Milenci umírajícího času 3

Milenci umírajícího času 3

5. 5. 2020

Milada

Když jsem se v pátek vrátila ze školy, Franta byl venku s Kikinou. Potřebovala jsem se podívat na něco v kalendáři, tak jsem zašla do pracovny a chtěla tam zároveň utřít prach. Frantu takové drobnosti, jako fůra prachu na nábytku, vůbec nezajímají. Je to bordelář. Vzala jsem do ruky kalendář a ani nevím proč, jsem ho obrátila. Na zadní straně jsem viděla napsanou kombinaci čísel a písmen. Okamžitě mě napadlo, že je to heslo k Frantovu mailu. Moc dlouho jsem o tom nepřemýšlela a zapnula počítač. Zvědavá ženská. V odeslané poště jsem objevila zprávu nějaké Věře. Podle stylizace zprávy se jednalo asi o rande.

Tak Franta má nějakou ženskou. To jsou mi noviny! A je tak hloupej, že si píše mailové heslo na kalendář. A dává si rande zrovna na čas, když já mám být v Benešově u Jiřinky. Určitě ji chce dostat sem, domů. To by si nedávali rande u nemocnice. Co ho to v jeho letech vůbec napadlo?

Za celých třicet šest let, co jsme spolu, jsem jen jednou pozorovala, že mi chtěl pravděpodobně zahnout s nějakou ženskou. Ale to byl ještě relativně mladý. Tedy, alespoň si myslím, že kromě mne žádnou ženskou neměl. A jestli měl, tak to udělal tak šikovně, že jsem nic nepoznala.  Každý mužský je v tomhle stejný. Možná jsem ho podcenila. Nevím. Co by ten mail byl jiného, než pozvánka na rande?

Jiřince jsem zavolala, že přijedu jindy, a v klidu jsem doma čekala. A dočkala se. Kolem čtvrté přišli. Franta se trapně vymlouval, že je to spolužačka a že připravují výroční setkání gymplu, ale já mu stejně nevěřila ani slovo. V té chvíli nemělo význam dělat nějakou scénu, tak jsem jim udělala kafe a docela se bavila z toho, jak byli nervózní. Tu jeho Věru nakonec vysvobodil z trapné situace telefon a odešla.

Když se ohlédnu zpátky na těch třicet šest let, tak ani nevím, co nás dalo vlastně dohromady. Když jsme se v roce 1974 vzali, byly Jiřince čtyři roky. Byla jsem rok po vejšce a Jiřinka potřebovala tátu. František byl tenkrát docela frajer. Dělal bezpečáka ve smíchovské tatrovce, měl slušnej plat a nějak jsme se do sebe zakoukali.

Pár let to šlo, ale pak jsme se začali hádat. Pořád mně vyčítal, že se ho snažím dirigovat, vztekal se, když jsem mu říkala, co by měl udělat a co by dělat neměl, až se nakonec odstěhoval z ložnice do pracovny.  Pro něj to muselo být horší než pro mě. Na rozdíl ode mě byl hodně zatíženej na sex. To já zase ne. Zpočátku se mi to líbilo, ale po pár letech jsem toho měla už dost. Dítě mi udělal, tak co. Víc jsem nepotřebovala. A tak jsem mu řekla, když chceš sex, tak si musíš pomoct sám. A tak si taky pomáhal. Možná to dělá i dneska. Nevím. Ale asi už ne. Přece jen už má na to léta. Jen je mi divný, když by chtěl teď ženskou do postele, že si přivede babu, od pohledu stejně starou jako on. To si myslím, že vypadám rozhodně líp. Nechápu to.

Dneska jsem zase zkoušela jeho mail. Byla jsem zvědavá, co si po tom nepovedeném rande píšou. Mohlo mě ale napadnout, že si ten mizera změní heslo. Trochu jsem ho podcenila. Netuším, co se mu teď, na stará kolena, honí hlavou. Ale rozvádět se s ním nebudu. Bylo by to zbytečné divadlo. Bude to muset se mnou už vydržet. Co já vím, co bude za pár let? Uvažuju pragmaticky. Přijdou nemoci a bůhví, co ještě. Pořád je lepší žít ve dvou, ne? Má špatný srdce a náskok více jak deset let. Bude mě potřebovat. A možná, že budu potřebovat pomoc sama. Kdo ví, co a jak vlastně bude?

