Sbohem a neplač už,

ty moje malá krásko.

Já chtěl tě zastavit,

co mi teď vlastně zbývá?

Snad trochu sentiment,

listí, co v parku splývá,

dopis a polibek

a pak už nic

a pak už nic,

má krásko.

 

 

 

Moje poezie
Hodnocení:
(5.1 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.