Ale až budu tak stará, jako teď Franta, tak už určitě učit nebudu. A pravděpodobně ztratím všechno, co mám teď ráda. A třeba se mi budou honit hlavou podobný myšlenky, jako teď Frantovi. Fuj, to je morbidní představa. Snad mě nechá říďa ještě nějaký ten čas učit i v penzi. Nejsem přece ještě tak stará.

A třeba ty milostné avantýry Frantu přejdou a dožijeme život v klidu. Třeba. A třeba nepřejdou a stejně to budeme muset zvládnout. To jsou ale blbý myšlenky.

Zítra jdu zase, jako každý týden, s kolegou Pepou na kapučíno. Chodíme občas do jedné malé kavárničky na Antala Staška. Je to jen kousek od gymplu, kde učíme. Hned u metra.

Pepa je moc fajn. Učí zeměpis a angličtinu. Je sice o něco mladší než já, ale docela si rozumíme. Není v tom vůbec nic intimního. Děláme si vzájemně jen takové vrby. Prostě si povídáme. S Frantou doma moc nemluvíme. On je hned nervózní a nakonec se pohádáme. Tak raději mlčím. S Pepou je to něco úplně jiného. Je to vdovec a žije sám. Párkrát jsem byla i u něho na kafi. Když jsme se loučili, byla jen pusa, nic víc. Nepozorovala jsem, že by chtěl někdy víc než tu pusu. A mně to takhle vyhovuje. Nemyslím si, že dělám něco špatného. Moc známých nemám a dobrou kamarádku už vůbec ne.  A sedět jen doma, tak se z toho dusna tam zblázním. Pepa je pohodář. A je mi s ním dobře. Když s ním sedím, povídáme si a popíjíme kapučíno, tak si ale kolikrát uvědomuju, že se taky říká – nikdy neříkej nikdy.

 

 Výlet

Pokaždé, když František sedí za volantem své Fabie, moc nemluví. Kdysi měl při jízdě trochu ostřejší rozmluvu s Miladou a skoro boural. Na malou chvíli ztratil koncentraci a jen jeho blesková reakce je na poslední chvíli zachránila od srážky. Od té doby raději mlčí a soustřeďuje se na jízdu.

Věra teď sedí vedle něho v autě, občas se na něj podívá a zvláštní intenzivní pocit sounáležitosti jí pokaždé projede celým tělem. Jako by ho znala už celou věčnost.

Položila mu ruku na nohu a on, aniž by odvrátil oči od silnice před sebou, ji pohladil po ruce.

„Kam to vlastně jedeme?" zeptala se.

„Jen malý kousek, do Kunratic. Na náměstí bývala pěkná cukrárna. Díval jsem se na web a je tam dodnes a vypadá moc pěkně. A pak se můžeme projít kolem Šeberáku. Už jsem tam nebyl moře let."

„No jo. Šeberák. Znám. Po svatbě jsme se tam chodili s Karlem koupat. Na nudi. On se ale vždycky styděl a přikrýval se ručníkem. Taky jsem tam už léta nebyla.“

„To jsme se tam mohli někdy i vidět. Chodili jsme tam občas s mojí první ženou. Nudi byla tehdy až na samém konci rybníku. Asi tam zůstala dodnes. Občas tam hlídkovali i policajti, protože se to tenkrát ještě nesmělo.“

František se odmlčel a zatočil malý kousek ke kunratickému Verneráku, aby zaparkoval. 

Posadili se k oknu na terasu. V tento nevlídný podzimní čas byla cukrárna skoro prázdná. Věra po chvíli vstala a prohlížela si množství starých obrázků na stěně i panenky, vystavené na okně.    

„Je to tu moc pěkný. Tenkrát to tu ale vypadalo jinak."

„Moje milá, ne všechno bylo tenkrát lepší. Já jsem dneska na cukrárny docela zatížený. A zvlášť na ty, kde vaří dobré kafe a mají dobré dortíky. Taky je to na mně vidět, ne?" řekl a poplácal se po trochu narostlém břichu.

„Je tu ještě jedna cukrárna. V rekonstruovaném objektu zámku. Jeli jsme kolem. Ale tahle se mi líbí víc. Je pěkně vyzdobená," pokračoval.

„Mně je jedno, kde jsme. Hlavně, že jsme zase spolu."

A Věra se natáhla a políbila Františka na tvář.

„To je jen záloha. U rybníka snad nebude tolik lidí."

Malé parkoviště na konci rybníka bylo prázdné. Věra s Františkem sešli dolů k vodě a dali se cestou kolem břehu přes nudistickou pláž.

„Ještě před dvěma měsíci bys tady viděla pořádný mužský.“

„To víš, po ničem jiném netoužím,“ zasmála se Věra.

„Mně budeš stačit ty. Pokud nám to osud dopřeje.“

„Škoda, že máme na krku zimu. Mohli jsme se vykoupat.“

„Nevím, jestli bych se k tomu dneska odhodlala. Přece jen jsem tehdy vypadala o dost líp.“

„Moje milá, jsme na tom oba stejně. Myslím, že máme jiné priority, než koukat, jak na nás zahlodal zub času. Ale dovedu si tě představit, jak teď stojíš nahatá na břehu. Ta představa je docela vzrušující.“

František Věru objal a políbil.

„Mně se zkrátka líbíš taková, jaká jsi. Pořád jsi pěkná ženská. A když tě pokaždé takhle líbám, tak to na mě silně působí. Fakt.“

Na chvíli se posadili na padlý kmen stromu, ležící poblíž břehu. Travnatá pláž byla rozbrázděná spoustou vzájemně se křížících cestiček, břeh rybníka byl zarostlý křovinami, ve kterých mizely vyšlapané vstupy do vody.

„Je to tu trochu jiné než tehdy,“ poznamenala Věra.

„Tolik křoví tu nebylo, ani ta pláž.“

„To křoví je dobré, není sem skoro vidět. Ale byla by nám asi zima, ne?“ přitiskl se k Věře František.

Ta chvíli na něj nechápavě koukala, ale pak jí to došlo a rozesmála se.

„Ty jsi hroznej. Radši už pojď a nech si to, až budeme někdy sami doma. Potom se budeš moct realizovat bez omezení. Třeba se na to taky těším, co ty víš?“

„Co u vás doma? Co Karel?“ zajímal se František, když pomalu vykročili stejnou cestou zpět k autu.

„Mám o něj docela strach. Uvědom si, že je o dvacet let starší než ta tvoje. Má dnu, sotva chodí a srdce má taky špatný. Má předepsaný lázně. Teď je mu sice trochu líp, ale bůhví, jak to dlouho vydrží.“

Mlčky došli až k autu. Tam Věra Františka objala.

„Můj milý, mám strach především o tebe. A je mi líto, že jsi doma ve stresu. V našem věku se to už těžko snáší.“

„Pojď, je čas jet. Stačí ti, když tě hodím k metru?“

 

Věra   

Nechci se trápit tím, co bude, ani tím, co bylo. Ale člověku to občas nedá. Neměla jsem zase tak špatný život. Bylo mi dvacet čtyři, když jsem si brala o deset let staršího Karla. Bylo to naše první manželství. Nemohu si na něj stěžovat. Byl docela hodný. Po roce se nám narodila Líba. A tak jsem měla na dlouhé roky vystaráno. Skoro bych řekla, že náš život probíhal až moc klidně a fádně. Libuška nezlobila, Karel si plnil své manželské povinnosti také klidně, až jsem měla někdy pocit, že je to z povinnosti, zkrátka, že se to sluší, když jsme manželé.

Ale já měla o životě trochu jiné představy. Měla jsem ráda vzruch a společnost. A taky cestování. Karel na to nebyl, byl příliš usedlý. Nejraději trávil čas doma u novin nebo televize. Tak jsem začala v pondělí chodit s kamarádkou z účtárny do jednoho klubu – říkají si Spolek u Demínky. Je to jen malý kousek nad muzeem, pár kroků od metra. Objevily jsme ho zcela náhodou, když jsme jednoho jarního dne po nákupech dostaly chuť na kafe. Vyšlo z toho nejenom kafe, ale i dvě dvojky vína, poklábosily jsme si tam s lidmi a bylo to moc fajn. Občas jsme si tam daly rande i s dalšími holkami z účtárny, taky už jsou všechny v penzi, povídaly jsme si o ničem a pomlouvaly své chlapy.

Už si ani nevzpomínám, kdy jsme se s Karlem naposled milovali. On to v pozdějších letech už nijak zvlášť neprožíval. Já jsem ale chtěla víc. Když se u něj objevily dnové bolesti a problémy se srdcem, začaly problémy. Byl protivný a hádavý. A bylo po milování. Musela jsem se smířit s docela fádním životním stereotypem.

Dovedu Karla ale dnes pochopit. Já zatím větší zdravotní problémy nemám. Jen když dělám nějaký větší pochoďák, tak se mi špatně dýchá. Ale co bych mohla po své sedmdesátce vlastně chtít?

Jen doma ale sedět nechci. Jako starý Pražák chodím občas i na sezení klubu Za starou Prahu. Kromě přednášek je každou sudou středu v Mostecké ulici ve věži Domácí rada. Chodím tam už dlouho. Skoro dvacet let. Sice ne pravidelně, přece jen Karel teď potřebuje hodně pomáhat. Po osmdesátce to není nic tak výjimečného.  Občas ale do Mostecké zajdu, popovídat si s lidmi a zjistit, co je nového. Mám tam za ta léta už pár dobrých přátel. A většinou v pondělí mají zajímavé akce. Přednášky nebo exkurze.

Asi před rokem jsem se tam velmi originálním způsobem seznámila s jedním člověkem. Na první pohled asi v mém věku, ale docela frajer a statný chlap. Znala jsem ho sice od vidění, ale nikdy jsme se blíž neseznámili. Když jsem jednou po středečním zasedání Rady scházela po schodech dolů z věže, tak se mi nějak zvrtla noha a padala jsem dolů. No, vypadalo to docela hrozivě. Vykřikla jsem, co jsem měla síly a ten člověk, který šel po schodech přede mnou, se nejdřív silně lekl, ale stihl se ještě otočit a já mu vlítla rovnou do náruče. Moc si v tom fofru vybírat nemohl, tak mě nechytil zrovna nejslušněji. Prsa mě bolela ještě, když jsme seděli ve sklepě tomášského pivovaru, kam mně pozval, abych se trochu vzpamatovala. Taky jsem si trochu zvrtla kotník. Povídali jsme si o všem možném, hlavně o Praze a o památkách. Měl o tom daleko větší přehled než já. Hlavně o historii. To já jsem proti němu břídil. Přiznal se, že do Klubu už chodí deset let a na některých jejich akcích se i aktivně podílel. Nevím, proč jsem si ho už nevšimla dřív.

No, byla jsem z něj vedle, a když se mě zeptal, jestli by mě mohl vidět i mimo klubový rámec, nebyla jsem schopna říci ne. Vše šlo neobyčejně rychle. Zakoukali jsme se do sebe. V tomhle věku! Své první rande jsme měli právě v Demínce. Klidně jsem ho mohla vydávat za manžela, protože Karla bych sem nikdy nedostala. To jsme si ještě vykali. Když jsme se loučili, tak mi galantně políbil ruku a potom váhavě, skoro bych řekla, že se strachem, mi řekl:

„Musím se vám ale k něčemu přiznat. Jsem ženatý. Nebudu kecat, že nešťastně, to je takové už obehrané klišé. Jsem ženatý, sice blbě, ale jsem.“

Ocenila jsem v duchu jeho upřímnost, ale ta shoda našich osudů mě až rozesmála. Koukal na mne hloupě, proč se směji, ale hned jsem vše uvedla na pravou míru.

„Nic si z toho nedělejte. Já jsem zase vdaná. Sice taky blbě, ale jsem. Nechci to ale příliš zlehčovat. Já jsem Věra a vy jste, jestli se nemýlím, Franta. Můžeme si ale tykat, ne? Asi bych to měla jako žena navrhnout první.“

Tak to všechno začalo. V tom začátku jsem byla aktivnější než František. Nevím, co viděl na sedmdesátileté babě, ale jeho zájem mi lichotil.  Začali jsme se scházet. Pokud to šlo, tak alespoň jednou týdně. Klidně jsme se mohli vymlouvat i na ten malostranský klub. Já občas i na schůzku s kamarádkami v Demínce.

Jak mi Franta říkal před časem Na Výtoni, naše seznámení byla skutečně úplná červená knihovna. Ani Javořická by to líp nenapsala. Po roce, kdy se spolu scházíme, vůbec ničeho nelituji. Vstoupil mi do života a už tam zůstal. A já si uvědomila, co mi vlastně v manželství s Karlem chybělo. Ta vzájemná posedlost. Touha být spolu a užívat si ten až neskutečný pocit pohody a míru, který spolehlivě překryl všechny reálné problémy. Alespoň na chvíli.   

V tuto chvíli mi vůbec nevadí, že už jsem stará. Jen jsem ráda, že jsem to ještě jednou zažila. Nechci se trápit nějakou nejasnou budoucností, ani brečet nad tím, co se v minulosti nepovedlo. Budoucnost je jen představa. To, co je důležité, se děje teď, v přítomnosti. Žiji teď a jednám teď. Čas nám všem ubíhá až moc rychle.

Musím se starat i o nemocného manžela. Moc už toho nezvládá. Ale neberu to jako nějakou obtížnou povinnost. To určitě ne. Jsme spolu už čtyřicet osm let, tak je přece normální, že ho musím podporovat, když je nemocný. Kdyby to bylo obráceně, tak by asi dělal to samé, co já. Není to špatný člověk. Jen si moc nerozumíme. Už dlouhá léta. Někdy nad tím svým dvojím životem musím hodně přemýšlet. Asi to, co dělám, není příliš morální. Ale vracet se do toho poklidného manželského stereotypu v žádném případě nehodlám.

Když jsem s Františkem, a je jedno kde, všechny pochybnosti a zvyklosti minulých let jsou najednou ty tam a moje pocity se zcela mění. Život najednou přestává být fádní. Dává mi smysl. Vnitřní jistotu. Cítím, že konečně žiji podle svých představ.

František mi zcela naplňuje život. A je mi úplně jedno, že mám sedmdesátku už za sebou. Cítím se zase jako puberťačka, která se těší na první pusu a až s exhibicionistickým vzrušením na naše případné první milování někdy v budoucnu. Pokud k tomu bude vůbec příležitost. A pokud to ještě zvládneme. Nechci být jen jeho platonickou přítelkyní. Chtěla bych být alespoň jednou i jeho milenkou. Až tak daleko jsme se v myšlenkách oba dostali. Zatím o tom ale jen mluvíme. Jeho líbání je docela vzrušující. Když mě objímá a hladí, cítím něco, co už jsem léta nepoznala.

S Karlem už dávno nic nemáme. A ani mu to nemůžu vyčítat. Zdá se, že je na samém konci svého života. Bojím se, že to jeho srdce dlouho nevydrží. Jeho doktor mi říkal, že by operaci srdce pravděpodobně nepřežil.

Od té doby, co mi vstoupil do života František, se můj život od základu změnil. Tedy, změnilo se hlavně moje myšlení. Škoda, že se vídáme tak málo. Občas kavárna, procházka v Kunratickém lese, byli jsme dokonce spolu až v Šárce. Těším se na jeho líbání i opatrné doteky a zároveň se bojím, aby to nebylo pro něj spíš traumatické.

Budu se moc snažit, ale když to naše případné milování nevyjde, tak se nic tak světoborného zase nestane. Budeme alespoň chvíli spolu. Malou chvíli, kdy zastavíme čas. I tak to bude pěkné. Nevím, jak ten stav nazvat. Spíš než láska bych řekla, že je to jakási posedlost, která mě i v mojí sedmdesátce nutí těšit se na další schůzku, na fyzickou blízkost toho člověka a představovat si třeba i nemožné. Snažím se jít dopředu a je mi úplně jedno, kam dojdu. Hlavně, když jdu s ním.

 

     * * *

Františku,

Karel je v Ikemu. Předevčírem náhle zkolaboval. S dcerou se střídáme, aby tam každý den někdo byl. Jeho stav je podle doktora kritický. Srdce ho zradilo. Přece jen ho budou operovat. Je to jeho poslední šance. Ani jsme nemohli oslavit čtyřicáté osmé výročí svatby, které jsme ten den měli. Co se dá dělat. Musím věřit, že se z toho dostane. Mám z toho všeho takový zvláštní pocit. Manžel mi skoro umírá v nemocnici a já myslím na setkání s tebou. Nechci ztratit ani jeho, ale ani tebe. Jsem vůbec ještě normální? Zkus mne pochopit, můj milý.

Františku, teď se zřejmě nějaký čas neuvidíme. Nezlob se, ale nejde to. Nějak nám osud nepřeje. Ještě, že existuje internet.

Věra

 

 

Moje poezie
Hodnocení:
(5 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Zavřít reklamu